Časopis Myslivost

K velmi závažným faktorům negativně ovlivňujícím zdravotní stav srnčí zvěře patří dieteticky nevhodná potrava. Mezi přirozenou potravu, která významně degraduje kvalitu srnčí zvěře a dynamicky decimuje její stavy, patří plodina zvaná řepka olejka. Řepka olejka, známá také pod synonymem dvounulka, je hospodářsky a ekonomicky významnou komoditou, která se v současné době pěstuje prakticky na celém území naší republiky. Bez zbytečných servítků si dovolím konstatovat, že v dnešní kulturní krajině je hlavní příčinou dynamického úbytku srnčí zvěře a celkového zhoršení její kvality. Z toho důvodu bych se u této plodiny zastavil a pokusil se vysvětlit závažnost onemocnění, které řepka v důsledku nadměrného příjmu způsobuje.
Řepka olejka je v České republice hlavní olejninou, která se významně uplatňuje jako surovina pro získání kvalitního potravinářského oleje (za tímto účelem byly vyšlechtěny odrůdy dvounulové s nízkým obsahem kyseliny erukové). Významně se též uplatňuje v olejochemickém průmyslu pro výrobu bionafty, mazacích, resp. hydraulických olejů, fermeží, pracích prostředků a v neposlední řadě i v gumárenském průmyslu.
Řepka olejka je cizosprašná rostlina patřící do čeledi brukvovitých, která má ozimou a jarní formu. Odolává nízkým teplotám pohybujícím se kolem -20 ^oC. Vedlejší produkty z řepkových semen (výlisky a šrot) jsou velice významnou složkou krmiv.
 
Řepka ozimá je pro zvěř v době nedostatku přirozené potravy velice atraktivní potravou. Nově vyšlechtěné odrůdy neobsahují na rozdíl od odrůd starších kyselinu erukovou a hořčičné silice, takže jim chybí typická hořká příchuť. Mají sladkou chuť a srnčí zvěř, pasoucí se na ní v období nedostatku jiné potravy, se intenzivně přežírá, což má velice nepříznivý dopad na zdravotní stav v podobě průjmů nebo zácp.
Příčinou změn v chování zvěře jsou vlastnosti řepky, která obsahuje stejně jako ostatní brukvovité plodiny aminokyselinu S-methylcysteinsulfoxid, jež se v trávicím ústrojí rozkládá na toxické složky, způsobující rozpad červených krvinek. Tím dochází u postižené zvěře k chudokrevnosti, tělo je nedostatečně zásobováno kyslíkem, vzniká poškození jater, ledvin a sleziny, a dokonce i mozku, čímž se vysvětlují poruchy v chování zvěře a její nepřirozené reakce na vnější podněty. Pokud podíl řepky v přijímané potravě činí více než jednu polovinu z celkového objemu, dochází u příslušného jedince během několika dní k úhynu. Když srnčí zvěř využívá řepku jako jediný zdroj potravy, dochází k úhynu ještě dříve.
Postižená zvěř trpí poruchou trávení, je nadmutá, vzrůstá tlak na krevní oběh. Při tomto onemocnění zůstává potrava v trávníku ležet, prokvašuje, je zpěněná, neboť fyziologický proces přežvykování je silně narušen. Příčinou je vysoký podíl bílkovin a naopak nízký podíl vlákniny. Poruchy zažívacího procesu způsobují velké nadýmání, vzrůstá tlak na plíce, srdce a cévy, což vede k udušení nebo ke kolapsu krevního oběhu.
K velkým ztrátám dochází nejčastěji u zvěře pasoucí se na regenerujících řepkových porostech. Případy intoxikace srnčí zvěře, způsobené nadměrným příjmem řepky ozimé, nemusí ale vždy spadat do zimního nebo předjarního období, jak je většinou z praxe známe, ale také do období podzimního, kdy zvěř spásá regenerující řepku vzešlou z posklizňového výdrolu. K onemocnění dochází i u starší, tedy zkušené zvěře, a to i přesto, že má v tomto období paradoxně stále ještě dostatek jiné přirozené zelené vegetace.
