Časopis Myslivost

Z hlediska parazitóz můžeme konstatovat, že je v podstatě nedosažitelným cílem stav prostředí, mimo přísné laboratorní podmínky, bez výskytu parazitů. Chovu v dobré zdravotní kondici lze dosáhnout vhodnou péčí o zvěř, ať už se jedná o dodržování přijatelných početních stavů zvěře v odpovídající pohlavní a věkové skladbě, zajištění vhodného prostředí (úprava krajiny), výživy (úprava krajiny, příkrmování, minerální lizy), držení kvalitního chovného materiálu (chovatelské zásahy včetně průběrného odstřelu), ale i podání léčiv v případě onemocnění, mezi která můžeme řadit i některé parazitózy.
Ve svém článku bychom rádi znovu upozornili na problematiku, týkající se parazitóz spárkaté zvěře a na rizika související s jejich léčbou.
Parazité podle lokalizace v těle hostitele vyvolávají orgánová onemocnění. Onemocnění plic vyvolávají velké plicní hlístice rodu Dictyocaulus, kdy se zvěř nakazí pozřením infekčních larev při pastvě na vlhkých porostech. Larvy aktivně pronikají stěnou střeva a následně migrují až do alveolů plic a mohou pasivně rozvlékat po těle i původce jiných infekčních onemocnění (bakteriálních, virových). Dospělé hlístice mohou u masivních infekcí ucpávat alveoly a dýchací cesty.
Metastrongylóza je plicní onemocnění černé zvěře, způsobené hlísticemi rodu Metastrongylus. Výskyt těchto hlístic u prasete divokého je velmi častý. Nejsilnější infekce jsou zjišťovány u selat ve věku 4 - 6 měsíců, byly ale potvrzeny i u starších kusů.
Silné infekce vývojovými stádii metastrongylů mohou vyvolávat zánětlivé změny na sliznici střeva (migrace larev střevní stěnou), nejzávažnější jsou však změny v plicní tkáni, vyvolané přítomností dospělých metastrongylů převážně ve středních a tenkých průdušinkách, jejichž lumen často zcela ucpávají. Vyvolávají lokální chronické záněty plicní tkáně, která se postupně mění na nevzdušnou tkáň, neschopnou zajišťovat plicní ventilaci.
Onemocnění malými plicními hlísticemi jsou vyvolána zástupci čeledi Protostrongylidae, kteří mají obecně širokou hostitelskou přizpůsobivost a jsou prakticky celosvětově rozšířeni. Varestrongylóza (kapreokaulóza) je vyvolaná druhem Varestrongylus capreoli, který je specifický především pro srnčí zvěř a jen zřídka je zjišťován u ostatní spárkaté zvěře. Vyskytuje se prakticky na celém území České republiky a je v současné době nejrozšířenější plicnivkou srnčí zvěře. Červi se vyskytují v nejjemnějších bronších a v alveolách. Změny na plicích jsou lokalizovány především v okrajových částech plic. Onemocnění probíhá chronicky, při pokročilých změnách a především u starších kusů dochází k výraznému oslabení organizmu.
Varestrongylóza (bikaulóza) u jelení a daňčí zvěře je vyvolána druhem Varestrongylus sagittatus. Jedná se o červy, lokalizující se v menších i větších bronších. Nejčastěji je zjišťována u zvěře chované v oborách. Onemocnění má mírnější průběh a nižší intenzitu nálezů dospělých červů. Hlavním klinickým příznakem onemocnění je vlhký kašel, zejména při vstávání a pohybu zvěře.
Muellerióza mufloní a kamzičí zvěře je vyvolaná plicnivkou Muellerius capillaris. Jedná se o široce přizpůsobivého helminta, který se může vyskytovat u všech druhů spárkaté zvěře. Dospělí červi se lokalizují přímo v plicní tkáni, tedy v alveolách a nejjemnějších bronších. V důsledku tkáňové reakce dochází ke tvorbě typických uzlíčků velikosti špendlíkové hlavičky až prosa, které výrazně prominují nad povrch plic. Starší uzlíky mohou vápenatět. Klinické příznaky jsou zjišťovány pouze u silných infekcí a jsou obdobné jako u varestrongylózy.
