Časopis Myslivost

 
Narodil se kolem páté či šesté hodiny ranní čtrnáctého května 1316 v gotickém pražském paláci U kamenného zvonu, v pořadí jako třetí potomek českého královského páru Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Po dcerách Markétě a Jitce to byl konečně vytoužený syn. Pokřtěn byl jako Václav po otci a zavražděném bratrovi matčině, dostal jméno českého zemského patrona.
Popisovat další osudy maloletého kralevice, zvláště v náručí matky v nucené internaci na Lokti či Křivoklátu, nepřísluší tomuto článku.
V dubnu 1323 byl na otcův příkaz vypraven do Francie. Od synova pobytu zde si jeho otec sliboval, že podobně jako kdysi on, naučí se rytířským dovednostem a chování, jeho však více přitahovalo rozvíjení ducha. Sedmiletý princ se zde ocitl v mimořádné přízni královského dvora a těsně po biřmování přijal za své jméno svého královského kmotra Karla IV. zvaného Sličný. Byl neformálně přijat do královské rodiny a po letech strávených ve zdech majestátných hradů obklopených hlubokými lesy se také poprvé setkává s lovem a lovci. Dne 15. května 1323 byl oženěn s přibližně stejně starou Markétou nazývanou Blanka z Valois. Svatba sedmiletých dětí byla neobvyklá i v tehdejší době.
Ale vraťme se však k počátkům jeho celoživotní lovecké vášně. Byli to především jeho učitelé na královském hradě Saint-Germain en Leye, kde jej kaplan Jean Viviers, později Loyset z Leuveciennes a panoši Pierre z Bouves, Thomas Prieur a Stanequin učili jízdě na koni, zacházení se zbraněmi jak válečnými, tak loveckými, psářství, stopařství, ale i dovednostem potřebným pro dlouhodobý pobyt při loveckých výpravách do přírody. Tyto dovednosti v budoucnosti ve svém životě naplno zúročil.
Tradovaným omylem však je, že studoval přírodní vědy na už tehdy proslulé pařížské Sorbonně. Sám Karel IV. ve svém životopise Vita Caroli o svém vzdělání napsal, že „…z Boží milosti jsem byl vycvičen, abych dovedl mluvit, psát a číst nejen česky, ale francouzsky, italsky, německy a latinsky, že jsme mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého.“ Skutečné studium následníka trůnu na univerzitě ale nebylo ve čtrnáctém století zvykem.
Ve čtrnácti letech opustil kralevic s manželkou Blankou Paříž a odjel k otci do Lucemburku. Bylo to někdy na jaře 1330. Zde se měl spravováním rodového hrabství připravovat na panovnické povolání. Podle dobových zvyklostí začal žít s Blankou manželským životem, neboť byli ve čtrnácti letech považováni za plnoleté.
To však netrvalo dlouho a král Jan Lucemburský povolal svého syna do severní Itálie, kde vytvářel lucemburskou enklávu. V Itálii zažil snad všechna možná „poprvé“. Okusil si zástupnou správu i samostatnou vládu v Lucce, vydal zákoník, založil vlastní hrad, prošel nelehkou bitvou, přežil zrádný atentát a byl obdařen varovným prorockým snem.
Jak procházel zmíněnými událostmi, vytvářel si vlastní představu o způsobu vlády a morálních zásadách. Odklonil se od otcovy lehkovážnosti, ale poučil se také o diplomatických úskocích, klamu a zradě. Okouzlen byl krásou a bohatstvím italských měst, paláců, kostelů, katedrál. Nové zkušenosti se spojily se zážitky z Francie a vše poznané Karel časem zúročil.
Naplněn mnoha předsevzetími se vydal do země, kterou si z dětství sotva pamatoval, ale přesto byl rozhodnut učinit ji „svým“ královstvím.
Doba prožitá v Itálii nebyla pro mladého Karla jen školou válčení a diplomacie. I zde se se svou družinou věnoval ve volných chvílích lovu a také – ženám.
