Časopis Myslivost

Porost kulturních plodin s sebou vždy nese realitu obsahu látek chemické ochrany po většinu doby vegetace a také skutečnost, že v počátečních fenofázích zvěř významně ohrožuje nepříznivé až fatální dietetické působení. Zvěř přijímá sladké a šťavnaté porosty zejména ozimé řepky i obilovin velmi ráda, leckdy jiné potravní zdroje téměř nemá. Políčka pro zvěř a biopásy jsou pak alespoň částečným vyrovnáním vlivu rostlinné výroby na naši krajinu.
Políčka mohou mít řadu podob a možností. Záleží na nadmořské výšce, místním specifickém klimatu, typu půdy i finančních a mechanizačních možnostech. Výběr plodin, které je možno pěstovat, ovlivní přirozené podmínky oblasti, typ zalesnění a přirozená úživnost. Také neexistuje plodina, která by vyhovovala zároveň pro příkrm pernaté zvěře, zajíců, spásačům či okusovačům.
Je možno zvolit trvalé travní porosty doplněné příměsí vojtěšek a jetelů nebo intenzivně pěstovat jednoleté krmné plodiny. Pouhý potravní zdroj, tedy „zelená hmota“ málokdy řeší kryt a další funkce.
Zároveň je u jednoletých plodin podstatné, jakou část roku poskytují krmivo a jaká je jeho kvalita a výnos. Vždy však platí: základem úspěchu je volba plodiny a její odrůdy do konkrétních podmínek, příprava půdy a výživa rostlin. Podstatná je hloubka ornice, obsah humusu, typ půdy a kus štěstí na rozložení srážek.
Jako klasické jednoleté polní plodiny jsou nejvhodnější kukuřice, slunečnice a oves.
Kukuřici je možné pěstovat na produkci zelené hmoty ve všech oblastech kromě horských. Doba sklizně záleží na ranosti zvolené odrůdy a záměru pěstitele. Ranost odrůdy a vhodnost pro jednotlivé výrobní oblasti je dána číslem FAO, které udává délku vegetační doby hybridu.
Toto číslo se vztahuje k plné zralosti kukuřice, ale je to vhodné vodítko i pro výběr na sklizeň na zeleno. Rané hybridy lépe využijí jarní vlhkost, dříve dosáhnou výnosu v zelené hmotě, ale jejich výnos je vždy nižší, než u hybridů pozdních.
Vzhledem k doslova obrovské šíři nabízených hybridů je rozumné poradit se s dodavatelem osiva o vhodném hybridu podle konkrétních podmínek a účelu pěstování. V době mléčné až mléčně voskové zralosti klasů kukuřice poskytuje dostatek zelené hmoty s převažující energetickou hodnotou. Z jednoletých pícnin je to nejvhodnější volba. Ale pozor - pokud se zvěř bez omezení a naráz pustí na políčko s kukuřicí v pozdějším stádiu vyzrávání klasů (mléčně vosková až vosková zralost) mohlo by při přednostním příjmu klasů dojít k acidóze. Je to přece jen velká dávka rychle zkvasitelných cukrů. Daňci a jeleni umí během jednoho až dvou dní malou rozlohu políčka zcela sklidit, či spíše zdevastovat.
Oves je pěstován hlavně pro produkci zrna. V době, kdy ještě nebyly vyšlechtěny kukuřice vhodné do chladnějších nebo výše položených oblastí, byl nejčastější obilovinou sklízenou na zeleno nebo k senážování v bramborářských oblastech. Na zeleno sklízíme od konce sloupkování, neboli ukončení vývoje stébla do počátku květu. Je velmi vhodný jako součást směsek s krmnými hrachy (tzv. luskoobilné směsky).
Slunečnice byla také vysévána jako krmná plodina, samostatně nebo součást podzimních směsek. Její výhodou je vysoký obsah minerálních látek. Slunečnici můžeme posekat ve stádiu počátku květu, usušit jako letninu a tak získat dobrý zdroj minerálních látek v době parožení.