Při elafostrongylóze (Elaphostrongylus cervi) nejsou místem lokalizace červů v těle plíce, ale pojivová tkáň krčních, hrudních a zádových svalů. Mohou vniknout i do míšního kanálu a dutiny lebeční. V současné době se jedná o nejrozšířenější hlísticí u naší jelení zvěře, jen zřídka se vyskytuje u daňků. Klinické příznaky se projevují při lokalizaci parazitů v nervové tkáni poruchami pohybu končetin, posléze může dojít i k ochrnutí a úhynu.
Klinickým příznakem nakažení zvěře plicnivkami je namáhavé dýchání, doprovázené kašlem, projevujícím se především po vyrušení zvěře a při pohybu. Vážnou komplikací může být současně probíhající virová či bakteriální infekce, která může vyvolat těžký zánět plic až hynutí.
Dalším typickým příznakem je pokračující tělesné oslabení, hubnutí, únava a vyčerpání. Nejvíce postižená bývá především mladá zvěř. U dospělých kusů v řadě případů nezpůsobuje onemocnění významné změny zdravotního stavu s výjimkou náchylnosti poškozené plicní tkáně (chronická bronchitida) k infekci virovými a bakteriálními chorobami. Dospělá zvěř, pokud se setkala v minulých letech s parazitární infekcí, je proti onemocnění v důsledku vytvořené imunity odolnější, i když jsou v praxi zjišťovány úhyny u kusů každého věku.
Postižené kusy špatně přebarvují a nepříznivě je ovlivněno i parožení a kvalita trofejí. Rekonvalescence je především u mladých kusů, které prodělaly klinické onemocnění, zejména diktyokaulózu, velmi pomalá a obtížná. Onemocnění zanechává trvalé následky na zdravotním stavu, projevující se ztrátou odolnosti a tělesné kondice. Takové kusy ve většině případů zakrňují ve vývoji.
Diagnostika plicních parazitóz se provádí ve veterinárních laboratořích jednak larvoskopickým vyšetřením čerstvého trusu na principu migrace larev z trusu do vodního prostředí (ve starším trusu je již migrace larev v důsledku jejich svlékání zpomalena), nebo pitvou plic z čerstvě ulovené, resp. uhynulé zvěře.
 
Léčbě diktyokaulózy je nutno v zamořených oblastech (na základě pozitivního laboratorního vyšetření z průkazného počtu vzorků) věnovat každoročně maximální pozornost. Zásadní význam má důsledně prováděný průběrný odlov, zaměřený na selekci všech viditelně nemocných, kašlajících a zaostávajících kusů spárkaté zvěře. Léčbu je možno provést v ČR registrovanými léčivými přípravky, obsahujícími jako účinnou látkou ivermektin nebo mebendazol (viz připojená tabulka). Preventivně je nutno pravidelně odstraňovat a zneškodňovat trus v okolí krmelců, pravidelně přemisťovat krmelce a provádět asanaci okolí krmelců, nejlépe vápněním či použitím vhodných dezinfekčních prostředků.
K léčbě metastrongylózy černé zvěře lze použít některý z přípravků obsahující účinnou látku febendazol, flubendazol, mebendazol a nebo ivermektin. Léčba je účinná především v oborních chovech, kde lze předpokládat opakovaný příjem medikovaného krmiva. Ve volných honitbách je léčba černé zvěře problematická.
Pro léčbu a prevenci malých plicnivek platí stejné zásady, které byly popsány u diktyokaulózy. Vzhledem k tomu, že změny plicní tkáně omezují přístup účinné látky k plicnivkám a tím dosažení její potřebné hladiny, je terapie náročná na dodržení účinné terapeutické dávky a zajištění příjmu medikovaného krmiva po předepsanou dobu. Léčba přicházejí v úvahu pouze na základě laboratorního a pitevního vyšetření.
 
Další skupinou hlístic, parazitujících v těle spárkaté zvěře, jsou žaludeční a střevní hlístice, označované také jako GIN (gastro-intestinal nematodes). Z hlediska početnosti druhů a jejich rozšíření tvoří nejzávažnější skupinu zástupci čeledi Trichostrongylidae (rody Haemonchus, Ostertagia, Trichostrongylus, Cooperia a Nematodirus).
