Časopis Myslivost

Za medvědem do Rumunska

Myslivost 4/2015, str. 43  Dušan Pořízka
Během svých studentských let na lesnické fakultě v Brně jsem o prázdninách coby tremp sjezdil s několika kamarády téměř všechny rumunské hory. Toto území nás fascinovalo divokou a nespoutanou přírodou, po které jsme vždy toužili. Zejména tajemná část Transylvánie, spojená s historií působení věhlasného hraběte Drakuly, nám nedávala ani chvilku klidu. Podle známého románu Brama Stokera jsme jeden rok absolvovali dokonce putování po uvedených místech, včetně soužití s místní cikánskou komunitou. Tehdy jsem také poprvé v životě zcela náhodou uviděl ve volnosti medvěda. Od té doby uteklo bezmála čtvrt století a já dostal nabídku od svého kamaráda Pavla, zúčastnit se lovecké výpravy na medvěda do výše zmíněných končin. Byl jsem tím pozváním nadšen a neváhal ani minutu.
V polovině měsíce listopadu jsme se tedy vydali po vlastní ose autem do vysněného Sedmihradska či Transylvánie, což je v podstatě jeden místopisný pojem, označující západní část Rumunska o rozloze větší než sto tisíc kilometrů čtverečních. Historické Sedmihrady tvoří centrální část Rumunska ohraničenou hřebeny Východních, Jižních a Západních Karpat. V této části země žije více než sedm milionů obyvatel.
Naše oficiální cesta však započala ještě na území Maďarska, kde jsme se v jedné výborné restauraci setkali s naším rumunským průvodcem Kassim ve vyhlášené halászcsárde. Zde jsme ochutnali naprosto jedinečnou a vynikající specialitu, maďarskou polévku halászlé.
Pak již naše kroky směřovaly do Rumunska ke Kassiho přátelům do vinného sklípku a na ochutnávku vynikajících rumunských vín.
Druhý den následovalo setkání na lesním závodě ve městě Deva se zástupcem rumunských státních lesů Danielem.
Po nezbytných formalitách a složení zálohy za odlov medvěda jsme se přesunuli do jednoho z polesí, kde se měl vlastní lov odehrávat. Honitba nám určená se nacházela z větší části ve známém rumunském pohoří Retezat, které leží v nadmořské výšce od 300 až do 2400 metrů nad mořem. Velikost revíru činila neuvěřitelných 350 tisíc hektarů.
Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat po místní krajině a už bylo nutno vyrazit na jednu z loveckých základen a újedišť, vzdálených asi 35 kilometrů od polesí, po cestě vedoucí podél horského potoka do zařezaného údolí smíšených lesů se zastoupením buku, smrku, modřínu a borovice.
Pro mne jako lesáka to byl úžasný pohled na přirozené lesy, které už v Evropě jen málokde najdeme. Speciální horská kazatelna se nacházela na malé planině v uzavřeném údolí. Újediště vzdálené snad jen padesát až sedmdesát metrů skrývalo především značné množství kukuřičných palic, ovsa a jablek. Pozůstatek nějaké krávy přidrátované za nohy ke stromu prokazoval, že před mnoha týdny zde bylo i něco z živočišné potravy.
Kazatelna, dá-li se toto zařízení vůbec takto nazvat, byla velmi pohodlná a skládala se ze dvou oddělených částí. V té větší byly dvě palandy nad sebou, na kterých se dalo pohodlně vyspat, a u okýnka směřujícího ke krmelišti jakási napodobenina vysoké barové židle, ze které se mělo zřejmě lovit. Ve druhé části boudy byla umístěna malá komora na všechno možné harampádí a také suchý záchod. Ten byl velmi nezbytný pro to, aby lovci během noci nemuseli odbíhat mimo posed. Součástí budky byla také kamna, kde lze topit podle potřeby třeba celou noc. My jsme je však nepoužili, neboť teplota přes den dosahovala v Rumunsku mimořádně až osmnácti stupňů nad nulou, což bylo na polovinu listopadu zcela neobvyklé.
