Časopis Myslivost

 
Pane náměstku, logicky bych se měl zeptat na myslivost, ale nemohu začít jinak, než tím, díky čemuž jsme se zkontaktovali - jak je to tedy s vámi a s hraním na lesní roh?
K myslivosti jsem se propracoval přes kamarády až později, ale co se týká hudby, tak k té jsem se dostal již v mládí. Začal jsem hrát na hudební škole na lesní roh, původně jsem chtěl na trumpetu, ale tehdejší kapelník školní dechovky řekl, že trumpetistů má dost, tak mi ukázal lesní roh a řekl, že by bylo dobré, kdybych se na něj učil. Řekl jsem to večer doma rodičům a seděl u toho i dědeček, aktivní klarinetista, který konstatoval, že lesní roh je noblesa orchestru. Tak jsem chtěl udělat dědovi radost a začal se učit na lesní roh. Děda mi pak dal našetřené peníze na můj první vlastní nástroj. To bylo na základní škole, tedy v době, kdy jsem chodil do lidové školy umění. Po asi třech, čtyřech letech v hudebce jsem šel k přijímacím zkouškám na konzervatoř, tehdy na dva obory, na herectví, neboť jsem posléze hodlal pokračovat na DAMU a studovat loutkařinu, které jsem se věnoval od první třídy. A když už jsem šel skládat přijímačky, tak mi kapelník z dechovky říkal, ať je zkusím i na lesní roh. Vidíte, vyšel lesní roh, tak se tím živím celý život.
 
Jste tedy vystudovaný hráč na lesní roh? Jaké byly vaše další hudební cesty?
Studoval jsem u pana profesora Beránka, dlouholetého člena České filharmonie. Ve čtvrtém ročníku konzervatoře jsem nastoupil do Hudebního divadla v Karlíně, kde jsem strávil devatenáct let s přestávkou na vojně, kterou jsem prožil ve vojenské dechovce. Hrál jsem i v Národním divadle a v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu.
Důležitý byl pro mne rok 1987, kdy jsem se vrátil z vojny. Začal jsem hrát na přirozený lesní roh se svým kolegou Josefem Brázdou z Říčan s tím, že budeme hrát myslivecké fanfáry. Začali jsme zkoušet, co přirozený lesní roh umí, co se na tento nástroj dá zahrát a vlastně jsme se takto dostali k tomu, že je to právě onen krásný nástroj, který se používal v baroku, v klasicismu a v dalších historických obdobích. Líbila se nám stará hudba, shodou okolností a náhod jsme se dostali do souboru, který se zabýval autentickou interpretací staré hudby, tedy do souboru Musica Aeterna v Bratislavě. S ní jsme měli možnost nějakou dobu spolupracovat a díky tomu jsme se dostali na sedm let do souboru Haydn Sinfonietta ve Vídni. S tímto souborem jsme natočili čtrnáct CD.
Asi jsme nebyli tak špatní, neboť jsem na základě hraní ve Vídni dostal nabídku k učinkování v Amphion Bläseroktett v Basileji. Do Švýcarska jsem potom jezdil zase dalších sedm let a měl jsem angažmá v Capriccio Basel a La Cetra Basel. Letos začínám již třináctou sezónu v Akademie für Alte Musik Berlin.
 
Když to tak poslouchám, neumím si představit, jak se dá tak bohatá umělecká činnost skloubit s funkcí náměstka ministra.
Je to časově velmi náročné, každoročně najezdím a nalétám mnoho kilometrů, ale je jasné, že jsem po zvolení do současné funkce musel hudební aktivity trochu omezit. Velkou část produkce jsem pro letošní rok vypustil, nechal jsem si jen to nejdůležitější . Třeba braniborské koncerty a Vivaldiho dvojkoncerty, které jsme měli dlouhodobě nasmlouvané v USA a v Evropě. Když to jde, tak jedu hrát a beru to tak, že když jiní politici hrají tenis nebo golf, tak já relaxuji hudbou. Na hraní si čerpám svou dovolenou.
 
