Časopis Myslivost

Odpolední setkání

Myslivost 4/2015, str. 58  Jiří Mezenský
První sobotní poledne letošního roku mne polojasnou oblohou láká k procházce po honitbě. Převlékám se z domácího do vycházkového oblečení a přemýšlím, mám-li si na rameno pověsit kulovnici. „Když se s ní potáhnu, tak spolehlivě nic neuvidím“, říkám si v duchu, ale nakonec stejně svoji „třistaosmu“ vytahuji. Co kdyby … Pravda, je pár minut po poledni, ale chrutí běží a lišek se také v kraji courá víc než je zdrávo. Náhoda je náhoda a jak asi správně říká můj kamarád: „Myslivec do lesa bez pušky nechodí“. Hned za vesnicí vidím na cestě před sebou souseda se psem. Krásně ta procházka začíná! Pokud půjde stejnou cestou, kterou jsem si naplánoval, tak jsem kulovnici opravdu mohl nechat doma. Navíc tímto směrem vlastně ani jinak než za ním jít nemohu. Naštěstí uhýbá vpravo, do sousední honitby, a já mohu v klidu zajít do lesa.
Sníh, který před pár dny napadl přesně v okamžiku, když jsem se musel vrátit do Prahy (jak jsem litoval promarněné možnosti pár dní před úplňkem asi nemusím zdůrazňovat), během týdne z velké většiny roztál. Tady pod stromy jsou ale jeho zbytky a mne je po pár krocích jasné, že se šoulačkou to dneska bude na levačku. Křupe to pod nohama jak louskání ořechů a navíc se začal točit vítr.
„Třeba se to uklidní“, utěšuji se a stoupám zarostlým úvozem k lesní cestě, která tady tvoří hranici honitby. Když jsem pár metrů před cestou, projíždí po ní červená škodovka. Další povzbudivá okolnost! Asi někde dělali dřevo a odjíždí na pozdní oběd. V této části honitby pravděpodobně moc ostražitý být nemusím. Pokud se tady dopoledne pohybovali lidi, nebude tu ani veverka.
Pokračuji po cestě a snažím se vyčíst něco ze stop, které zvěř na zbytcích sněhu a v blátě zanechala. Kdepak, černá tu prošla, ale je to všechno staré. Z míst, kde se stopy vyskytují, usuzuji, že jen procházela a pravděpodobně se ani nezastavila v kukuřici na mysliveckém políčku, které mám vlevo pod svahem. Dalekohledem prohlížím paseku s navazujícím laťákem. Je tu naprostý klid a ticho. Spící zimní les je tak uklidňující, tak pohodový.
Ujdu dalších pár set metrů a zády opřený o kmen smrku pozoruji další paseku. Snažím se cítit tu velebnou atmosféru jako před pár minutami, ale kouzlo někam zmizelo. Brutální těžba, kterou tu kdosi v létě provedl, je kulisa tak do příběhu „Kráska a zvíře“. Koleje po těžké mechanizaci, nesklizené a v cestě naházené větve, polámané břízky a smrky po okrajích vytěženého místa. Jak se někdo může chovat tímto způsobem k tak krásnému koutu přírody? Těžba dřeva se přece dělala vždycky a přece to nemůže být tak dlouho, když si i já pamatuji, že po ní nenásledovala taková apokalypsa. Jenže to možná hrály roli i jiné faktory než peníze.
Snad i příroda se naladila na moji roztrpčenou notu a začala mi studeně foukat do levé tváře. „To není vlastně ale zas tak špatné“, říkám si, „až obejdeš kopec, budeš mít dobrý vítr a třeba na druhé straně uvidíš i něco živého“.
Odcházím ze smutného místa a po několika dalších desítkách metrů se v pasece vpravo ozve lámání a dusot. Černá? Srnčí? Asi nemá cenu se zastavovat, protože tady mne vítr zradil a zvěř mne nutně musela navětřit. Stejně ale chvíli poslouchám a zdá se mi, jako bych slyšel zakvíknutí. Přeci jen prasata? Musím to odpoledne říct kamarádovi, chodí sem dolu na kazatelnu a mohla by mu přijít.
Rozblácená cesta se pomalu mění na travnatou a až na několik míst se zbytky sněhu a ledu se dá nádherně šoulat. Přes cestu mi přeskakuje srna se srnčetem. Neví o mne a pomalým krokem mizí v husté pasece. Kroky, které by mi hlukem, jaký jsem při přelézání větví na předcházející pasece udělal, mohlo závidět i kráčející rypadlo, se ztišují. No a po odbočce vlevo, na další už úplně travnatou cestu, jsem snad úplně bezhlučný. A v dosti silném protivětru i necítitelný.
Jdu jen co noha nohu mine a v přehlednějších úsecích ještě zpomaluji. Na téhle mýtince nic, támhle taky ani chlup.