Ostatní jednoleté krmné plodiny byly využívány v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Mohou nám být jen inspirací, nebo řešením ve velmi specifických podmínkách, ale pro myslivost velký význam nemají. Po praktické stránce znamenají náročnou agrotechniku. Současné, často extrémní, klimatické podmínky jim nesvědčí, a tak mohou být náklady na agrotechniku i na zasetí vynaloženy jen s malou mírou návratnosti.
Žito lze velmi dobře využít jako zelené krmivo. V teplých oblastech se začíná sklízet v poslední dubnové dekádě, v chladnějších v květnu ve fenofázi sloupkování až poloviny metání. Později se rychle zvyšuje vláknina a snižuje obsah bílkovin. Existuje také odrůda víceletého žita, tzv. Svatojánské žito (var. multicaule) a můžeme je využívat po 2 - 4 roky dvěma sečemi za vegetační období. Porosty zakládáme obdobně jako porosty ozimého žita.
Tzv. „plynulý pás zeleného krmení“ byl využíván v době vysokých stavů skotu. Začínal krmnou odrůdou ozimé řepky, pokračoval žitem, pak se sklízela vojtěška, po ní jetel. Na plochy po sklizené řepce a žitu se sela kukuřice k silážování, ale její výnos byl velmi závislý na příznivých klimatických podmínkách. V letním období se střídavě využívala vojtěška a jetel, kombinovaná ještě luskoobilními směskami, (oves, krmný hrách či peluška a vikve, slunečnice) vysetými po sklizni obilovin.
Krmná kapusta je sice opěvovanou krmnou plodinou, ale stále víc upadá v zapomnění. Snáší tvrdé podmínky vyšších poloh. Pokud očekáváme vysoký výnos využívající schopností výkonných odrůd, je třeba pěstovat ji na středně hlubokých hlinitých až jílovitých půdách s dobrou zásobou humusu a živin. Má vysoké nároky na vláhu v době klíčení a zakořeňování.
Její nespornou výhodou je odolnost proti mrazu. Může být zaseta jako následná plodina a sklízena až v zimě, snáší mrazy až -15 ^oC. Ponechat ji zbytečně dlouho na poli ale není vhodné.
Jako u každé plodiny je i u kapusty závislost mezi vývojem a obsahem bílkovin a vlákniny, se stářím plodiny ubývá její stravitelnosti. Na její vývoj má vliv délka světelného dne. Existuje několik typů krmné kapusty, tzv. dřeňové, listové a přechodové. Jako všechny brukvovité rostliny má vysoký obsah cukrů a nízký obsah vlákniny. Pro přežvýkavce a zajíce mohou být listy z mladých rostlin reálným dietetickým rizikem. Velmi vhodné jsou pro pernatou zvěř.
Ozimá řepka je riziková plodina, dieteticky nepříznivě působící na zvěř s mikrobiálním trávením. Příčina je v nízké sušině, nedostatku vlákniny, vysokém obsahu cukrů a rychle rozložitelné bílkovině. Nicméně, právě tato kombinace živin znamená velmi dobrou využitelnost pro bažanty a koroptve. Jarní řepka se seje koncem března až začátkem dubna a už po 60 – 70 dnech vytváří dostatek hmoty. Zkrmovat se musí ihned po sečení, při delším odležení snadno dochází k redukci dusičnanů na toxické dusitany. Také používání látek chemické ochrany v polní kultuře znamená další nepříznivý faktor.
Topinambur (slunečnice hlíznatá - Heliantus tuberosus, L.), původem z Mexika, má pověst krmné plodiny jedinečných vlastností. O schopnostech topinamburu vyprodukovat značné množství biomasy nás nepřesvědčí zplanělé porosty na zanedbaných plochách, ale výkonné vyšlechtěné odrůdy. (Odkaz: Údaje z VÚB H. Brod). Výnos hlíz může dosahovat 38 – 40 t/ha, zelená hmota 40 – 50 t/ha, což je 15 – 16 t/ha v sušině. Rostliny dorůstají do výšky 2 – 3 m. Podmínkou je ale dodržení šířky řádků asi 75 cm a výživa úměrná této produkci.