Karel byl atletické postavy, na svou dobu i mimořádně vysoký, sto třiasedmdesát centimetrů, pohledný muž. Žhavá italská půda, dlouhodobé odloučení od manželky, ale i rodové sklony Lucemburků ho zřejmě svedly k divokému sexuálnímu životu, k čemuž se přiznal ve svých pamětech. „Ďábel, který stále hledá a ustavičně se držel při našem otci, aby nás svedl z cesty pravé do osidel špatnosti a smilství, a tak byvše svedeni od lidí zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými…“ Eneáš Silvius Piccolomini ve své Historii české popsal toto Karlovo životní období: „Když dlel v Parmě, mnoho cizoložil hýře nevázaně jako jinoch a neustal od toho ani na pokárání otcovo.“
Proč toto připomínám? Proto, že jeho příběh v této fázi je ne nepodobný příběhu patrona všech myslivců a lovců sv. Huberta. Karlovi se totiž jednoho dne ve snu zjevil anděl Páně, vyzvedl jej do vzduchu a před jeho zraky další anděl uťal jednomu šlechtici mečem mužství a ten pak v bolestech umíral sedíc na koni. Anděl kralevice vyzval, aby se vyvaroval podobného hříchu smilství, nebo by ho mohly postihnout ještě horší věci…
Tím mužem ze sna měl být Dauphin z Vienne, jehož babička byla sestrou Karlovy babičky. Karlem tento snový zážitek zřejmě dost otřásl, už proto, že Dauphin skutečně zakrátko zemřel, a změnil svůj dosavadní lehkomyslný přístup k životu. Dal se na pokání, i na lovu se často věnoval rozjímání a spřádání plánů jak oživit a zkulturnit svoje državy.
České království se tehdy nacházelo v zoufalém stavu. Jan Lucemburský udělil v lednu 1334 Karlovi titul moravského markraběte. Karel začal s obnovou královského paláce Pražského hradu. Markrabě se začal opírat o čtveřici pánů, s nimiž se poznal už před časem v Meranu a byli mu společníky při loveckých výpravách – Jana Volka, který se později stal olomouckým biskupem, Petra z Rožmberka, nejvyššího komorníka a zemského hejtmana, Viléma z Landštejna, královského podkomořího a později nejvyššího pražského purkrabího a Těmu z Koldic.
V roce 1340 Jan Lucemburský definitivně oslepl na obě oči, a proto již o rok později Český zemský sněm přijal jeho návrh, aby se jeho syn Karel stal mladším králem – rex junior.
Běh politických, kulturně společenských i diplomatických událostí doma i ve střední Evropě poté nabral rychlý spád. Třicátého dubna 1344 povýšil papež Kliment VI. na Karlův návrh pražské biskupství na arcibiskupství. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic a jednadvacátého listopadu byl položen základní kámen ke katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Jedenáctého července 1346 byl moravský markrabě Karel zvolen římským králem a o měsíc a půl později, šestadvacátého srpna, v bitvě mezi Francouzi a Angličany u Kresčaku padl král Jan Lucemburský. Karel byl jen lehce raněn.
V listopadu byl Karel IV. v Bonnu korunován na římského krále, druhého září 1347 pak v rozestavěné katedrále sv. Víta na krále českého. Společně s ním byla korunována i jeho manželka Blanka z Valois.
O měsíc později vytáhl v čele českého vojska proti císaři Ludvíku Bavorovi. K bitvě však nedošlo, protože Ludvík nečekaně zemřel.
V roce 1348 král Karel založil Nové Město pražské, univerzitu a desátého června započal se stavbou hradu Karlštejna. Zemřela jeho první žena Blanka, kterou již na jaře příštího roku vystřídala v loži i na trůně Anna Falcká.
Dne 25. června 1349 byl Karel IV. znovu korunován římským králem.
