Zapomenutá plemena loveckých psů
Myslivost 1/2015, str. 44 Michal Císařovský
Lov patří po primitivním sběru plodů k nejstarším činnostem lidí a je jednou z hlavních příčin domestikace psa. Na různých místech světa vyráželi po tisíciletí dávní lovci za zvěří provázeni psy, nebo stále častěji psy následující, aby postupně jejich schopnosti začali nejen využívat, ale také rozvíjet a usměrňovat. Vznikaly tak rozmanité skupiny, typy a konečně vyhraněné formy, které dnes označujeme jako plemena. Je přirozené, že v průběhu věků mnohá zanikla a byla zapomenuta.
Když v roce 1684 poslal hlubocký kníže, císařský komoří a nejvyšší podkoní Adam Ferdinand Schwarzenberg, který byl znám jako náruživý lovec, svého úředníka Krusta do Francie, aby tam zakoupil zvláštní psy pro štvanici, jistě netušil, že kromě zavedení do té doby u nás prakticky neznámého způsobu parforsního lovu dává vzniknout i novému plemeni loveckých psů, činkurantům.
Ve skutečnosti samozřejmě nešlo o nové plemeno, ale o české pojmenování francouzských parforsních psů, chiens courants, „šiens kurants“, kteří se v Čechách záhy propojili s domácí populací nejen loveckých psů. Důvodem nebyla okolnost, že by se k nim dostali i prostí lovci nebo myslivecký personál, ale tehdy běžná praxe: mimo loveckou sezónu byly smečky loveckých psů svěřovány do opatrování na poddanské statky, hospodářství nebo mlýny.
„Činkuranti“ jsou sice více kuriózní příhodou než případem vzniku nového plemene loveckého psa, přesto se u nás na určitou dobu ustálila forma středního až nízkého honiče, kterého známe zejména z vyobrazení na zámku Krásný Dvůr.
Je známou skutečností, že plemena nejen loveckých psů vznikala, vyvíjela se, měnila a mnohdy zanikala v průběhu historie především v závislosti na geograficko-klimatických podmínkách, na druzích lovené zvěře a v důsledku zdokonalování loveckých zbraní – od chladných po palné s dokonalou optikou. Ke specializaci většiny loveckých plemen či jednotlivých skupin loveckých psů docházelo zpravidla v přímé souvislosti se způsobem lovu, který měnil a zdokonaloval své formy od prostého štvaní až po vysoce náročné, kombinované lovy s dravci, vyumělkovaný parfors, hony do sítí nebo vystavování v páru atd., přičemž základem – s výjimkou chrtů – zůstávali dávní honiči.
Ilustrativním příkladem jsou lovečtí španělé: schopnosti těchto loveckých specialistů pracujících hlavně nosem v těžko přístupném, silně zarostlém terénu, v houštinách a nízkých krytinách, ale také ve vodě – se rozvíjely od počátku 19. století. Jednalo se o dobu pro celou kynologii i myslivost dost převratnou: na jedné straně ubývaly, až postupně mizely velké šelmy a s nimi velcí dogovití psi, podobný osud potkal i psy honicí, jejichž význam s končícím parforsním způsobem lovu poklesl. Nastoupila doba lovu drobné zvěře a s ní i potřeba slídičů, loveckých španělů, z nichž se postupně vyvinuli ostrovní a kontinentální ohaři, a později retrívři.
Tento vývoj trval téměř šest století: v průběhu 13. až 16. století – před zavedením účinných loveckých palných zbraní – byla nejprve ve Španělsku a postupně na celém kontinentu pernatá v poli spolu se psem překrývána a následně zachytávána do sítí, v Čechách nazývaných „přívlač“, starší loveckou mluvou „tyras“, nebo naváděna do sítí ve tvaru trychtýře.
Pes zvaný slídič, sledník či slídník měl původně, v 15. a 16. století, poněkud jiný úkol: patřil mezi psy používané při štvanicích, předcházejících pozdějším parforsním honům – s „činkuranty“. Ve starých českých literárních pramenech figuruje též jako vižel, ale také vižlel, viželec, vyžlík či vyžlátko. Jeho úkolem bylo nalézt, vyhledat zvěř, kterou pak štvali ohaři – psi silné konstituce a silného hlasu - a chrti.
Zdokonalování střelných zbraní postupně vedlo k rozdělení španělů na zemní a vodní, a přibližně od poloviny 19. století k zformování a vydělení osmi plemen, která známe dodnes. Jedním z nich byl a je i (německý) křepelák.