Na základě mého dlouholetého pozorování jsem přesvědčen, že v důsledku příjmu řepky olejky je výrazně ovlivněn také přírůstek srnčí zvěře. Biologické matky pasoucí se dlouhodobě na řepkových porostech, mají narušen reprodukční potenciál a srnčata buďto vůbec nekladou, nebo jen v omezené míře. Obvykle mají jen jedno srnče, a to většinou podprůměrné porodní hmotnosti.
Srnčata intoxikovaných matek bývají neduživá, méně životaschopná s oslabeným imunitním systémem. V období postnatálního vývoje se u nich častěji projevují nemoci, které nezřídka vedou k úhynu jedince. Následkem příjmu nekvalitního mléka v době laktace může dojít i k ochrnutí a úhynu srnčete.
Na mých webových stránkách www.scherer.cz v sekci video - léto 2014, jsem zachytil průběh intoxikace, v jejímž důsledku srnče ochrnulo a následně uhynulo. Srnče trpělo svalovou dystrofií a navzdory skutečnosti, že u něj byla zahájena cílená léčba, během pár dní uhynulo. Podobných případů z volných honiteb znám již celou řadu.
 
Hemolytické účinky řepky olejky na srnčí zvěř
Od druhé poloviny 80. let se v České republice rychle rozšířilo pěstování dvounulových odrůd. V semenech ozimé řepky byl šlechtěním výrazně snížen (kromě obsahu kyseliny erukové) také výskyt glukosinolátů. Tyto sirné glykosidy se při mechanickém poškození pletiva začnou působením enzymu myrosinasy rozkládat na řadu produktů škodlivých pro zdraví potenciálních konzumentů. Šlechtěním došlo k současnému poklesu obsahu glukosinolátů i ve vegetativních částech řepky. Ta přestala být pro zvěř palčivou. Úsilí šlechtitelů snižovat obsah glukosinolátů v řepkovém semenu úspěšně pokračuje a zřejmě bude jejich obsah dále klesat i ve vegetativních částech rostliny. Dá se proto očekávat, že řepka bude pro srnčí zvěř ještě chutnější a bude mít dynamičtější dopad na zdravotní stav a celkovou mortalitu zvěře.
 
Podstata vzniku hemolytické anémie
Vznik hemolytické anémie přežvýkavců, jako důsledek příjmu brukvovitých plodin, byl u srnčí zvěře popsán již v roce 1912. Podstata onemocnění byla ale objasněna až v roce 1973 ve Skotsku, kde byla cíleně sledována u ovcí. Zjistilo se, že příčinou onemocnění je aminokyselina SMCO, která se v brukvovitých plodinách vyskytuje volná, tedy nevázaná v bílkovinách či peptidech.
Denaturací methemoglobinu vznikají v krvi Heinzova tělíska, je narušena celistvost červených krvinek a dochází k hemolytické anémii, tedy chudokrevnosti vyvolané rozpadem červených krvinek. U skotu a ovcí dochází k optickým příznakům mezi třetím až pátým týdnem zkrmování hemolytických pícnin. Anémie probíhá v cyklech plného onemocnění a částečného dočasného zotavení. Cestou k uzdravení je pouze ukončení příjmu brukvovitých plodin.
 
Průběh onemocnění
Intenzita hemolytické anémie je ovlivněna jednak mírou SMCO, tak i zvířetem samotným. Nejvnímavější na toto onemocnění je srnčí zvěř. Provedené studie ukázaly, že zvěř jelení má účinnější systém přirozené ochrany červených krvinek. Navíc přichází v přírodě do styku s brukvovitými plodinami jen v omezené míře.
Ze srnčí zvěře jsou nejvíce náchylné zejména nemocné, oslabené či jinak hendikepované kusy. Nejvíce jsou ale postižena srnčata, zejména osiřelá, která postrádají vedení a zkušenost matky.
