V oblastech s hojným výskytem černé zvěř není možné tuto zvěř obhospodařovat trvale udržitelným způsobem pouze za pomocí lovu na čekané a na šoulačce. Společné způsoby lovu jsou nevyhnutelné, ale také stále více oblíbené. S tím je spojené nasazení loveckých psů. Stále více jsou potřeba psi, kteří by v těžce přístupných honitbách efektivně divočáky vyhledali, doléhali na ně a uvedli je do pohybu.
Použití psů k lovu černé zvěře klade na psa vyhledávajícího zvěř zvláštní požadavky. Důvodem je to, že:
* Černá zvěř přednostně vyhledává nepřístupné části honitby.
* Divočáci se intenzivně brání a nad psem mají fyzickou převahu.
* Černá zvěř je schopna se učit a přizpůsobit, často dává psům pocítit svojí nadřazenost.
* Divočáci nejsou zvěří, která by se chránila čistě jen úprkem, svá stávaniště si před psy (a i lidmi) tvrdě a nekompromisně brání.
* Sociální způsob života a vysoká inteligence černé zvěře zvyšuje potenciál nebezpečnosti vůči psům používaným k jejímu lovu. Nezkušení psi bývají zraněni, někteří z nich trvale zrazeni a odmítají na černou pracovat.
Podle statistik praktických veterinárních lékařů tvoří celé tři čtvrtiny z ošetřených poraněných psů ti, kteří byli zraněni při lovu na divočáky.
Jaká je na to reakce myslivců a psovodů:
* Psi se při lovu černé používají v nižší míře nebo se nepoužívají vůbec.
* Aby se splnily požadavky zákona o myslivosti § 44 (Používání loveckých psů a loveckých dravců) tak se používají i psi, kteří černou nevyhledávají a mnohdy jí i zapírají
* Zranění, ale i ztráta psa se stále více často považuje za nevyhnutelnou součást lovu.
* Je poptávka po „levných psech“, zdravých, nebojácných, s plně rozvinutým loveckým pudem a vyrovnanou povahou.
Lze konstatovat, že máme málo kvalitních psů vhodných k lovu černé. Tito psi nerostou na stromech. Proto je třeba je chovat, cvičit a jejich upotřebitelnost při lovu černé zvěře zkoušet. Výcvik by měl směřovat k tomu, aby hledající pes, který černou nalezne, na ni začal doléhat, aniž by s ní byl v přímém kontaktu, a měl by ji uvést do pohybu.
Jaký tedy musí být honič?
V zásadě lze použít všechny psy, kteří jsou snášenliví, nenapadají lidi a nevyvolávají rvačky s ostatními psy. Předpokladem je, že:
* jsou hlasití na stopě, nebo hlásí „ na viděnou“.
* jsou utvrzení v práci na černou zvěř
* jsou ostří a rychlí
* aktivně v leči pracují
* mají dostatečný respekt před černou
* mají dobrou orientační schopnost
Je zde tedy výzva pro všechny, kteří psy chovají a kteří s nimi loví. Je nutné vybrat kvalitní psy a připravit je na kontakt s bojovnou zvěří. Všeobecně je známo, že jen málokterý pes se vydaří. Geneticky to má v sobě jen 5 % psů – to jsou ti nejdůležitější psi na naháňkách. Dalších 50 – 60 % se zapracuje ve smečce při naháňkách, zbylí jsou k ničemu a lovecky nepotřební. Ale i ti jsou u nás v ČR schopni úspěšně absolvovat zkoušky. Jsou pak „lovecky upotřebitelní“, ale v praxi nepoužitelní.
Současní majitelé, „chovatelé“, ale i rozhodčí současnou nedobrou situaci jen zhoršují. Zkoušky honičů u nás nemají patřičnou úroveň, spousta psů má zkoušky, na naháňkách je z nich však vidět jen velice malé procento. A z těch mála jen někteří skutečně dobře pracují.
Připravit lovecké psy na jejich využití při lovu černé zvěře nám diktuje zdravý rozum a praktická ochrana zvířat. Cvičit psy na černou je možné jen v odborně provozovaných obůrkách s černou zvěří, které slouží k zapracování psů na lov divočáků, v praxi se osvědčily a jsou etablovanou součástí myslivecké kynologie. Černou v dvojité bezkontaktní ohrádce hlásí téměř každý pes. Zvláště tehdy, kdy jí vidí poprvé. Na našich zkouškách to bývá často poprvé a naposled, kdy pejskovi panička něco podobného dovolí. Pak již jen kanape, výstavy a produkce štěňat.
