Časopis Myslivost

NEBOJME SE VÁBENÍ II

Myslivost 8/2015, str. 20  Josef Drmota
V dnešním čísle bych rád navázal na svůj předchozí příspěvek, uveřejněný v červencové Myslivosti, v němž jsem se pokusil popsat některé zásady a praktické zkušenosti související s vábením zvěře. Text jsem koncipoval jako pohled řadového myslivce na obecnou problematiku tohoto zajímavého způsobu lovu a přislíbil jsem, že se v případném pokračování zaměřím na vybrané druhy zvěře, které se vyskytují ve všech našich honitbách - na zvěř srnčí, černou a na menší predátory. Rád bych nyní tomuto slibu dostál. Zájemce o danou problematiku bych v každém případě nejdříve odkázal na výše citovaný text, jehož obsah je naprosto nezbytný s ohledem na správnou interpretaci následujících informací.
 
Vábení srnců v říji
Pravděpodobně nejjednodušším druhem zvěře je z pohledu lovu vábením zvěř srnčí. Vábení je v tomto případě založeno na vnitrodruhové komunikaci a vychází ze dvou základních principů.
Prvním a nejznámějším způsobem je vábení v říji, kdy srnci reagují na hlas říjné srny. Používá se při něm imitace několika typů hlasových projevů, které se vzájemně kombinují. Na to, jak správně hlasy modulovat, a zejména na to, jak je sestavit do odpovídajících slok, existují nejrůznější, mnohokrát diskutované a mnohokrát publikované názory. Následující popis tudíž nemusí být tím jediným správným ani jediným použitelným.
Základním hlasem používaným při vábení je pískání srny sestávající z kratších, jednoduchých a výše posazených tónů. Interpretovat je lze jako: „Fi-fi-fi“ Po nich obvykle následuje známé: „Pia-pia-pia-pia-pia“.
Dalším typem zvuků je pískání honěné srny, na kterou dotírá srnec, při němž jsou předchozí písknutí prodlužována a jsou zakončena kratším zvýšením tónu. Popsat se dají jako: „Pííá-pííá-pííá“.
Posledním druhem hlasu je tzv. „geschreck“, který lze nejlépe charakterizovat jako zděšené (nebo vášnivé?) vypísknutí. Sestává z delšího: „Pííí“, po kterém následuje drnčivé zakončení. Lze je vykouzlit pouze pomocí některých vábniček, respektive těch, které mají delší a volný rezonanční jazýček. Typickým příkladem jsou Nordik, Buttolo, univerzální srnčí Devana nebo Hubertus.
Geschreck je zvuk, který většina myslivců vůbec nezná a tudíž jej ani nepoužívá. Ten, kdo jej uslyší poprvé, bývá doslova zděšen a dopředu jej odmítá s odůvodněním, že na něco podobného srnec reagovat nemůže a že si podobnou improvizací zvěř pouze vyplašíme. Opak je ale pravdou.
Veškeré popsané zvuky se imitují relativně snadno. Výjimku představuje pouze geschreck, který je třeba nacvičit. Obavy z drobných odchylek jsou u něj ale téměř zbytečné a podle mých zkušeností různé variace příliš nevadí. Pro srnce bývají v tomto směru někdy lákavé i neskutečné zvukové projevy, které sami považujeme za nepovedené.
Obecný poznatek ukazuje, že čím jsou hlasy intenzívnější, tím jsou pro srnce dráždivější. Mám vyzkoušeno, že i skutečně intenzívní tóny, jsou-li samozřejmě interpretovány správně, srnce přitahují.
I zde si nicméně musíme zopakovat dříve připomínané „všeho s mírou“. Každý uměle napodobovaný zvuk do přírody nepatří a je-li opakován příliš intenzívně a příliš často, vnese do populace neklid, dokáže rozvrátit přirozený běh pochodů a věci pouze ublíží.