I když je historie některých loveckých plemen psů, přesněji řečeno psů používaných k lovu, velmi dlouhá – v případě chrtů sahající až do starověkého Egypta, u honičů co by předchůdců většiny moderních plemen loveckých psů do časů antických a zejména do éry keltské expanze – o plemenech v dnešním slova smyslu můžeme hovořit až posledních přibližně 150 let. Výjimku tvoří pouze plemena, která vznikla a v průběhu věků se udržela díky geograficko-reproduktivní izolaci, a nebo lovečtí specialisté.
Doba, která přináší jednotlivá plemena, nebo jak se dříve říkalo rasy psů, tedy jedince standardizovaných, charakteristických exteriérových znaků a typických vloh, temperamentu a schopností, předávaných z generace na generaci, nastává teprve kolem poloviny 19. století. Je pravda, že už dříve chovatelé - uživatelé psů v podstatě intuitivním způsobem a na základě zkušenosti odchovávali typické jedince. Klasickým příkladem jsou ovčáčtí a pastevečtí psi: první určení k práci se stádem, druzí k jejich strážení před šelmami a zloději. Jejich chov byl po tisíciletí i v těch nejprimitivnějších podmínkách a společenstvích horských pastevců provozován přísně odděleně.
Vědecký základ modernímu chovu dal až český přírodovědec Řehoř Jan Mendel, opat augustiniánského kláštera v Brně, který objevil a v roce 1865 definoval základní zákony dědičnosti.
V této době – samozřejmě nezávisle na Mendelových pokusech s hrachorem, jejichž výsledky byly doceněny až po roce 1900 – jsou pořádány první výstavy psů, vznikají první chovatelské kluby, jsou sepisovány první standardy, vycházejí první atlasy plemen psů. Charles Darwin vydává knihu „O původu druhů“ (1859, česky poprvé 1914) a do chovatelské praxe vnáší pojmy přirozeného a cíleného výběru, odhaluje škodlivé následky příbuzenského rozmnožování a výhody křížení.
Vstupní branou mezi uznávaná kulturní plemena z celého světa se stala v druhé polovině 19. století Anglie, kdy se do Británie a Evropy poprvé dostávají mnohá do té doby neznámá plemena psů a jsou zde předváděna na výstavách. První samostatná výstava psů v Anglii a zároveň na světě se konala 28. a 29. června roku 1859: v Newcastle-upon-Tyne byla uspořádána výstava o dvou třídách, a to pro lovecká plemena: jedna pro pointery, druhá pro setry. Toto datum se stalo mezníkem pro britskou i světovou kynologii, neboť od té doby se kynologický letopočet začal počítat a dělit na dobu před výstavami, a na náš letopočet. Zajímavostí je, že přihlásit a vystavit tehdy směli jen psy – nikoli feny, a také všichni vystavovatelé byli pánové.
Než Charles Cruft otevřel v roce 1891 svou první velkou výstavu pro všechna plemena – bylo jich tehdy 49 (!) plus dvě zvláštní třídy pro „psy z arktických oblastí“ a „čínské psy“ – uspořádal nejprve několik výstav menších.
První, v roce 1886, byla určena výhradně pro teriéry. Protože byl Ch. Cruft sekretářem několika chovatelských klubů, podařilo se mu do výstavy postupně přičlenit další plemena, takže v roce 1890 už byla výstava „Birmingham Dog Show Society“ určena vedle teriérů i koliím a chovatelským klubům toy neboli malých společenských plemen. Účastnilo se jí kolem 2000 psů.
V kontinentální Evropě se první výstava psů konala od 14. do 30. června 1863 v Hamburku. V různých přístřešcích a tělocvičnách zde bylo vystaveno 453 psů.
V roce 1875 se konala významná mezinárodní výstava v Baden Badenu a za zlomovou (zvláště pro německé ohaře) je považována hannoverská výstava z května 1879.
Zařazování jednotlivých psů do tříd bylo v té době ještě trochu problematické a o náhledu na příslušnost k určitému plemeni vypovídá vzpomínka Heinricha Essiga, tvůrce leonbergera, který v roce 1882 napsal: „Můj synovec přihlásil na výstavu v Hannoveru tři psy. Budou-li tam uznáni jako novofundlanďan, bernardýn, nebo leonberger, je mu lhostejno.“ Slavný pes „Caesar“ obdržel na výstavě psů v roce 1880 v Berlíně čestnou cenu jako „dlouhosrstý alpský pes“. Na následující výstavě ho anglický rozhodčí popsal jako „nádherného bernardýna“ a specialista na svatobernardské psy Dr. Th. Künzli ho posoudil jako „pěkného leonbergera“.