Na kazatelnu jsme zasedli s rumunskými průvodci něco kolem páté hodiny odpoledne a měli jsme zde strávit celou noc až do rána. Pro mne, který je spíš zvyklý lovit na šoulačce, byla představa sedět čtrnáct hodin na jednom místě značným utrpením.
Den byl jasný, a tak jsme předpokládali, že i noc tomu bude odpovídat. Úplněk měsíce byl jen několik dnů před tím a dalo se očekávat, že v noci bude pěkně vidět.
Po vydatné večeři a lahvince vína jsme se vydali s Pavlem k odpočinku, a protože nebylo vidět zatím vůbec nic, zalehli jsme jako první. Rumunští kolegové hlídali s nočním pozorovacím dalekohledem pohyb na újedi a po domluvě nás měli po dvou až třech hodinách vzbudit.
Pavel zabral okamžitě a jeho občasné chrápání mi bránilo v klidném rozjímání. Usnout se mi nedařilo. Vždyť kolikrát v životě se člověk dostane k takové příležitosti.
První medvěd se objevil již po hodině. Průvodce mi lehce zaťukal na rameno a já jsem ihned vystartoval k okénku. Venku však byla tma, a tak mi nezbylo, než použít pozorovací noční optiku. Medvěd postaven v ideální pozici ke střelbě požíral kukuřici a otevřeným okénkem bylo jasně slyšet, jak mu křupou drcená zrna mezi zuby. Chtěl jsem rychle vzbudit Pavla, ale průvodce jen mávnul rukou, ať ho nechám spát, že tento medvěd je hodně malý. Má prý jen kolem 180 kilogramů. No nevím, ale v přírodě jsem ještě většího medvěda neviděl.
Disciplinovaně jsem po dvaceti minutách pozorování opět zalehl a snažil se o spánek, který ale stejně nepřicházel.
Po třech hodinách jsme se konečně vystřídali a průvodci zalehli. Lehounce se začaly rýsovat obrysy okolních hor od vycházejícího měsíce, ale na újedišti byla stále tma.
Za necelou hodinu přicházejí zprava dva medvědi a rozdělují si své teritorium. Rychle budíme průvodce, ale ten po krátkém prohlédnutí zvěře opět jen mávne rukou a jde spát. Tvrdí, že jsou opět malí a ten velký, na kterého čekáme, přijde až mezi jednou a druhou hodinou v noci. Měsíček mezitím postoupil o značný kus výš a na okraj újediště vyslal první své paprsky k prozkoumání předložených dobrot. Blížila se půlnoc.
Ani nevím odkud, ale najednou se k medvědům přiblížila velká liška a bez ostychu chodila mezi nimi, jako by byli odvěcí kamarádi. Čekal jsem, kdy se po ní medvěd ožene tlapou, ale spíš to vypadalo, že garde zde určuje opravdu ona. Jeden z medvědů mi připomínal svým chováním lišky či jezevce z naší honitby v Beskydech. Byl trochu víc opatrný a obezřetný. Popadl vždy jednu palici kukuřice a jakoby měl strach ji konzumovat na krmelišti, odběhl s ní někam do stínu, nejčastěji až na samotný okraj lesa. Tak se to opakovalo několikrát. Jakmile se oba medvědi po čase nabažili předložených pochutin, naprosto potichu se vytratili každý zpět do směru, odkud přišli.
Divadlo, které nám doposud předvedli tři zhruba stejně velcí medvědi bylo úžasné, a proto se nám nechtělo ani budit průvodce a jít si lehnout. Nyní však po víc než třech hodinách pozorování zvěře se přece jen únava blížila. Nakonec se raději přece jenom vystřídáme, vždyť do rána chybí ještě víc než šest hodin.
Měníme tedy provizorní lůžko se svými kolegy za nepohodlnou židli a pokoušíme se na chvíli zdřímnout. Jen sotva zavírám oči a lehce upadám do spánku, když slyším odněkud z povzdálí, jak nás průvodce volá zpět. Ne, nezdá se mi to. Znovu a znovu, ale velmi potichu se mě snaží probrat do reality.
Vyskakuji z postele a nějakou nešťastnou náhodou odkopnu nahoře položenou baterku, která letí přímo na kovová kamna. Rána jako z děla. Ztuhl jsem a stojím jako opařený. Provinile se dívám na průvodce, který sbírá opatrně baterku ze země. Pavel už je taky na nohou.