Příprava psa a výcvik v obůrce je důležitý pro psa i vůdce. Pes se seznámí s černou zvěří a naučí se dbát její bojovnosti, pozná své silné a také slabé stránky a naučí se lovit efektivněji. Opakovaným kontaktem s černou získá sebevědomí, ale také potřebný respekt. Stresová zátěž psů v obůrce odpovídá značnou měrou lovu ve volné přírodě. Vůdce psa během výcviku pod dohledem odborníka zjistí, jak se jeho pes u černé zvěře chová a jak se postupem času zlepšuje. Do budoucna pak může očekávat, že pes bude na černou spolehlivě pracovat a také lze očekávat, že se četnost zranění psa v praxi podstatně sníží.
Je jasné, že budoucnost nasazení psů na společných lovech černé zvěře je v loveckých smečkách. Jen dobře vedená lovecká smečka se psy různých kohoutkových výšek od malých plemen až po vysokonohé psy, se psy hledajícími na krátko i se psy pracujícími na dlouhou vzdálenost, se psy zkušenými i mladými psy ve výcviku, kteří se již od štěněte učí s černou zvěří pracovat, má smysl.
Zkušení psovodi z loveckých smeček v Německu i u nás často používají křížence různých loveckých plemen. Tito psi se v praxi osvědčili a v loveckých smečkách mají nezastupitelné místo. Jejich výhodou je, že jsou levní, zdraví, dobře se cvičí a jsou povahově vyrovnaní. Pokud nechceme mít chovného psa či fenu, nevím proč se zdržovat přípravou na zkoušky, které nemají s praxí nic společného a také nevím proč držet a lovit pouze se psy čistokrevných plemen.
V zásadě je úplně jedno, jaký pes postaví černou na běhy a vyžene ji na střelce. Je jedno, zda má průkaz původu či nemá. Je jedno, zda je kříženec, „bezpapírový“ nebo čistokrevný s průkazem původu a zkouškami. Důležitý je výsledek!
A závěrem ještě odborný názor JUDr. Vladimíra Čechury na to, zda je možno používat při lovu psa, který nemá průkaz původu, ale je lovecky zdatný a zda to zákon zakazuje:
Zákon o myslivosti takový postup nezakazuje, není nám znám ani jiný zákon, který by to zakazoval. Platí proto ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (z.č. 1/1993 Sb.), že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno. Toto ústavní ustanovení ovšem zase nelze dovést ad absurdum. Člen, host, zaměstnanec atd. uživatele honitby může do honitby vést svého loveckého psa (ať je zahrnován do evidence loveckých psů pro honitbu, nebo počítán mezi minimální počet loveckých psů pro účely osvobození od místního poplatku ze psů) nebo svého neloveckého, ale použitelného psa, jen při dodržení pravidel stanovených uživatelem honitby (provozní řád, souhlasy, zvyky). Tak jak jsou v honitbě z hlediska pobytu, pohybu atd. regulovány individuální lovy, společné lovy, dohledávky apod., musí být regulován i počet střelců a honců, a také i počet psů.
Petr ZIEGROSSER
arev@arev.cz
Reakce na článek
K lovu černé zvěře se psy
Na úvod svého příspěvku k článku „Lov černé zvěře“ bych rád uvedl některá fakta, která považuji za důležité uvést. Velmi si vážím autora tohoto článku. Je to člověk znalý problematiky myslivosti a co hlavně, je to skvělý myslivec. Osobně jsem se s Petrem Ziegrosserem setkal jednou, a to při loveckém pobytu. Velice rád na tyto chvíle vzpomínám. Přesto bych si dovolil, přes veškerou úctu k Petrovi, s ním nesouhlasit s citovaným závěrem, který uvedl v závěru svého příspěvku.
Jednalo se o odborný názor kolegy JUDr. Vladimíra Čechury. Před svou právní argumentaci položil právní otázku, a to
„zda je možno používat při lovu psa, který nemá průkaz původu, ale je lovecky zdatný a zda to zákon zakazuje“.
Je pravdou, že na naháňce je mnohem upotřebitelnější zkušený „bezpapírák“ než ušlechtilý bázlivý pes se všemi zkouškami a dalekým rodokmenem. Přesto se domnívám, že právní úprava na uvedenou otázku zná odpověď, která je ovšem rozdílná od názoru uvedeném v příspěvku. V neposlední řadě bych se chtěl omluvit za níže užívanou právní terminologii, která ne vždy bude čtivá v mém příspěvku, ale z hlediska právního výkladu a argumentace je nezbytná.
Bezesporu argumentace kolegy Čechury je velmi pozitivní, když se opírá o právní úpravu čl. 2 odst. 4 zákona č. 1/1993, Sb., ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), který uvádí, že
„každý občan může činit, co není zákonem zakázáno….“.
Je třeba taktéž připomenout, že uvedenou právní úpravu je třeba podle mého názoru uvést taktéž ve vazbě s čl. 2 odst. 3 USNESENÍ předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “LZPS“). Po prostudování vnitrostátní právní úpravy řešící odpověď na výše položenou otázku, nesdílím shodný názor, tak jak cituje autor příspěvku.