Jak byste ohodnotil českou loveckou hudbu v porovnání se zahraničním?
Máme z parforsních honů dlouholetou tradici, jednu z nejdelších v Evropě. Měli jsme to štěstí, že hrabě Antonín Špork nechal vycvičit dva hornisty ve Francii, takže máme více než třistaletou tradici lesního rohu jako loveckého nástroje. S tím souviselo i to, že lovecké troubení přešlo do komorní hudby a zámeckých orchestrů. Tím, že se pořádaly hony a hráli při nich trubači, stal se lesní roh přirozenou součástí zámeckých orchestrů. Tradice našich fanfár je jedna z nejstarších v Evropě. Kromě francouzských hudebních záležitostí, anglické hudby a potom německé, kam se to ale přenášelo z Francie, byla v té době největší módou právě česká lovecká hudba.
Například Joseph Haydn, když měl svou kapelu u Esterházyho, tak měl v souboru dva české hornisty, které si nechal českým tajemníkem převést z Jeseníku od Dittersdorfu, protože znal Dittersdorfovu kapelu a věděl, že tam má dva dobré hornisty. A pro tyto dva hornisty psal ty nejtěžší hudební části, které jsou v Haydnově komorní tvorbě. Například v Barytonoktettech.
 
A jaký je váš názor na současný stav, německá nebo francouzská hudba je sice krásná, ale oproti té naší ji chybí jakási barvitost, kudrnatost, poetičnost, já ji cítím jako takovou trochu břesknou a strohou. Souhlasíte s tímto pohledem?
Ale ano, je to trošku jiný styl, oni mají rázný hudební styl, mnohé skladby v pochodových rytmech. V Německu oproti nám hrají většinou velké a početné soubory. My, pokud hrajeme ve třech nebo ve čtyřech, tak je to pro nás už velký soubor. Máme jinou školu a jinou estetickou představu o tónu, jak by měl znít. To je ale i konstatování obecně o vnímání žesťových nástrojů. Zvuk lesního rohu vůbec, jakožto i moderního lesního rohu, má v Čechách jinou tradici díky našim hornovým školám a trošku jinak zní, než anglický roh. Nemyslím tím hudební nástroj, ale anglického nebo německého hornistu na straně jedné a českého hornistu na straně druhé. Málo platné, ta škola, ze které vycházíme, je jiná.
 
Samotný zvuk lesního rohu je uchu přece velmi příjemný. Je pravda, že je to jeden z nejpřirozenějších zvuků v přírodě?
Myslím, že je to možné takhle posuzovat, ale nejpřirozenější zvuk v přírodě jsou asi ptáci, takže bychom se museli bavit o pikole, ale pokud by to měl být zvuk přírody blížící se zvířatům, pak asi troubícím jelenům, a tak bychom mohli říci, že to je přirozený zvuk. Kdykoliv jsem potřeboval svým žákům ukázat, proč se lesní roh tak jmenuje, tak jsem je vzal do lesa a zkoušeli jsme troubit v lese, aby slyšeli, co zvuk v lese dělá a jaká je to paráda.
 
Hudebně jste se tedy představil více než obsáhle a tuším, že by se o vašich hudebních aktivitách dalo mluvit hodně dlouho. Dovolte mi ale zmínit myslivost. Tuším správně, že jste se k myslivosti dostal díky hudbě?
Tušení máte správné. Já jsem kdysi jako mladý kluk chodil hrát i na borlici, to bylo na hudebce, když jsem začínal na lesní roh. Udělali jsme si čtyřčlenný čistě borlicový soubor, dal nás dohromady jeden starý pan myslivec a my pak chodili hrát na myslivecké plesy. Měli jsme uniformy a byl to asi opravdu první opravdový kontakt s myslivostí.
První výřad, který jsem viděl, byl v Židlochovicích. Byl jsem tam jako úplně malý kluk, troubili tam trubači, a já byl ze všeho u vytržení. Nikdy jsem to neviděl, takže samotný obřad mě doslova uchvátil, jak to bylo nádherné. Vím, že pak mnohokrát, když jsem chodil občas zahrát myslivcům, jsem si na tento můj dětský zážitek vzpomněl. Takže na vaši otázku říkám ano, přes hudbu jsem se dostal k myslivosti, díky hudbě jsem získal kamarády, kteří mne dnes připravují na dráhu v myslivosti. Berou mě s sebou na posedy, zrovna letos jsem na  kazatelnách strávil s kamarádem Milanem poměrně mnoho volného času. Zažil jsem mnohá svítání i večerní čekané se západy slunce, je to moc krásné. Takže se připravuji a budu určitě dělat myslivecké zkoušky.
 
Jak vidíte roli hudby v souvislosti s dalšími tradicemi myslivosti a jak vůbec hodnotíte české myslivce?
Vzhledem k tomu, že jsou v dnešní době myslivci dost opomíjenou skupinou v rámci tradic a kultury na vsích, tak si myslím, že je potřeba dělat velkou osvětu. A myslím, že v osvětě může být jedna z cest, která spoustě lidem ukáže hluboké tradice české myslivosti a trošku jiný obraz než jen to, že myslivci zastřelili nebohé zvířátko jako zločinci.
 