Hlízy v půdě velmi horlivě odnožují a jsou mrazuvzdorné. Budeme-li je sklízet, jejich úlomky snadno regenerují. Nedostatečně udržovaný porost se během několika let, ať už hlízy sklízíme nebo ne, zmnoží do takového počtu jedinců na jednotku plochy, že se stane sám sobě plevelem. Pokud nebudeme pozemek přihnojovat a zanedbáme-li udržení širokých řádků, tedy potřebnou agrotechniku, vyčerpá nadměrně hustý porost základní živiny i mikroprvky. Zeslábne a nelze očekávat výnos ani plné výživné hodnoty sklizené zelené hmoty. Neboli, kde nic není, ani čert nebere. Na vině tzv. zplanění pak není pekelná mocnost, ale skutečnost, že rostlina nemůže vytvořit v nevyhovujících podmínkách geneticky předpokládaný výkon, a tak se látková výměna i výkonné odrůdy vrací do původní, „divoké“ a výnosově nedostatečné podoby. V žádném případě to není chyba pěstitele…
Topinambur trpí minimem škůdců a chorob, při dostatečné péči vydrží na stanovišti nejméně 4 – 5 let. Netrpí plevely, protože i dostatečné široké řádky umožní zakrytí půdy a omezení až znemožnění jejich růstu. Zasázení se provádí podobně jako brambory, včetně následného hrůbkování.
Z ryze užitkového přístupu můžeme topinambur považovat za plodinu schopnou vytvořit i v extenzivních podmínkách po několik let vysoký výnos a má tedy blíže k víceletým pícninám než k jednoletým.
Topinambur má poměrně dlouhou vegetační dobu. Nadzemní část můžeme sklízet jednou, nejlépe koncem srpna. Pak se rychle zvyšuje obsah vlákniny a stonek dřevnatí. Lepší varianta je sklízet poprvé počátkem července a pak v říjnu. Pro sklizeň hlíz využijeme mechanizaci na sklizeň brambor. Sklízíme je po částech od listopadu až do počátku vegetace na jaře. Hlízy mají velmi krátkou skladovatelnost. Jejich tenká slupka znamená rychlé vysychání a poškození plísněmi.
 
Víceleté pícniny jsou podstatně perspektivnější i ekonomičtější než jednoleté kultury. Je třeba rozhodnout se pro bílkovinné porosty (vojtěška, jetel) nebo založení louky. Pojem trvalé travní porosty je jen vyjádřením skutečnosti, že trávy a doprovodné byliny vydrží v porostu podstatně déle, než jetele a vojtěšky. O tom, zda budou trvale či spíše dlouhodobě poskytovat dostatečné výnosy rozhoduje jedině úroveň péče.
Louky a pastviny zřizované výhradně pro účel využívání zvěří budou sklízeny s plným ohledem na její potřeby. To se týká také skutečnosti, že hmyz a další živočišné organizmy louky a pastviny jsou vítaným zpestřením potravy pernaté zvěře, vyšší podíl jetelovin znamená zvýhodnění v obsahu bílkovin. Od louky je už jen krok k vytvoření pásu křovin a ostatních krajinných prvků, které z pohledu myslivosti v současné krajině tolik chybí.
Mezi víceletými pícninami je bezpochyby nejvýnosnější vojtěška. Je vhodná do nižších a teplých poloh. Nesnáší pouze vysokou hladinu spodní vody. Má ze všech kulturních plodin nejvyšší obsah bílkovin a vápníku. Tvoří dlouhé a mohutné kořeny a je schopna zásobit se vláhou i z větších hloubek.