U postižených přežvýkavců se otrava projevuje nechutenstvím, poruchami zažívání jako jsou průjmy a nadmutí, výrazně zvýšeným příjmem vody a poklesem tělesné hmotnosti. V histopatologických nálezech se zjišťuje poškození jater, ledvin i sleziny. Sníženy až vyčerpány jsou energetické zásoby organismu. Postižení nervového systému vyvolané nedostatečným přívodem kyslíku do mozku se projevuje letargií, u srnčí zvěře pak známou ztrátou plachosti, kdy je paralelně postižen zrak, sluch čich a chuť.
Názory veterinárních lékařů na léčbu jedinců postižených „řepkovým“ onemocněním se výrazně liší. Ze své zkušenosti mohu konstatovat, že na toto onemocnění neexistuje žádný univerzální lék. S lékaři renomovaných veterinárních pracovišť jsem na toto téma několikrát hovořil a mohu říci, že každý má jiný názor a také jiný léčebný postup. Tuto oblast totiž výrazně ztěžuje skutečnost, že existují dvě formy řepkového onemocnění, suchá forma a průjmová. Každá forma má svá specifika a rozdílné povahy a charaktery. Léčiva, která jsou účinná na jednu formu, nemusí být účinná na druhou a naopak. Obě formy jsou však podle mého názoru stejně zákeřné a smrtelné.
Z vlastních zkušeností vím, že léčba tohoto onemocnění nemá u srnčí zvěře žádný ozdravný efekt a míjí se účinkem. Stále více nabývám dojmu, že podáním jakýkoliv medikamentů se organismus ještě více oslabí, zdravotní stav zhorší a úhyn urychlí.
Proto si troufnu tvrdit, že intoxikovaná zvěř se na veterinárních klinikách, resp. záchranných stanicích léčí pouze formou pokus - omyl. Myslím si, že organismus jedince se s tímto onemocněním musí vypořádat sám. Proto je lepší postiženého jedince nechat na pospas svému osudu a nikam ho za účelem záchrany neodvážet. Fyzickým odchytem se totiž významně promítne stres, který úhyn ještě urychlí. V případě rozsáhlého onemocnění, kde jsou již patrné patologické symptomy intoxikace, je dobré nalezenému jedinci zkrátit utrpení.
S pokusy o záchranu života srnčí zvěře, oslabené v důsledku nadměrného příjmu řepky olejky, mám řadu vlastních zkušeností. Zvěři, která trpí vleklými průjmy, a má organismus výrazně oslaben, již není pomoci. Za dobu své výzkumné činnosti jsem se pokoušel zachránit na tři desítky jedinců postižených tímto onemocněním. Mohu objektivně konstatovat, že úspěšnost záchrany se pohybuje pouze kolem 3 - 4 %. V tomto směru však významně záleží na rozsahu onemocnění, resp. jeho povaze a charakteru, a také na skutečnosti zda se jedná o formu suchou či průjmovou, chronickou nebo akutní.
Jednou na podzim mi přinesli příslušníci městské policie dvouletého srnce, který trpěl suchou formou onemocnění. Srnec, v paroží šesterák, byl v dobrém výživném stavu o hmotnosti 26 kg. Jeho zdravotní stav se překvapivě den ode dne začal zlepšovat a já nabyl dojmu, že je vše v pořádku a vše probíhá, tak jak má. U srnce se výrazně zlepšila motorika, do normálu se vrátily všechny smysly, jako zrak čich, sluch a chuť. Srnec se začal fyziologicky pohybovat a spontánně přijímat potravu. Jednoho dne jsem však srnce nalezl ve výběhu uhynulého. Popisovaný jedinec s tímto onemocněním bojoval celých 20 dní, až nakonec svůj boj prohrál.
Praktické zkušenosti nám tedy jasně ukazují, že i když se zdá, že uzdravení je za dveřmi, zdaleka tomu tak nemusí být.
Jeden z mála intoxikovaných jedinců, kterého se mi podařilo zachránit, a toto vážné onemocnění přežil, byl srnec, jemuž jsem dal jméno Joklík (dožil se biologického věku 10 let). U tohoto srnce probíhala suchá, tedy zácpová forma onemocnění, která na rozdíl od průjmové nemusí být vždy smrtelná.
