Časopis Myslivost

Bělorusští myslivci, kteří přijeli poprvé na mistrovství k nám před dvěma lety do Lysé na zkušenou a vloni již v Salzburku nabídli pořadatelství, pozvali evropské jelenáře do Bělověžské puzsty, do prostředí světoznámého pralesa.
Oblast unikátního ekosystému pralesa se rozkládá severně od Brestu na hranicích Polska Běloruska a je znám především populací zubrů. Zdejší oblast je v režimu ochrany už úctyhodných šest století, vystřídaly se tu vlády mnoha králů, císařů, carů a jiných mocenských rodů a skupin, zdejší prostředí vždy ohromovalo bohatstvím zvěře, fauny i flóry, poskytovalo nevídané zdroje dřeva a dalších surovin a skýtalo lákavý potenciál loveckých příležitostí. Od roku 1992 je tato oblast zařazena do sítě světového dědictví UNESCO.
Celková rozloha chráněného území je přes 200 000 ha, z toho na polské straně 57 000 ha, na běloruské straně pak 152 962 ha. Ze zvěře udávají běloruští myslivci počet 335 zubrů, 70 losů, 2200 jelenů, 1850 divočáků, 460 ks srnčí zvěře, 20 vlků, 20 rysů a množství dalších druhů zvěře a živočichů, z nichž mnohé jsou unikátními endemity.
Už sama dlouhá cesta byla pro nás výzvou, nejdelší anabází bylo ale získat běloruská víza! Po neuvěřitelném tříměsíčním úsilí a po nespočtu návštěv na velvyslanectví uspěla nakonec Martina Novotná, pracovnice kulturně-propagačního oddělení sekretariátu ČMMJ, její zásluhou jsme mohli utvořit osmičlennou posádku „vábičského“ mikrobusu. Vedoucím výpravy byl Petr Šeplavý, M. Novotná byla jakožto jediná žena pasována na přirozenou velitelku a dozor, soutěžní tým tvořila trojice Jan Brtník, Tomáš Třeský a Lukáš Linhart, velitelem vozu a členem poroty byl Jan Kupka, odborným mentorem Václav Svoboda a řidičem a dokumentátorem výpravy pak Jiří Kasina.
Vyjížděli jsme s otazníky, jak se naši východní přátelé zhostí organizace, co nás čeká a co nemine. Ještě ráno po přespání v Polsku panovala optimistická nálada, kterou zchladila skoro tříhodinová anabáze na polsko – běloruských hranicích. Vyjížděli jsme ze Schengenu, a ač jsme měli víza, zvací dopis, soupis členů, doklady a další dokumenty připravené, mnohokrát opakovaná procedura v podání nespočtu uniformovaných strážců hranic, kteří se stále ptali opakovaně na stejné věci, byla neuvěřitelná. Alespoň znalosti ruštiny si ti starší zopakovali.
Poté již časový plán neumožnil detailnější prohlídku Brestské pevnosti, stihli jsme jen přivítání a několik základních informací v sídle brestských regionálních myslivců. Běloruský svaz tvoří myslivci a rybáři, celkem je to 85 000 členů a spadají pod státní správu, resp. státní lesy, zřejmý je tu i velký vliv armády. Nakonec nejvyšší představitel svazu, který nás uvítal, je, jak jsem z ruštiny vyrozuměl, plukovníkem armádního stíhacího letectva.
O vlivu státu a prioritním zájmu o mistrovství svědčí to, že organizací, množstvím jídla, pití, úrovní ubytování a servisem, kterým byl všem poskytnut, bylo toto mistrovství asi nejlepší ze všech dosavadních ročníků! Z hlediska organizace se hostitelé prostě předvedli v nejlepším světle a byl znát velmi slušně otevřený měšec státních financí.
Z Brestu jsme přejeli v koloně s ostatními týmy nekonečnou plochou zemědělskou krajinou asi 60 km na sever do Kamenyuki, oficiálního centra a hlavního vstupu do Bělověžské puzsty. Ubytování v luxusním hotelu hned vedle ředitelství, přednáškového sálu a muzea nemělo chybu, stejně tak opulentní večeře s prohýbajícími se stoly jídla a pití a kmitající obsluhou. Po večeři proběhlo představení všech účastníků a losování čísel, dlouho do noci následovala zábava za zvuků lidové i moderní hudby.