Obdobný vývoj se odehrával i v Čechách: v roce 1881 byl založen „Spolek pro chov a cvičení loveckých psů“ a byla zavedena první česká rodová kniha loveckých psů. V témže roce se v Žatci konalo „předvedení psů“. Roku 1890 byla v Poděbradech pod protektorátem knížete Arnošta Hohenlohe uspořádána péčí „Spolku pro chov a cvičení psů v království Českém“ první výstava psů; podle vzpomínek člena spolku H. Dewettera „měli tehdejší funkcionáři velkou práci s tím, aby přesvědčili myslivce, že čistokrevný pes musí býti o účelném pěstění jeho vlastností, ať tělesných nebo loveckých, lepší, než bastard.“
První výstava psů „podle moderního vzoru“ se konala v roce 1899. Byla to výstava „zemská“, probíhající současně s výstavním trhem hospodářským. Ve dnech 15. a 16. května 1900 se konala v Královské oboře v Praze První zemská výstava ušlechtilých psů, nad níž protektorát přijal Jeho Jasnost kníže JUDr. Bedřich ze Schwarzenbergu, vrchním pořadatelem byl Hynek Štětka, vydavatel a redaktor listu „Česká myslivost“. Psi byli rozděleni na dvě „oddělení“, a to psů loveckých a psů přepychových.
První mezinárodní výstava psů se u nás konala ve dnech 26. – 28. května 1901 v Královské oboře v Praze přičiněním Zemského spolku pěstitelů ušlechtilých psů v Praze.
V roce 1903 vydal Václav Fuchs první českou kynologickou encyklopedii „Všecky druhy psů slovem i obrazem“.
Nejstarší dělení loveckých plemen psů
Ve světové literatuře je za první dílo se systematickým rozdělením plemen psů považováno latinsky psané pojednání Johanna Caiuse De Canibus Britannicis z roku 1570, známější z pozdějšího anglického vydání pod názvem Of Englishe Dogges – O anglických psech. Rozlišuje se zde celkem šestnáct plemen, respektive forem psů. Z loveckých to jsou:
Terrare – teriér, zemní pes
Harier – honič zajíců
Bloodhound – barvář
Gasehound - irský chrt (vlkodav?, Canis leporarius, hibernicus)
Greyhound – chrt
Leviner či Lyemer – vodič
Tumbler – jezevčík s rovnýma nohama (na rozdíl od „křivonohého“)
Turnspit – jezevčík s křivým a nohama (nezaměňovat s pozdějším významem – psa používaného v domácnostech jako pohonné síly v kole)
Spaniel – španěl, slídič
Setter – setr, ohař
Water-Spaniel či Fynder – vodní španěl, považováný za shodného s formou Pudel /Budel – Canis extrarius, aquaticus
Wappe – obdoba německého Saubeller nebo Saufinder – vyhledávač černé zvěře
K loveckým psům zřejmě patří i Dancer (doslova tanečník), pes porovnávaný Fitzingerem v roce 1876 „s dnešním špringršpanělem“
V německy mluvících zemích, což v tomto směru platí do značné míry i pro Čechy, byla oblíbená kniha Der Vollkommene teutsche Jäger z roku 1719, která ukazuje „plemena“ jako kanečník, ptačí pes, vodič, štvanič, šoulačkový pes apod. Některé z těchto pojmenování najdeme ještě v roce 1882 u J. V. Černého.
Klasickým dílem, v němž se poprvé setkáváme s podrobným vyobrazením a popisem jednotlivých plemen psů, je monumentální Histoire naturelle francouzského přírodovědce Georges-Louis Leclerca, hraběte de Buffon, vycházející od roku 1749. Málo se však ví, že v přehledu plemen Buffon použil dělení švédského přírodovědce Carla von Linné, zakladatele botanické a zoologické systematické nomenklatury, kterou definoval ve svém díle Systema Naturae (1735).