Udělám dalších několik kroků a strnu opravdu jak Lotova žena. Praskot se ozval zpod smrku, který není dál než čtyři, pět metrů přede mnou. Zpod větví, které sahají skoro až k zemi, se pomalu vysouvá šedočerný ryj a zřetelně (jak by ne na tu vzdálenost) vidím „ty veliký žuby žahnutý nahóru“.
Naštěstí neklektá, ale i tak se snad instinktivně snažím najít opatrným pohledem nějaký kryt. Marně. Smrček, který mám metr od pravé ruky je silný sotva patnáct centimetrů. Zajištěná kulovnice na rameni mi je v této situaci málo platná. Než bych jí strhl, odjistil, namířil…
„Ne, neboj, já jsem tady na houbách a prasátka mám moc rád, obzvláště stokilové kňoury“, uklidňuji myšlenkami zvíře před sebou. Dobrých pět vteřin se ryj ani nepohne, pak neslyšně a pomalu mizí ve větvích smrku. Zase zalámání nepatrně dál v pasece a do březové paseky, tak dvacet metrů ode mne, pomalu vchází kus černé zvěře.
Ale jaký kus! Bachyně černá jak uhel a do metráku jí rozhodně moc nechybí. Nádherné zvíře. Už jsem jí v honitbě několikrát viděl a pokaždé jsem byl nadšený z její stavby těla, z její chůze, z mohutné a přesto elegantní stavby těla. Postojí v pasece skoro třicet vteřin a poté, co za ní obloukem vytahuje zpod smrku můj „uklidněný“ kňour, pomalu odchází.
Za kňourem jde další kus. To už stojím u smrčku a dívám se na něj přes optiku kulovnice. Sele, lončák? Zdá se mi větší, ale rozhodně lovné, jenže v pasece se stále ozývá lámání. Navíc nestojí ideálně a břízky paseky kryjí většinu těla. „Když kulka chytne jakoukoliv větvičku, bude zle“, říkám si a nechávám kus odejít.
Ještě tam něco je a určitě to půjde stejnou trasou. Několik vteřin se vleče neuvěřitelně dlouho. Vyleze další kus, nebo jsem promarnil příležitost a naštval Dianu? Snad ne, do paseky vchází tak padesátikilogramové sele. Prosím, zastav se v nějaké mezírce mezi kmínky břízek. Teď!
Mačkám spoušť a pozoruji zřetelné podklesnutí předku selete a poté útěk. Bleskově přebíjím a skláním se pod větve smrků. Vidím kus, ale je to ten, na který jsem střílel nebo předcházející? Neopakuji a jen poslouchám lámání v pasece. Po pár vteřinách ustává.
Vytahuji mobil a volám kamarádovi hospodáři: „Jardo, ta kulová rána byla ode mne. Střílel jsem na prase ve Vrchu, přibližně pod skalkou.“ „Na prase? Teď ve dvě odpoledne? Leží?“ Co odpovědět? „V ohni ne, ale střílel jsem tak na dvacet metrů, tak jsem si skoro jistý, že jsem nechybil, ale bylo to trochu přes větvičky, asi budu potřebovat psa.“ „Byl jsi na nástřelu, máš barvu?“ „Zatím jsem u nástřelu nebyl, ještě chvíli počkám a půjdu se podívat, ale do paseky sám nepolezu. Ještě ti za pár minut zavolám.“ „Jo, už teď, „lovu zdar“ a zavolej“.
Po pár minutách vcházím mezi břízky. Obloukem jdu na místo nástřelu. Zápory tu jsou víc než jasné, ale po barvě ani stopa. Vím, jak se zvěř po ráně z 308 W chová, absence barvy nic neznamená, ale zdá se mi, že má předtucha o větvičce se asi vyplnila. V dráze střely, tak jak jí dokážu odhadnout, je jedna jakoby zlomená. Ustřelená? Ještě, že mne nenapadlo mířit na tu vzdálenost jinam než na komoru. Nepovažuji se za úplně špatného střelce, ale myslivecká rána je prostě myslivecká a za těchto podmínek obzvlášť.
Zvoní mi mobil. „Tak jak? Co je na nástřelu?“ „Zápory, barvu jsem nenašel, ale nelezl jsem pod smrky do paseky. Chce to psa.“ „Jasně, jedeme s Chalkou (křepelák) a řekl jsem i Mirkovi, vezme jezevčíka. Sejdeme se u hromady, kde vždycky pečeme buřty“ „Jdu vám naproti.“
Udělám pár kroků zpět po cestě a slyším lámání v pasece nad sebou. „Jde to z jednoho místa“, říkám si, „to by mohlo být dobré“. Ani ne za patnáct minut vidím šplhat se od vesnice polní cestou bílou Felícii. Trochu odbývám odpovědi na otázky s tím, že vše řeknu až na místě. Není to daleko a stále mám před očima ten ryj mezi smrkovými větvemi. Když není člověk na místě a nevidí tu vzdálenost, tak to vyprávění není ono.
