Časopis Myslivost

Na sluky trochu jinak

Myslivost 4/2015, str. 65  Evžen Teplíček
V dobách, kdy se sluky ještě běžně lovívaly při jarním tahu, nebo dokonce před psem při tahu podzimním, by asi nikoho nenapadlo, že je možné zažít něco takového, jako se „poštěstilo“ i mojí maličkosti. Slučí tah byl pro mne vždy něco jiného než prostý lov. Byla v tom především poezie, kterou může zažít jen pokorný milovník přírody. Ten jímavý čas, kdy se příroda probouzí, kdy ještě zima úplně neskončila a jaro jenom nesměle vystrkuje růžky. To lámání zimy a přechod k novému životu, to je něco úchvatného. A když nad tímto jevištěm protáhne ještě kvorkající sluka, je zážitek dokonalý. Sluka, tato tajemná dlouhozobka, přitáhla z daleka, aby zde prožila svůj čas lásky a na podzim nás opět opustila. Skutečný myslivec v tuto chvíli zapomene, že má v ruce zbraň a jen vdechuje plnými doušky to kouzlo přírody, jehož je právě svědkem.
Sluky jsou náramně náladoví ptáci. Ze své praxe vím, že nejraději táhnou ve vlahém večeru po přeháňce, ale pravidlem to není. Proto jsou stejně náladové jako to jarní počasí. A to je právě ten kouzelný slučí čas, kdy zima ještě nechce odejít, ale jaro se už neodbytně hlásí. Myslivec nebo pouhý návštěvník přírody okouzlený atmosférou soumraku nikdy neví, jak bude a co může očekávat.
Už jen to nesmělé probouzení přírody.  Kolik krásy a kouzel je v něm zakleto. Hotová pastva pro citlivou duši myslivce. Ano, myslivce, protože pouhý bouchal je ke všem divům matky přírody hluchý a slepý. Jen pohleď, myslivče na tu scénu, kde se má slučí tah odehrávat. Na závětrném paloučku právě vyrážejí sasanky, sem tam mezi nimi žlutě svítí petrklíč, na jívách sedí pořádní „kocouři“. Na prosluněných místech vystrkují fialky svá první poupata. K tomu ta vůně předjaří a zvuková kulisa bublajícího potůčku. Tož co, kamaráde, může být něco lepšího na jevišti, než tato krása kolem?
Ale již řadu let je lov sluk zakázán, a neznám ani myslivce, který by se v předjaří vydal jen tak na čekanou bez pušky, jak to činili mnozí opravdoví myslivci v dávno zapomenutých časech, kdy se ještě „chodilo“ na sluky. Měl jsem v životě to štěstí, že jsem na sluky chodit mohl, málo jsem sice střílel, ale to vše jen tak pozoroval a zažíval celou tu krásu přírody kolem sebe. Ať už to bylo pod Červenohorským sedlem, kde jsem začínal jako lesní praktikant, nebo v podhůří Oderských vrchů, či v Hlubočkách, kam jsem byl zván. A právě zde jsem na jaře roku 1971 svoje výpravy za slukami definitivně ukončil. A to způsobem, který nemá daleko k Absurdistánu, i když mi v tu chvíli moc do smíchu nebylo.
Velká část Oderských vrchů byla uzavřena. Byla zde základna sovětských vojsk, budována sila pro odpalování raket a různé jiné objekty vojenského charakteru. Prostor bývalé vojenské střelnice se tak mnohonásobně zvětšil, zakázané pásmo bylo obrovské a pro veřejnost zcela nepřístupné. Moje výpravy za slukami do Oderských vrchů skončily způsobem, jaký si nikdo nedovede představit.
Přišlo „okupační“ jaro. Mezi myslivci přišla řeč i na sluky. A proto se nelze divit, že jsem radostně přijal pozvání na tah. V určený den a hodinu jsem naložil přítele M do svého bílého trabanta. Vypravili jsme se do Mrskles, kde nás očekával hajný pan Zedek. Pod jeho vedením jsme pak zamířili do Daskabátu. Za obcí jsme odbočili na panelku, která vedla k hranicím vojenského prostoru.
