Časopis Myslivost

Parožení a objemná krmiva

Myslivost 1/2015, str. 70  Martin Mohelský
Vzhledem k velké rozmanitosti podmínek chovu a hlavně výživy snad nebude od věci navázat na první část textu o parožení. Připomeňme ještě, že i když je výživa převažujícím vlivem, zdaleka není jediným. Genetický potenciál se projevuje v řadě tělesných funkcí, které přímo i nepřímo s kvalitou trofeje souvisí.
Stavba paroží je mimořádnou metabolickou zátěží organizmu. Schopnost adaptability, mobilizace živin a jejich účinné využití jsou nepochybně dědičností ovlivňovány. Tato zátěž rovněž předpokládá mohutný tělesný rámec, tedy čím vyšší hmotnost těla, tím více rezerv, větší objem trávicího traktu i oběhového a dýchacího aparátu. Odolnost proti stresu, dědičnost zdraví či spíše imunity jsou příkladem schopnosti jedince obstát v přírodním prostředí vůči řadě negativních vlivů.
Základní podmínkou projevu zděděných znaků je jejich upevnění v populaci důslednou selekcí. Plnohodnotná výživa umožní rozeznat míru projevů realizované dědičnosti jako podklad k negativnímu i pozitivnímu výběru.
 
Co všechno musíme jako chovatelé splnit či řešit, abychom v roce, který uběhne mezi dvěma obdobími vytloukání, mohli zaznamenat změnu k lepšímu. A není rok příliš málo? Neměli bychom reálně uvažovat o třech až pěti letech?
U přežvýkavců o úspěchu chovu rozhoduje kvalita i množství přijatého objemného krmiva. Doplňková krmiva mají vždy pouze druhotnou funkci. Pokud je jim chybně připisován větší význam než objemu, je to cesta k poruchám metabolizmu. Platí to zejména, spolehneme-li se na dodání části spektra živin – například většiny bílkovin či energie formou krmné směsi. Přinejmenším se tím naruší správný poměr vlákniny vůči přijaté sušině. Nouzové a neuvážené doplnění krmné dávky, například v nečekaně tvrdých výkyvech počasí v zimním období, může zmařit výsledky jinak kvalitní celoroční práce.
Ve volnosti je základní podmínkou úspěchu možnost pravidelné pastvy a dostatečný výnos porostů. Výživné hodnoty zelené hmoty či sena jsou dány kvalitou půd, což je dáno geologickými poměry podloží a hloubkou půdního profilu. Kromě toho má vliv hustota zakmenění v porostu,  a jeho druhové složení, obsah humusu a jiné zcela specifické podmínky. To všechno označujeme jako úživnost prostředí.
Oblasti, kde je uspokojivá úživnost přírodních porostů a zároveň minimum intenzivní rostlinné výroby – tedy ve smyslu velkoplošné agrotechniky, už u nás snad ani neexistují. Volný přístup srnčí zvěře k porostům ozimé řepky a obilovin v raných vývojových stádiích v době krátce po přihnojení nebo ošetření pesticidy znamená vždy reálné riziko metabolické poruchy, poškození látkové výměny či mikroflóry předžaludků reziduálními látkami nebo jen zvýšeným obsahem rychle a snadno rozložitelných bílkovin.
Praxe ale ukazuje, že ani rozmístění krmných zařízení a pravidelné doplňování kvalitního sena či slámy v blízkosti takových porostů nemusí znamenat podstatné snížení pastvení na takových porostech. Přesto ale jediné možné řešení je v maximální kvalitě předkládaných objemných krmiv.
Velmi často vídáme nevyužívané nebo poškozené krmelce, žádnou výjimkou nejsou několik týdnů ponechané zásypy v korytech, na kterých se již podepsala vzdušná vlhkost a čas. Chceme-li zabránit devastaci trávicího traktu toxickými produkty plísní a rezidui či aktivními složkami pesticidů, musíme krmná místa zásobovat dlouhodobě, často a pravidelně.
Zkrmování kvalitně připravené letniny je výborným řešením, stejně jako lučního sena alespoň průměrné kvality. Existuje spousta ploch porostlých kopřivami, které mají velmi příznivé výživné, zejména minerální a mikrominerální hodnoty a snadno a rychle se suší. I jiné byliny, považované za plevely a nežádoucí porosty mohou významně zlepšit živinovou bilanci zvěře.
