Časopis Myslivost

Nad britským impériem slunce nezapadalo. Nejen že prosperovalo jako žádný jiný stát tehdejšího světa, slunce nad ním nezapadalo fyzicky – když zašlo nad jednou částí, vycházelo současně nad částí jinou. Nemusíte souhlasit, ale pro zdrcující většinu britského imperiálního panství byla koloniální správa pomocí a nezpochybnitelným přínosem. Jasně a výmluvně to dokazují například studie Nialla Fergussona i jiných ekonomů. Británie vládla oceánům – musela, aby udržela impérium vcelku. Byla na špičce technického pokroku. Koruna objímala svět a na jejím vrcholu zářil klenot nad klenoty, Indie.
Pokud jste se narodili v Blighty (tedy na domovských britských ostrovech), ležely před vámi nezměrné možnosti. Průmysl potřeboval dělníky a techniky, ale hlavně, impérium potřebovalo správce. Mladý příslušník britské střední třídy se mohl vydat kamkoliv do světa a měl velkou naději na velmi zajímavý a bohatý život. Automaticky se předpokládalo, že bude gentleman, ona tehdejší společnost byla poměrně hodně úzkoprsá a to určovalo i jeho koníčky – sport v tehdejším pojetí znamenal dostihy, polo a lov. Lovecké revíry světa mu byly otevřeny a britské puškařské řemeslo kvetlo. Churchill, Purdey, Scott, Lancaster, Rigby, Fergusson, Holland & Holland…
Klenotem Koruny byla Indie, která v té době oplývala zvěří všeho druhu. Jak tou nebezpečnou, jejímž lovem bylo možno ukázat svoji odvahu, tak záplavou drobné zvěře, jak pernaté, tak srstnaté. A zřejmě někde v deltách velkých indických řek či v podhůří Himalájí, kam utíkaly rodiny správních úředníků před letními vedry a kde si zpestřovali odpočinek lovem drobné zvěře, se zkřížením anglické bezkohoutové dvojky (hamerlesky) s německou tradicí kulobrokových trojáků zrodil pyramidový brokový troják. Na tahu vodního ptactva či velkých společných lovech nabízel ránu navíc, nota bene ránu, jež byla k dispozici tak rychle, jak jen člověk stačil pracovat prstem na spoušti.
Zvýšená hmotnost zbraně nebyla na zásadní překážku, naopak, pomáhala tlumit impuls vývinu rány. A na nošení zbraně a střeliva byl k dispozici domorodý personál.
Pyramidové trojáky byly jednu dobu populární jak mezi britskými úředníky, tak mezi domorodou aristokracií. Jak se impérium rozpadalo, jak ubývala zvěř, správní úředníci i aristokraté, tak ubývala i obliba brokových trojáků.
Před zhruba třemi lety pozvedla vlajku brokových pyramidových trojáků turecká firma Akkar. Její Mammut mě okamžitě upoutal, je to tak trochu exotická zbraň, mohutného vzhledu (aspoň pro mě) s romantickým nádechem, přitom ale první osahání zbraně v Norimberku naznačovalo, že zbraň by vůbec nemusela být takovým extrémem, jakým se první pohled může zdát. Svým způsobem jednoduchý, ale perfektně funkční brokový troják měl v sobě něco svůdného, kombinaci širokého úchopu dvojky s precizním mířením kozlice.
Po konstrukční stránce se troják Mammut nepouští do žádných neznámých vod a sází na lety prověřenou jistotu. Hlavní čep je průběžný, háky zdvojené a jednoduchý klín ovládá temenní, Scottova klička. Kladívka jsou hnána vinutými pružinami a zámkové časy jsou příjemně krátké.
O bezpečnost se stará běžná posuvná pojistka umístěná na krku pažby, odpalování hlavní je sekvenční s pevným pořadím hlavní.
Je to lovecká zbraň, takže po každém sklopení hlavní se automaticky zajistí a pořadí hlavní se vrátí na počátek. Zbraň nelze odpálit, pokud temenní klička není v uzavřené, střední poloze a do té ji nelze přesunout, pokud hlavňový svazek nedosedl plně na lůžko.