Rozlišuje jedenáct variet psa, z toho tyto lovecké:
Sagax – lovecký pes (lat. bystře větřící, čenichající)
Graius – chrt
Molossus – doga
Aguaticus – vodní pes
Vertagus – chrtovitý honič s dlouhou srstí, starobylá forma, zmiňovaná již M. V. Martialem v 1. stol. n. l., posléze Xenofontem; snad z keltského ouertragoi – keltský chrt, Ch. Hamilton Smith v The Natural history of Dogs, 1840 jej nazývá lurcher ; L. J. Fitzinger, 1867 ho považuje za varietu jezevčíka (krummbeinige Dachshund – křivonohý jezevčík)
Avicularius – ptačí pes, z lat. avicula – malý pták, v něm. hühner hund, později ohař nebo slídič
Uvedená díla ovšem uvádějí – jak bylo do této doby obvyklé – častěji spíše zaměření, hledisko upotřebitelnosti loveckého psa, v podstatě bez ohledu na jeho – jak dnes říkáme – plemennou příslušnost. Na příkladu „jezevčíků“, tedy psů určených k lovu jezevce, to u nás vystihl v první soustavné české vlastivědě Misceallanea historica regni Bohemiae (1679 – 1688) český vědec doby pobělohorské Bohuslav Balbín, který napsal: „Dlužno míti to za zázračný dar přírody, že jsou jacísi psové mimovolně přírodou puzeni, by jezevce z brlohů vyháněli, kdežto jiní jsouce přítomni ani nevědí, co se tu děje....“, a na jiném místě, že „vedle psů k lovu veverek a různých druhů ptáků, například skřivanů a koroptví, existují zde psi, kteří jsou určeni k lovu jezevců a k ničemu jinému se téměř nehodí. Jsou tlustí, neforemní, břichatí, ale mají silné drápy na předních nohou, které jim příroda dala k hrabání.“
Dlužno připomenout, že už antický autor Oppiánus zmiňuje ve 2. stol. n. l. loveckého psa „malého, drsného, křivonohého“.
Buffon v díle Histoire Naturelle popisuje dva pozoruhodné typy krátkonohých honičů, basetů, a sice jednoho jako „a jambes droites“, tedy s končetinami rovnými, a druhého jako „a jambes torse“, tedy s nohama křivýma. Toto rozlišení odpovídá i starším popisům francouzského autora Jacquese du Fouilloux v knize La Venerie z roku 1561 a jen o málo staršímu dílu Georga Tuberville, který v roce 1575 vydal pozoruhodné dílo The Noble Arte of Venerie or Huntyng. V uvedených pramenech spatřují jedni důkaz o starobylosti honičů, jiní o původu teriérů.
Ještě v roce 1882 konstatuje v šestidílné „Myslivosti- příruční knize pro myslivce a přátele myslivosti“ zakladatel české odborné myslivecké literatury, praktický lesník a myslivec Josef Václav Černý, polesný královského města Berouna: „Jezevčíci nečiní zvláštní druh mysliveckých psů; i z rodu hlídacích, zvláště pak z ovčáckých, bývají výteční jezevčíci.“
Jamník, latinsky tehdy nazývaný Canis familirais vertagus, byl mezi myslivci známý jako taxl či taxlík a od ostatních loveckých psů té doby se podle Černého lišil především postavou a zvláště tím, že je nejmenší: „Hlava jejich je velká a podlouhlá, pohled vlídný a příjemný, někdy trochu pomračený, světla jasná; boltce pěkně zavěšené; tělo jest dlouhé, jakož i prut, který jest tlustý, ke špičce slabší... běhy jsou krátké, silné, s ostrými drápy, přední velmi zakřivené, v dolejších kloubech dovnitř ohnuté a bočité, tedy velice šmaťhavé... Srsť bývá hladká, tuhá a krátká, ale jsou též jamníci dlouhosrstí, kteří mívají delší a méně zkřivené běhy. Barva srsti jest nejčastěji černá a jen na končetinách hnědá nebo žlutá, avšak někteří jamníci jsou žlutí, hnědí, šedí nebo bílí a též strakatí.“ Podle vyobrazení se velmi blížil dnešnímu hladkosrstému a dlouhosrstému jezevčíkovi.
Setkáváme se ovšem i s poněkud kuriózními formami „jezevčíků“, jako v díle Der Vollkommene teutsche Jäger z roku 1719, kde je vyobrazen „jezevčík bojovník“ a „jezevčík lezec“
Vedle jamníků byli koncem 19. století rozlišování i jezevčíci latinsky nazývaní Canis familirais villaticus. Nejčastěji se jednalo o potomky ovčáckých psů střední velikosti, byli chundelatí, zbarvení šedě, černě nebo žlutavě s bohatě osrstěným, zakrouceným ocasem. Myslivci je používali pouze k nočnímu vyhledávání a honění jezevců: „Jestliže by snad mladý jezevčík zahonil se na zajíce nebo jinou zvěř, budiž vždy potrestán, aby tomu odvykl a pouze jezevce honil.“
V minulosti bylo poměrně časté využití psů tohoto typu s lehkým štváčem neboli štvaničem, psem dogovitým, který vyhledanou zvěř zadržel do příchodu lovce. Jezevčík honil hlasitě a byl i sám schopen prchající zvěř uchopit nebo alespoň zadržet. Extrémní zkrácení končetin je důsledkem chondrodystofie, změnou dědičné hmoty, mutace, při níž dochází ke zkrácení dlouhých kostí; v chovu pak byli záměrně vybíráni jedinci s tímto znakem.