Vnímáte další tradice jako je třeba pasování na lovce, mysliveckou mluvu?
Ano, samozřejmě vnímám a jsem rád, že je máme, líbí se mi třeba Svatohubertské mše a vše okolo, co k tomu patří. Nejen díky tomu byla zcela právem zapsána myslivost na seznam národního nehmotného kulturního dědictví.
 
Neměli by se myslivci více propagovat? Neměli by více využít zápisu na seznam? Neboť o myslivcích bohužel není moc slyšet, ale myslím si, že si za to můžeme z velké části sami, že se neumíme prosadit. Jak by si měli myslivci pomoci?
Vy myslivci právě tady na Ministerstvu kultury spadáte pod jedno naše oddělení, je to Oddělení regionálních a národnostních kultur, které má pod sebou i myslivost. Není to bohužel oddělení, které spadá pode mě, ale určitě by se dalo této možnosti v podpoře myslivců využít. 
Ale na to, že o myslivcích není tolik slyšet, myslím si, může být ještě jiný pohled. Přiznejme si, že myslivci na venkově se jeden čas chovali jako privilegovaná skupina obyvatel, což vedlo k tomu, že skupiny jiných obyvatel to vnímaly negativně, například oproti rybářům myslivci poměrně zaspali. Byli spokojeni s momentálním stavem, většinou to byla skupina přátel, kamarádů a nepotřebovali, aby mezi ně vstupovali další noví lidé. Tím si ale zmenšili členskou základnu a vyčleňovali se z venkovské společnosti. Jak stárli a nepřijímali mladé lidi mezi sebe, tak najednou členská základna nestačí. Samozřejmě je to taky o tom, že je v myslivosti je náročná příprava na zkoušky, je to vážné téma a je potřeba se mnoho naučit z různých oborů, to žádná jiná zájmová skupina tak těžké nemá. A dnes spousta lidí jede spíš po povrchnosti a nechce se někde učit něco a dělat těžké zkoušky, najednou mají pocit, že je to složité a že to není potřeba. I sebepropagace, dneska moderně PR, je samozřejmě těžší, pokud nemá takové základy jako vedle v Rakousku a nebo Bavorsku, tam jsou oproti nám v propagaci a obhajobě myslivosti podstatně dále. Navíc si tam za léta nazpět vybudovali myslivci pozici, že jsou sice privilegovanou skupinou, ale všeobecně jsou bráni jako ti nejlepší, kteří na venkově žijí.
 
Ale jako myslivci se také potýkáme s názorem, že jsme jen vrazi zvěře. Přitom třeba nám spříznění rybáři mají heslo „chyť a pusť, myslivec v očích veřejnosti jen loví a zabíjí. Ale není to trošku pokrytectví, rybáři z obecného pohledu přece tu rybu, když ji zaseknou na háček a vytahují z vody, taky trápí, vyfotí se s ní a pustí ji, dělají to jen pro zážitek. A to je společností akceptované. Ale když myslivec trefí správně na komoru a zvíře zhasne, což je zcela objektivně dokázáno jako v podstatě bezbolestné, tak lidi říkají, že myslivci zvíře trápí a že jsou vrazi. Vždyť smrt k životu neodmyslitelně patří.
Já jsem také rybář, a když už mám čas jít na ryby a chytím kapra a ne rýmu, tak si ho rád vezmu. Mám rád ryby k jídlu, ale nepovažuju je za jediný zdroj své obživy, ale mám rád, když si rybu chytím a je to součást mé záliby. Když jdu s dětmi na ryby, tak je musím pouštět, musím jim dát ještě pusu, což je pro mne úplně strašné, ale musím, protože to viděly v televizi. U zvěře, kterou střílejí myslivci, to beru jinak. Je třeba regulovat stavy zvěře, myslivci nestřílí pro pobavení. V mnoha honitbách se přemnožila spárkatá, černá, je to těžké regulovat a mnohde zvěř natropí více škody než užitku. Myslím, že takové to zjednodušené vnímání myslivců, že jsou to vrazi z lesa, je právě výsledkem špatné propagace myslivců samotných, špatného PR, vše by se mělo směřovat k vysvětlování, že se jedná především o řádného hospodáře, který se stará o svěřený úsek. Součástí péče je právě třeba i zastřelení toho srnce či divočáka při naháňce. Kdyby se myslivci nestarali, tak příroda sama to v dnešní krajině neumí, stavy například černé by rostly a škody by byly neúnosné. Vždyť žijeme v člověkem vědomě přetvořené kulturní krajině. Myslivci musí vysvětlovat trpělivě všem, že střílení je jen relativně malý úsek činnosti, většinu roku je to zodpovědná a náročná práce a starost. Musí umět ukázat, co všechno myslivci ve svých honitbách dělají, že se starají o zvěř v zimě, když je sníh dlouho a zvěř se k potravě nedostane, to by měli především vědět normální lidi, v čem myslivost spočívá. Tady čeká myslivce ještě hodně práce.
 
