Časopis Myslivost

Zapomenutá plemena loveckých psů

Myslivost 4/2015, str. 28  Michal Císařovský
Kterýkoli z malých (nízkonohých) honičů evropského kontinentu představuje v podstatě živé svědectví původu a minulosti dnešních loveckých psů – brakýřů, barvářů, slídičů, teriérů či ohařů, odvozovaných ve své většině z nejstarší skupiny honičů keltských. Cesta k mnoha současným plemenům vede od poměrně nenápadné skupinky honičů z balkánské oblasti, jež byla první „zastávkou“ Keltů při jejich postupu z východu směrem do Evropy. Na cestě, která začala již dva tisíce let před naším letopočtem, mnohá plemena v průběhu věků zanikla nebo byla zapomenuta.
 
S honiči naší geografické oblasti mají souvislost některé illyrsko-keltské kmeny. Z nich například Osové dospěli na území dnešního Slovenska, podle Tacita až do oblasti starověké Germánie, další do Itálie a Francie. Mnohost lokálních forem či variet na tomto ohromném území se odráží v široké škále pozdějších „plemen“.
Z našeho českého pohledu hrála důležitou roli politická i geografická roztříštěnost německého území, s níž se Germáni potýkali od dob kmenových svazů přes období nezávislých knížectví až po - pro ostatní svět v důsledku nešťastné - sjednocovací pokusy do počátku 20. století. Nesla s sebou sice obecně podružnou, kynologicky však významnou okolnost: udržení některých skutečně starých forem honičů, představovaných vedle německého brakýře současným hannoverským a bavorským barvářem. V předchozí části byly uvedeny další, reproduktivní izolací odlišující se formy místní, známé nejčastěji podle lokálních jmen, jako braky harcké, holštýnské, lüneburgské nebo vestfálské (to jsou příklady těch, které se udržely alespoň do počátku 20. století), v Čechách pak zvláště takzvaný „brakýř kamenný" (Steinbracke).
 
Pro formování plemen loveckých psů byly určující stavy a rozmanitost zvěře. Od první poloviny 19. století byly stavy drobné zvěře natolik významné, že se nutně musela měnit i lovecká praxe. Dochází k rozvoji kolového polního honu, nadále se zvláště k lovu drobné a pernaté používají sítě, přívlače, postaru tyrasy.
V roce 1848 končí systém poddanství, je zrušena robota a říšským zákonem z roku 1849 končí výsadní právo šlechty na lov zvěře; právo myslivosti se legislativně váže k vlastnictví půdy a je rozšířeno i na majitele pozemků o výměře nejméně 200 jiter (115 hektarů).
Na loveckou kynologii mají vliv nově se objevující druhy zvěře, jako jelenec viržinský, muflon, jelen sika, nové druhy bažantů nebo divoký krocan. V září roku 1841 uspořádal kníže Liechtenstein parforsní hon na jelena. Spolu s plukovníkem Clam-Gallasem a knížetem Auersperkem ze Slatiňan položili základ Pardubické parforsní společnosti. Štvanice se konaly od začátku října do vánoc čtyřikrát v týdnu za smečkou na jelena a jednou na zajíce. K prvním honům se používalo 36 psů a 140 koní.
A jako v každé době, způsob lovu ovlivňily zbraně: těžkopádné křesadlové ručnice, používané předchozích sto padesát let, začaly být od počátku 19 století nahrazovány puškami s perkusním zámkem, objevují se párové dvouhlavňové brokovnice a kulovnice; střelba se stále zrychlovala a zpřesňovala.
Nové požadavky na lovecké psy se projevily i ve spolkové činnosti: dne 22. května 1848 byl v Mělníce založen Spolek myslivecký, který měl ve svých stanovách uvedenu i povinnost pečovat o chov čistokrevných loveckých psů. Již o dva roky dříve se pokusila založit obdobný spolek v boleslavském kraji malá společnost lesníků, kteří toužili naplnit přání, jež „tkvělo už dlouho v srdcích mnoha českých lesníků“.
Poněkud jiný názor na stav české lovecké kynologie měli ovšem autoři díla „Myslivost v zemích českých“ (Praha, 1902) kteří si posteskli právě nad situací po převratu (ve školách se učí v revolučním roce) 1848, kdy upadl odborný chov a vedení mysliveckých psů, místo toho „zavládl pouhý dilettantismus“ a následně „ledabylé pěstování loveckých psů“, dokonce zánik některých stávajících plemen. Nedostatek psů z domácího chovu pak byl nahrazován importy z ciziny, zvláště z Anglie. Přesto „uvízli jsme v úplné bastardaci“, příkře soudil tehdejší autor. U myslivců prý převládal názor o zbytečnosti čistokrevných psů, protože upotřebit lze přece prakticky každého psa. V přehledu tehdejších plemen pak uvádí dnes již neznámé plemeno: štvacího brakýře: „Brakýřů štvacích užívá se nyní hlavně na zvěř škodnou. Brakýř štváč je vzrůstu středního a postavy dosti ušlechtilé. Hlava malá se sluchy tenkými, svislými, šíje slabá, prsa silná, široká, s lopatkami odstávajícími. Běhy přímé, prut rovný, dlouhý, s delší vlajkou. Barvy jest rozličné, obyčejně strakatý, s velkými černými nebo hnědými skvrnami. Podobá se našemu ohaři. Ke štvaní lišek užívá se smeček z 10 – 40 psů.“
 