V sobotu ráno po snídani proběhla porada poroty a společná prohlídka muzea. Samo muzeum je sledem velkých dioramat s preparáty zdejší zvěře, nejzajímavější byly historické snímky z lovu panovníků, záběry z výřadů, ale i obrazové dokumenty starých loveckých zařízení, chat a zámečků, historické lesní železnice a dalších zajímavostí. Jak rádi bychom všichni do přírody vyrazili, ale na prohlídku pralesa a zvěře ve volné přírodě bohužel čas nebyl, kromě cesty z okénka autobusu.
Jediné druhy zvěře, které jsme zblízka měli možnost vidět, byly velké výběhy za vstupem do parku, v podstatě taková lesní zoo, kde byli losi, jeleni, srnci, zubři, lišky, sovy a dravci. O velikosti výběhů svědčí to, že jen základní obchůzka trvala skoro dvě hodiny.
Jak jsme se přesvědčili, opravdu tato vstupní část funguje pro místní občany jako zoo, kam se jezdí na výlety a procházky. Do parku je možné také vjet za poplatek na kole a nebo autem, v parku jsou vytýčeny tři hlavní trasy kolem historických míst, památných stromů a nebo s výhledy do krajiny a na jezera. Vyrozuměl jsem z materiálů, že nějaká volná turistika v parku není povolena.
Jedním z nejvíce navštěvovaných míst je asi 15 km od vstupu vzdálená romantická dřevěná vesnička, kde sídlí Děda Mráz. V podstatě takový dřevěný lesní Disneyland (DědoMrazoLand). Když jsme přijeli autobusy, přivítala nás čarodějnice, doprovodila k domu dědy Mráze, který všechny obřadně uvítal v našich rodných jazycích. Celý patnáctihektarový areál je plný dřevěných staveb, stavbiček, soch, jezírek, můstků a chodníčků, ráj pro místní děti i dospělé, málokdo si nechal ujít třeba pohled do ložnice Sněguročky a přenést se na chvilku do idylky ruských pohádek.
Po obědě ve stylové, jak jinak než dřevěné, restauraci jsme konečně přejeli do místa, kde bylo připraveno mistrovství ve vábení. Romantické místo uprostřed hlubokých lesů, kde se v minulosti začínaly a končily společné lovy, a kde na okraji velké lesní louky kdysi stával lovecký zámeček. Tentokrát bylo připraveno kryté podium, hlediště, pár stánků s občerstvením a asi nejzajímavější část, na panelech výstava trofejí místní zvěře. Všichni obdivovali kůže a lebky vlků, paroží losů, velmi zajímavé byly trofeje místních jelenů, srnců i zbraně kňourů.
Jen návštěva byla skromná, sliby, že pořadatelé přivezou diváky autobusy, se nevyplnily, kromě asi osmdesátky samotných účastníků a pořadatelů bych nenapočítal asi víc než stovku dalších přítomných.
K samotnému mistrovství nastoupila tříčlenná družstva Polska, Česka, Slovenska, Německa, Maďarska, Litvy, Estonska, domácího Běloruska a poprvé v historii Francie. Počtu zemí odpovídal i počet devíti rozhodčích v kabinkách.
Vzhledem k počtu soutěžících bylo rozhodnuto, že se bude soutěžit dvoukolově, v prvním kole všichni předvedli hlas mladého hledajícího jelena a hlas jelena stojícího u laní. Poté patnáct nejlepších postupovalo do druhého kola, kde museli předvést jen jednu jedinou disciplínu – hlas dvou přibližně stejně silných jelenů na říjišti. Marné a ojedinělé byly protesty české a slovenské výpravy, že by ve druhém kole měly být minimálně dvě ukázky, prioritou bylo co nejvíce průběh urychlit, bohužel ale na úkor objektivnosti.
Samotnou kapitolou jsou výkony rozhodčích, marně se jako zakladatelská země snažíme o sjednocení přístupu. Rozhodčí si nemají možnost vydiskutovat zásady hodnocení, někteří, například rozhodčí z Německa, Francie a asi i z Estonska, nejsou aktivními jelenáři využívajícími vábení k lovu, nemají praktické zkušenosti a odposlouchané hlasové nuance z přírody. Evidentně mnohdy posuzují podle úrovně hlasitosti a ne podle modulace a probarvení hlasu.