Počátkem roku 1353 zemřela jeho druhá žena a vzápětí se oženil s teprve čtrnáctiletou Annou Svidnickou.
Koncem září 1354 započal v doprovodu dvou a půl tisíce rytířů svou korunovační jízdu do Říma. Pátého dubna 1355 byl v římském chrámu sv. Petra papežem pověřeným kardinálem legátem Pierrem de Colombiers korunován na římského císaře. Na císařovnu byla korunována i Anna Svidnická. Šestadvacátého února 1361 se jim narodil v Norimberku syn, budoucí český a římský král Václav IV.
Rok 1356 se do dějin zapsal Zlatou bulou, zákoníkem upravujícím pozici českého krále a českého státu v říši, nadřazenou všem německým kurfiřtstvím. Již předtím vydal zákoník Majestas Carolina.
V roce 1357 zahájil Karel IV. stavbu Kamenného mostu.
V květnu 1363 se počtvrté oženil, jeho manželkou se stala Alžběta Pomořanská.
V roce 1365 se v Arles uskutečnila poslední Karlova korunovace, tentokráte na burgundského krále. V lednu 1378 se v Karel IV. sešel v Paříži s francouzským králem Karlem V. a jednali spolu o možném budoucím rozdělení Evropy. O deset měsíců později, devětadvacátého listopadu římský císař a český král Karel IV. zemřel na Pražském hradě…
 
Nebyly to jen počiny zkušeného a vzdělaného vladaře, humanisty, budovatele a diplomata, kterými se jako nejobdivovanější a nejuctívanější osobnost zapsal do našich národních dějin. Jako člověk z masa a kostí i on měl své záliby.
Vedle krásných žen a dobrého vína to byl lov, kterému propadl již v jinošském věku a věnoval se prakticky až do svých poledních dnů. Čas, ve kterém žil a vládnul, byl charakteristický nejen jeho připodobněním k legendě o svatém Hubertovi, ale také tím, že doba předchozí německé kolonizace zatlačila velkou zvěř z české krajiny do hlubokých lesů.
Šlechtici stále více využívali k svým rozmarům delších pobytů na hradech, stavěných uprostřed hvozdů. Pokud nestavěli sídla nová, vykupovali již vybudovaná, pokud se zástavou dostala do cizích rukou. Lucemburkové si nejvíce oblíbili v královských lesích hrad Křivoklát a Žebrák, Karel IV. vyplatil ze zástavy bývalé lovecké hrady Václava I. Týřov, Nižbor a Zbiroh. Jeho plné oblibě se těšil lovčí dvůr nazývaný Králův Dvůr u Berouna, Kamýk a Dobříš. Mnohé vážné státní záležitosti byly vyřizovány na loveckých sídlech uprostřed lesů, což je v Karlově případě nejvíce spojováno právě s hradem Karlštejnem, který začal budovat v roce 1348.
Postupná kolonizace lesní půdy, kterou Karel IV. plně podporoval, a to přímo i nepřímo, přinesla mnoho lovecky cenných prvků. Například pro každou nově založenou ves byla vymezena určitá plocha, jež byla dělena v tzv. lány. Pokud z jakéhokoliv důvodu zůstal některý lán nevymýcen, vznikalo tak množství drobných oddělených lesních parcel uprostřed bezlesé krajiny, které se někdy zachovaly až do dnešní doby a staly se stavebním kamenem moderní krajinotvorby, vyhovující chovu zejména drobné zvěře.
Totéž platí také o rybníkářství, vinařství a těžbě rud. Karel IV. a první český arcibiskup Arnošt z Pardubic všemožně podporovali budování rybníků, z jejich iniciativy bylo dokončeno Máchovo jezero, budovalo se na Pardubicku, Královéhradecku, Rokycansku, Chýnovsku i jinde.
Hornictví spotřebovalo lesy v okolí horních osad jako byla Kutná Hora, Jihlava, Stříbro.
Nové vinice byly zakládány na Mělnicku, Litoměřicku, ale také u Znojma, Pavlovic či Velehradu.
