Časopis Myslivost

Večer na lovecké chatě Furmanka

Myslivost 4/2015, str. 50  Ota Bouzek
Buď zdráv Pavle, a vítej, kamaráde drahý, na kdysi „tvojí“ Furmance. Zestárli jsme, co, ale jak vidět, pořád ještě držíme pohromadě, když po tolika letech hodláme přespat, dědkové, na lovecké chatě. Slyšíš praskat suky v kachlácích? Kdepak, tahle kamna a ta atmosféra, člověka nezklame. Jak dlouho už je to, když si brzo nad ránem vyrážel do lesů pln očekávání, hnán vášní najít, uslyšet a uvidět tokajícího tetřeva hlušce. Věř, že kvůli tvému vyprávění o tetřevech jsem přemohl lenost, jsem tu a na naše vzpomínání se moc těším. Tož, ťukněme si na dodržení tradice s přáním, ať tvoje slova dýchají živou vzpomínkou stejně příjemně, jako zavání zatuchlá historie ze stěn téhle krásné pamětnice.
Rád tě vidím, Oťáku! Ano, zavzpomínáme, ale než začnu, musím poděkovat osudu, a to, jestli dovolíš, za nás oba. On nás po studiích zavedl do Jeseníků, naučil lesnické praxi, nechal chodit po lesích za zvěří, dovolil nám nasávat patinu loveckých chat, nakyslý pach rašelinišť, vůně ročních období, směli jsme prožívat opojení z úspěšného lovu. Pili jsme ledovou vodu z bystřin, objímali se s horami, s úžasem vnímali vzájemně se prostupující všemožné barvy v dálce horizontů. Poslouchali jsme troubení jelenů na podzim a hledali tetřeví bohatýry brzy zjara. Já na stěně téhle chaty našel tajemný odkaz. Povím ti o něm, než zabředneme „do tetřevů“.
Furmanka je stará lovecká chata, kterou pod vrcholem Vozky postavili v roce 1739. Opravdu, dokazuje to zákres ve staré německé mapě.
Do dnešní podoby byla přestavěna roku 1910 a dochovaly se i vzkazy návštěvníků z minulého století. Od vrcholu Vozky je sem vzdušnou čarou 600 metrů. Chata stojí u prameniště bystřiny s přiléhavým jménem Žlební potok, což byl vlastně doslovný překlad původního německého názvu Lochwasser.
I zvěř, jakoby zdejší „magické“ okolí přitahovalo. Zejména Ping byl pro místní lovce odjakživa pojmem. Od Furmanky je asi kilometr a býval křižovatkou mnoha jeleních cest. V období říje se tam objevovali dobří jeleni hledající laně a lovci obeznávali kusy, které tu nikdy neviděli. Možná táhli z Polska, desítky kilometrů za říjnými laněmi, splnit úkol daný Přírodou, poslání zachovat rod.
Kromě toho byla tato lokalita tokaništěm tetřevů a v neposlední řadě tam pramení Hučivá Desná. Vlastní prameniště tvoří terénní útvar připomínající misku. Patrně dal lokalitě název, vždyť slovo Ping, je zapsané na německých mapách už z první poloviny osmnáctého století. Myslím, že samotný název Ping je zkomoleninou starého německého výrazu „Pinke“, označující misku.
Zvláštní, co, ale zatím nic tajemného. Neboj, to přijde.
Kdysi bylo nad chatou semeniště místních vysokohorských smrků a v bezprostředním sousedství chaty se podle nalézaného peří rády popelily tetřeví slepice. Často jsem tady pobýval. Mám samotu rád. Tedy, tu, kterou si sám ordinuji. Byla mi luxusem, a co krásnějšího k ní mohlo přibýt, než vzdálená vidina rozednívání propletená nadějí, že každou chvíli uslyším píseň tetřevího toku.
O jedné tetřeví „sezoně“ jsem tady strávil celý týden úplně sám. Tehdy ještě mobilní telefony nebyly, takže žádná sranda, však to znáš. Dny strávené daleko od civilizace měly pro mne neopakovatelné kouzlo. I když jsem se ráno na chatu z tokaniště vracel po neúspěšném, a vždycky „nekrvavém“ lovu, nesl jsem v sobě povznesený pocit a pod jeho vlivem si prožitky i dojmy pečlivě zapisoval do loveckého deníku. Pak něco pojíst a dospávat noc. Nádhera, když se ti zdá o tetřevech.