Máte čas navštěvovat myslivecké akce? Nějaké výstavy, přehlídky trofejí apod.?
Musím říci, že míval jsem čas, ale co jsem na ministerstvu, tak je to strašně těžké, času je málo, tak se snažím čas alespoň rozčlenit, přestože jsem skoro každý večer na nějaké kulturní akci nebo na výstavě. Občas se dá vyčlenit čas na mysliveckou akci, ale je ho hodně málo, protože jsem denně 18 hodin v práci, soboty, neděle neznám.
 
Jak dalece je složité pro myslivce, aby si zažádali o finanční podporu svých akcí z finančních prostředků, které rozděluje Ministerstvo kultury?
Složité to není, stačí vyplnit příslušný dotazník a dát žádost na příslušný odbor na ministerstvu. Předtím jsem prozradil, že je to u nás odbor regionálních a národnostních kultur, kde by možná našli příslušné okénko, kde lze žádat o podporu na tradiční myslivecké záležitosti. Těch žádostí je ale tolik, že ne každá uspěje, to nezáleží na nás, na vysokých úřednících ministerstva, ale jsou zde grantové komise, které žádosti posuzují. Komise jsou poradními orgány pana ministra a on je statutár, který uděluje příslušné granty.
 
Je možné aspoň konstatovat, že by se myslivci neměli bát a že mají šanci podporu získat?
Mají šanci jako všichni ostatní, vezměme si, že jsou tady folklorní festivaly nebo přehlídky řemeslné, spadá to vše do úplně stejných kategorií, nechť se myslivci nebojí. Rozpočty nejsou takové, jaké bychom si přáli, vím, že na Ministerstvu zemědělství jsou větší objemy peněz  a  tedy větší šance. Důležité je, aby se myslivci naučili správně žádat, splnili všechny podmínky včetně správného vyplnění formulářů a doložení všech potřebných podkladů. A hlavně se nesmějí nechat odradit prvním odmítnutím, žádat se dá opakovaně.
 
Nedávno se mě ptal jeden myslivec, zda když dělají nějaký regionální koncert nebo výstavu, lze i na takovou akci získat podporu. Co byste mu doporučil, kam by se měl obrátit?
Asi by měl jít cestou žádosti na Ministerstvu zemědělství. Tam i u nás se však scházejí žádosti o akce nadregionálního, celostátního a nebo i mezinárodního významu. Znamená to, že se šance nějaké regionální akce na úspěch z hlediska podpory velmi snižuje. Myslivci se musí obrátit se svými žádostmi na místní složky a struktury.
 
Vím, že tu leží žádost o podporu prvního mezinárodního mistrovství mysliveckých trubačů příští rok v Mariánských Lázních. Myslíte, že alespoň tato podpora vyjde?
Ano, tato žádost sem byla řádně v termínu podána, ale jak jsem již zmínil, o přidělení finančních prostředků nebudu rozhodovat já, ale příslušná komise. Neumím teď slíbit podporu finanční, ale určitě mohu slíbit, že Ministerstvo kultury převezme nad touto akcí minimálně záštitu. To je přesně jedna z těch akcí, které jsou nadregionální a mezinárodní a ministerstvo tuto aktivitu sleduje a má ji ve svém hledáčku.
 
Takže se můžeme rozloučit s vědomím, že tu mají minimálně ve vás myslivečtí trubači zastání …
Mysliveckým trubačům fandím a budu rád, když jich bude čím dál tím víc. V zahraničí jsou to velká tělesa, tradiční, která dělají velkou parádu v regionech a obcích. A když si na něco takového zvyknou i obyvatelé venkova u nás, tak to udělá dobré jméno celé české myslivosti. Myslivecká akce nemůže mít úplné vyznění bez troubení. Vzdává se tak pocta ulovené zvěři, za zvuku fanfár jsou přijímáni noví myslivci nebo se pasují lovci trofejové zvěře. Vím, že v Klubu trubačů mají krédo „v každém sdružení jeden trubač“. Já tvrdím ne pouze jeden, ale alespoň trio, to by se mi líbilo, to by pak udělalo tu správnou důstojnost veškerému mysliveckému snažení. Jak myslivci, tak i zvěř, si to určitě zaslouží.
 
S díky za rozhovor
Připravil Jiří KASINA