Všichni se nyní krčíme u malého okénka a díváme se na krásně osvětlenou planinu před kazatelnou. Z toho, co tam vidím, mi lehce přeběhl mráz po zádech. Necelých padesát metrů od nás, v polosedu a pololehu žere medvěd, který v tuto noční hodinu vypadá přinejmenším jako malý slon. Teprve nyní jsem pochopil, proč průvodci jen mávli u předchozích medvědů rukou a tvrdili, že ti jsou malí a je necháme na pokoji.
Tato obrovská obluda, hrouda masa a kostí, byla naprosto neskutečná a chvílemi jsem přemýšlel, zda to je skutečně medvěd. Na velké rozjímání ale nebylo času. Pavel střídá průvodce na pozorovací a střelecké pozici a připravuje si kulovnici ráže 300 Winchester Magnum k lovu. Poučen o způsobu střelby stále čeká, až se mu medvěd postaví bokem.
Ten se k tomu ale nemá a ze svého polosedu se jen občas protáhne, jako by dával najevo, že už má nějaké roky za sebou a má nárok konzumovat místní dobroty i vsedě.
Čas utíká a nervozita stoupá. Všichni to dobře známe, zejména při lovu divočáků. Přesvědčuji Pavla, aby medvěda ulovil ranou umístěnou na hrudník, který jediný je dobře vidět. On se však zdráhá a má oprávněný strach, jak by to potom všechno dopadlo.
Ptám se směsicí rumunštiny a němčiny průvodce, co máme dělat. Ten konstatuje jen skutečnost, že včera zde medvěda pozoroval mezi druhou a čtvrtou hodinou v noci a že se za celou dobu medvěd nepohnul a seděl stejně jako nyní. Tak na to tedy nemám nervy.
Přesvědčuji znovu Pavla, že při jasném svitu měsíce musí tak obrovské zvíře na padesát metrů bez problémů trefit na ostro, tedy na hrudník. Nechal se tedy přesvědčit a nakonec i průvodce na tuto variantu přikývnul.
Kulovnice je bezpečně zamířena. Medvěd se ale najednou zvedá a jistí směrem k nám. Evidentně jej něco vyrušilo, a nebo dostal nečekaný vítr z otevřeného okénka. Napůl sedí a napůl stojí. Je to opravdu obrovské zvíře. „Dělej, střílej“ tiše křičím na Pavla.
Konečně padla rána, jejíž ozvěna obkroužila celou planinu a vrátila se k nám. Všichni jsme medvěda pozorovali dalekohledy. Neznačil nic. Po ráně se jen lehce zhoupnul na všechny čtyři a odběhl k potoku a tam zmizel ve smrkovém mlází. Druhou ránu se nepodařilo již vystřelit.
Několik sekund je klid a pak čekáme, kdo co první vysloví. Pavel je evidentně rozzloben, že jsem ho přinutil střílet tak, jak původně nechtěl. Já si však stojím za svým rozhodnutím a věřím tomu, že kdyby nevystřelil, medvěd by zmizel rychle pryč.
Kontrola času nás upozorňuje, že je právě jedna hodina po půlnoci. Průvodce rozhodl počkat patnáct minut a pak jít prověřit nástřel.
Na kukuřici, kde medvěd ležel, se objevují první kapky barvy, která pokračuje dále a lehce ji přibývá. Po necelých dvě stě metrech však přicházíme kolem potoka na okraj smrkové mlaziny. Dál už nejdeme. Rezolutně odmítám dohledávat postřeleného medvěda v noci pouze s jednou zbraní a bez loveckého psa.
Vracíme se na kazatelnu, vypijeme z nervozity láhev vína a nezbývá než čekat do rána. Bude to dlouhá a bezesná noc.
V sedm ráno, ještě za šera se vracíme na nástřel a opatrně jdeme znovu po barvě, i když víme, kam nás v noci její dráha přivedla. Pavel jde se zbraní první a my v závěsu za ním. Když docházíme na místo, kde jsme včera skončili, stačí letmý pohled a vše je jasné.