V dnešní době je samozřejmostí, že hlavně jsou osazeny výměnnými zahrdlovacími nástavci. Nástavce (čoky) jsou vsazené do ústí hlavní, nepřečnívají a neruší estetiku zbraně. Design je vůbec silnou stránkou Mammuta. Kombinuje tradiční tvarosloví s vysloveně moderními prvky, jako je prolomením plochy hmatníku odlehčená klička. Sytě matně černý, jednolitý povrch hlavňového svazku se elegantně snoubí s bílým lůžkem, ořechová americká ořechová pažba (z tureckého ořechu, pochopitelně) s úchopovými plochami zdrsněnými prostou kosočtverečnou rybinou je přiměřená loveckému určení zbraně.
Čisté slícování dřeva s kovem a kvalitní zpracování pohledových ploch Mammuta dávalo naději, že bych si mohl zopakovat své dobré zkušenosti s jinou brokovnicí od Akkarů, s kozlicí Churchill.
Konstrukčním materiálem Mammuta i dvojky je výhradně ocel – to s sebou nese vyšší hmotnost, ale také příslib dlouhé životnosti. V případě dvojky je nárůst hmotnosti pořád ještě zanedbatelný, s rezervou se vejde pod tři kilogramy.
V porovnání s některými jinými brokovnicemi ekonomické třídy je výhodou Akkarů také fakt, že jsou tormentovány i pro střelbu ocelovými broky.
Faktem je, že Mammut ve své původní podobě v ráži 12 x 76 je macek, puška pro chlapa, ale jen o rok později se objevila jeho verze v ráži 20. A to je najednou docela elegantní záležitost, k jejímuž nošení už není třeba domorodého nosiče, dokonce ani v případě, kdy se s trojákem vypravíte na celodenní šoulačku. Ale stejně, dělá se pro jistotu ve třech délkách hlavní (a tedy i hmotnostech). Osahal jsem si v Norimberku všechny tři, ale plná délka, hlavně 71 cm, mi sedla nejlépe. Asi bych dokázal žít s hlavněmi 61 cm, ale kraťas 51 cm se již držel v ruce opravdu divně, spíš než lovecká zbraň je to sebeobranná záležitost. Ale je o půl kilogramu lehčí.
Jen o další rok později, v roce 2014, se na stánku Akkaru objevila nová, velice elegantní dvojka. Přiznám se, že zdrcující většinu své brokařské zkušenosti jsem udělal s kozlicemi, vyrůstal jsem na ZHáčku. Ale nikdo mi dosud nevysvětlil, proč by měla být kozlice lepší než dvojka a asi to vrtá hlavou více lidem, protože v posledních letech se objevila celá řada nových dvojek. Tahle zbraň se vrací aspoň částečně na pozice, které jí kdysi co do obliby patřily a Akkar si dvojkou jen logicky vyplnil mezeru, která v nabídce jeho brokových zbraní byla.
Dvojka nese jméno shodné s kozlicí, Churchill, tentokrát ale podle mě právem. Ať již bylo toto jméno zvoleno jako reminiscence na slavného anglického puškaře nebo neméně slavného anglického politika, dvojka k tomuto jménu patří (na rozdíl od kozlic, se kterými ani jeden nikdy neměl nic společného).
Jen slepý by si nevšiml, že nová dvojka nese velmi mnoho společných rysů s Mammutem. Jak konstrukčních (podobná konstrukce lůžka i zavěšení hlavňového svazku), tak estetických (stejný tvar kličky, podobné tvary lůžka, kombinace černé a bílé na hlavních a lůžku).
Takže jsem se na stánku Akkar v Norimberku ptal, ale mnoho pořádných odpovědí jsem nedostával. Moje otázky byly technické, zatím co pán od Akkaru byl zjevně obchodník. Po 15 minutách jsme byli otrávení oba. Náhle mi pán pohlédl za záda a se zjevnou úlevou v hlase vychrlil turecky něco k mladému, snad ani ne třicetiletému muži. Nevím přesně, co to bylo, turecky neumím, jen odhaduji z intonace, že to bylo něco ve smyslu: „To je dost že jdeš, mladíku, tenhle už tu prudí dobře čtvrt hodiny a kšeft žádnej, jen samé technické nesmysly“. Pak se obrátil na mě, s vítězným úsměvem ve tváři pravil: „Designer (česky konstruktér).“ a odešel dělat obchody.
