ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Vzdálenost vnadiště od posedu

Myslivost 10/2015, str. 48  Karel Zvářal
Čekaná na posedu patří mezi nejčastější způsoby lovu našich myslivců. Je logické, že posedy a kazatelny se budují poblíž ochozů, pastvišť, kališť a říjišť. Při vysokých stavech černé zvěře je stále více posedů instalováno v místech častého výskytu prasat. Aby byla jistota, že zvěř na místo přijde a zdrží se zde delší dobu, zřizují myslivci poblíž posedů vnadiště s kukuřičnými klasy, šrotem, vývrhy a prošlým pečivem. Některá vnadiště jsou navštěvována pravidelně, u jiných se dlouhé týdny nic neděje. Příčin nízké návštěvnosti vnadiště není až tak mnoho.
Pomineme-li nepravidelnost návštěv různě atraktivních míst, bývá nejčastějším důvodem opakované zrazení zvěře, zejména ulovení selat vodícím bachyním, kteréžto se potom těmto místům určitou dobu vyhýbají.
Další příčinou neúspěšných čekaných je, podle mého názoru, velmi krátká vzdálenost vnadiště od posedu. Nachodím spousty kilometrů po různých honitbách, takže mám dostatek poznatků k objektivnímu posouzení.
Někdy mám pocit, že myslivec snad ani neloví kulovnicí, ale nějakým jiným, „archaickým“, způsobem. Možná to někomu připadne jako nemístné vtipkování, ale častokrát si představuji lovcův tzv. levhartí skok. Jak jinak si totiž vysvětlit umístění vnadiště 12 – 14 m od posedu!? Protože i na moderní lov kuší je to nepochopitelně, protože nemyslivecky, blízko. Zda je to z důvodu špatného odhadu vzdálenosti, nedostatku střeleckého sebevědomí, nepoužívání kvalitního puškohledu, či neznalostí etologie zvěře, mohu jen hádat.
Ovšem důsledek takto „úsporně“ zbudovaného čekaniště je zřejmý: z tak krátké vzdálenosti zvěř dokáže vnímat lovce všemi smysly, pokud tedy není temná noc a má dobrý vítr. Avšak za bezvětří slyší škrábání strniska vousů na límci, šustění oděvu, a také přípravné pohyby se zbraní dokáže zvěř zrakem zaregistrovat. A že by pach lovce či jeho blízké stopní dráhy nemohla navětřit i při dobrém větru, o tom rovněž nejsem zcela přesvědčen.
Tato podcenění dokonalých smyslů černé zvěře a její paměti potom zapříčiní, že množství tzv. „posedohodin“, tj. doby potřebné k ulovení jednoho prasete, nabývá neuvěřitelných hodnot. Činí-li udávaný průměr 70 hodin, znamená to, že někteří prodlí na čekané podstatně více času. A to v sychravém podzimním a zimním počasí znamená hazard se zdravím!
 
Lze takovou dobu lovu na čekané efektivně zkrátit?
Řekl bych, že ano. Ač sám na čekaných nevysedávám, potkávám se s prasaty téměř denně, zejména v hustnících a kolem potoků. Na imaginární ránu by to bylo málokdy, na to jsou prasata dosti rychlá a opatrná. Dobře si všímám pobytových stop u vnadišť a v celé honitbě. Porovnávám tak své poznatky s loveckými úspěchy místních myslivců a umístěním jejich zařízení.
Pro ty z myslivců, kteří zde najdou nějaké poučení, je určen tento článek. Pro ně to v první řadě znamená zamyslet se především nad umístěním posedu a vzdálenosti vnadiště od něho. Protože každý myslivec by měl velmi dobře zvažovat místo pro vybudování čekaniště. Zvěř by měla být přiměřeně daleko, tj. na mysliveckou vzdálenost, resp. mysliveckou ránu. Vnadiště by mělo dostatečně ozařovat měsíční světlo, přičemž posed s lovcem by měl být zezadu krytý jehličnatými stromy či hustými keři.
Jako optimální vzdálenost k umístění vnadiště od posedu lze považovat 40 – 50 m. Místo by to mělo být přehledné, aby se dalo v případě postřelení snadno najít barvu. Tedy dál od vysoké trávy či hustníku.
Někde si myslivci pojistí neslyšitelnost tím, že vnadiště situují pár metrů od zurčícího potůčku, či do suchého listí. Většina vnadišť je totiž letitá udupaná plocha se zčernalými zbytky krmiv. Posunout ho o pár metrů vedle do suchého listí či slámy se samo nabízí.
Vytvoření zvukové clony a světlého pozadí lov značně usnadní. Takže i když potom myslivec neopatrně klepne zbraní o žebř, zakašle, či kýchne do rukávu, tento zvuk zvěř nezaregistruje. Při této vzdálenosti může myslivec být daleko uvolněnější a lépe si jednotlivé kusy přečíst bez obavy, že tlupa „zničehonic“ zmizí.
Štěstěna je vrtkavá a stává se, že i když lovec sedí 15 m od vnadiště, přece jen se nakonec dočká a odražený kňourek se odváží za příkrmem přijít. Má lovce nad hlavou a dává to najevo tím, že stojí celou dobu naostro a nervózně žere, hledíc upřeně na tu podezřelou siluetu. Potom nelze hovořit o vypracované ráně, a že neúspěšný dosled bývá spíše pravidlem než výjimkou, patří k paradoxům „lovu nakrátko“.
V mnoha dalších případech končí čekaná u vnadiště pod žebřem neúspěšně, lovec nezahlédne ani chlup, přestože pohyb zvěře v okolí několikrát za večer zaslechne. Prase je dosti inteligentní na to, aby si i po jediné zkušenosti vytvořilo spojení vnadiště jakožto smrtelně nebezpečného místa. A navštíví ho až nad ránem, nebo za několik dní, kdy už pach lovce nenavětří.
 