Po několik let, na přelomu dubna a května jsem byl v tomto prostředí svědkem tetřevích námluv. Strávil jsem na Furmance při blikavém světle svíčky několik desítek nezapomenutelných večerů. Podobaly se jeden druhému, no, jako ten náš dnešní. V rozpálených kamnech praskalo dřevo, já četl v kronice lovecké chaty a našel zajímavé zápisky z období před druhou světovou válkou, ale i po ní. Návštěvníci chaty někdy vyjadřovali pocity i kratičkými verši. Německy, ale nejenom na papíře, krasopisně je psali i na ohoblovaná prkna stěny.
Zaujaly mne ty z října roku 1942, podepsané F. L. Neznámý byl možná lesník, ale těžko hádat. Tužku střídala modrá lesnická křída a neznámá ruka psala: „Fand lipau F. L. 17. 7. 46“. Všechna písmena rozluštit nešlo, ale datum bylo jednoznačné. Tajemný F. L. se vyznával z nostalgické nálady. Zmíněný text obsahuje konkrétně fragment: „…die Lippen fanden keine Lieder…“ takže jeho rty „nenašly žádnou píseň“. Pisatel se onoho dne, v polovině července 1946, nacházel v zoufalém rozpoložení. Musel do poslední vlny odsunu a s chatou se přišel rozloučit.
Pojď, ukáži ti nápis oduševnělého spojení slov HEILIGE NATUR, tedy SVATÁ PŘÍRODA. To psal člověk s hodně citlivou duší. Škoda, že se už nesetkáme, rád bych s ním tajemný odkaz rozluštil …
Tož, chlape, to je na Furmance k tajemnému odkazu. A teď, když si tu v teplíčku tak pěkně sedíme, tedy k tetřevům. Možná trochu přeházím roky, ale nevadí. Hele, fořte v důchodě, povím ti o jednom odstaveném tetřevím milenci.
 
Tetřeví tok v Jeseníkách vrcholil. Zakrátko začalo i na tokaništi pod Vozkou, těsně pod hranicí lesa, sněhu valem ubývat. Na tetřevího kohouta v toku se chystám i s mojí ženou. Neznalou věci jsem jí doma z magnetofonu pouštěl: „pukání – trylek – výlusk – broušení“; to se opakovalo několikrát za sebou a my oba, v rytmu tetřeví písně, přiskakovali z obýváku do kuchyně.
Úžasná výuka, jenže k nám zrovna přišel kamarád Víťa. Zvonit jsme ho neslyšeli, inu zmáčkl kliku a hledí na nás jako na blázny! Tak se rozchechtal, až mu po tváři tekly slzy. Když na to vzpomenu, divím se, že to manželka tenkrát celkem docela dobře překousla.
Byla sobota 19. května 1984, na tetřeví tok dost vysoké datum, když jsme se ženou vyjeli Anenským údolím nahoru - na motorce, kde bychom na auto vzali?! Asfaltka skončila, mašinu jsem schoval v lese, byl večer a honila nás bouřka. K Furmankám jsme doslova vyběhli za rekordních pětatřicet minut, ale dalo nám to hodně zabrat. Léčíme se horkým čajem se slivovicí a nad kamny sušíme svršky. Ráno, ve čtvrt na čtyři vyrážíme. Měsíc se nám ukázal jenom krátce, bylo zataženo a navíc foukalo!
K vrcholu Vozky čvachtáme po rozvodněných chodníčcích, uhýbáme k Trojmezí a u rezervace čekáme na svítání. Napínáme sluch a ze sporých zvuků, doprovázejících rozbřesk, se snažíme vylovit hlas tokajícího tetřeva. Nedaří se, kohout se neozývá.
Taková vzácná příležitost k tomu, abych tetřeva ukázal manželce, a dopadne špatně, říkám si v duchu. Přišli jsme pozdě.