U závory hlídkovali ruští vojáci. A hle! Překvapení číslo jedna. Ani jsme nemuseli zastavit a milá závora se zvedla a my projeli bez zastávky dál. Za chvíli je před námi druhá závora. Situace se opakuje. Ocitáme se u budovy velitelského štábu.
Zde necháváme auto a vystupujeme ozbrojeni našimi brokovnicemi. Nic se neděje, každý si hledí svého a nikdo si nás nevšímá. Všude je klid. To je překvapení číslo dvě.
Zamykám auto a odcházíme do lesa. Můj bílý trabant se vyjímá vedle vojenských vozidel jako pěst na oko. Pod vedením pana hajného míříme k místu, kde mají sluky táhnout. Procházíme vysokým lesem. Je to smrková kmenovina. Vcházíme přímo mezi utábořené vojáky, kteří polehávají mezi rozdělanými ohni. Někteří hrají karty, jiní klábosí mezi sebou, další už spí jen tak na holé zemi, jen zabaleni do plášťů.  Něco na způsob blanických rytířů. Opět si nás nikdo nevšímá. Jsme pro ně jako vzduch. Překvapení číslo tři.
Proplétáme se mezi nimi, opatrně je překračujeme, abychom spící chlapce z daleké Rusi nerušili. Míříme k cíli. Tím cílem je rozkošné údolíčko hned za tím vysokým lesem plným vojáků. V lese bylo již nastávající šero, ale v údolíčku bylo světla dost. Zaujímáme svá stanoviště a čekáme na soumrak. Mám dost času, abych se tu porozhlédl a pokochal se tou nádherou, která mě obklopuje. Prostředkem údolí zurčí potok. Klikatí se mezi olšemi, které lemují jeho břehy. Vpravo louka, začíná se ztrácet v mlžném oparu. Vpravo houština habrového náletu, tu a tam nesmělý smrček. A v dáli se zvedá strmý svah – cílová plocha s ruinou někdejší hájovny. Zbývá jen pár poničených zdí a zbytek komína.
Zcela jsem uchvácen tou romantikou a mírem, který mě obklopuje. Čekám, až kos utichne, a na nebi zasvítí první hvězdičky. To bývá signál pro zahájení rejů našich dlouhozobek. První hvězda už dávno svítí, ale pořád nic. Až teď! Za mnou vpravo se ozve vrzavé písknutí kvorr – kvorr. Sluka! A už ji vidím, jak brázdí nebe nevysoko nad potůčkem a protahuje mi nad hlavou. Na první sluku se nestřílí. To bývalo heslo starých myslivců.
Nechám sluku prolétnout a ta mizí v dáli. Čekám napjatě, až se objeví podruhé. Opsala široký oblouk a vrací se ke mně. Blíží se. Chystám se k výstřelu. Moje nervy jsou napjaty k prasknutí. Kdo nezná ten pocit, nepochopí.
Už, už se sluka blíží. Ale co to? Vlevo ode mne to zapraská, zaburácí motor a z houštiny se vyřítí tank. Prásk! Jeho dělo vystřelí.  Ratata, přidá se tankový kulomet. Je to takových sto metrů ode mne. Zaměřeno má na cílovou plochu. Šok pro nás veliký. Rázem je po iluzi a romantice.
Nohy na ramena a honem pryč! Pádíme lesem mezi vojáky. Doslova prcháme k našemu milému trabantíkovi a ujíždíme z místa činu pryč. To bylo překvápko číslo čtyři.
Ale byl to též náš poslední výšlap na sluky. Od té doby jsem na sluky nešel a zakrátko ani nemohl. Po nějaké době s ohledem na stále klesající stavy byl lov sluk na tahu zakázán. Za mými romantickými výpravami se definitivně zabouchla vrata.  A byla to opravdu pořádná rána. Jako z děla!
Ing. Evžen TEPLÍČEK
 
Zpracování dat...