Letorosty stromů mají příznivou krmnou hodnotu. Platí pravidlo, že čím měkčí dřevo a kratší výhony, tím vyšší výživná hodnota mladých přírůstků a také přijatelný až optimální poměr jednotlivých složek vlákniny. Vrby, zejména vrba bílá, obsahují salicin, přírodní obdobu kyseliny salicylové neboli acylpyrinu a přijímána je velmi dobře.
Úvahy o obsahu živin objemných krmiv a zejména jejich minerálních hodnot zasluhují trochu pozornosti. Je známým pravidlem, že tam, kde v mladší geologické minulosti bylo moře, je v půdě vždy vyšší obsah vápníku, hořčíku i mikroprvků. Minerálie nashromáždili dávní mořští tvorové ve svých schránkách a takové regiony jsou známy mimořádnými chovatelskými úspěchy a vznikem řady světově významných plemen hospodářských zvířat. A samozřejmě i kvalitou trofejí zvěře. Ale nejen moře, i naplaveniny velkých toků znamenají velmi úrodné půdy. Ty si ovšem zabrali pěstitelé obilnin a olejnin.
Extenzivně využívané louky a pastviny jsou ve velmi ubohém stavu, ani základní agrotechnika nebývá pravidlem, vápnění je výjimkou a přihnojování nereálné. Ovšem kromě vyvážení kejdy a jiných odpadů, což znamená masivní devastaci půdní struktury a podpory populace cizopasníků.
Louky a pastviny ve výše položených oblastech jsou ideálním prostředí pro pastvení zvěře (kromě ploch s intenzivním pastevním režimem skotu a opatřených elektrickými ohradníky), jejich botanické složení je poměrně pestré. Mechanizovaná sklizeň na seno či siláže je při nedodržení pravidel pro ochranu zvěře nemalým rizikem, ale z pohledu kvality pastvy a příjmu jsou v období vegetace vždy přínosné. Jednotlivé byliny i trávy se mezi sebou značně liší v obsahu živin i minerálních látek, podstatný vliv má doba pokosu i rozložení srážek.
Druhové složení porostů stojí za krátký popis jejich výživné hodnoty. Nejvyšší obsah bílkovin a vápníku má vojtěška, vždy vyšší než traviny a jetele. Obecně platí, čím víc motýlokvětých bylin je na louce, tím víc bílkovin a vápníku porost obsahuje.
Na loukách a pastvinách se vyskytuje zhruba sto druhů trav a bylin. Trávy tvoří vždy základ porostu a jsou nositeli kvality pastviny. Vysoké druhy mají v hmotě převažující podíl stonku a květenství nad podílem listů (kostřava luční, bojínek, psárka, ovsík vyvýšený, trojštět žlutavý a srha říznačka), proto budou vždy ve větší oblibě spásačů a potravních oportunistů, tedy muflonů, jelenů a daňků.
Nízké trávy, (jílek vytrvalý, lipnice luční a obecná, psineček výběžkatý a kostřava červená) mají kratší stébla a tvoří více listů. Jsou tedy vhodnější pro okusovače, kteří vždy vyhledávají druhy lehce stravitelné a bohaté na živiny.
Malé odbočení do exotiky: botanicky velmi bohaté společenství trav afrických savan je spásáno velmi mnoha druhy spásačů i okusovačů, z nichž každý přijímá druhově specifické patro i vývojové stádium porostu. Na jednotce plochy takových porostů se uživí mnohem více býložravců, než třeba masného skotu na stejné ploše sebelépe ošetřovaného pastevního porostu v evropských podmínkách.
Motýlokvěté byliny (nazývané také  leguminózy či jeteloviny) na našich loukách jsou obvykle zastoupeny jetelem (plazivý, luční, zvrhlý, kaštanový a inkarnát), vikvemi a hrachory. V menší míře se na loukách objevují vojtěšky. Vojtěška je ale plodina nížin a teplejších oblastí. Její hodnota je kromě vysokého obsahu bílkovin i v obsahu vápníku.
Ostatní byliny, jejichž menší podíl v pastevních a lučních společenstvech ještě rádi vidíme, jsou smetánka lékařská a pampeliška podzimní, krvavec, bedrník velký, řebříček obecný, jitrocel kopinatý a také šťovík, který je v současné době považován za plevel. Zajímavou plodinou, která v druhé polovině léta vytváří velké množství hmoty, je topinambur.
 