Oproti suché formě je průjmová mnohem agresivnější a má výrazně větší progresi. Postižení jedinci nesou patologické známky onemocnění, jsou vyhublí, mají vystouplý kohoutek, propadlá bedra a výrazně vystouplá žebra. Z důvodu dynamické ztráty tělesné hmotnosti bývá u některých jedinců opticky patrná anatomická stavba kostry.
Mám exaktně zjištěno, že postižený jedinec, který měl před onemocněním živou hmotnost 25 kg, má v době úhynu obvykle jen 14 kg či méně.
Jedinci postižení průjmovou formou mají kromě výše popsaných příznaků navíc výrazně pokálené obřitky a běhy, jsou dehydrováni a dezorientováni. Stejně tak jako u suché formy mají narušenou motoriku, postižený nervový systém, zakalená světla, otupené smysly jako je zrak, čich sluch a chuť. Takového jedince poznáme v honitbě podle toho, že se k němu můžeme přiblížit až na kontaktní vzdálenost. U rozsáhlé patologické formy onemocnění jedinec už nereaguje ani na fyzické kontakty.
Ve volnosti postižený jedinec obvykle zatáhne do ústraní a tam uhyne. O zbytek se obvykle postará „úklidová četa“ v podobě predátorů a černé zvěře. Mám prakticky ověřeno, že tlupa černé zvěře je schopna tělo uhynulého jedince zkonzumovat i s kosterními pozůstatky. Myslivec, který uhynulou zvěř v honitbě nenachází, nabyde dojmu, že je vše v pořádku a pozorovaný jedinec se z intoxikace dostal. Jak je ale z výše uvedeného patrné, vše je daleko složitější než si myslíme.
Na doprovodných snímcích je zachycen rozsáhlý soubor snímků uhynulých, resp. smrtelně intoxikovaných jedinců, které se mi podařilo za pomoci loveckého psa „dohledat“ a obrazově zdokumentovat. Všichni jedinci uhynuli v důsledku nadměrného příjmu „hospodářsky a ekonomicky“ významné řepky olejky.
Přestože to bude znít jako utopie, ideální by bylo, kdyby lány ozimé řepky nebyly větší než 30 hektarů a srnčí zvěř měla v blízkosti těchto porostů (zejména před nástupem zimy) přístup ke krmivům s vyšším obsahem vlákniny. Osvědčilo by se například předkládání senzoricky dobře vyhodnoceného vojtěškového či jetelového sena, nebo například kombinace jablečných výlisků s ovsem a jeřabinami.
Také by bylo ideální, kdyby v blízkosti řepkových ploch byly trvalé travní porosty.
Zkušenosti z volných honiteb nám ale ukazují, že je vše složitější a jakákoliv snaha odlákat zvěř od exponovaných lokalit se míjí účinkem. Také odváděcí přikrmování v této oblasti většinou selhává a kýžený efekt nemá. Řepka olejka totiž je a stále bude pro srnčí zvěř daleko lákavější a významnější, než jakékoliv jiné krmivo.
Na závěr tohoto článku bych rád mysliveckou veřejnost přiměl k malému zamyšlení. Zemědělské podniky, stejně tak jako i drobní zemědělci, po myslivcích nárokují nemalé finanční prostředky za škody způsobené zvěří. Nikdo již ale dál neřeší a vůbec se nepozastavuje nad tím, kdo myslivcům zaplatí za ztráty na srnčatech v důsledku kosení pícnin a trvalých travních porostů a zejména za ztráty na mladé a dospělé zvěři v důsledku intenzivního pěstování řepky olejky. Troufnu si tvrdit, že v důsledku těchto dvou faktorů padnou za oběť desítky tisíc jedinců srnčí zvěře ročně! A to je v rámci České republiky významné procento mortality, které myslivci svou činností nezavinili! Myslím, že autentický obrazový materiál doprovázející tento článek má dostatečně vysokou vypovídající hodnotu a řešení této problematiky posune kousek dál.
Pokračování v dalším čísle
Pavel SCHERER
tel. 724 218 513  www.scherer.cz