Intenzívní zvuky, mezi které patří zejména zmiňovaný geschreck, by se proto měly používat víceméně vzácně jako kratičké vyvrcholení vábení a na stejném místě by se neměly po sobě často opakovat. Navíc by měly každé vábení opravdu pouze završit a neměly by být jeho nosným prvkem.
Obecně platí, že při jednotlivých seskupeních vábení v říji by se mělo začínat jednoduššími a méně provokativními tóny. V praxi to znamená, že po příchodu na místo a uplynutí vhodné doby potřebné pro uklidnění okolí, která by měla podle situace představovat asi 15-20 minut, začneme vábit nejdříve slokami složenými z 5-10 tišších jednoduchých písknutí.
Nedostaví-li odezva, můžeme přidat písknutí hlasitější a následně pokračujeme slokami, v nichž seskupíme na začátku jednoduché pískání a na konci několik písknutí honěné srny.
Celou sérii zakončujeme 1-2 slokami, v nichž přechází pískání honěné srny v 2-3 geschrecky.
Po ukončení vábení v každém případě setrváváme dalších zhruba 15-20 minut na místě. Zejména staří srnci dokáží dlouho postávat v úkrytu a pozorovat cílový prostor, případně si nás rádi velmi pečlivě obejdou, aby se dostali pod ideální vítr.
Mezi každým seskupením pískání si dopřáváme několik minut klidu, nachystáme si zbraň a bedlivě sledujeme okolí. Srnec se někdy doslova zhmotní na okraji porostu bez jediného zapraskání větvičky, jindy se přižene s mohutným rámusem a supěním přímo pod posed.
Není na škodu, dodržíme-li na jednom loveckém místě celé popsané schéma. A to i tehdy, přichází-li srnec již na některou z prvních slok vábení. Při zintenzívnění zvuků a zvýšení jejich dráždivosti totiž vábením pokrýváme stále větší prostor a lákáme k sobě i méně rozhodné srnce.
Ze stejného důvodu během prvních slok zvuky tlumíme, nejlépe sevřením vábničky v dlaních. Odměnou někdy bývá i několik kusů zvěře, které nám v jediné dobře zazvěřené lokalitě ochotně přiskočí během několika desítek minut. Často se pak ani nestačíme divit, kolik srnců se nám v honitbách prochází. V každém případě ale vábení uzpůsobujeme, co se týká délky, času i jednotlivých slok, momentální situaci.
Popsaný mechanismus vábení srnců v říji je pouhým doporučením jednoho z možných postupů. Samozřejmě, každý z myslivců si může pro svoje podmínky a po nasbírání zkušeností utvořit model vábení vlastní. Osobně se snažím výše uvedeného schématu víceméně držet. Odpovídá totiž nenásilnému způsobu vábení, který co nejméně zasahuje do průběhu říje. Zásadně se také na stejná místa vracím v jedné sezóně spíše výjimečně. V případě, že tak učiním, pak minimálně s týdenním odstupem. I zvěř potřebuje čas na přirozený chod biologických potřeb.
Vábení v říji používám v několika situacích. První z nich je klasická čekaná, kterou si vábením zpestřuji a zvyšuji při ní šance na setkání se zajímavým srncem. Rozumně provedené vábení nevadí ani během čekání na jinou zvěř. V tomto případě si celé výše popsané schéma rozvrhnu na celou dobu čekání, přičemž mezi jednotlivými slokami činím delší pauzy a vábení končím minimálně půl hodiny před odchodem z čekaniště.
Další situací je cílené vábení, kdy během jednotlivých vycházek střídám několik stanovišť, a to nejen v podvečerních a ranních hodinách, ale příležitostně i během dne. Tento mechanismus aplikuji pouze během zhruba jednoho týdne, kdy srnčí říje vrcholí. Na jedno místo, na němž opět jedenkrát aplikuji popsané schéma vábení, přitom počítám se zhruba hodinou čistého času. I při tomto systému je samozřejmostí dodržení ostatních popsaných zásad.