„Kam šlo po ráně“, ptá se malý Jarda, vůdce Chalky a syn velkého Jardy. Mirek, vůdce jezevčíka je bratr velkého, tedy strýc malého Jardy. „Já myslím, vlevo, do té paseky, kde jsem slyšel lámání.“ „Psy pustíme na volno“, zdůrazňuje malý Jarda, „v těch větvích by se mohli zamotat, a kdyby bylo živé...“
Nasazují psy a po několika málo vteřinách slyším štěkot a za chvíli i volání malého Jardy: „Rychle sem s kulovnicí, je živé“.
Zatracený kopec a zatracené cigarety. Funím jak sentinel a drápu se pasekou plnou šlahounů malin a ostružin. „Rychle, rychle sem, má přestřelený zadní běh,“ křičí malý Jarda. Zadní běh? Proboha, tak špatně jsem přece nemohl střílet. A ani uhnutí kulky o tolik se mi nezdá. Stejně tak se mi ale nezdá těch zpropadených ani ne sto metru do kopce, kde klopýtám zamotaný v buřeni.
Naštěstí velký Jarda to měl po vrstevnici blíž a dostřelnou ranou za slecho ukončuje seleti život. Děkuji kamarádům za ochotu a rychlost s jakou přijeli, za perfektní práci psů a za rychlý a úspěšný dosled.
Vytahujeme sele zpod náletových smrčku a všichni se zděšeně díváme na levý zadní běh selete. Sele zde má děsivě vypadající, evidentně střelnou, ránu. Stáří rány odhadujeme tak na 10 – 14 dnů. Spárky a paspárky visí na zbytcích tkáně a škáry. Svalovina je obnažená, částečně atrofovaná. Spodní část musela být ale nutně inervovaná a částečně zásobovaná, vzhledem k jejímu stavu a teplotě. V ráně se pohybují zbytky roztříštěných kostí. To zvíře muselo nesmírně trpět!
Velký Jarda dává seleti poslední hryz a předává mi úlomek a přeje „Lovu zdar“. Mám, nebo spíše máme, hodně smíšené pocity. Moje rána také nebyla ani zdaleka optimální. Zasáhl jsem spodní a přední část lopatky tak nešťastně, že nebyl zasažen žádný důležitý orgán. Uhnutí střely sice nebylo fatální, ale přece jen znatelné.
Měl nebo neměl jsem střílet? Možnost uhnutí střely jsem si uvědomoval, a přesto jsem zmáčkl spoušť. Když už jsem ale vystřelil, jsem rád, že jsem počkal s ranou na tento kus. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem zranění před výstřelem viděl. Sele šlo pomalu travnatým podrostem březové paseky, který mu zakrýval konce běhů. Tak snad sv. Hubert s Dianou a ostatními patrony se nad utrpením zvířete smilovali, poslali mi ho před kulovnici a postrčili mé váhání.
Nad čím ale musím stále přemýšlet, je to staré zranění. Značilo zvíře po takové ráně? Barvilo? Byl na stopu nasazen pes? Vím, jak vitální je černá zvěř, nejsem myslivcem pár dní. Moc dobře si uvědomuji, že i nejlepší střelec chybí, či pouze zraní. Stejně dobře vím, že i nejlepší barvář nemusí dohledat postřelený kus. Není to ani náhodou první zranění zvěře, které jsem viděl.
Opravdu si uvědomuji snad všechny souvislosti, které lov, i lov společný, i společné naháňky, provází. I tak se mne ale tato příhoda dotkla nějak více. Snad to bylo způsobeno předchozím rozpoložením při prohlídce lesa, nebo faktem, že to lámání, které jsem slyšel při odchodu, musela být bachyně, která na sele čekala.
Snad přemýšlím nad tím, jak by se s podobným zraněním zachoval ten velký kňour, který byl pod smrkem pár kroků ode mne. Určitě nezjistil, co ho vyrušilo. Ale zjišťoval by to tak opatrně, kdyby měl ustřelený běh on a ne to sele? To se naštěstí nikdy nedovím.
Snad by ale moje vyprávění jedné příhody mohlo být tak trochu apelem na naší mysliveckou zodpovědnost. A v tomto případě zvlášť na zodpovědnost po ráně, která „asi byla chybená“ nebo ráně „ta ho jenom škrábla“. Jsem skálopevně přesvědčený, že naprosto drtivá většina z nás takových je. Už ale nejsem tak přesvědčený, že umíme těm zbývajícím říct: „takhle ne“.
Jiří MEZENSKÝ
Zpracování dat...