Časopis Myslivost

Novela mysliveckého zákona v širších souvislostech

Myslivost 8/2015, str. 8  Martin Horálek
Nový myslivecký zákon, který připravuje Ministerstvo zemědělství, bude mít podle mého přesvědčení s myslivostí jen pramálo společného. Ve skutečnosti půjde o další vstřícný krok vůči zemědělské lobby. Oči pro pláč pak zůstanou těm, kteří možná naivně považují půdu, pole a lesy za něco víc, než jen pouhý zdroj finančního zisku.
Tohle nedopadne dobře
Jako většina ženatých mužů, i já mám svou tchýni. V rozporu s vtípky z pánských klubů, ta moje je doslova zlatá ženská. Má ale přeci jen jednu vadu – téměř absolutní negativní pohled na život. Svět vnímá jako nekonečnou sérii nástrah a potenciálně hrozících katastrof. Zkrátka a dobře, většinou má pocit, že tohle nedopadne dobře. Stejnou větou bych charakterizoval současné dění kolem novely mysliveckého zákona. Důvody, které mě vedou k veskrze skeptickému očekávání věcí příštích, se pokusím podrobněji rozebrat.
 
Dělostřelecká příprava – základ úspěchu
Valnou část svého profesního života jsem strávil v médiích a v public relations (PR). Mnoho let jsem pracoval pro mateřskou stranu současného ministra zemědělství. Občas tak proto dokážu číst tzv. mezi řádky a dávám si do souvislostí věci, které spolu na první pohled až zase tolik nesouvisí.
Jedno z pravidel „politické základky“ praví, že když chcete úspěšně realizovat velkou změnu (a připravovaná novela Zákona o myslivosti bude velkou změnou), nesmíte podcenit důkladnou mediální přípravu. V používané hantýrce jsme tomu říkávali - dělostřelecká příprava. Většinou se jedná o sérii článků, tvrzení a vystoupení, které připraví terén pro to, co má přijít. A právě taková „dělostřelecká příprava“, už několik měsíců probíhá v některých oblastech, které se podle vyjádření z Ministerstva zemědělství mají stát předmětem změn v mysliveckém zákoně.
 
Černá zvěř jako symbol
Postmoderní člověk žije stále rychleji. Požaduje stručné a jasné informace – v soudobém slangu se užívají výrazy jako klip a flash. I proto roste význam jednoduchých hesel a symbolů. V našem případě se takovým symbolem stala černá zvěř.
Stále častěji je nám předkládáno k věření, že přírodu ohrožují ničivé tlupy černých monster. Stávají se nebezpečné lidem, ohrožují potravinou soběstačnost Česka a svědomitý občan zcela pochopitelně požaduje rychlé a účinné řešení.
Bohužel se na téhle mediální vlně svezla i řada myslivců. Ačkoliv právě my bychom se měli vyznačovat tím, že jsme schopni používat svůj mozek, v této souvislosti příliš prozíraví nejsme. Zaujatě se přeme, zda budeme lovit bachyně a kňoury celý rok, mlsně pošilháváme po případné státní dotaci na noktovizory a protože máme pocit, že se to po nás chce, kajícně se bušíme do prsou (když ne přímo do hlavy) a vyčítáme si navzájem, kdo a čím způsobil přemnožení černé zvěře.
A nikdo (nebo téměř nikdo) nemá odvahu jít proti proudu a připomenout, že v tomto případě zaměňujeme příčinu za následek a svými sebemrskačskými výlevy jen pomáháme zaretušovat skutečný důvod přemnožení divokých prasat!
Zcela stranou pak nechávám další velké téma – a sice to, že i divoké prase je (nebo by alespoň mělo být) pro nás myslivce především zvěří, a podle toho bychom se k ní také s úctou, s respektem a s ohleduplností měli chovat a chránit ji.
 