Německý lovecký pes
Reprezentativní skupinu loveckých psů této doby představuje v roce 1876 L. J. Fitzinger; honiče v ní zastupuje svatohubertský pes, označený zde však jako „Leithund“ neboli vodič (o tomto typu loveckého psa v další části). „Deutscher Stöberhund“ (Canis sagax, venaticus irritans – lovecký pes honící dráždivý) německý honič, je podle Fitzingera křížencem Leithunda a křivohohého jezevčíka (krummbeinigen Dachshund).
Skupině honičů dominuje „Deutscher Jaghund“, německý lovecký pes (Canis sagax, germanicus). Středně velký, krátkosrstý honič, podle popisu černý s pálením, vzhledově nejvíce připomínající současného slovenského kopova nebo sedmihradského honiče (erdélyi kopó), případně polského brakýře (gonczy polski) nebo rakouského hladkosrstého honiče, a to i díky světlým, hnědožlutě zbarveným okrouhlým skvrnám nad světly. Jeho původ odvozuje od keltských honičů – psů Segusiů. Ty dnes známe jako oficiální plemeno italský honič - segugio.
Mezi evropskými honiči zaujímá segugio [segudžo] z vývojového hlediska zvláštní postavení, jež se dá přirovnat k řeckému honiči (helinikos ichnilatis), a dále k jednomu z nejstarších a vývojově „nejzachovalejších“ plemen loveckých psů - španělskému sabuésovi. Standard segugia dokonce odkazuje až na chrty starověkého Egypta, kteří byli foinickými mořeplavci přivezeni na Apeninský poloostrov a rozšíření na březích Středozemního moře; Fitzinger připomíná, že tento typ se ve Francii nazývá chien courant, nám dobře známý parforsní honič - činkurant.
Podle J. V. Černého honič (lovecký, honicí pes), lat. Canis familiaris sagax vulpicapus, něm. Jagdhund, vyhledává zvěř v lese nebo na poli a tak dlouho ji hlasitě pronásleduje, až přijde myslivci na ránu neb až se lapí; je prostřední velikosti, uši dlouze zavěšené, hlas jasný, někteří vydávají dvojzvučně. Srst je krátká a hladká (ale někteří jsou huňatí), barvy bílé, černé, žluté, hnědé, šedé nebo bílé s černými, žlutými či jinými skvrnami.
 
Jako další honiče uvádí Fitzinger loveckého psa francouzského, anglického, afrického a jejich variety podle srsti, dále normanského loveckého psa, anglického liščího psa a brakýře, francouzského brakýře, anglického slídiče, anglického parforsního psa a anglického barváře, v poslední podskupině pak steinbraku - kamenného brakýře (Canis sagax,venaticus Bracca), což měl být kříženec formy německý honič – Stöberhund a dánské dogy.
Německého barváře - Deutsche Schweisshund (Canis sagax,venaticus scotius) považuje za křížence Leithunda a „dánského psa“ Canis leporarius, danicus, přičemž odkazuje na příbuznost či obdobu s anglickým barvářem – bloodhoundem a uvádí synonymické označení Spurihunt, v latinském překladu „pes který upoután drží stopu“ (Canis qui in ligamine vestigium tenet). J. V. Černý o něm píše: „barvář (ohař skotský) – lat. Canis familiaris sagax sanguinarius, něm. Schweisshund vyhledává po barvě postřelenou velkou zvěř – jelen, daněk, muflon - a pak ji pronásleduje tak dlouho, až se staví, aby ji myslivec mohl zastřelit nebo zarazit, ohlašuje, když dokonala apod. Při štvaní postřeleného zvířete hlasitě vydává. Ve vzhledu je prostřední velikosti, zavalitého, ale přiměřeného těla, se zavěšenými slechy, srst huňatá, dlouhá nebo hladká, barvy černé, žlutavé, tmavohnědé nebo vlčí.“
 