Tvář byla mladá, ale jak jsem prakticky během první otázky zjistil, patřila skutečně konstruktérovi jak trojáku, tak dvojky. Ibrahim Sami Ilter je opravdu otcem obou zbraní, jak po konstrukční stránce mechanismů, tak po stránce designu (odtud onen soudobý estetický výraz obou zbraní). Původně vyučený puškař, později si doplnil i vyšší technické vzdělání. Po jeho absolvování se vrátil k Akkarům a jeho první samostatnou konstrukcí byl právě brokový troják.
Potvrdil mi anglickou inspiraci trojáku i svůj respekt k anglické puškařské tradici, ale současně prohlásil, že nechtěl kopírovat historickou produkci, navíc musel respektovat moderní technologické vybavení Akkaru, a hlavně se musel vejít do ceny. Výsledkem je jistá konstrukční prostota, která ale usnadnila rekonstrukci trojáku na ráži 20.
Když pak přišel obchodní požadavek na dvojku, stačilo prý panu Ilterovi jen: „ … odpárat horní hlaveň a zahodit jedno kladívko. V počítačovém konstrukčním softwaru práce sotva na týden. První prototyp byl hotov za necelé tři měsíce.“ Tím se také vysvětluje, proč má dvojka skříňkový zámek, ačkoliv (jak pan Ilter říká): „dvojkám víc sluší postranní zámky. Ale přece tam nebudu dávat falešné zámkové desky, ta puška je dobrá jak je a nemusí si na nic hrát.“
Ladění konstrukce pro výrobu sice ještě nějaký čas zabralo, ale i tak mají obě zbraně značný podíl shodných, nebo alespoň ze stejného polotovaru vycházejících součástek. Nadšení pro věc, láska ke zbraním a chuť konstruovat a tvořit z mladého muže vysloveně sršela. V posledních letech jsem potkal začínajících konstruktérů několik. Jejich vnitřní podoba je skoro až zarážející a mám z nich dobrý pocit – celosvětová rodina zbrojních konstruktérů má velmi nadějnou a zjevně schopnou krev. Dvojnásob mě hřeje u srdce, že tito pánové našli někoho, kdo jim věřil natolik, aby jim navzdory věku svěřil samostatnou práci. Nezklamali.
V podstatě všech no co bylo řečeno k technické stránce trojáku Mammut platí také pro dvojku Churchill. Jedinou výjimkou je automatická blokace temenní kličky, pokud nejsou zcela zavřené hlavně. Tu dvojka nemá.
 
Když mi autorizovaný dovozce brokovnic Akkar, pan Sentivani z Olomoucké firmy ADDA nabídl možnost vyzkoušet si obě zbraně důkladněji než jenom „otlapkáním“ na výstavním stánku, byla to nabídka, jakou nelze odmítnout.
Obě zbraně v ráži 12 jsem vyzvedl v obchodě na olomoucké Slovenské ulici a vyrazil s nimi na brokovou střelnici v Olomouci Lazcích. Než jsem začal se střeleckým testem, zkoumal jsem kvalitu zpracování.
Rozborka obou zbraní je shodná a velmi prostá. Zvednete západku předpažbí, sejmete ho ze zbraně, otočíte temenní kličku, sklopíte hlavně a vyklesnete je z hlavňového čepu. Rozebrání zbraní ukázalo, že sériově vyrobené kusy čistotou zpracování a slícování dřeva s kovem nijak neustupují výstavním kusům, a to nejenom na pohledových plochách. Současně jsem si uvědomil, že sériový Mammut je trošku odlišný od výstavního kusu – má hlavně matně černé, na výstavě byly leskle černé.
Další drobný rozdíl – troják má světlovodnou mušku, zatímco na liště dvojky sedí prostá perlička. Ale jinak jsou si obě zbraně hodně, hodně podobné. Předpažbí vypadají skoro jako vzájemně zaměnitelná, ale pak si všímám, že předpažbí dvojky má v sobě odlehčovací dlaby.