Další příčinou neúspěšných čekaných může být konzervativní lpění na „osvědčeném místě“. Myšlení ve stylu: divočáci přišli už tolikrát, spletou se zase… A když nepřijdou, dám fotopast a půjdu si sednout, až začnou zase chodit.
Jenže mezitím uplyne hodně promarněného času, kdy se myslivec k ráně nedostane!
Znám i takové „mistry lovu“, co chodí pěšky jen od auta k posedu. Šoulačka je pro ně téměř sprosté slovo, projít si aspoň okolí čekaniště považují rovněž za zbytečné. A není to tím, že by byli staří či pohybově limitovaní. Dojedou autem téměř k posedu, podívají se na vnadiště a pronesou: „Nechodí…“. Že 150 – 200 m od vnadiště je čerstvě rozrytá louka i les, nevidí a nepotřebují vidět, protože žijí ve svých zažitých stereotypech. Přestože mají na místě přenosný posed, ani je nenapadne změnit místo čekané. Stačilo by se přesunout o pár set metrů, protože zrazená tlupa neodchází natrvalo nijak daleko.
 
Lov na čekané považuji za myslivečtější, tj. humánnější způsob, než lov na naháňce. A to zejména pro nízké střelecké umění valné části myslivecké základny, krátký, většinou několikasekundový čas pro dobré přečtení rychle běžícího kusu a špatnou dosledovatelnost postřelených kusů, jejichž lehce pobarvené stopní dráhy se mohou překřížit. U některých zranění ani nejde zjistit barvení, jindy to dokonce střelec vyhodnotí jako chybené rány! Takto postřelené kusy potom hynou po delším utrpení.
Proto jsem toho názoru, že individuální lov na čekané by se měl více upřednostňovat před naháňkou. A to zejména právě pro dobré obeznání loveného kusu a dostatku času pro klidné zamíření. Zde odpadá pro mnohé velmi ošemetné předsazení.
Navíc naháňky se časově kryjí s dobou chrutí, kdy rozbití tlupy loveckými psy, byť krátkodobé, dává větší šanci slabým kňourkům pokládat nedospělé bachyňky, nezřídka už ve věku selete. Zatímco u lovu na čekané odchází tlupa většinou společně, a vedoucí bachyně má tlupu brzy zase pod kontrolou.
 
Proto ti myslivci, kterým záleží na snížení stavů černé zvěře a její zdravé sociální struktuře, by měli věnovat více času ani ne tak samotné čekané, ale především dobrému výběru místa k postavení kazatelny či přenosného posedu.
Stejnou, ne-li větší pozornost, by měli věnovat situování vnadiště. A když prasata tzv. přestanou chodit, stačí se většinou porozhlédnout v blízkém okolí a posed i vnadiště umístit podle aktuálních pobytových stop. Starší ročníky si jistě vzpomenou na hodiny strategie a taktiky. Jak už jsem zmínil, čekaná je určitě lepší strategií oproti naháňkám k optimalizaci stavů černé zvěře. A občas je nutné změnit i taktiku. Jen mírně parafrázuji pořekadlo „Když hora nejde k …“, musí myslivec obměnit místo lovu.
Aktivita se v tomto směru každopádně vyplatí! Protože smyslem čekané by nemělo být vykazování prosezených hodin, ale efektivní využití času a dobrý pocit z povedeného lovu.
Karel ZVÁŘAL
Zpracování dat...