Časopis Myslivost

Jak dál v lovecké optice?

Myslivost 8/2015, str. 28  Martin Helebrant
Myslivci a střelci používají zaměřovací dalekohledy již víc než 100 let. První zaměřovací dalekohledy byly po většinou velmi dlouhé trubice, sahaly od ústí hlavně až ke krku pažby, měly poměrně malý průměr objektivu (kolem 25-30 mm) a pevné zvětšení. Nejběžnější zvětšení bylo někde mezi 6x až 10x, ale existovaly i zaměřovače se zvětšením až 20x. Záměrné osnovy měly velmi často na svislé niti pomocné značky pro střelbu na různé vzdálenosti. Čím větší bylo zvětšení, tím složitější bylo udržet pod kontrolou kvalitu obrazu. Hlavními problémy zaměřovacích dalekohledů té doby byly těsnost (rosily se a mlžily), mechanická odolnost a způsob instalace na zbraň. V té době bylo nastřelení zaměřovacího dalekohledu primárně záležitostí seřízení prvků montáže, nikoliv vlastního zaměřovače.
Po nějakou dobu se laborovalo s hranolovými optickými konstrukcemi ve snaze zkrátit stavební délku zaměřovače. Nakonec se podařilo problém vyřešit jinak a krátce před I. světovou válkou se objevují první zaměřovací dalekohledy dnešního typu, tedy relativně krátké, již i s možností seřízení nastřelení (ve svislém směru).
Válečné potřeby vedly ke standardizaci, odolnosti a k intenzivnímu řešení otázky montáže zaměřovače na zbraň. Pokud armáda něco chce, pak to většinou dostane. Na konci první světové války byly zaměřovací dalekohledy odolné optické přístroje schopné snášet strázně zákopové války, včetně stabilního nastřelení.
V meziválečném období se zaměřovací dalekohledy plošně rozšiřují do evropské lovecké praxe. Zvětšení se stabilizuje na 4x až 7x, s většími zvětšeními se setkáváme jen málokdy. Jsou známé prakticky všechny dnes používané způsoby montáže a v Evropě začíná dominovat německý záměrný obrazec tvořený třemi silnými trámky. Ten umožňuje i pohodlnou střelbu na pohyblivé cíle. Možnost seřízení nastřelení zaměřovače ve svislé rovině již je standardem.
V roce 1921 se objevuje první zaměřovací dalekohled s přisvícením záměrné osnovy a jen o rok později i první zaměřovač s proměnným zvětšením.
V roce 1933 přichází skutečný průlom, objev antireflexních vrstev dramaticky zlepšuje přenos světla, prudce roste výkon optických přístrojů za šera. Všechny tyhle novinky přinesla firma Zeiss.
Německo, respektive německy mluvící země optice vládnou. Skutečným rájem optiků je oblast kolem Jeny, zde fungují firmy jako Zeiss, Hensoldt, Leitz a další, špatné nejsou také rakouské optické firmy Kahles a Swarovski, v Československu udávají tón firmy Optikotechna Přerov a Srb & Štys v Praze.
Druhá světová válka je pro zaměřovací dalekohledy totéž, co Ford pro automobily. Zejména v Německu se rozbíhá hromadná výroba, objevují se rychloupínací montáže, výroba chrlí desítky tisíc kusů, ostatně z tohoto vývoje budou těžit všichni ještě dlouho po válce.
Díky tlaku námořnictva se podařilo vyřešit problém vnitřního zamlžování čoček, optické přístroje se začínají plnit netečnými plyny, především dusíkem. Seřizování nastřelení v obou osách se stává běžným. Konec války všechny tyto vymoženosti přenáší i do civilní sféry.
V 60. letech 20. století se podařilo vyřešit takový mechanismus rektifikace, že záměrný obrazec již zůstává stále uprostřed zorného pole. Z hlediska uživatele je to další znatelný posun v jeho komfortu.
V 70. a 80. letech se znovu začínají vracet dvě vlastnosti z předválečné doby – proměnné zvětšení a přisvícení záměrného obrazce. První zaměřovače s proměnným zvětšením mají trojnásobný rozsah zoomu a velmi často mění se změnou zvětšení i nastřelení.
Díky pokroku v technice se daří vložit baterii, zdroj energie pro přisvícení, přímo do těla zaměřovače, zmizel kabel a celek se stal najednou pohotový.
Korekce fázového posunu prudce vylepšuje kvalitu obrazu a jeho čitelnost.
Rektifikace v obou osách se definitivně stává součástí zaměřovače.