Další zvýhodnění tvoří symbiotická mikroflóra jejích kořenů, díky které se zmocní vysokého množství vzdušného dusíku. Ostatní živiny ale přijímá stejně jako ostatní rostliny pouze z horních vrstev půdy, je-li k dispozici dostatečně účinný humátový komplex a dostatečná zásoba živin (fosforu, draslíku a stopových prvků).
Vojtěška může podle podmínek poskytnout 3 – 4 seče za rok, výnosově i živinově je vždy nejvýnosnější seč první, nejslabší poslední. V porostu se v intenzivních podmínkách ponechává tři roky, pro extenzivní podmínky je schopna poskytovat uspokojivý výnos až pět let. V prvním užitkovém se seče pouze třikrát, teprve ve druhém a dalším roce čtyřikrát. První seč, a to nejen v prvním roce se provádí v počátku kvetení, nebo až první 2 - 3 listy odspodu lodyh začínají žloutnout. Další seče ve stádiu tvorby poupat, které nahmatáme jako malé kuličky (tzv. butonizace). V tomto období je nejvyšší obsah živin i v lodyhách, dobře je využitelná celá rostlina. Podle podmínek a péče je schopna dosahovat výnosů 6 – 9 t suché hmoty z hektaru a to zdaleka není strop jejího potenciálu.
Využití vojtěšky je velmi vhodné pro větší obory. Poskytuje spolehlivý zdroj zelené píce. Počátek návyku je ale spojen s riziky pro zvěř. Při nadměrném požití se velká dávka bílkovin rozkládá na značné množství čpavku, který předžaludky přežvýkavců nedokáží využít. Vzniká alkalóza, chronická nebo akutní. Prevencí je podávání zdroje lehce využitelných glycidů v době jarního vývoje vojtěšky (kukuřice, ječmen). Proto je vhodnější vojtěšku pěstovat kombinací s trávami, tzv. vojtěškotráva.
Vzhledem ke složitým konkurenčním vztahům trávy a vojtěšky v porostu je vždy třeba založení, výběr odrůd a agrotechniku konzultovat se zkušeným odborníkem. Vyžití vojtěšky na seno není zcela ideální, protože při manipulaci dochází snadno k odrolu lístků. Zejména při pozdější sklizni tak ze sena víceméně zůstanou jen hrubé, silně zdřevnatělé „klacky“ se zanedbatelnou výživnou hodnotou.
Jetely můžeme považovat za skupinu pícnin umožňující široký výběr podmínek vyšších a chladnějších poloh, nevhodných pro vojtěšku, od extenzivních do velmi intenzivních. Kulturní jetely mají diploidní a tetraploidní odrůdy. (Tento pojem znamená počet sad chromozomů). Skupina diploidních jetelů má velmi dobrou přizpůsobivost, v porostu vydrží 2 roky. Tetraploidní jetely poskytují vyšší výnos a mají větší vytrvalost.
Jetel zvrhlý (švédský) je vhodný pro chladné podhorské až horské oblasti, snese těžší půdy s vyšší hladinou spodní vody. Má relativně pomalý vývoj, v travních porostech vydrží 3 - 6 let, nevymrzá.
Jetel luční (červený) je vhodný k intenzivnějšímu využití než švédský. Jeho hmota neobsahuje tak vysoký podíl bílkovin. Jeho odrůdy se dělí na tzv. jednosečné (mohutné, do tvrdých podmínek, po dva roky) a dvousečné (pěstované na jeden rok). Na seno jsou vhodnější než vojtěška – listy se nevydrolují. I jetely je vhodné kombinovat s trávami, nejčastěji s jílky. V současných podmínkách častých přísušků jsou podstatně vhodnější suchovzdorné, hluboko kořenící druhy trav (kostřavy, srha laločnatá, ovsík vyvýšený).