Podle právní úpravy vnitrostátního práva je třeba se zaměřit na právní úpravu zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“) a dále prováděcí vyhlášku č. 244/2012 Sb., o provedení zákona o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí vyhláška k zákonu o myslivosti“).
Domnívám se, že právě v ust. § 44 odst. 1 zákona o myslivosti je třeba hledat část odpovědi. V uvedené právní úpravě najdeme vymezení, čím je uživatel honitby vázán, tj.
„uživatel honitby je povinen držet a v honitbě používat lovecké psy“, tj. nikoliv psy lovecky zdatné a bez průkazu původu. Tato právní úprava současně obsahuje definici, tj. výkladové ustanovení, co je loveckým psem. Druhá věta tohoto ustanovení uvádí, že
„loveckým psem se rozumí pes loveckého plemene uznaného Mezinárodní kynologickou federací (FCI) s průkazem původu, který složil příslušnou zkoušku z výkonu“. Z uvedeného plyne, že uživatel honitby smí používat k lovu a výkonu práva myslivosti jen lovecké psy a nikoliv psy lovecky zdatné bez průkazu původu. Zákonodárce jednoznačně pozitivně právně vymezil, jaké druhy loveckých psů může uživatel honitby v souladu se zákonem užít.
Dále dle ust. § 45 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti je uvedeno za jakých podmínek smí být prováděn lov zvěře. Výše citované ustanovení uvádí, že
„lov zvěře smí být prováděn jen způsobem odpovídajícím zásadám mysliveckým, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání. Zakazuje se podle písm. e) nahánět zvěř srnčí pomocí ohařů, ostatní zvěř spárkatou s pomocí psů v kohoutku vyšších než 55 cm“. Na první pohled by se mohlo zdát, že zákonodárce buďto opomenul nebo úmyslně neuvedl v písm. e) výraz „lovecký pes a zmínil jen „pes“.
Na uvedenou odpověď je třeba užít z hlediska právní teorie nikoliv jen interpretační metodu jazykového výkladu, ale i jiné standartní metody výkladu právního předpisu. K uvedené sporné textaci právní normy je třeba zvolit teleologický výklad, tj. hledat smysl a účel vůle zákonodárce s kombinací logického výkladu. Odpověď lze najít jednak v následném ust. § 45 odst. 1 písm. v), kde zákonodárce uvádí již termín „loveckých psů“, a to
„střílet zajíce polního, (….) na společných lovech za účasti minimálně 3 střelců a stanoveného počtu loveckých psů“.
Z uvedeného lze učinit závěr, že by bylo absurdní, aby vůlí zákonodárce bylo zakázat nahánět srnčí zvěř za pomocí ohařů a ostatní zvěř spárkatou nahánět za pomocí jakýchkoliv psů, jenž jsou v kohoutu vyšší než 55 cm, přesto, že by byli lovecky zdatní a bez průkazu původu.
Další podpůrný argument pro můj právní názor je třeba hledat v prováděcí vyhlášce k zákonu o myslivosti v ust. § 14 odst. 1 upravující bližší pokyny o používání loveckých psů, kde je uvedeno, že
„v honitbě se používají lovečtí psi, kteří složili zkoušky…“.
Stěžejní pro odpověď na položenou otázku z hlediska lovu černé zvěře při společném lovu je ust. § 16 výše zmíněné vyhlášky, kdy právní úprava explicitně definuje výkonnost a plemeno psa. Musí se tudíž jednat jednak o psa loveckého a se zkouškou z výkonu pro druh zvěře, který má být loven. Právní úprava to vyjadřuje slovy
„Při společném lovu je stanoven pro první tři střelce a pro každých dalších i započatých deset střelců jeden lovecký pes se zkouškou z výkonu, pro druh zvěře, který má být loven.“ Uvedená podmínka musí být splněna kumulativně, tj. obě podmínky musí být naplněny současně. Pokud by tedy lovecký pes neměl potřebnou zkoušku z výkonu, s ohledem na druh lovené zvěře, nesplnil by uživatel honitby zákonnou podmínku stanovenou právní normou.
Závěrem tedy k odpovědi na položenou otázku
„zda je možno používat při lovu psa, který nemá průkaz původu, ale je lovecky zdatný a zda to zákon zakazuje…“. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že vzhledem k vnitrostátní právní úpravě, tj. zákon o myslivosti ve spojení s prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu,
není možné užít při lovu psa, který nemá průkaz původu, ale je lovecky zdatný. Pokud by uživatelé honitby nerespektovali uvedenou právní úpravu, mohli by se vystavit sankčním postihům zejména ze strany orgánů státní správy na úseku myslivosti. Je ovšem otázkou, zda-li tento drobný nedostatek bude terčem zájmu orgánů státní správy, když platí „kde není žalobce, není soudce“.
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA
advokát