Co nám ukazuje připojená tabulka? Zeleně podbarvené vysoké trávy mají vyšší obsah vlákniny než trávy nízké (s modrým podbarvením), a díky vláknině i vyšší obsah energie. To proto, že vláknina v mladém porostu není příliš zdřevnatělá a je pro využití bachorovou mikroflóru zcela ideální. Subtilní trávicí trakt srnců ji ale nevyužije zdaleka tak dobře, jako tomu je u spásačů.
V minerálních hodnotách travin není významných rozdílů. U jetelovitých vede v obsahu bílkovin i vápníku vojtěška, však se jí také právem říká královna pícnin. Ale jako správná královna chce svoje a není to s ní zcela snadné. Nízký obsah vlákniny (stejně jako u leguminóz) a velmi snadno a rychle rozložitelné bílkoviny ji v raných fenofázích činí dieteticky rizikovou, ale to platí i o jeteli.
V téměř všech parametrech vede kopřiva. Vysoké jsou i minerální hodnoty šťovíku a topinamburu. Poslední čtyři byliny jsou považovány za nežádoucí plevel, ale jejich výživná hodnota je mnohdy vyšší, než u kulturních druhů trav. Opět je to podnět pro menší obory a pilné ruce.
Vyhovujícím a přirozeným zdrojem vápníku je tedy zelená hmota, jeho obsah i dobrá využitelnost je zachována i sušením.
S fosforem je to složitější. Zelená hmota jej obsahuje poměrně málo, klasickým zdrojem jsou obiloviny. Protože je uložen těsně pod slupkou, nejvíce jej obsahují otruby. Přežvýkavci dokáží fosfor uvolnit z pevné fytátové vazby enzymy produkovanými mikroflórou předžaludků a velmi hospodárně využívat. Také vápník a kationty mikroprvků jsou v semenech rostlin částečně vázány touto vazbou, ale největší význam má právě fosfor. A to je důvod, proč s otrubami v krmných směsích i jako s doplňkem je třeba zacházet velmi rozumně. Nadbytek fosforu podstatně zhoršuje využití vápníku a může vést k velikým problémům s jeho distribucí v organizmu.
Hořčík je prvek s obtížným využitím. Relativně nejlépe ze zelené hmoty, hůře z obilovin, špatně z minerálních doplňků. Vynikajícím zdrojem je mléčnan hořečnatý, ale pro praktické krmení se jedná o velmi drahý přípravek.
Výživné hodnoty v tabulce jsou průměrné a obvyklé. Jinými slovy, mohou být nižší i vyšší. Obsah bílkovin, energie i minerálií záleží na průběhu klimatu v jednotlivých letech, kvalitě půd i a samozřejmě zacházení s porosty.
 