Onemocnění vyvolaná hlísticemi těchto rodů jsou prakticky nejrozšířenějšími helmintózami u naší spárkaté zvěře. Příznaky onemocnění trichostrongylidózou se projevují především u mláďat. Za nejpatogennější druh se považuje Haemonchus contortus a zástupci rodu Ostertagia, parazitující ve slezu a hlístice rodu Nematodirus, u nichž je dominujícím příznakem chudokrevnost v důsledku vysokých ztrát krve. Hlístice z rodů Trichostrongylus a Cooperia, u nichž silné infekce představují tisíce až desetitisíce červů, způsobují těžké poruchy trávení v tenkém střevě a především u mláďat vyvolávají úporné a dlouhodobé průjmy. Intenzivní vylučování vajíček dospělci parazitů do vnějšího prostředí zajišťuje silnou promořenost prostředí s vysokou možností reinfekce, což vede k zintenzivnění klinických příznaků. Ty se projevují především chudokrevností, poruchami trávení, postupným hubnutím až kachexii, případně i úhyny.
V tlustém střevě je nejčastějším druhem parazitujících hlístic Chabertia ovina, zubovka ovčí, a zubovky z rodu Oesophagostomum. Zubovky zraňují do hloubky sliznici tlustého střeva, odsávají krev, tělesné tekutiny a živiny svému hostiteli. Reakcí na přítomnost červů dochází na sliznici střeva k tvorbě uzlíků, které mohou pokrývat značnou část střeva. V případech sekundární bakteriální infekce může docházet až ke zvředovatění střevní sliznice. Onemocnění přechází většinou do chronického stadia, projevuje se poruchami trávení, střídavými průjmy a zácpami a celkovým oslabením jak mláďat, tak i dospělé zvěře.
Strongyloidóza (Strongyloides papillosus) se vyskytuje hlavně u srnčat a muflončat, dospělci těchto červů se lokalizují v tenkém střevě. Infekční larvy tohoto druhu mohou pronikat do hostitele i aktivně přes neporušenou kůži. Klinickým příznakem strongyloidózy jsou úporné průjmy u mláďat, poškození plic a změny na kůži, ekzémy, příp. vypadáváním srsti po průniku larev. Krváceniny na sliznici tlustého a slepého střev, záněty, v případech bakteriální infekce až vředovité, vyvolávají tenkohlavci z rodu Trichuris. Další druhy parazitů, Setaria cervi a S. tundra, se vyskytují u 15 – 20 % srnčí a jelení zvěře. U jelenů mohou vnikat i do páteřního kanálu, mezi pleny mozkové a do komory oční a mohou být příčinou těžkých pohybových poruch a případně ochrnutí.
U černé zvěře ovlivňují zdravotní stav hlístice trávicího traktu především u zvěře chované v oborách. Na sliznici žaludku parazituje hlístice Hyostrongylus rubidus, která se živí sáním krve. Klinickými příznaky onemocnění je ztráta hmotnosti, průjmy a chudokrevnost. Obdobně vyvolávají katarální zánět žaludku Ascarops strongylina a Physocephalus sexalatus. K nejčastějším parazitům prasete patří škrkavka prasečí (Ascaris suum), kdy dospělci parazitují v tenkém střevě, ale vývojová stádia škrkavek migrují v těle hostitele přes stěnu střevní, mízní uzliny, játra, plíce a po vykašlání a polknutí zpět do střeva, kde ukončují svůj vývoj. Většina infekcí škrkavkami probíhá bez významných klinických změn. Postižená zvířata, zejména selata, však zaostávají ve vývoji, mají svěšené břicho a typický nepoměr mezi velikostí hlavy a tělem.
Mezi parazity tenkého střeva prasat patří Strongyloides ransomi a Globocephalus urosubulatus. Poškození tenkého střeva vede ke snížení schopnosti vstřebávat živiny a v důsledku vzniku vodnatých průjmů ke ztrátám bílkovin a dehydrataci. Druhy Oesophagostomum dentatum a Oesophagostomum quadrispinulatum jsou nejčastěji se vyskytující hlístice tlustého střeva, kde vyvolávají zejména u selat těžké záněty sliznice. Obdobně vyvolává záněty sliznice tlustého a slepého střeva tenkohlavec prasečí (Trichuris suis).