Černý ve své knize neřeší otázku konkrétní plemenné příslušnosti loveckých psů, i když v této době už jistě měl povědomost o mnoha „rassách“, popsaných především ve starším díle Fitzingerově (1876, viz níže). Některá plemena uvedl ve svém Slovníku (1834 až 1839) už Josef Jungmann. Černého kniha ovšem vyšla ještě v době, kdy se mnohá plemena loveckých psů teprve ustavovala (například standardy německých ohařů byly vypracovány a schváleny jen tři roky před vydáním jeho knihy, v roce 1879 v Hannoveru), další významná kynologická díla teprve čekala na své vydání: Bungartzův „Kynos“ v roce 1884, Krichlerova kniha „Der Jagdhund“ v roce 1894, Fuchsovy „Všecky druhy psů“ v roce 1903, nebo Bylandtovy „Hunderassen“ dokonce až v roce 1904. Anglické prameny u nás byly v té době prakticky neznámé a sám Černý se v úvodu odvolává výhradně na prameny německé.
Myslivečtí psi
Jak bylo v uvedené době obvyklé, psy – s výjimkou ohařů – rozlišoval J. V. Černý výhradně z hlediska lovecké upotřebitelnosti. Na mnoha místech proto podotýká, že ten či onen, například stavěč nebo jamník, nečiní zvláštní druh mysliveckých psů.
Používání českého názvosloví pro lovecké psy navíc nebylo zjevně běžné a zřejmě ani obecně srozumitelné. Kromě popisu vzhledu, využitelnosti, schopností a vlastností tak autor připojuje nejen latinský název (ovšem o nic víc srozumitelný), ale v obsahu pro každý případ i německý ekvivalent. Díky jeho dílu je možné upřesnit význam mnohých tradičních a zapomenutých českých pojmenování či označení jako „hafan“ nebo „tarač“; jeho popis českého ohaře posloužil ještě v roce 1964 při registraci českého fouska.
Nejblíže pojmu plemeno (rasa) v současném slova smyslu se tedy zřejmě dostal Dr. Leopold Josef Fitzinger, autor „kynologického slabikáře“ Der Hund und seine Racen vydaného roku 1876 v Tübingenu. V úvodu pro lepší pochopení vývoje zmiňuje čtrnáct staroněmeckých nebo v Německu známých středověkých forem či plemen psů, mezi nimi tyto lovecké:
● „krummbeinigen Dachshund“ – křivonohý jezevčík (citovaný již Buffonem), latinsky Canis vertagus, valgus; uvádí též další ekvivalenty jako Bibracco, Beverarius a odkazuje na anglické Beagle terriar ; připomíná rovněž varietu s rovnýma nohama, něm. geradebeigen, lat. rectipes
● deutschen Jaghund, Canis sagax, germanicus – německý lovecký pes
● Leithund, Canis sagax, venaticus či Canis Ductor – vodič, termín užívaný již mezi 9. a 15. stoletím
● deutschen Stöberhund, Canis sagax, venaticus irritans – honič, slídič
● Steinbracke, Canis sagax, venaticus Bracca – tzv. kamenný brakýř, u nás též zvaný křemenář, totožný s názvy Barnbracke a Mistbella
● deutschen Schweisshund, Canis sagax, venaticus scoticus – barvář, též Bluthunt –„krvák“ ● Vorstehhund, Canis sagax, venaticus major – ohař, též Vogelhunt neboli ptačí pes – zmiňovaný ve Švábském zrcadle, právní knize ze 13. stol., a Habichthunt – jestřábí pes
● französische Bracke, Canis sagax, gallicus Bracca – francouzský brakýř
● grossen Windhund, Canis leporarius, major – velký chrt,
● Saurüde, Canis leporarius, suillus – kanečník v angl. boarhund
● medvědí pes“, Canis ursaritius, dogovitý pes, moloss, německy Bullenbeisser – býkohryz, přesněji ovšem Bärenfänger – meděvdolovec
Následně Fitzinger představuje jednotlivé formy a jejich – jak píše – bastardy. Povětšině již zapomenuté, mnohdy to ovšem byli předci současných plemen loveckých psů.
Pokračování v dalším čísle
Text: Dr. Michal Císařovský
Foto a repro: CANIS-Media