Sice tradičním, ale pozvolna mizejícím zvykem je příkrm přirozenými produkty lesa, nejčastěji žaludy, a kaštany. K velikým ztrátám dochází při uskladnění. Je nutné si uvědomit, že v době sběru, zejména při vlhčím podzimu, rozhodně nejsou dostatečně proschlé na to, aby mohly být uloženy do pytlů či jiných, málo nebo zcela neprodyšných obalů. Přirozené uchování klíčivosti ve vrstvě listí je jedna věc, udržení ve zdravotně nezávadném stavu vhodném ke krmení zase jiná záležitost.
Je nutno rozložit je v tenké vrstvě na suchém místě s dobrou výměnou vzduchu a ponechat tak několik týdnů. Kaštany i žaludy mají krmnou hodnotu blížící se obilovinám. Obsah hořčin v nich by teoreticky mohl znamenat určité antinutriční působení. Brání-li se příroda, tedy zejména v tropech, okusu a ohryzu trny a jedy, lze předpokládat i určitou obranu velkých, potravně atraktivních semen třebas i mírnějším způsobem. Známý je antinutriční faktor semene řepky. Víme také, jak nepříznivě působí i na lidský organizmus tepelně neupravené luštěniny. Proto je vždy zkrmujeme jako doplněk s malým zastoupením v krmné dávce.
Zajímavý podnět se objevil na Mysliveckém fóru: „…jeřabiny i s listy a letorosty nacpat do plastových sudů - nesmí se moc slisovat, aby se nerozmačkaly - a neprodyšně uzavřít. Když pak ten sud v zimě otevřu, je to nádherná vůně a srnčí jim dá přednost přede vším ostatním…“ Tedy konzervace silážováním, podstatné je právě zmíněné slisování neboli vytlačení vzduchu. V anaerobním prostředí se rozvinou bakterie mléčného kvašení vytvářející kyselinu mléčnou. Snížení pH hmoty umožňuje eliminaci nežádoucích bakterií a plísní. Příjemná nakyslá vůně je spolehlivou známkou úspěšného fermentačního procesu.
Zbývá jen malé doplnění: rozmačkání části plodů uvolní cukry z malvic. Právě cukr je bakteriemi rozkládán na kyselinu mléčnou a oxid uhličitý. Je to velmi dobrý způsob konzervace hodnotného krmiva pro majitele malých obor ve vyšších polohách.
 
Zdá se, že se nám vývoj trofejí v textu ztrácí? Ale právě rozumné využívání přirozených porostů i jiných darů přírody s minimálními náklady je dobrou a hospodárnou cestou. Jen vyrovnaná výživa umožní dobrý stav kosterního aparátu. Bez správně vyvinuté kostry není tělesného základu pro úpony svalů, vývoj šlach, se stavem kostí souvisí funkce kloubů.
Kostra je velkorysou bankou pro výpůjčky minerálních látek. Půjčuje na vývoj plodu, laktaci, růst parohů. U dutorohých je to trochu jinak, rohy rostou po celý rok. V době vegetace více, v zimním období méně. O to větší vliv má na toulce muflonů dobře využitelná minerální složka pastvy, popřípadě příkrmu. Vzhledem k vynikající schopnosti muflona maximálně využívat objemná krmiva mají příkrmy význam pro raný odchov mláďat a v době kojení. A jak jinak, také pro nejambicióznější chovatele toužících po rekordní trofeji. Což je už v oborním chovu, bohužel, z hlediska oficiálního hodnocení bodové kvality méně významné.
 