Občas si neodpustím ještě jeden způsob vábení, který však obvykle používám víceméně výjimečně na vybraných místech. Speciálně se jedná o okraje obilných lánů nebo travnatých porostů, ke kterým se někdy dostanu během dne.
Ve vhodném úkrytu, z něhož je dobrý rozhled, zde písknu jednu kratičkou, nicméně intenzívnější sloku obsahující všechny popsané hlasy. Zalehlí srnci většinou neodolají, zvednou hlavu a odhalí svoji přítomnost v krytině, a to i tehdy, nachází-li se poblíž rujné srny. Tímto postupem nesleduji jako primární cíl jejich přivábení, nýbrž pouhé obeznání a zevrubnou kontrolu stavu. Po uklidnění situace se z místa nenápadně stahuji.
Pro vábení se snažím vybrat stanoviště tak, aby co nejvíc splňovala obecné zásady popsané v předchozím příspěvku. Nejde tedy pouze o posedy a kazatelny, ale o veškerá vhodná místa, kde mohu z krytu přehlédnout co největší prostor, zejména směrem po větru. Jednou z podmínek je zde blízkost vhodné krytiny (zarostlé paseky, meze, okraj porostu řepky, kukuřice, obilovin nebo houštiny), kterou srnčí zvěř miluje.
Ideálním jsou pro umístění čekaniště různé keře a hustší stromy v lesním plášti s nízko zavěšenými větvemi, stromová seskupení ve volnějším prostranství nebo alespoň kmeny silnějších stromů. Tato místa mám většinou již dopředu ošetřena proříznutím několika větví a vyčištěním přístupového šouláku. Kmeny stromů poslouží dobře jako opora pro zbraň.
Nelze-li jinak, usedám těsně u podobného krytu na stoličku s pohotově připraveným monopodem a přehodím přes sebe kus maskovací sítě. Přestože se to někomu bude zdát jako latina, mám vyzkoušeno, že podobné provizorní krytí srnec zrakem na několik desítek metrů neodhalí. Samozřejmostí je ovšem dobrý vítr a nenápadné pohyby.
V případě srnčí říje je velmi diskutovaným tématem správná doba pro vábení. Vábit se nesmí příliš brzy, protože srnce tím jen zneklidníme a později nám budou na vábení reagovat špatně. V našich podmínkách (600 m. n. m.) nemá vábení velký smysl před začátkem srpna. Vrchol říje zde přichází na začátku druhého srpnového týdne. V průběhu třetího týdne aktivita srnců poměrně rychle opadá. V souvislosti s tím vábení omezuji, spíš jednorázově ukončím. Většinou je to i proto, že jsem si v předchozích dnech již dostatečně užil a zvěři dopřávám nadále klid.
Z hlediska vábniček jsem postupně používal značky Turvab, Devana, Buttolo, Nordik i staré typy dřevěných vábniček bez označení výrobce. Jak jsem již naznačil v předchozím příspěvku, mám značné problémy s čímkoliv, co se musí ladit. Z tohoto důvodu je pro mne například známá „třešňovka“ s korekčním kolečkem pro úpravu tónu špatně použitelná. Sáhnul jsem proto vždy po celých sadách předladěných vábniček (Turvab, Devana). Srnce jsem na každou z nich více či méně úspěšně přivábil.
Jednoznačně nejlépe mi ale z celkových zkušeností vychází vábnička Nordik. Její výhody jsem z pohledu samotné obsluhy již shrnul. Dobře vím, že při jakémkoliv hodnocení je subjektivní dojem značně ošidný, nicméně vábnička Nordik mi přijde z hlediska efektu jako nejpřitažlivější pro zvěř. Alespoň úspěchy s ní mám jednoznačně největší. A to i tehdy, když vábničky střídám, protože občas zkouším produkty jiné. I tam, kde se nedostaví reakce, však stačí vytáhnout Nordik a zvěř obvykle přichází.
