ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Zapomenutá plemena loveckých psů

Myslivost 10/20105, str. 34  Michal Císařovský
Český stavěcí pes Území Čech nečinilo ani v případě ohařů výjimku: i u nás se v různých historických obdobích objevovali - stejně jako na Pyrenejském poloostrově, ve Francii, Itálii nebo v Německu - předchůdci současných, moderních plemen ohařů. Ve střední Evropě, zvláště v zemích německého vlivu, byly ovšem vývoj loveckých technik, a tím i potřeba loveckých psů nového typu, zpomaleny přetrváváním takzvaného „německého uzavřeného honu“, který od svého vzniku koncem 16. století přetrval až do první čtvrtiny století osmnáctého. Jednalo se totiž více o bezuzdná jatka, při nichž psů, kteří by zvěř vyslídili nebo dokonce obezřetně, ale pevně „vystavili“, rozhodně nebylo zapotřebí.
­­­­­­­­­­­­­­Staročeský ohař
S výrazem „ohař“ či „ohařík“ – v množství jazykových variant a transkripcí – se setkáváme již ve středověké, tedy nejstraší specializované literatuře věnované lovectví. Mnoho odkazů lze nalézt i v textech dobových kronik nebo prvních slovníků, jako bylo Klaretovo latinsko-české Glossarium z poloviny 14. století.
Poprvé v české literatuře je „ohař“ citován děkanem pražské kapituly Kosmasem (1045 – 1125) v Kronice české. Váže se k historicky významné a zároveň z těžko pochopitelných důvodů zapomenuté události, díky které český národní smybol - lev - získal svůj druhý ocas: při válce německého císaře Otty v roce 1023 poskytl rozhodující pomoc český král Přemysl Otakar II. Na královském hradě Křivoklátu poté slavili vítězství, vylíčené kronikářem takto: „Pak nastal čas hlučných radovánek, dobré jméno prodal pán i pánek, staří tučněli jak vepři v chlívě, mladí s ohaři jen v lesích divě honili jak psáři zajíce.“
Ohaře zmiňuje rovněž kronikář Dalimil na počátku 14. století, když připomíná poměry za vlády českého krále Václava I. (1230 až 1253): páni zajížděli na jeleny a srnce ke „svému lovčímu“ a poté, co do domu si vzali ohaře, o vysoké, o psech debaty, vedli bez hlavy a bez paty.
Mezi jinými „plemeny“ jmenuje ohaře také český spisovatel a církevní reformátor Tomáš Štítný ze Štítného (1333 – 1409). V Traktátu o hospodáři, hospodyni a čeledi píše: „Malá-liž kratochvíl v lovích se sokoli, s jestřáby, s krahujci, s ohaři, s chrty, s vyžlaty, v běhu komonstva…“
Ohařem však nebyl ve středověku míněn tentýž typ loveckého psa, nebo dokonce plemena, která tvoří samostatnou vývojovou a potažmo nomenklaturní skupinu „vystavujících“ psů, nazývaných v angličtině pointing dogs neboli pointři (nikoli pouze plemeno téhož jména), německy Vorstehhunde, francouzsky chiens d'arręt, španělsky perros de muestra nebo bracos de punta. V češtině odpovídá modernímu významu ohaře až označení stavěcí pes, stavěč.
Zvláště španělské pojmenování, v němž slyšíme výraz braka, brakýř, je důležité pro sledování vývojové linky honiči – španělé – ohaři.
Pokud je někdy minulost konkrétního plemene „ohaře“ kladena do 13. nebo 14. století, je třeba připomenout přesné vysvětlení J. Čabarta, že v době lucemburské sice měli lovci kromě chrtů a těžkých dog – sloužících k stavění zvláště nebezpečné zvěře – podle účelu použití také „vodiče, slídníky i štváče a jiné psy“, ale „vyžel, ohař a sledník byli psi slídící, chrt stejně jako dnes štváč a věžník pes hlídací.“ O tom, že historický výraz „ohař“ je významově nepřenosný, svědčí i označení mohutných dogovitých štváčů oharzs molossus.
 
První smečky loveckých psů, nazývaných v Čechách ohaři, přivedl král Jan Lucemburský (1310 až 1346). Výkonem to však byli ještě psi honicí. Byli jedním z mnoha prvků západoevropské kultury, pronikajících s novou aristokracií do Království českého.
 