I ve středu tokaniště není po tetřevovi slechu. Přemýšlím, co dál. Nakonec sejdeme do Pingu, jenže ani tady není po tetřevech památky, a tak se zklamaní vracíme. A pojednou, jako kdybych zaslechl broušení.
Stop, napínám sluch, ale pak sám sebe přesvědčím, že jsem si tetřeví tok vsugeroval. Pokračujeme šikmo svahem nahoru ve vlastních rozbředlých stopách. Jde to snáz, ovšem naše ostražitost polevuje, bez obav polohlasem prohodíme pár slov. A pak se to stalo…
Z koruny silného smrku nad námi se náhle s velkým hřmotem zvedá tetřev! Ztuhneme, ale pozdě! Bude nenávratně zrazený. Jenže zázraky se dějí.
Kohout se snáší na sněhovou elipsu deset metrů před nás a sedne a zkamení. Hlušec je fakt jako socha, nepohne se! Pak zaslechneme podivné vrzavé, skřípavé zvuky. Vydává je na zemi stojící kohout se složenou tatrčí. Teď ji pomalu rozevírá a spouští perutě. Vzápětí zapuká a přidá trylek – výlusk – broušení. Strnulí, bez dechu pozorujeme úžasné divadlo. Velký černý pták ostře kontrastuje a na sněhové pokrývce nám připadá veliký.
Je blízko, dává se do pohybu. Drobné krůčky tohoto impozantního ptáka však nejsou vidět, spuštěné perutě stojáky zakrývají. Celek vytváří iluzi. Jakoby hlušec po sněhu jezdil na kolečkách.
Slyšíme, jak za pohybu škrtá konci perutí o zmrzlý sníh. Ještě dvakrát zopakuje kompletní sloku. Jeho hlava, poněkud vyvrácená dozadu, se během tohoto rituálu pohybuje v rytmických křečovitých záškubech. Vzhůru zvednutý klovec, krk až nepřirozeně natažený a k tomu načepýřená černá brada umocňují projevy jeho vrcholného vzrušení. Nádhernou tatrč má při tomto představení rozloženu do tvaru obrovského černého vějíře.
Jenomže, nic netrvá věčně, natož tohle úžasné přírodní divadlo. Tetřev nakonec ocasní péra složil, zůstal bez hnutí, jakoby váhal, co dál a jenom pukal. Pořád je málo světla, přesto vidíme bílé „hvězdy“ na ohbí křídel i pod bradou načepýřené peří.
Snažíme se postřehnout každý detail, hlušec pokračuje v klepání. Pohnul se, drobnými krůčky malinko popojede po sněhu. Znovu strne a puká dál. Působí úžasným dojmem. Se složenou tatrčí měří od špičky klovce až po konec ocasu nejméně metr.
A už rozvážně odchází mezi padlé kmeny smrků. Zanedlouho zaslechneme, jak se zvedá k odletu. Hned nato ho mezerou mezi korunami smrků na zlomek sekundy zahlédneme, odlétajícího dolů, do Pingu.
Vychladli jsme, šťastní se na sebe podívali a já si uvědomím, že jsem si zřetelně všiml některých detailů. Na pravé straně tatrče měl kohout výraznou mezeru po vypadlém péru. Stejného tetřeva jsem při letošním toku pozoroval v Pingu už 7. května, tedy před dvanácti dny. I tehdy jsem si stačil povšimnout, že konce ocasních per byly zarovnány. Z toho bylo zřejmé, že se nejednalo o mladého jedince. Ještě si jdeme prohlédnout a proměřit stopy. Jejich délka, včetně otisku zadního prstu, byla 10,5 centimetru.
Jsme u chaty. Snažím se o celkovou rekapitulaci toho, co jsme dnešního rána prožili. Jak je možné, že nás tak plachý pták, aniž tokal, nechal projít do prameniště a nazpátek bezprostředně pod Střapatým smrkem, na kterém hřadoval a zcela jistě zrazen přesto neodlétl?!
Nakonec jsem snad vysvětlení našel. Příroda už to tak zařídila, že během reprodukce je vždycky prioritní otázkou zplození potomka. Klíčovým je tedy u všech živočichů akt oplození. Po něm se sameček stává zbytečným a vysvětlení bylo nasnadě.