Diagnostika hlístic trávicího traktu se provádí na základě mikroskopického vyšetření trusu, nálezu vajíček červů a jejich určení. Vzhledem k tomu, že vajíčka prodělávají rychlé zrání, případně dochází k uvolňování larev z vajíček, je nutné provádět vyšetření pouze čerstvého trusu. U staršího trusu je diagnostika velmi složitá, protože se musí provést dlouhodobá kultivace a determinace larev. Diagnostiku na základě dospělých červů je možno provádět pouze helmintologickou pitvou po otevření trávicího traktu, pečlivou prohlídkou sliznice a promýváním obsahu slezu a střev. Druhové, resp. rodové určování nalezených hlístic představuje složitý postup a vyžaduje odborné zkušenosti.
Terapie hlístic trávicího traktu je obdobná jako u plicních hlístic, používají se přípravky, obsahující jako účinné látky ivermektin a nebo látky ze skupiny benzimidazolů, např. fenbendazol. Je třeba ale upozornit na skutečnost, že u benzimidazolů je prokázána v řadě zemí vysoká rezistence helmintů k jejich účinku u domácích přežvýkavců. Proto je nutné účinnost léčby ověřovat vzhledem k možnému riziku přenosu rezistentních kmenů z domácích přežvýkavců na zvěř.
 
Z plochých červů, vyskytujících se u spárkaté zvěře, je to jednak motolice jaterní (Fasciola hepatica), která jak již název napovídá, parazituje v játrech, kdy její vývojová stádia migrují jaterním parenchymem a dospělé motolice se lokalizují ve žlučovodech. Onemocnění se projevuje vleklými poruchami trávení, doprovázenými průjmy a postupným hubnutím.
Fascioloidóza, jejímž původcem je motolice velká (Fascioloides magna), představuje velmi agresivní druh motolice a patří k nejpatogennějším známým parazitózám. Dospělé motolice tohoto druhu se také lokalizují v játrech. Klinické příznaky se projevují především poruchami trávení, anemií, žloutenkou a rychlým hubnutím.
Z dalších druhů motolic přichází v úvahu druhy Dicrocoelium dendriticum a Paramphistomum cervi. Jejich patogenita je však nižší než u předchozích motolic.
Diagnostika je shodná jak u fasciolózy, tak i u fascioloidózy či dalších druhů motolic. Provádí se pitva (nález patologických změn na játrech) a mikroskopické vyšetření (nález typických vajíček).
V oblastech s prokázaným výskytem motolic (především motolice jaterní a velké) je třeba provádět účinnou terapii. V ČR je registrována účinná látka rafoxanid (přípravek Rafendazol), kdy jeho pravidelným používáním došlo prokazatelně ke snížení prevalence a intenzity infekce motolicemi. Významná jsou také preventivní opatření, mezi které patří především úprava vodních toků v oborních chovech tak, aby nevytvářely lokality s vhodnými podmínkami pro výskyt mezihostitelských měkkýšů.
Další skupinou plochých červů jsou tasemnice rodu Moniezia, které především u srnčí zvěře vyvolávají klinické příznaky parazitárního onemocnění, charakterizované průjmy a rychlým hubnutím až kachexii s následným úhynem. Diagnostika je založena na mikroskopickém vyšetření trusu a pitvě. Terapii je možno provést přípravky s účinnými látkami ze skupiny benzimidazolů a nebo s prazikvantelem.
 
Pro použití všech veterinárních léčivých přípravků ze skupiny antiparazitik platí nařízení Státní veterinární správy, že je možno aplikovat přípravky na odčervení zvěře na základě pozitivního laboratorního vyšetření z dostatečného počtu vzorků a podle pokynů veterinárního lékaře!