V teoriích vábení srnčí zvěře se často uvádí, že na začátku říje je vhodné vábit vyšším hlasem mladé srnky a na konci hlasem srny staré. Jemné nuance v rámci jednotlivých hlasů srn si opravdu netroufám hodnotit. Vzhledem k tomu, že jsem ovšem vystřídal různé předladěné vábničky, jejichž tón mi byl teoreticky znám, mohu nicméně zaspekulovat, že jsem při jejich záměnách žádný markantní rozdíl v reakci srnců nepozoroval. Často se mi stalo, že dva srnci přiskočili ve stejném dni na dvě různě laděné vábničky.
Osobně bych se proto přikláněl k názoru, že reakce je spíše otázkou momentální nálady zvěře a pokročilosti říje, než výběru vhodného věku falešné partnerky. Stejně tak si při používání vábničky Nordik, která umožňuje výšku tónu částečně měnit podle síly stisku membrány rty, s tímto problémem hlavu příliš nelámu.
Jak jsem již uvedl, nepovažuji se za extrémně zdatného vábiče. V každém případě mi srnci podle popsaného schématu přiskakují. V nejlepších dnech vystřídám celkem zhruba 2-5 stanovišť.
Srnce se rozhodně nedočkám vždy a všude. Počet úspěšných stanovišť nicméně dosahuje zhruba 50 %. Čas od času vyrazím i během hodin těsně před polednem, zejména tehdy, chce-li se někdo z rodiny se mnou podívat ven.
Vybavuji si jedno léto, kdy jsme byli na dovolené u kamaráda, který chtěl vyrazit na vábení do jejich honitby s celou rodinou, aby zvěř pokud možno viděly i manželky a děti. Beze zbraní, turisticky oblečení, jsme tehdy v šesti lidech vyjeli navečer na projížďku po méně frekventovaných silnicích. Na několika místech, která se nám zdála jako vhodná, jsme vždy zastavili, kola uložili do příkopu a postavili se za silnější stromy na okraji silnice. Během této vyjížďky se mi ve značně improvizovaných a v podstatě zcela nevyhovujících podmínkách podařilo na celkem pěti stanovištích přivábit tři srnce, z toho dva na vzdálenost pod padesát metrů.
Největší vzdálenost, z níž jsem si pomocí vábničky Nordik prokazatelně srnce přivábil na posečené louce, byla stěží uvěřitelná vzdálenost 700 metrů. Údaj jsem si doma ověřil na internetu nad leteckým snímkem pomocí mapové aplikace.
Nejčastější chyby, kterých jsem se v průběhu let dopustil, a kterých jsem si vědom, se týkají zejména špatně zvoleného stanoviště. Obvykle se v těchto případech stává, že mne srnec obejde pod vítr místy, která nejsem schopen kontrolovat, navětří mne a odskočí.
Rovněž se občas dopustím toho, že jsem málo trpělivý a ze stanoviště odcházím příliš brzy. Srnec mi pak odskakuje na okraji krytiny, aniž by dal předem o svojí přítomnosti vědět. Musíme si také uvědomit, že řada stanovišť, jejichž podíl nelze zodpovědně odhadnout, je volena nevhodně, protože zde zvěř momentálně není nebo byla předchozími aktivitami návštěvníků lesa vyrušena. Na některých místech také vábení cíleně pouze zkouším, „jestli náhodou“, i když v úspěch předem příliš nevěřím.
Skutečností, k níž se bez vytáček přiznám, je i to, že většina srnců, které se mi povede přivábit, jsou srnci první (ti přicházejí nejdříve) a druhé věkové třídy. Staří zkušení mazáci jsou velmi opatrní, vyžadují obezřetné chování a velkou trpělivost. Často stávají u srn a na vábení příliš ochotně nereagují, maximálně někde ve větší vzdálenosti zvednou hlavu. Během vábení proto lovím víceméně zřídka a většinou se jedná o průběrné odstřely mladších jedinců. I samotné přelstění jakéhokoliv srnce je ale vždy obrovským zážitkem a můžu tento způsob lovu každému myslivci jenom doporučit.