Takže zkouším vyvážení obou zbraní – skoro jako z učebnice konstrukce klasické brokovnice, obě zbraně jsou vyvážené asi tak na dva prsty před hlavňový čep, tj. nepatrně těžké na předek.
Americká pažba je skoro přímá, ale to je podle mě spíš přínosné, zbraň lépe přenáší zpětné rázy a chová se klidněji při střelbě.
Pak už je čas vyrazit na lovecké kolo. Jako první zbraň si beru Mammuta a nabíjím 24 g ocelové Sellier & Bellot Steel trap. Ani mi nepřijde, že namísto dvou nábojových komor plním tři. Puška se drží přirozeně, nemám nijak nepatřičný pocit. Stoupám si pod vysokou věž, chvilka soustředění, odjistit a hop! Zadrnčí vrhačka, pažba plavně dosedne do ramene a prásk. Nic, a prásk a zas nic. Třetí ránu jsem díky zvyku na dvojranné zbraně vlastně ani nevystřelil. Velmi charakteristické – kdo mě zná, ví, že jsem sice brokový střelec nadšený, ale určitě ne výkonný. Školáček přes hlavu mi nikdy pořádně nešel. Teda, on mi nejde ani ten do protivky, jak ukazují další tři rány.
Tak dvojstřel. Hop! Holuba od sebe jsem rozprsknul na prach, toho k sobě míjím, ale pak tupluji a i z něj zůstal na obloze jen černá šmouha. Chytil jsem se, ta třetí rána má něco do sebe.
Postupně obcházím kolo a přicházím trojáku na chuť. Na prostředním stanovišti oceňuji větší hmotnost a setrvačnost Mammuta, na rozhýbání potřebuje trochu větší sílu, ale pak už běží za holubem sám, stačí jen ve správnou chvíli zmáčknout spoušť. Na dvojstřelu se musím do zbraně opřít při přechodu s jednoho směru na druhý, ale není to nepříjemné.
Spoušť je hladká, s čistým chodem, bez drhnutí nebo kolísání a k resetu stačí jen kousek.
Nikdy předtím jsem neměl možnost střílet z brokového trojáku, něco jsem ale nastřílel ze samonabíjecích brokovnic. Rychlost opakování ran trojáku subjektivně není o moc rychlejší, než jakou nabídne dobrý „automat“, ale to je dané rychlostí návratu zbraně do záměrné. Ovšem Mammut díky své větší hmotnosti sedí v rameni jako skála a mám takový pocit, že tu třetí ránu střílí s jakousi rozjařující snadností. Navíc pohled přes lištu je kozlicový, což mi ve spojení s širokým předpažbím ze začátku způsobuje poněkud schizofrenní pocit. Jako by oko a ruka pracovaly každé s jinou zbraní.
Ale zvykám si rychle a začínám chápat indické rádži i správní úředníky jejího Veličenstva: na březích indických řek oplývajících vodním ptactvem musel brokový troják být opravdu zdrojem čirých střeleckých radostí i bohatých loveckých úspěchů. A své uplatnění by našel určitě i v našich krajích, na kachny na rybníku nebo v bažantnici.
Mammuta odkládám jen nerad a beru do ruky dvojku. První pocit je podobný. Široké předpažbí je jako setkání se starým známým – sám mám kozlici, ale několik dvojek jsem již v ruce měl a jen před několika okamžiky jsem odložil troják. Odjištění a soustředění jsou stejné jako u Mammuta, ovšem ležatá osmička hlavní je čistě dvojková.
Hop! Hození do ramene jsem přehnal – dvojka potřebuje míň síly než troják. Je to všechno nějak rychlejší, mám pocit, že mávám hlavněmi na všechny strany, paradoxně mi trvá strašně dlouho, než se srovnám, ale kupodivu terč strefuji. Daleko, předaleko, ale dohnal jsem ho. Před další ranou párkrát nasucho hodím dvojku do ramene, jen abych si zvykl. Hop a prásk. Prásk, prásk, občas si pomáhám druhou ranou, ale daří se, najednou mi to jde. Děr je výrazně méně než zásahů, holuby se rozprskávají a na tváři se mi usazuje blažený úsměv.