Tetřeví slepice, poté, co byly ošlapány, zasednou na snůšku, podotýkám, že byla poslední třetina května a kohouta už nepotřebují. Jenže hlušec, stejně tak, jako většina nás chlapů, tuto neradostnou skutečnost nechápe a nehodlá vzít na vědomí. Náhle mu chybí radost z páření a nejraději by v rituálech lásky pokračoval. Cítí se ukřivděný, že ho Matka Příroda podvedla.
Byl svým způsobem odstrčeným milencem, král ptačí říje. Možná mu trvalo déle, než se s tímto faktem smířil, což vysvětluje i jeho neobvyklé chování. Hřadoval na svém oblíbeném smrku, ale za svítání se neozval. Možná přemítal, nemá-li už tokaniště opustit…
 
Do konce dubna 1985 scházely čtyři dny. Jdeme pěšky poslechnout tetřeví tok z Červenohorského sedla přes Vřesovou studánku, až na tuhle loveckou chatu. Tam, kde potkávám kamzíky, nebyli, záhy se nám ale otevřel krásný pohled. Na malé plošince před námi stojí v těsném sousedství dvě chaty, Malá a Velká Furmanka.
Škrtnu sirkou a hned tu bylo příjemně. Usínáme po půlnoci a budík zvoní ve tři čtvrtě na tři. Hrůza!
Ráno je bezvětří a jasno, Praděd vidíme jako na dlani. Jeho osvícená věž a gigantické staveniště přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně člověka utvrdí, že je v současnosti. Nebýt toho, mohl by si myslet něco jiného.
Stoupali jsme po hřebenovém průseku k vrcholu Vozky a deset minut po čtvrté byli u cíle. Ani tam, což bylo nezvyklé, nefoukalo. Z vrcholových skalisek si vychutnáváme mimořádné ráno. Nad hlavami se nám klene úplně jasná obloha posetá hvězdami, bezvětří a vepředu malinko pobledlý východní obzor. Často posloucháme. Hlas tokajícího tetřeva však nebyl slyšet ani v rezervaci.
Ve čtvrt na pět vedu dva kamarády blíž k tokaništi. Stáli jsme těsně nad „Střapatým smrkem“, jak jsem si kdysi pojmenoval jeden výrazný strom a pojednou moje ucho v okolním tichu rozeznává jakési rytmické zvuky. Zpočátku mi připomínají pravidelné kapání. Přece mrzne, došlo mně. Musí to být pravidelné výlusky, část tetřeví písně… Polohlasem říkám: „Je tady!!“
Oba moji přátelé přesně kopírovali to, co jsem dělal já. Přiskakuji. Současně s výluskem vždy následují tři skoky a stát. Kousíček ve svahu pod námi už zaslechnu i jednotlivé úseky broušení.
Kluci ještě pořád nic neslyší, věrně však opakují moje pohyby. Postupně se tak dostáváme na dvacet metrů ke kohoutovi.
Kterýsi při doskoku přišlápne sníh o pouhý zlomek sekundy poté, co broušení doznělo. K tomu tiše zakleje a tetřev se rázem odmlčel. Dobrých patnáct minut pak stojíme ve svahu bez hnutí. Hlušec se neozval.
Pak znova zaslechneme nejprve jeho jakoby váhavé zapukání a už přidává celou sloku svatební písně. Světla přibylo a drobní pěvci se rozezpívali.
Snad to zavinil další neopatrný pohyb, ozve se hřmot křídel, zrazený kohout se zvedá a odlétá. Bylo deset minut před pátou.
 
Každého roku budu v předjaří znova žasnout nad tímto nenapodobitelným zázrakem Přírody. Vždyť jeho podstatou je její periodické zmrtvýchvstání a tím pádem nesmrtelnost. Škoda, velká škoda tetřevů …
 
Povídání o tetřevech za laskavého svolení autora, lesníka, přítele a kamaráda, Ing. Pavla Sztwiertni, sestavil z jeho povídek: Tajemný odkaz, Odstavený milenec a Kapání za mrazu, bývalý spolužák z lesnické fakulty v Brně
Ing. Ota BOUZEK
Zpracování dat...