V ČR jsou registrovány přípravky, určené k antiparazitární léčbě spárkaté zvěře (viz připojená tabulka) pro perorální podání po zamíchání do krmiva. Obsahují léčivé látky ze skupiny benzimidazolů, mebendazol (Rafendazol) a nebo fenbendazol (Helmigal), a ze skupiny makrocyklických laktonů - ivermektin (Cermix, Ivermix). Mebendazol je pro dosažení širšího spektra účinku kombinován s rafoxanidem (Rafendazol).
Benzimidazoly (BZD) jsou pravděpodobně jedny z nejméně toxických látek z dostupných anthelmintik. Vysoká bezpečnost BZD sloučenin je jedním z hlavních faktorů úspěšného používání po celém světě po pět desetiletí od objevení první sloučeniny. Všechny v praxi používané BZD látky jsou dobře snášeny cílovými druhy zvířat, obvykle bez výskytu nežádoucích účinků při podání léčebných dávek. Vysoký práh bezpečnosti BZD koresponduje mimo jiné s jejich špatnou rozpustností v tekutinách trávicího traktu, z čehož vyplývá jejich nízká absorpce a malá pravděpodobnost indukovat toxický účinek u léčeného zvířete. BZD mají široké spektrum účinku, především na hlísty trávicího a dýchacího traktu. Některé sloučeniny z této skupiny působí i na červy ploché, především tasemnice.
Rafoxanid je látka ze skupiny salicilanilidů a má u zvířat dobrou snášenlivost. Ani po desetinásobku terapeutické dávky u skotu a pětinásobku u ovcí se nevyskytly vedlejší účinky. Je účinný vůči motolici jaterní a larválním stádiím střečka nosohltanového.
Ivermektin, derivát ze skupiny makrocyklických laktonů, má dostatečnou terapeutickou šíři. Dosahuje širokého účinku vůči oblým hlístům trávicího i dýchacího aparátu i proti parazitujícím členovcům. Vůči plochým červům (tasemnice a motolice) je neúčinný. Ivermektin selektivně inhibuje přenos nervových vzruchů parazita, čímž vyvolá jeho paralýzu a úhyn.
Přestože uvedené skupiny látek mají široké spektrum účinku, dosažení efektivního terapeutického účinku závisí na mnoha faktorech. Především záleží na správné volbě léčivé látky (volbě přípravku), dávce a době podání, případně jejím opakování, a to nejen podle druhu parazita, ale i podle druhu spárkaté zvěře. Jednotlivé druhy spárkaté zvěře se mohou lišit, i když se jedná o společný řád sudokopytníků, v intenzitě metabolizmu léčivé látky. To znamená, že u některých druhů zvěře může být léčivá látka metabolizovaná při průchodu tělem rychleji a bude tedy vyžadovat podání vyšší dávky pro dosažení stejného účinku než u jiného druhu zvěře (např. jelen versus daněk).
V ČR jsou registrovány přípravky pro odčervení spárkaté zvěře v souladu se zákonem o léčivech a jeho prováděcími předpisy. Jako všechny ostatní přípravky, i léčiva pro spárkatou zvěř podléhají poregistračnímu dozoru s povinností hlásit veškeré nežádoucí účinky spojené s podáním přípravku, aby bylo možno nepředvídatelná rizika v době registrace přípravku následně v době jejich používání v praxi eliminovat úpravou v registraci přípravku a s tím související i úpravou textů přípravku (příbalová informace, texty na obalech přípravku a souhrn údajů o přípravku).
Změny v registraci z důvodů bezpečnosti se provádí na základě hlášení nežádoucích účinků při podání přípravku farmakovigilančním systémem, došetření příčinné souvislosti vzniku nežádoucího účinku a podání přípravku a zhodnocení podpůrné registrační dokumentace. Takto byla například v současné době upravena délka podávání přípravku Rafendazol na základě možného nadměrného příjmu medikovaného krmiva, kdy byla pro snížení možného rizika pro cílový druh zvěře přehodnocena dostatečnost délky podávání přípravku a následně snížena doba podávání přípravku ze 4 dní na 2 dny. Je totiž velmi pravděpodobné, že pokud se předloží medikované krmivo například daňkům ad libitum po dobu čtyř dnů v množství pro všechnu přítomnou zvěř, silní jedinci samčí populace odbijí ostatní zvěř a opakovaně přijímají nadměrně vysoké množství směsi, i když odpovídající množství na kus je obsaženo ve stanovené dávce na hmotnost zvířete pouze na jeden den. Následně může docházet především k acidóze z nadměrného příjmu snadno stravitelných glycidů v krmivu se všemi nepříznivými důsledky.