Bohužel na toto doplatil Jan Brtník, který v situaci, kdy od většiny rozhodčích dostal šestky a pětky, nepochopitelně „slíznul“ od dvou rozhodčích trojky, resp. čtyřky. Jak se po chvíli ukázalo, stála ho tato chyba rozhodčích první místo!
Mistrem Evropy ve vábení jelenů pro rok 2015 se stal Tomasz Malinski (PL, 114 b.) o jeden jediný bod před druhým Janem Brtníkem (113 b.) a třetí byl opět polský jelenář Jan Skrzetuski (111 b.). Polská a česká výprava opanovala nejvyšší místa, neboť na čtvrtém místě byl třetí z Poláků Maciej Krzyzstofik (107 b.) a hned za ním naši dva borci v pořadí pátý Lukáš Linhart (104 b.) a šestý Tomáš Třeský (103 b.).
V pořadí zemí se tedy na prvním místě umístili Poláci, naše družstvo bylo na druhém místě a třetí v pořadí zemí skončili naši kamarádi Slováci. Jen pro úplnost výsledky našich slovenských přátel – sedmý Ján Šimurda (102 b.), devátý Milan Bella (97 b.) a jedenáctý Jaroslav Orság (95 b.).
Všichni ocenění i družstva si odnesli krásné ceny v podobě řezbovaných lopat losa, jistým paradoxem je, že vzhledem k zákonům v Bělorusku nemůže vyhrát vítěz zbraň, vezli jsme proto z Čech certifikát na odběr kulovnice z České zbrojovky Uherský Brod a oficiálně bylo na podiu vyhlášeno, že cenu pro vítěze věnovala česká strana! Samotná soutěž probíhala v naprosto přátelské atmosféře v šumu okolních hlubokých lesů, i místní sv. Hubert byl milostiv a poskytl příjemné teplé, byť trochu dusné počasí. Provazy deště bušily na okna hotelu až nad ránem.
Závěrečná společná večeře se nesla v duchu oslav, přátelství, dobrého jídla a pití, nespočet ukázek lidové hudby a tanců předvedla skupina asi třiceti místních krojovaných tanečníků. Kromě předání upomínkových dárků všem účastníkům zazněly také komplimenty na stranu pořadatelů, opravdu ten letošní ročník posadil laťku hodně vysoko, možná asi zatím nejvýše. Bylo také oznámeno pořadatelství dalšího mistrovství v roce 2016 v Maďarsku a v roce 2017 pojedeme premiérově zase zatím nejvíc na západ – do francouzských Vogéz.
Atmosféra rozlučkové noci pokračovala až do skorého rána, kdy jsme naše soutěžící nakládali do mikrobusu téměř přímo ze společenského sálu a ve čtyři ráno vyráželi směr domov.
Zpáteční procedura na hranicích zabrala už jen hodinku a půl, nejobtížnější bylo asi vysvětlit běloruským celníkům, že jsme sice „ochotniki“, že jedeme takto brzo ráno z Bělověžské puzsty, ale že nemáme ani „oružie“, ani nevezeme „škůry“, a že trofeje losů v zavazadlovém prostoru jsou ceny ze soutěže (stačilo si přečíst vyrytou mosaznou cedulku)!
Odměnou za pohraniční peripetie nám bylo už na území Polska pozorování jednoho losa a po chvíli losice ve volné přírodě. A jelikož se domů vždy jede snáz, rychleji a radostněji, šestnáctihodinové martýrium za volantem ani v nekonečné polské rovině nebolelo.
Poděkování patří všem, kteří přispěli k dobré náladě a pohodě, u srdce nás hřeje, že dál neseme onu pomyslnou štafetu vábičského evropského mistrovství, která vzplála před více než sedmnácti lety u jednoho norimberského stolu. Díky všem vábičům, jelenářům, podporovatelům nejen z řad ČMMJ a Klubu vábičů. Těšíme se na další ročníky a rádi přivítáme do našich řad zájemce o vábení nejen jelenů.
Text a snímky Jiří KASINA