V 90. letech již drží zaměřovače nastřelení i při změně zvětšení (ale pořád jsou to ještě poměrně choulostivé přístroje), přisvícení záměrného bodu dostává regulaci a v roce 1995 americká armáda standardizuje lištu MilStd 1913 jako univerzální instalační rozhraní pro všechna možná příslušenství zbraně (zaměřovače, svítilny, značkovače, …). Rektifikace v obou osách se definitivně stává součástí zaměřovače.
Na přelomu tisíciletí se zaměřovače s proměnným zvětšením svou odolností začínají rovnat zaměřovačům s pevným zvětšením a rozsah zoomu se zvyšuje na čtyřnásobek. Objevují se první zaměřovače s 30mm tubusem – cílem je umožnit větší rozsah rektifikace, začíná boom střelby na velké vzdálenosti (nebo se o tom aspoň začíná víc mluvit).
Z vojenského a sportovního střelectví se do lovecké optiky dostávají první balistické věžičky – stavítka určená ke korekci nastřelení zbraně podle konkrétní střelecké situace.
Kolem roku 2010 přichází zaměřovače s pětinásobným rozsahem zoomu a Swarovski nabízí svoji řadu Z6 – šestinásobný rozsah.
Špičkoví výrobci dalekohledů (i těch zaměřovacích) vedou tvrdý boj o to, čí optika přenese více světla.
Až dosud pořád rostl průměr objektivů, průměr 50 mm je běžný a 56 mm není nijak mimořádný. S tím však roste i hmotnost zaměřovače.
V současnosti již máme k dispozici zaměřovače s osminásobným rozsahem zoomu a přenosem více než 90 % světla. Nezvladatelně se množící černá vede k povolení zaměřovačů na principu přístrojů nočního vidění v lovecké praxi.
 
Kam dál?
Osobně se domnívám, že skončila doba prostého honu za přenosem světla. On už nyní jen doznívá, výrobci se trumfují, že je to právě ten jejich zaměřovač, který přenese nejlepší obraz za šera (a dohadují se, jaké šero je to správné, přenos světla se mění s vlnovou délkou světla), ale v principu platí, že dnešní špičková optika s přenosem světla _ propustností přes 90 % (špičkoví výrobci umí dnes 93 – 95 %) se dostává k fyzikálním hranicím možného a každé další procentíčko navíc je velmi, velmi drahé.
Navíc, nejmenší rozdíl poznatelný mladým školeným okem je 3 – 5 %. Běžný výrobní rozptyl propustnosti je v rámci jedné výrobní série +-1 – 2 %. I u špičkových výrobců.
Konkurence se tedy přesouvá jinam. Většina evropských zemí dnes připouští pro lov černé nějakou podobu přístroje nočního vidění nebo termovize. Boj o přenesená procenta a průměr objektivu tím dále ztrácí smysl.
Nejrůznější noktovize mají sice dodnes zhusta různé prodlevy, zkreslení, a podobné nectnosti, ale vylepšují se a zlevňují rok od roku. Dobrý noční zaměřovací dalekohled je pořád ještě skvělou pomůckou, já osobně mu dávám přednost, ale už není jedinou možností. Význam samotného výkonu za šera začíná klesat.
V souvislosti s rostoucí kvalitou a přesností výroby zbraní je stále silnějším tématem střelba na velké vzdálenosti (tj. za asi 250 metrů). Takže nastupují balistické věžičky a chytré záměrné osnovy.
Výrobci se dále zaměřují na dosažení spolehlivé, opakovatelné seřizovatelnosti zaměřovače (to jsou ty balistické věžičky). Jsou zde již zaměřovače s krokem stavění 1/8 úhlové minuty, tj. 3,6 mm na 100 metrů. Znamená to, že výrobce je sériově schopen vyrobit optiku, jejíž vnitřní mechanismy se opakovaně, spolehlivě a přesně pohybují v krocích několika tisícin milimetru, tj. v krocích řádově menších než tloušťka lidského vlasu. Za každého počasí, v širokém rozsahu teplot a tlaků. Cena takového mechanismu není a nemůže být malá.
Ano, sportovní střelci to ocení a někteří umí střílet tak, že to i využijí, ale jen málokdo z běžných myslivců je schopen v cíli rozlišit a na nástřelce detekovat změny menší než je dnes běžný krok 1 cm na 100 metrů nebo ¼ úhlové minuty (7,2 mm / 100 metrů).
A pak je na místě otázka, proč platím něco, co nedovedu využít? Kolik z nás opravdu někdy střílelo na 200, 300 a více metrů? Aspoň na střelnici. A kolik z nás bylo schopných ještě na 300 metrech zasáhnout spolehlivě(!) cíl o rozměrech komory lovné zvěře (řekněme kruh o průměru asi 20 – 30 cm)? My totiž většinou neodhadneme správně ani vzdálenost!