Pohled z druhé strany
Jsem přesvědčen, že se musíme naučit odolávat společenskému tlaku a zcela racionálně argumentovat, že pravé důvody nárůstu početních stavů černé zvěře (a stavů zvěře spárkaté obecně) je nutné hledat také jinde, než jen u myslivců. V této souvislosti je potřeba začít mluvit především o způsobu současného hospodaření, o struktuře preferovaných plodin, o agrotechnických postupech. Svůj podíl má ale i masivní nárůst urbanizace nebo výrazně častější pohyb lidí ve volné přírodě.
Měli bychom už konečně nalézt odvahu veřejně upozorňovat na to, že za rekordní výnosy a zisky zemědělců zaplatíme masivní devastací přírody. My přece máme nejen vzdělání, ale také praktické zkušenosti s tím, jaké důsledky s sebou nese používání insekticidů a herbicidů na našich polích. Můžeme vyprávět o tom, co s volně žijícími živočichy dělá v posledních letech třeba tak oblíbený postřik Roundup. A na rozdíl od tzv. ochránců přírody neřešíme pseudoproblémy typu motáků a krkavce, kterých je pravděpodobně víc než koroptví, ale zato bezmocně skřípeme zuby nad tím, kolik života skončí na žacích lištách moderních strojů s širokým záběrem a s vysokými pojezdovými rychlostmi.
 
Biopaliva – aneb trochu jiný symbol
Pokud jsem v předcházejících odstavcích hovořil o tom, jaký význam má v současných médiích symbol, nemohu opominout další příklad, kterým se v posledních týdnech stala biopaliva. Tentokrát se jedná ale spíš o symbol zaručeného zisku pro úzkou skupinu podnikatelů na účet nás všech ostatních. Abych nebyl osočen z podjatosti, uvedu jen několik skutečností, na které opakovaně a dlouhodobě upozorňuje renomovaný přírodovědec a spoluautor petice Za obnovu zemědělské krajiny - doc. RNDr. Jakub Hruška, CSc. (podrobněji v časopise Respekt- Žlutá, kam se podíváš). Myslím, že jsou sami o sobě dostatečně vypovídající:
1) Biopaliva se dnes v ČR pěstují na více jak čtvrtině veškeré polní výměry.
2) Zemědělci lžou, když tvrdí, že za tento stav je odpovědná Evropská unie. Je pravdou, že jsme při vstupu přijali závazek, že do roku 2020 nahradíme 10 % spotřeby energie v dopravě obnovitelnými zdroji. Jenže Unie neukládá žádný konkrétní způsob, jak k tomu dospět. Doc. Hruška například uvádí ilustrativní příklad Rakouska, které se chystá splnit závazek rozvojem elektrických vlaků, které budou z nemalé části využívat elektřinu z alpských vodních elektráren. My jsme se ovšem rozhodli pěstovat na polích řepku! A že jsme se do toho pustili opravdu důkladně, dokazuje i skutečnost, že jsme se stali největšími pěstiteli řepky v EU (17 % veškeré orné jsou osety právě touto plodinou). Ostatně – připadá mi poměrně vypovídající, že mezi deseti největšími evropskými pěstiteli řepky je sedm z postkomunistických zemí. Zřejmě i to naznačuje cosi o úctě k vlastní půdě, přírodě a zemi.
3) Při pěstování biopaliv používají zemědělci vysoké dávky chemikálií, které zabíjí „nežádoucí“ hmyz i rostliny. Čeští zemědělci tak narušili křehkou přírodní rovnováhu, a ačkoliv si to povětšinou odmítají připustit, jsou minimálně spolu-zodpovědní za neustálý úbytek drobné zvěře, za nemalé problémy včelařů, za to, že mizí další druhy hmyzu, které jsou schopny opylování atd.
Doslova doc. Hruška v této souvislosti uvádí: Česko je smutným rekordmanem v poklesu počtu druhů denních motýlů, polního ptactva a planě rostoucích rostlin. Naše krajina pustne a představa, že tím přicházíme jen o jakousi nepotřebnou nadstavbu, je mylná. Ponížení zemědělské krajiny na pouhý krátkodobě fungující výrobní prostředek se může i v relativně krátké době vymstít, dnešní nadbytek mohou rychle vystřídat těžké časy. Pěstování řepky (ale i jiných plodin, například kukuřice pro bioplynové stanice) je typickým příkladem způsobu uvažování, který vede do slepé uličky. Máme toto nynější technologicko-dotační šílenství zapotřebí? Bezesporu ne, prosadit alternativu je však těžké. Zemědělci dělají to, co je výhodné a přináší zisky, jenže ty dnes určuje především systém podpor a dotací.
 