 
Ruský honič a anglo-ruský honič
Kusé zprávy z doby před rokem 1896, kdy byl v Rusku vypracován první standard plemene nazývaného „russkaja gončaja“, hovoří o oblíbeném loveckém psu, honiči mnoha lokálních podob, ovlivněných klimatickými a geografickými podmínkami, mnoha druhy lovené zvěře a nároky lovců. Podle dostupných údajů vznikl křížením anglických foxhoundů, kteří se poprvé dostali do Ruska již v době panování carevny Anny (1730 – 1740), s místními honiči.
Na konci 19. století bylo toto plemeno považováno za vyhynulé. Díky úsilí loveckých nadšenců - kynologů na počátku 20. stol. se ale ještě podařilo vyhledat několik jedinců, a přes rozmanitost typů obnovit chov, v němž po roce 1925 sehráli rozhodující úlohu psi z kostromské oblasti, označení jako „tatarští honiči“.
Rozhodující vliv na podobu ruského honiče měli už v té době ale importy loveckých psů z Evropy, zejména z Francie a Británie. Právě křížení ruského honiče s foxhoundy dovezenými z Anglie vedlo ke vzniku formy, zvané nejprve „russkaja pegaja gončaja“, ruský skvrnitý či grošovaný honič (skewbald), později anglo-ruský honič. Po roce 1951 bylo starší jméno ruský honič jistou dobu nazýván ruský harlekýnský honič.
Krátkosrstý trikolorní pes se zavěšenýma, poměrně dlouhými slechy dosahujícími až pod linii koutků má v porovnání s anglickým foxhoundem mohutnější konstituci, průměrná výška se pohybuje kolem 24 palců (foxhound až 60 cm). Zatímco anglo-ruský honič je používán spíše na menší zvěř (small game), ruský honič – zařazovaný i do smeček s barzoji – je údajně dobrý i při lovu lišek a vlků. Jeho menší, oficiálně neuznanou formou, je ruský trikolorní honič. Další variety se vyskytují například v Estonsku nebo v Litvě, ty však mají blíže ke skandinávským honičům, reprezentovaným například dreverem, dunkerem, finským, haldenským, smolanským nebo Hamiltonovým a Schillerovým honičem.
Žádné z těchto plemen se rovněž nezačalo formovat dříve než v polovině 19. století, převážně však až počátkem 20. století. Na rozdíl od většiny středo- a jihoevropských honičů, kteří jsou výsledkem kontinuálního chovu, jehož počátky sahají několik století před náš letopočet, i na rozdíl od honičů britských, kteří se z kontinentu dostali do Anglie už tak dávno, že prošli samostatným vývojem, jsou skandinávští honiči z tohoto pohledu až druhotně odvození - již z plemen kulturních.
Zajímavostí je, že Vero Shaw ve spolupráci s předními chovateli své doby velmi rychle zareagoval na formování nových, odvozených plemen honičů ve Skandinávii a do své knihy „The Illustrated Book of the Dog“ zařadil již v roce 1881 „švédského bígla“.
Původ drevera pak má v širších souvislostech dost společného s územím Čech, neboť chov německých a rakouských nízkonohých honičů vycházel z česko–saského pomezí, z Krušnohoří. Vzhledu drevera se na přelomu století neobyčejně blížil již zmíněný – a bohužel vyhynulý – „český brakýř“, prostředně velký honicí pes silné, pružné stavby těla, zbarvený hnědě nebo černě s bílými znaky. Stal se základem malých honičů, posléze přiřknutých Rakousku a Německu. Kolem roku 1896, kdy zde byl ustaven mezinárodní klub, sdružující chovatele brakýřů z Bavorska, Švýcarska a Rakouska, i ve Švédsku.
Text: Dr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Foto a repro: CANIS-Media
 
 
Zpracování dat...