Myslivců, kteří skutečně znají balistickou křivku své zbraně a náboje za nějakých 150 metrů – myslím skutečně zjištěnou křivku konkrétní zbraně, získanou z terčů na střelnici, ne jenom přečtená data z katalogu – je hrstka.
Budoucnost tedy bude podle mě ležet v nějaké kombinaci dálkoměru, balistického počítače a „něčeho uvnitř“, co bude schopné podle zjištěné vzdálenosti, polohového úhlu a případně i teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu přestavět záměrnou osnovu. Ale musí to udělat opakovaně přesně a včas a hmotnost přístroje a jeho rozměry nesmí být obtížné.
Zaměřovače s integrovaným dálkoměrem již dnes existují, ale pořád to ještě nejsou (a ještě dost let podle mě nebudou) univerzálně přijatelné přístroje. První náznaky již existují. Ale technologie ještě ani zdaleka není podle mě zralá.
Je tady otázka rozsahu zoomu, ale nemyslím, že tady se dá po osminásobném rozsahu něco velkého zlepšit. Asi by byl možný desetinásobný rozsah. Takové zaměřovače již dnes existují, ale obraz zatím nemá pro lovecké účely potřebnou kvalitu, zejména za šera a u málo kontrastního cíle. A zamyslete se, zda by na naháňce byla optika 1-10x56 (dnes jen hypotetická, ale co já vím, co bude budoucnu) se vší svojí hmotou a rozměry opravdu to pravé.
Ale to se pořád bavíme o technických aspektech optického přístroje. Pojďme se pokusit podívat na problematiku zaměřovacích dalekohledů zorným úhlem člověka. Základem je, že musím být schopen vůbec světlo na sítnici oka donést. Limitujícím faktorem přitom je průměr, na jaký je schopná se otevřít naše zornička. Většina z nás má tak nějak zažité, že mezí je 7 mm. Pravda je mnohem horší, je to méně a s rostoucím věkem velikost plného otevření zorničky klesá. Výsledky skutečného, reprezentativního lékařského výzkumu (např. E.I. Loewenfeld, H. S. Thomson et al v Topics in Neuro-Opthalmology,Baltimore 1979) ukazuje připojený graf.
Jinými slovy graf říká, že začínající mladý myslivec sice roztáhne zorničku až někam k 7 mm, zvláště při spatření půvabné laně, ale průměrný myslivec bude rád za necelých 6 mm, spíš 5,5 mm. Takže výstupní pupila ideálního zaměřovače nám stačí nějakých 5 mm, ostatní plochu zornička ořízne a sítnice s ní stejně pracovat nemůže. Mladá sítnice také je citlivější než stará.
Maximální využitelné zvětšení zaměřovacího dalekohledu (tedy takové zvětšení, kdy je zornička stejně velká jako výstupní pupila zaměřovače a oko opravdu plně využívá možnosti přístroje) ukazuje další připojená tabulka a graf.
Tady docházíme k paradoxu – nejlepší výkon za šera nedosáhneme při maximálním zvětšení, ale když sítnice plně využije plochu výstupní pupily. Velká zvětšení jsou u noční optiky nepatřičná, navíc čím větší zvětšení, tím větší je citlivost zaměřovače na dodržení správného odstupu okuláru od oka. Abychom měli my starší ten paradox ještě paradoxnější, naše staré zorničky dokáží sice pracovat s větším zvětšením, ale naše sítnice tuto výhodu svojí nižší citlivostí spolehlivě přemaže.
Dalším lidským aspektem je hmotnost. Ta prudce roste s průměrem objektivu, respektive s jeho plochou. Je to dané hmotností čoček. Ty jsou u solidní optiky skleněné, plast prostě nemá ty správné optické vlastnosti. Jak se mění plocha objektivu s jeho růstem, ukazuje připojená tabulka.
Za základ tabulky jsem vzal objektiv 30 mm, který se běžně vyskytuje na mnoha naháňkových optikách. Je pravda, že hmotnost optiky neroste úplně lineárně s plochou čočky objektivu, ale v zásadě ji sleduje. Uvědomte si tedy, že pokud přejdete z 30mm zaměřovače na 56mm zaměřovač, ponesete na zbrani násobně větší hmotnost, mění se vyvážení zbraně i její chování při výstřelu. I s montáží by hmotnost optiky neměla přesáhnout asi 700 gramů. Změna vyvážení zbraně je ostatně dobrý argument pro jednu, univerzální optiku.
Poslední otázkou je minimální a maximální zvětšení. Pokud budu chtít univerzální optiku, pak mi musí sloužit i na naháňkách, při střelbě na poměrně rychle se pohybující cíl. Nemyslím, že je nutné mít spodní zvětšení rovno přímo jedné, malé zvětšení pomůže při vnímání obrazu a nebrání pohledu oběma očima, ale asi by nemělo být výrazně větší než 2x.