Má nebo nemá smysl zabývat se ve volném chovu a méně náročně vedených oborách posuzováním kvality krmiv, investovat do krmných směsí a doplňků či lizů? Vrací se vložené finance s dostatečnou efektivitou?
Zkušenost a dlouhodobá praxe bezvýhradně potvrzuje, že rozhodně ano. Jistě, že se jedná o to, jaké prostředky na vylepšení výživy uvolníme a hlavně za co. 
Připojená tabulka se základními výživnými hodnotami nám napoví něco o porovnání a výběru jednotlivých krmiv, které nakupujeme. Jedná se o to, aby příjem potravy zvěří v prvé řadě zajišťoval mechanické nasycení a odpovídající dietetiku.
Za splnění těchto parametrů následuje kvalitativní splnění požadavků na dostatek energie, vlákniny a hrubých bílkovin. Jak už bylo při mnoha příležitostech zmiňováno, přežvýkavci jsou schopni z těl mikroflóry trávených ve slezu a střevech získávat velmi kvalitní bílkovinu. Třeba jako zdroj organické hmoty pro růst paroží. Totéž se týká i růstu i vývoje jedince, gravidity, kojení, regeneraci organizmu po říji atd.
Jinou otázkou je dostatek minerálních a mikrominerálních prvků a některých vitamínů. Nesmíme si ale udělat zjednodušenou představu, že když už nastane tak výjimečná situace, že kolektivní rozhodování umožní uvolnění prostředků na zlepšení výživy, postačí nakoupit „nějaké“ krmné směsi a o zlepšení chovu je postaráno. 
Je třeba dokázat odhadnout, kde je největší zdravotní či rizikový problém zvěře pohybující se ve volnosti. Tedy, kde a kdy je ke zvěři příroda skoupá, ale hlavně v období, kdy velkoplošná agrotechnika způsobuje největší ztráty, dietetické poruchy a onemocnění.
Výsledky se vždy sčítají. Začínají u nevyrovnané výživy, neboli přebytku či nedostatku bílkovin nebo energie, špatného poměru minerálních látek. A skončily velmi podstatným snížením stavů koroptví, bažantů a zajíců v naší krajině.
Nejen příroda, i lidé se musí postarat. Doplňková krmiva mají doplnit to, čeho se nedostává v krmivech objemných, která by měla zaručovat alespoň většinový podíl živin po větší část roku. Tedy hlavně ve vegetačním období.
Víme ale, že přinejmenším solné lizy by měly být k dispozici stále, protože sodíku i chlóru není v zelené hmotě dostatek. Ze sodíku organizmus přežvýkavců staví uhličitan sodný, který ve slinách vytváří veledůležitý nárazníkový systém, pomáhající stabilizovat bachorové prostředí. To víme – a většinou nedbáme.
O vápník se zajímá málokdo, o hořčíku panuje mlhavé povědomí, že s ním jaksi souvisí tmavší odstíny paroží a také kvalita perlení. Znalosti a hlavně praktické zlepšení výživy v oblasti mikroprvků a většiny vitaminů připomínají bílá místa na středověkých mapách s poznámkou „Hic sunt leones.“ Organizmus, který si z kostry „vypůjčil“ minerální látky na výstavbu paroží, postupně vrací makro i mikroprvky přijaté v krmení.
Připomeňme si, že v počátku parožení převažuje nárok na organickou hmotu. Postupně se v rostoucím paroží ukládá zvyšující množství minerálních látek, ale skutečná osifikace probíhá až v posledním měsíci, což je u jelenů podle věku v rozmezí července až srpna. V této době je potřeba vápníku, fosforu a hořčíku velmi vysoká. Po praktické stránce příjem ze sebelépe vybilancované krmné dávky nestačí. Část potřeby minerálií se tedy hradí na úkor kostní tkáně. Mezi dokončením vývoje paroží, tedy vytloukáním a říjí je jen měsíc, maximálně dva. Následuje období bez příjmu krmiv, kdy jelen ztrácí až pětinu hmotnosti. Od druhé poloviny října do února až března, tedy době mimo vegetaci musí jelen vyrovnat váhový úbytek. Koncem zimy a počátkem pak nastává doba zvýšené potřeby bílkovin.
S příjmem objemného krmiva vždy souvisí klid. Rušení a nevhodná činnost v prostředí znamenají omezování počtu pastevních cyklů. Jen klid zvěře v jejím přirozeném prostředí umožňuje plné využití potenciálu porostů.
Objemná krmiva by měla zajišťovat asi 70 – 80 % potřeby živin. Záleží na svědomitosti i odborné zdatnosti chovatele, jak dokáže doplnit příjem živin zbývajících. Doplňkové směsi se volí podle úživnosti prostředí, ročního období a reprodukčního stádia. Vybírat lze mezi širokou řadou granulovaných krmných směsí, připravovaných pro konkrétní účel nebo „na míru,“ podle podmínek prostředí. Řešením mohou být i minerální lizy. Ty mohou obsahovat jen lisovanou či kamennou sůl, nebo široké spektrum makro i mikroprvků.
Všechny doplňky výživy musí vycházet důsledně ze zajištění objemné části výživy. Bez dostatečného mechanického nasycení a alespoň přibližného zajištění hlavních živin z objemných krmiv, tedy pastvy a doplňku sena a dalších krmiv, jako je řepa, letnina, popř. správným způsobem podávané siláže nelze očekávat zlepšení trofeje ani kondice nebo kvalitních příchovků v populaci zvěře.
Martin MOHELSKÝ
 
 

Přiložené dokumenty

tabulka-1 tabulka 1 (11,17 KB)
tabulka-2 tabulka 2 (11,50 KB)
Zpracování dat...