Velká tmavá hrouda, v tomto případě ani moc nepřipomínající medvěda, leží snad jen dvacet kroků od nás pod zavětveným smrkem. Medvěd leží v nepřirozené poloze na zádech. Je opravdu obrovský. Trefen je perfektně umístěnou ranou na hrudník.
Později po vyvržení na lesní správě zjišťujeme přestřelení aorty a horní části plic. Po takové ráně z velmi silné a agresivní ráže to je obdivuhodný výkon, že odběhl ještě víc než dvě stě metrů.
Následuje vlna radosti z úspěšného úlovku a první blahopřání šťastnému lovci. Prohlížíme obrovské tlapy s již silně obroušenými drápy a také velké zažloutlé zuby. Průvodce odhaduje věk medvěda na dvacet pět let. V této souvislosti si uvědomujeme, že se ještě jako mládě mohl v rumunských lesích míjet s největším pohlavárem a lovcem, prezidentem Čaučeskem.
Pořizujeme první fotografie a poté připravujeme medvěda k transportu na lesní správu. Po hodině opatrné jízdy lesními cestami se dostáváme do první vesnice. Tam na nás již čeká náš lovecký kamarád Kassi a s úžasem pozoruje úlovek.
Poté odvážíme medvěda k další úpravě a přípravě trofejí a sami míříme na penzion dát si po probdělé noci pořádnou sprchu a snídani.
Po návratu na lesní správu jsme svědky měření a hodnocení trofeje, což spočívá v obodování stažené deky a také samotné lebky medvěda. Nervozita vzrůstá, neboť čísla naměřená směřují k nečekaným výšinám.
Vrchní lovčí Daniel nám nakonec sděluje, že medvěd ve věku přes dvacet pět let a hmotnosti 375 kg byl ohodnocen na 483 b. CIC a jeho lebka na 61,5 b. CIC. Konstatuje s úsměvem a radostí, že takto velký medvěd nebyl v širokém okolí uloven víc než deset let. Pavel dostává jako bonus také vypreparovanou střelu, která se po roztříštění zastavila ve svalovině hřbetu medvěda.
Radost je veliká, rozsáhlé oslavy se však nekonají. Stejného dne totiž zasedáme ještě na jinou kazatelnu a máme v úmyslu ulovit vlka. Tentokrát nám průvodce zatopil v krbových kamnech tak dokonale, že sedíme jen v trenkách a tričku. Přesto, že i venku je stále teplo, počasí se lehce pokazilo a obloha je zatažená. S měsíčkem to asi nebude slavné.
Do deseti hodin hlídkuje rumunský kolega a poté předává službu nám. V jedenáct v noci přichází pod kazatelnu kolem dvaceti divočáků. Jsou však v jednom kole a nedá se střílet. Také liška nás přišla opět navštívit a tráví s námi podstatnou část noci.
Přesně ve tři hodiny ráno přichází na prosvětlenou louku několik kusů menší zvěře. Normálním pozorovacím dalekohledem toho moc nevidím, ale připadne mi, jako by vytáhly tři kusy srnčího. Pak mne ale ihned napadá, že je to nejspíš hloupost. Kde by se tady, kde řádí medvědi, vlci a rysi vzalo srnčí a ještě na újedišti.
Vezmu tedy noční dalekohled a nestačím se divit. Na louce pobíhají čtyři vlci a dalších šest jejich kamarádů čeká na kraji lesa. Panečku, deset vlků najednou. Není moc lovců, kterým se takový zážitek podaří během první noci. Vlci jsou však opatrní a na újediště přímo nepřichází. Přesto, že je zde umístěn vývrh z medvěda a musí být velkým lákadlem, přímo k němu se žádný neodváží. Stopy člověka, který jej přivezl, jsou zřejmě ještě příliš znát.
Měsíček nám tentokrát nepřeje, a tak se vlci po chvíli vytrácejí a mizí v divočině místní panenské přírody.
Vlka jsme tedy neulovili, ale prožili jsme během dvou dnů neskutečně krásné chvíle, na které se jen tak nezapomíná. Pro opravdové lovce je a zůstává Rumunsko a lov divokých šelem skutečně velkou výzvou.
Dušan POŘÍZKA
Zpracování dat...