U horního zvětšení je dobré mít na paměti, že čím větší zvětšení, tím menší je výstupní pupila, a tím je zaměřovač citlivější na dodržení správného odstupu oka od okuláru.
Zmenšuje se i zorné pole. Kdo nikdy nezkusil mířit zaměřovačem s 20x zvětšením a nelovil zoufale napřed obraz a pak cíl, ten nechť si to zkusí. Uvědomte si, že z 50mm objektivu udělá „dvacítka“ mrňavou, 2,5 mm výstupní pupilu, do které se okem musíte strefit. Honem, ten kus nepočká. Velké zvětšení umí hodně potrápit, většinou právě tehdy, kdy to nejméně potřebujeme. Obecně soudím, že zvětšení nad asi 15x již není pro běžnou loveckou praxi v našich podmínkách přínosem.
 
Takže jaká je moje vize dobrého zaměřovacího dalekohledu nejbližších let?
Na jednu stranu myslím, že není daleko doba, kdy již na trhu ani v nízké cenové úrovni nekoupíte vysloveně špatný dalekohled nebo zaměřovač. Dříve vysmívaná asijská produkce se lepší rok od roku, opticky i mechanicky a je to právě mechanika, která se dnes stává úzkým hrdlem cenově dostupných zaměřovačů. Prostě spodní hranice kvality nabízené optiky se posouvá ve prospěch nás, uživatelů.
Kam půjde horní hranice? Průměr objektivů již asi neporoste, spíš naopak, ale pokles nebude nijak dramatický. V roli noční optiky se začnou čím dál víc prosazovat nějaké noktovizní předsádky nebo samostatné přístroje.
Dodnes si nejsem jist, zda má smysl dnešní nárůst průměru tubusů. Větší tubus víc světla nepřenese, jeho význam je v tom, že umožňuj velký regulační rozsah zaměřovače. Opravdu ho potřebuji? Opravdu budu střílet na takové vzdálenosti nebo budu používat tak bídnou montáž, abych musel mít rozsah seřizování několik metrů na 100 metrech? Větší tubus znamená větší hmotnost. Osobně považuji 30 mm za plně dostatečný.
Balistická věžička je určitě milá a bude jí nabízet čím dál více výrobců, na druhu stranu šikovně navržená záměrná osnova nebo aspoň znalost skutečné balistiky ji umí v našich podmínkách dobře zastoupit. Krok seřizování ¼ úhlové minuty (7,2 mm na 100 metrů) nebo 1 cm na 100 metrů je pro normálního lovce (sportovní střelci jsou něco jiného) zcela dostatečný a jeho zmenšování je zbytečným prodražením. Nemyslím, že by se tedy v citlivosti seřizování něco mělo měnit.
Cokoliv, co přenese 90 % a více vstupujícího světla považuji za bohatě dostačující, v tomto směru jsme dnes u solidních výrobců opravdu na fyzikálních mezích a další zlepšování bude drahé, tuze drahé.
Velké změny se asi budou dít při integraci optických a elektronických zařízení, tj. zaměřovačů a dálkoměrů. Ale nemyslím, že bychom se v nejbližších 5 - 8 letech dočkali nějakého průlomu. Spíš se budou přístroje vyvíjet, budou se zmenšovat a odlehčovat.
Pokud dojde k nějaké výraznější změně, tak to bude nejspíš v nasazení elektroniky do optické soustavy zaměřovače, zaměřovač bude sám umět označit správný záměrný bod. Myslím, že dosažení fyzikálních mezí bude obecně stimulovat výrobce k dbaní na správnou ergonomii, uživatelskou přívětivost a pohodlí. Jasnou indikací tohoto trendu jsou poslední novinky nejen od Zeisse, ale i od Swarovského a dalších předních výrobců.
Poslední vývoj přesto to neznamená konec různosti zaměřovacích dalekohledů. V budoucnu sice bude možné postavit perfektní univerzál plně vyhovující potřebám konkrétního myslivce, jeho honitbě, jím lovené zvěři a stylu lovu, ale podmínky jsou pořád ještě natolik různé, že bude zapotřebí mnoha různých zaměřovačů, abychom uspokojili nároky a potřeby všech.
Pokud bych si mohl já osobně přát, tak mým ideálem by byl zaměřovač s rozsahem zvětšení od 1,5x do 12x 42 - 44 mm, s 30 mm tubusem a chytrou, dobře navrženou záměrnou osnovou. Pokud bych musel šetřit, asi bych napřed slevil na maximálním zvětšení a pak na přisvícení osnovy.
Ing. Martin HELEBRANT
Zpracování dat...