Z ostatních jetelovin stojí za zmínku vičenec pro jeho nenáročnost na půdy. Snáší teplo a přísušek. Štírovník růžkatý dobře snáší sucho a kyselé půdy. Vzhledem k obsahu taninu potlačuje v porostech stádia některých parazitů.
Zbývá možnost volby travních porostů. Základem luk a pastvin jsou trávy (60 - 70%), dále jeteloviny (10 - 15%) a ostatní byliny (15 - 30%). Zakládání luk a pastvin a péče o ně je samostatná, rozsáhlá a odborně náročná problematika. Výnosy trvalých travních porostů jsou nejčastěji 7,5 – 30 t zelené hmoty/ha (1,5 – 5 t sušiny/ha) u nehnojených porostů a 15 – 50 t zelené hmoty (2,5 – 9 t sušiny/ha) u hnojených porostů.
 
Je vhodné plochu uvažovanou jako políčko proměnit na louku?
Výhodou je dlouhodobá produkce zelené hmoty, vhodná pro pastvu i sklizeň sena. Výnosy obhospodařovaných luk jsou na velmi dobré úrovni. Základní podmínkou je nutnost údržby. Ale údržba trvalého travního porostu je vždy technicky i finančně podstatně méně náročná, než každoroční orba, setí a jarní agrotechnika před setím a po něm, včetně likvidace plevelů, což souvisí s jednoletými pícninami. U pastvin je prvořadé důsledné sečení nedopasků.
Perspektiva intenzivní louky znamená první seč sklidit na seno a pak umožnit pastvu. To je ovšem metoda v pastvě hospodářských zvířat. Představa louky, vybavené elektrickým ohradníkem pro pastvu zvěře mimo farmu je sice netradiční, ale umožní plné a efektivní využití porostu. Takový způsob je vhodný i pro dávkovou pastvu – tedy postupné uvolňování části porostu k rychlému spasení s minimálními ztrátami. Louku lze rozdělit na části, třetinu až polovinu nechat na pastvu, většinu sklidit na seno. Po obrůstu sklizené plochy pást zde a na první části po vypasení pokosit plevele či nedopasky, přesmykovat, nechat obrůst a sklidit na otavy. Takový způsob je vhodný pro obory nebo faremní chovy.
Výběr trav a podíl jetelovin se musí řídit podmínkami stanoviště a účelem. Traviny, které budou základem louky, je třeba vybrat podle vodního režimu. Existují standardně namíchané osivové směsky podle předpokládaných podmínek. Ty je vhodné využít pro malé plochy. Pro založení nebo regeneraci louky či pastviny významné výměry je třeba vždy volit individuální složení osiva.
Odhadnout chutnost trav pro jednotlivé druhy zvěře není snadné. Obecně platí, že špatnou chutnost mají trávy, jejichž listy obsahují hodně vlákniny a jsou inkrustovány vysokým obsahem křemíku. Typickými nežádoucími druhy je metlice trsnatá, kostřava ovčí a smilka tuhá.
Nejčastěji využívané druhy trav:
Ovsík vyvýšený je vhodný pro půdy suché, kypré, teplé, bohaté na živiny a s dostatkem vápníku. Snáší slabé zastínění. Nesnáší sešlapání intenzivní pastvou a také je v zeleném stavu mírně nahořklý. Je vhodný pro seno, které se považuje za velmi kvalitní.
Psárka luční vyžaduje vlhké stanoviště, popřípadě zaplavované louky. Velmi dobře snáší dlouhodobé záplavy. Je nenáročná na klimatické podmínky, včetně různých výškových poloh.
Srha laločnatá vyžaduje vlhčí stanoviště dobře zásobené živinami, nedaří se jí na vysýchavých stanovištích a chudých půdách. Snáší polostín.