Proto je v nově schválených textech přípravku kladen důraz na dodržení správného podání krmné směsi s přípravkem včetně dodržení návykové fáze a jsou uvedeny informace o vzniku možných toxických reakcí po předávkování. Při podávání léčiv je třeba mít vždy na paměti, že se jedná o zacházení s léčivými látkami, tj. látkami, které mohou při nesprávném nakládání s nimi vyvolat vážné nežádoucí účinky až úhyn ošetřených zvířat.
Níže je uveden příklad posledního hlášení nežádoucího účinku a jeho došetření u spárkaté zvěře. Z důvodu nedostatku informací relevantních pro vyhodnocení příčinné souvislosti mezi aplikací veterinárních léčivých přípravků Rafendazolu pulvis ad us. vet. a Rafendazolu premix ad us. vet. a výskytem závažných nežádoucích reakcí pozorovaných u zvěře v Oboře Kněžičky (případ č. 3319/2014/INS), v oboře na Klatovsku (případ č. 3317/2014/INS) a v Oboře Březka (případ č. 3348/2014/INS) byly tyto případy klasifikovány jako kategorie „O1“ – neprůkazné, tj. případy, kdy další faktory zabránily učinit závěr, ale příčinnou souvislost, především časovou spojitost, s přípravky nelze úplně pominout. Výjimkou je případ úhynů zvěře v Oboře Nový Dvůr (případ č. 4569/2014/INS), kdy byl rozsah informací dostatečný a případ byl klasifikován jako „N“- nepravděpodobný, tj. případ, kdy výskyt závažného nežádoucího účinku není spojen s podáním veterinárního léčivého přípravku. (Vysvětlivky: Hodnocení příčinné souvislosti se provádí s využitím systému „ABON“. Podle tohoto systému existují následující kategorie příčinného vztahu: kategorie „A“:     pravděpodobný, kategorie „B“:     možný, kategorie „O“:     neklasifikovaný / neklasifikovatelný - případy, kdy pro nedostatek informací není možno učinit závěr, kategorie „O1“: neprůkazný - případy, kdy další faktory zabránily učinit závěr, ale příčinnou souvislost s přípravkem nelze úplně pominout, kategorie „N“:   nepravděpodobný, že je výskyt závažného nežádoucího účinku spojen s podáním příslušného přípravku)
 
Připomínáme, že je zcela zásadní, aby léčba byla prováděna na základě výsledků laboratorních vyšetření vzorků trusu či vývrhů a výběr účinné látky včetně výpočtu denní dávky, určení aplikační doby a stanovení ochranné doby musí zajistit aktivně spolupracující veterinární lékař.
Finální medikované krmivo musí být vyrobeno tak, aby byla zajištěna jeho homogenita. Pro dosažení odpovídajícího zamísení lékové formy pulvis (prášek) podle příbalové informace přípravku je možné využít míchačky, schválené Krajskou veterinární správou Státní veterinární správy (KVS SVS). Léková forma medikovaného premixu musí být zamísena pouze ve schválené výrobně medikovaných krmiv podle veterinárního předpisu a příslušná dokumentace musí být uložena u uživatele i u schváleného výrobce medikovaných krmiv.
Závěrem vyjadřujeme naše přesvědčení, že v indikovaných případech a za důsledného dodržení všech potřebných opatření je dehelmintizace spárkaté zvěře účinnou metodou pro zlepšení zdravotního stavu zvěře a je současně v souladu s požadavky, stanovenými SVS ČR. Příslušné nařízení SVS ČR je uvedeno v §19 odst. 5 zákona č. 166/1999 Sb. o veterinární péči.
 
Prof. MVDr. A. HERA, CSc.^{1, 2}, MVDr. Eva VERNEROVÁ PhD.¹, MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc. ^2,3
1 Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv, Brno
² Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
³ Středoevropský institut ekologie zvěře Brno-Wien-Nitra