Lovectví bylo v té době zejména ve Francii, Itálii a Španělsku o mnoho pokročilejší, lov zde patřil k samozřejmostem života šlechty. Jeho součástí byl i chov a držení početných smeček loveckých psů, lišících se svým použitím.
Z doby českého krále Václava IV. (1361 – 1420) jsou doloženi vedle takzvaných ohařů i vodiči, slídníci, chrti, štváči, lovecké dogy a další.
Evropská šlechta udržovala četné politické i společenské kontakty, které ovlivnily také chov loveckých psů. Panstvo zajíždělo i na vzdálené hony s vlastními smečkami a psi bývali ceněným darem. V případě loveckého psa z Čech to dokládá například dopis šlechtice Jindřicha z Rožmberka polskému králi Zikmundovi z roku 1525, v němž se hovoří o daru takzvaného „sledníka“. Úkolem psa - sledníka bylo vyhledat zvěř, kterou následně štvali psi honicí s ohaři.
Obdobný charkter má zmínka z doby vlády Leopolda I. (českým panovníkem 1654 – 1705), kdy bylo roku 1656 na českém sněmu usneseno „aby žádný, nechť jest ten kdokoliv, skrz Jeho cís. a král. Milosti náležející a obzvláště pražské revíry a lesy s chrty neb ohaříky a honnými ptáky nejezdil, jestli by pak kdo buď na komni neb pěšky se psy neb ptáky v dotčeném lese postižen byl, takoví jemu pobráni a k myslivosti Jeho Milosti cís.a král. k propadení býti mají.“
Pro uplatnění loveckých psů typu ohaře na našem území nastala vhodná doba až na počátku 19. století, kdy bylo Německo rozdrobeno na řadu „království“, vévodství a knížectví, tvořících v období 1815 až 1866 spolu s Čechami a Rakouskem Německý spolek. Tehdy došlo k důležitým změnám; bylo třeba snižovat stavy zvěře škodící vzmáhajícímu se zemědělství a lesnické výrobě, tedy zvláště zvěře velké, která se stahovala hlouběji do lesů. Důsledný boj proti velkým šelmám vedl k jejich rychlému vymizení. Souběžně docházelo k rozvoji chovu drobné zvěře, zajíců, bažantů a koroptví, zdecimovaného předtím v průběhu napoleonských válek 1792 – 1815. To vyvolalo potřebu ohařů stejně, jako již dříve ve Francii a na jihu a západě Evropy, nebo v Británii.
 
O moderním českém ohaři u nás můžeme zřejmě uvažovat až od konce 19. století. V únoru roku1881 vyšlo v Praze první číslo specializovaného „Časopisu Spolku pro chov a cvičení psů v království Českém“, které dvojjazyčně – česky a německy – redigoval vrchní nadlesní Ludvík Schmidl. Časopis kromě jiného obsahoval „Provolání k pánům myslivcům, milovníkům honby a psů v království Českém“, aby přispěli k určení hlavních znaků českého stavěcího psa a podali informaci, zde nějaký ještě se v Čechách nalézá.
Téhož roku se 15. května konala první valná schůze „Spolku pro chov a cvičení psů v království Českém“, jehož prezidentem se stal Prinz Carl Schwarzenberg; k zakladatelům spolku patřili i Josef Zenker, lesmistr z Písku, který se snažil o obnovu plemene českého stavěcího psa. Tyto události bývají někdy dávány do souvislosti s minulostí plemene český fousek. Kromě jiného je však třeba připomenout charakteristiku J. V. Černého z knihy Myslivost (1882): „ohař (stavěcí pes, koroptvář) – lat. Canis familiaris sagax avicularius, něm. Vorstehe - oder Hühnerhund; v myslivosti nejoblíběnjší a nejpotřebnější – k vyhledávání zajíců, bažantů, koroptví, křepelek, sluk, divokých kachen. Myslivci vyžadují od nich, aby před zvěří vytrvale stáli tak dlouho, až vybídnuti byli k vyzvednutí zvěře. Cení je i při potírání škodné, včetně lovu vyder.“
Druhy ohařů třídí následovně:
I. Český ohař
II. Angličtí ohaři a) dlouhosrstí (Setter), b) krátkosrstí (Pointer)
III. Francouzští ohaři a) dlouhosrstí (les épagneuls), b) krátkosrstí (Les braques), c) hrubosrstí (Griffons)
IV. Němečtí ohaři: a) dlouhosrstí, b) krátkosrstí, c) hrubosrstí.
I když oproti ostatním skupinám lovecky upotřebitelných psů uvádí v případě všech ohařů konkrétní plemena a variety srsti, u českého ohaře nikoli.
 