Kostřava luční dobře snáší sešlapávání a pastvu. Nesnáší stín v lesních porostech, jen občas roste na jejich okrajích. Je velmi plastická vůči všem podmínkám,
Kostřava červená je velmi odolná vůči nepříznivým klimatickým podmínkám a snáší i zastínění. Snáší intenzivní sešlapávání a spásání. Kostřava luční i červená z porostů během 2 – 3 let postupně ustupují.
Kostřava rákosovitá je mohutná tráva a pro svůj růst vyžaduje dostatek živin. Přizpůsobuje se stanovištím s různou vlhkostí, dobře odolává přísuškům. Nedaří se jí ve vyšších polohách. I když má robustní růst a tvrdé listy, je považována za velmi chutnou.
Jílek mnohokvětý je vhodný především pro jetelotravní kultury. Náročný na teplo, vláhu a živiny, vhodný pro nižší polohy. V dobrých podmínkách je výnosově velmi atraktivní a zvířatům chutná.
Bojínek luční je vhodný do vyšších, vlhkých poloh bramborářských oblastí. Nesnáší sucho a stín.
 
Malý exotický výlet: Trávy v tropickém pásmu se vymykají našim představám o výnosu a vzrůstu. Překážkou rozšíření takových plodin v našich podmínkách je jejich vymrzání. Nicméně, vzhledem k postupné změně klimatu a také mimořádně účinných metod genetického inženýrství (nechť se jdou vášniví odpůrci GMO laskavě vycpat) nejsou úvahy o postupném pokusném zavádění s těmito plodinami nikterak nereálné. V jižních oblastech Německa jsou s jejich pěstováním první zkušenosti. Děkuji panu doc. Ing. Jiřímu Skládankovi, Ph.D. z AF MU Brno za informace, zaslání fotografií a souhlasu s jejich uveřejněním. Pro zvídavé doporučuji jeho precizně a poutavě provedenou prezentaci: http://www.cestr.cz/files/skalsky_dvur_2013/skalsky-dvur-2013-skladanka.pdf
Na připojeném snímku jsou trávy Guinea grass a Elephant grass. Pocházejí ze subtropické Afriky a jsou introdukovány do ostatních tropických zemí. Nejsou pro pastvu doporučeny, ale v některých zemích je na nich i pastva realizována. O travinách podobného typu se uvažuje i u nás, zatím jako zdroji biomasy pro výtopny. Odtud je už jen krok k bioplynovému využití a snad i konečně k pastvě.
V původní oblasti jsou využívány pro smíšený systém sečení a spasení, popř. silážování. Pastva je možná na vegetativních výhonech s pěti novými listy, protože zralé listy jsou příliš ostré. Výška strniště by neměla klesnout pod 35 cm.
Produkce může být až 84 t sušiny/ha, ale také vyžadují intenzivní hnojení s dávkou až 460 kg N/ha. Nejlépe rostou ve vlhkých tropech. Optimální jsou teploty 25 – 40 °C, minimální 15 °C. Vyžadují hluboké, výživné půdy a srážky přes 1500 mm (celostátní dlouhodobý roční průměr srážek v ČR je 693 mm), jejich hluboký kořenový systém umožní přečkat období sucha. Částečně snáší zastínění.
 
Výnosy travních a jetelotravních porostů jsou na velmi dobré úrovni. Podmínkou ale je, jak už bylo zmíněno, správná volba složení osiva a základní péče. Pícninářství je obor, ze kterého není obtížné získat základní informace. Přemístění chovu skotu a ovcí do vyšších poloh, komerční chovy koz a řada hospodářství vedených jako ekologické chovy poskytuje praktické zkušenosti z pastevních areálů.
Zvěř v podmínkách krajiny s intenzivní rostlinnou výrobou nemá šanci dlouhodobého přežívání. Po sklizni obilovin a silážních kukuřic zvěř přichází k prázdnému stolu, chybí jí úkryt. Chceme-li jí poskytnout alespoň základní podmínky k perspektivnímu přežití, pak jsou políčka a biopásy hlavním a velmi užitečným krokem.
Martin MOHELSKÝ