Zájemce o další informace, týkající se některých vábniček na srnčí zvěř, si dovoluji odkázat na svoje někdejší příspěvky zveřejněné v Myslivosti, zejména v číslech 10/2010 a 8/2012.
 
Vábení hlasem srnčete
Méně známé je vábení srn pomocí hlasu srnčete, který se nejčastěji popisuje jako vysoké opakované: „Pííju“. Srny jsou zodpovědné matky. Na volání svého potomka proto reagují velmi dobře a ochotně.
Napodobení jemného pískání srnčete je možné na většinu laditelných srnčích vábniček, nicméně vábiči mých schopností opět uvítají zejména předladěné nástroje. Sáhnout můžeme po všech typech vábniček uvedených v předchozím textu. U většiny výrobců nalezneme vábničky laděné přímo na hlas srnčete. V případě laditelné vábničky Nordik není problém dosáhnout požadovaného zvuku příslušným nastavením kroužků do pevně daných zářezů a jednoduchým stiskem membrány zuby. Modulace zvuku v tomto případě vyžaduje krátké zacvičení.
Osobně jsem nejlepší reakce srn při imitaci hlasu srnčete zaznamenal při použití laditelné vábničky Devana, která má v boku předvrtaný otvor. Za normálních okolností vydává kontaktní zvuky dospělé zvěře, po jednoduchém zakrytí bočního otvoru se tón zvedá na hlas srnčete. Srny na tuto vábničku vždy reagovaly naprosto spolehlivě a přiskakovaly okamžitě.
Otázkou samozřejmě zůstává, kdy lze uvedený způsob vábení používat. Ideální je doba, kdy se v přírodě mladá srnčí zvěř přirozeně vyskytuje. Hlasem srnčete lze navíc vábit všechny predátory a reaguje na něj i černá zvěř. Nicméně musíme vždy počítat s reakcí dospělé srnčí zvěře. Zvuk je pro ni evidentně zneklidňující a stresující. Z tohoto důvodu používám hlas srnčete velmi nerad a výjimečně.
Pro cílené vábení srny existují jen dva důvody. Prvním je říje, kdy srnec stojí u srny, nereaguje na klasické vábení, ale přichází za srnou, která někdy přijde za hlasem srnčete.
Druhým důvodem je pak průběrný odstřel slabých rodinných skupin, kdy potřebujeme naráz ulovit srnu i její srnče. Podle zvyklostí lovíme samozřejmě nejdříve srnče. Srna nám však odskočí. Po krátkém uklidnění situace je ji však v ideálním případě možné přivábit nazpět, protože svoje mládě hledá. Někomu možná přijde podobná lest jako nehumánní, nicméně pro chov srnčí zvěře je odstranění srn vodících slabá srnčata zcela zásadní. Spoléhat se na jejich pozdější ulovení je již značně ošidné.
 
Výuková DVD
Vábení srnčí zvěře není až tak obtížné, jak se mnohým myslivcům někdy zdá. Vyžaduje však, koneckonců stejně jako ostatní druhy vábení, notnou dávku trpělivosti, zdravého rozumu, chutě do experimentování a relativně drobnou investici do vybavení. Samozřejmostí by měla být kvalitní předběžná příprava, která je možná díky dostupným instruktážním DVD. Za všechny musíme jmenovat například „Vábení zvěře, I. díl - srnčí zvěř“ od pravděpodobně neznámějšího českého vábiče Václava Svobody, „Vábení srnců“ z dílny Švéda Mikaela Thama, „S vábničkou v ruji“ v podání našeho východního souseda Karola Mihálka nebo „S vábničkou na cestách - srnec obecný“, pod kterou je podepsán Petr Joo.
Všem kolegům v zeleném přeji do nadcházející srnčí říje hodně úspěchů a ještě více zážitků při jednom z nejkrásnějších způsobů lovu srnců.
Mgr. Josef DRMOTA
 
Zpracování dat...