Tehdejší situaci kolem českého ohaře asi nejpřesněji vyjádřil princ Karel Schwarzenberg, když na výstavě v Žatci 10. srpna 1881, kde měli být předvedeni „čeští stavěcí psi“ jako základ obnoveného chovu ryze českého plemene, prohlásil: „Český stavěcí pes je poněkud podobný kometě, kterouž jsme posledního času viděli a o níž někteří tvrdili, že má toliko jeden ohon, kdežto druzí dokazovali, že byla dvěma ohony opatřena. Jak velký počet stavěcích psů českého plemene lze u nás nalézti, vysvítá nejlépe z toho.... jediný přihlášený. Jest možná pomocí toho jediného psa raci českého stavěcího psa, jež se co výtečné vychvaluje, znovu odchovati?“
 
Lesmistr města Písku J. Zenker poté vypracoval „popis značek českého (stavěcího) psa“ a navrhl pořádat přehlídky a soupisy všech psů domácího chovu; našlo se ovšem jen velmi málo psů bez cizí krve, a ti zase nevyhovovali stanoveným exteriérovým znakům. Vzorem českého ohaře bylo zobrazení psa jménem „Karo“ nadlesního V. Špatného na Ohradě u Hluboké: „Pes ten nebyl převysoký, nebyl vůbec ani vysoký, ani nízký, hlavu měl širokou, tak zvanou kůstku, vůbec byla hlava jeho krásně sestavena; trouba dlouhá ne však přemrštěně, chyták silný, tesáky ostré, pysky převěšené, nos široký, hnědý někdy i černý a dvojitý, oči zapadlé, zavěšení výtečně svislé a slechy visely vážně dolů; oko bylo velké a jasné, jamky slzní červené, tak že se zdálo, že má oči zapálené. Srsť nebyla tak jemná jak u anglického psa, avšak ani hrubá nebyla, nýbrž jen o něco drsnější.“
V roce 1885 pak J. Pulchart, poštmistr na Peruci, předvedl při hledačkách stavěcích psů na Zbraslavi před komisí pro českou „kmenorodní“ knihu svou tmavohnědou dvouletou fenu domácího (tj. českého) chovu „Lovu“ z takzvaného „Kamenického kmene“. Komise hledala a posuzovala psy pro zamýšlené vytvoření plemene český ohař; další předvádění proběhla roku 1888 v Jindřichově Hradci a v roce 1889 na Smečně, jichž se zúčastnili i další majitelé a chovatelé, jako MUDr. F. Šnejdárek z Prahy s fenou Vandou, lesmistr Wagner z Nových Hradů s Donem, nebo lesmistr Wachtel z Jindřichova Hradce s Nelsonem (oba poslední byli zároveň členové uvedené komise, spolu s baronem Rauchem a lesmistrem Zenkerem); až do roku 1895 ovšem žádný pes nesplnil podmínky komise – zvláště předvedení čtyř generací potomstva - a nebyl do kmenorodní knihy zapsán.
Také kniha „Myslivost v zemích českých“, vydaná roku 1902 v Praze podotýká zcela rozhodně, že stavěč český identicky připadá k odrůdě psů plemene německého, a těžko by se dovodilo, že psové naši nesoustavnou plemenitbou utrpěli méně nežli stavěči zemí sousedních...“
Výsledky uvedeného úsilí shrnul v roce 1919 J. B. Martin v časopise Česká Myslivost: „Nezdařeným pokusem odstrašeni vzdali se naši čeští průkopníci dalších prací na vypěstování domácího plemene českého ohaře, čehož musíme dnes jen litovat. Kdyby se bylo dále systematicky s našimi starými plemeny pokračovalo a prováděla se rodová plemenitba rozumně dále, mohli jsme míti dnes svoji vlastní, českou odrůdu stavěcích psů krátko- či hladko-, dlouhosrstých i fousků.“
Ohaře však samozřejmě čeští myslivci používali. Svědčí o tom i Reinwartův kapesní kalendář českých myslivců na rok 1901, který v dělení loveckých psů charakterizuje ohaře čili stavěcí psy neb křepeláky, kteří při vyhledávání zvěře se k ní zvolna přibližují a pak „stojí“ t.j. na 10 -12 kroků od vyhledané zvěře vzdáleni státi zůstanou a nějakým znamením, nejčastěji pozdvižením zadního běhu prozradí, že něco vyhledali. Přitom zírá stavěč na místo, kde se zvěř nalézá až ho lovec obejde a zvěř spatří.“
 
 
(Pokračování v dalším čísle)
 
Text: Dr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Foto a repro: CANIS-Media
 
Zpracování dat...