Nízká konstrukce dvojky se při výstřelu příliš nezvedá a rameno, byť už trošku omačkané z trojákové seance, si nijak nestěžuje. Čím dál postupuji v půlkruhu loveckého kola, tím víc se mi Akkarova dvojka zamlouvá. Na rozdíl od některých dvojek, které jsem v minulosti měl v ruce, Akkar je poměrně lehký a naplňuje dobře sousloví lehká dvojka, i v „plné ráži“ 12. V ráži 20 je dvojka Akkar vysloveně decentní záležitost, jistá ozdoba ramene mladé dámy i poněkud již unaveného seniorního matadora našich lesů a luhů.
 
Pokusím se tedy shrnout svoje zkušenosti s oběma zbraněmi. Obě zbraně na mě udělaly opravdu dobrý dojem kvalitou zpracování, to se potvrdilo i poté, co jsem sejmul pažbu, abych mohl nafotografovat bicí mechanismy. Kvalita nekončila na hranici pohledových ploch. Jistě neposoudím v rámci krátkého testu kvalitu použitých materiálů a životnost zbraně, ale to, co jsem viděl, skýtá dobrý příslib.
Ani jedna z pušek nepatří mezi ty luxusní, obě dvě však zcela určitě patří do kategorie těch nejlepších pracovních. Pokud budete chtít, skýtají skvělý základ pro další estetické zušlechtění.
Obě zbraně byly příjemně vyvážené a chod jejich spouští byl hladký, s přiměřeným odporem. Funkce byla zcela spolehlivá, jak bicího mechanismu, tak pojistek. Pojistka byla celkem tichá, s jistými polohami. Určitá tuhost chodu závěru je daná novostí nezaběhnuté zbraně a vnímám ji spíš jako klad než jako zápor.
Obě zbraně mi sedly dobře do ramene, ale to není směrodatné, mám poměrně konfekční postavu. Milejší je dobrý dosah na spoušť, když dosáhnu já, musí dosáhnout každá ruka.
Mammut byl okořeněný příchutí exotiky, jistě tam bylo i trochu předsudků, ale nakonec jsem zjistil, že je to pro některé podmínky (kachny na tahu, bažantnice apod.) vlastně velice šikovná zbraň, jistou chvíli jsem si pohrával i s myšlenkou osadit troják kolimátorem. Ve spojení s jednotnými střelami by mohl být z Mammuta hodně černý sen tlup divočáků na naháňkách. Mammut pro to není z továrny nijak uzpůsobený, ale řešení by taková úloha měla a já se té kacířské představy nemohu zbavit.
Dvojka je v mé mysli spojená s lesním personálem a Anglií. Kozlice je možná dobrý nástroj na rozbíjení asfaltových terčů, je jednoznačným vládcem současných kontinentálních střelnic i honiteb, ale z hlediska elegance sahá v mých očích dvojce sotva do pasu. Prostě k eleganci i k celkové „image gentlemana“ patří hlavně vedle sebe.
V posledních letech pozoruji u sebe až podezřelou příchylnost ke dvojkám, ale: nechci žádné retro, žádnou „skoro úplně jako dyby jí udělali f Anglii, že jóó“ a soudobých dvojek, které by se necpaly za každou cenu do kabátku zbraně z přelomu 19. a 20. století zase tak mnoho není.
Akkar Churchill mi svým moderním výrazem spojeným s přiznáním respektu k tradici způsobil vyslovené ujímání na duši. Kapsa není bezedná, trezor je plný (a já nechci rozšiřovat ani trezorové hospodářství, ani budovat nový alarm), ale po vrácení dvojky majiteli, resp. dovozci mám vytrvalý, úporný pocit, že mi něco zásadního v životě chybí, který se mi nedaří překonat. Mám ten neblahý dojem, že pocit neúplnosti si budu muset zajet vyléčit do Olomouce. Nebude to zadarmo, ale Akkary nabízí podle mého názoru skvělý poměr výkon / cena, a co by člověk pro své zdraví neudělal.
Ing. Martin HELEBRANT