Třeboňský kapr si rybník nevypustí
Uvedenou citací respektovaného přírodovědce se tak oklikou vracím k jádru problému novely mysliveckého zákona. Tu totiž připravuje stejné ministerstvo a stejný ministr, který rozděluje zemědělcům dotace, jež jsou hnacím motorem dnešního systému.
Výše uvedená fakta vypovídají o tom, že stávající systém podporuje (nebo minimálně umožňuje) způsoby hospodaření, které jsou k přírodě nešetrné a vážně ji poškozují. Jinými slovy – finanční profit pracovníků v zemědělství je upřednostněn před zájmy těch, kteří stojí o zdravé životní prostředí, o pole s přirozenou skladbou fauny a flóry, o rozmanitou krajinu, která je schopná přirozeně pohlcovat a uchovávat vodu, odolávat větrům, poskytovat úkryt zvířatům...
Ano, ten systém je sice nemravný a v mnoha případech doslova a do písmene smrtící. Umožňuje ale, aby dotační penězovod z Bruselu bez problému vyústil v kapsách českých a moravských zemědělců – a o to se jedná především! Kvůli několika uhynulým zajícům si přeci nebudeme kazit kšeft, ne?
 
Ministr Jurečka ví přesně, co dělá – a také to udělá!
Jak jsem již uvedl, s Marianem Jurečkou jsem se seznámil v dobách, kdy pracoval v zemědělství a po jeho ministerské kariéře nebylo ani vidu ani slechu. Už tehdy jsem s ním vedl vášnivé debaty, ze kterých vysvítal diametrálně odlišný pohled na realitu mě jako myslivce a jeho jako zemědělce. Právě tato zkušenost stojí za mým přesvědčením, že připravovaná novela Zákona o myslivosti bude pro myslivce krajně nepříznivá.
Ale pozor! Marian Jurečka je v oblasti myslivosti velmi dobře zorientován. Má potřebné znalosti, umí argumentovat a pracovat s fakty. Ale pokud bude muset volit mezi prospěchem zemědělců a prospěchem volné přírody (potažmo zvěře a myslivců), jeho priorita je, obávám se, naprosto zřejmá.
Míru mých obav přidává i to, že snaha o revizi mysliveckého zákona přichází v době, kdy je největší stavovská myslivecká organizace těsně před volebním sjezdem oslabena vnitřními spory a v řadě ohledů vlastně nefunguje - minimálně co do účinného lobbingu a zpracování kvalitní legislativní oponentury.
Dalším negativním faktem je to, že mezi zvolenými zákonodárci v horní i dolní komoře Parlamentu je myslivců jako šafránu. Pryč jsou doby, kdy se o myslivcích říkávalo, že je to v Parlamentu nejsilnější lobbistická skupina vůbec. Pryč jsou časy, kdy nám v tomto ohledu třeba rybáři a hasiči mohli jen závidět.
 
Závěrem
Mohu se mýlit, ale připadá mi, že mnoho myslivců si stále ještě odmítá připustit, že existuje polarita mezi zájmy většiny soudobých zemědělců a zájmy mysliveckými. Jedním z důvodů bude zřejmě i to, že řada myslivců (včetně nejvyšších představitelů ČMMJ) pracuje buď přímo v organizacích spravovaných výše zmíněným ministerstvem, nebo na zemědělském byznysu v nějaké formě profituje. Podle mého názoru se jedná minimálně ve volených funkcích ČMMJ o střet zájmů a tito lidé by se podle toho měli zachovat.
Stejně tak musím dodat, že z vlastní zkušenosti znám „bílé vrány“ mezi zemědělci, kteří praktikují ekologické a k přírodě šetrné způsoby hospodaření. Je to pracnější, asi i méně ziskové. Ale už po několika letech se to ve volné přírodě docela výrazně projevuje. Takovým patří můj hluboký obdiv a respekt. Tím spíš nechápu, proč právě oni nejsou státem vysoce preferovanou skupinou zemědělců.
Na závěr musím alespoň v minimální míře pravděpodobnosti připustit variantu, že výsledná podoba novely Zákona o myslivosti s podpisem Mariana Jurečky bude veskrze povedeným legislativním dílem a všem se nám s ní bude lépe dýchat. V takovém případě budu upřímně rád, že jsem se pro tentokrát ve své pesimistické předpovědi zcela mýlil a všem zainteresovaným rád vyseknu poklonu. A že bych se v tomto případě mýlil nadevšechno rád!
Martin HORÁLEK
(autor je bývalým tiskovým mluvčím KDU-ČSL,
působí jako myslivecký hospodář,
je členem Řádu sv. Huberta
a členem Klubu autorů při ČMMJ)
 
Zpracování dat...