Sledujeme-li okolnosti, které ať příznivě či nepříznivě ovlivňovaly prostředí, v němž tehdy žila zvěř, musí nám být zřejmé, že se dynamickým změnám v krajině musela druhově přizpůsobit, nebo se tyto změny odrazily na jejích početních stavech.
Z časů panování Karla IV. má naše lovectví i první písemné památky. Nejsou sice všechny původní, ani české, nejsou také přímo věnovány myslivosti, ale přesto její dějiny z nich mohou čerpat mnoho poučného.
Především je třeba připomenout dílo boloňského senátora Petra de Crescenciis (1233–1320), zvaného Crescencius. Jeho pojednání Ruralium commodorum libri XII. neušlo ani Karlu IV., neboť první opisované latinské exempláře této knihy pocházejí z jeho doby. Autor zde ve dvanácti kapitolách píše o výhodách dobrého hospodaření na venkově – jednotlivé části jsou pojmenovány Hospodářský dvůr – místo a správa, Rostliny – obdělávání polí, Zemědělské rostliny, Vinice a stromy, Zahrady – rostliny zahradní i divoké, Louky a háje, Parky a viridaria, Živočišstvo – dobytek, drůbež, zvěř, ryby a včely, zvěrolékařství, Lov divokých zvířat, Přehled látky celého díla, Rozvrh zemědělské práce podle měsíců v roce.
Tato kniha však není jediná. Doba panování Karla IV. zanechala totiž našemu písemnictví i veršované slovníky, jež jsou připisovány benediktinskému mnichovi a mistru Karlovy univerzity Bartoloměji Klaretovi. Bohemarius Glossarius je malá encyklopedie tehdejšího vědění, v níž se učenec nejspíše s několika spolupracovníky, pokusil vytvořit české názvosloví pro potřebu všech tehdejších vědních oborů. Příroda a zvěř mezi nimi nemohla chybět. Autor nám zanechal seznam tehdy v Čechách žijících savců a ptáků, ale rovněž množství s lovem spojených pojmů. Je tam uveden medvěd, vlk, liška, hranostaj, tchoř, kuna, rys, kolčava, ježek, jezevec, srnec, jelen, zajíc, veverka, prase divoké, sysel a krtek, resp. vrabec, skřivan, jeřáb, slavík, drozd, křepelka, vlaštovka, labuť, bažant, dudek, hrdlička, kukačka, sojka, vrána, havran, krkavec, straka, drop, koroptev, dlask, čáp, tetřev, volavka, kavka, lyska, strakapoud, čížek, lelek, vlha, hýl, sýkora, čermák, strnad, stehlík, špaček, sluka, pěnkava, kos, kvíčala, bukač, střízlík, konopka, křivonoska, skorec, kachna, husa, orel, sup, raroh, káně, krahujec, jestřáb, výr, luňák, ostříž a poštolka. V dodatcích Glossaria se pak ještě objevují názvy daňka, jiřičky, holuba hřivnáče, pěnice, tetřevce, čírky, brávníka, konipase, žluny, chřástala a sokola. Samostatnou kapitolou byl bobr, který pro Karlovu dobu neznamenal jen cennou a nejčastěji využívanou kožešinu, ale byl i vyhledávaným pokrmem, zejména v době postní, i ceněným léčivem. Protože žil ve vodě, řadili ho staročeští slovníkáři v čele s Klaretem společně s vydrou mezi ryby!
Z historických pramenů je možné jen velice těžko získat objektivní přehled o stavech zvěře, které v době panování Karla IV. v našich zemích existovaly. Soudobí kronikáři totiž zaznamenávali okolnosti vztahující se k lovu pouze epizodně a jejich údaje je třeba brát s rezervou, protože lze těžko posoudit, do jaké míry se týkají výhradně českých a moravských území.
Marignola ve své knize sepsané v letech 1355-1363 na výslovné přání císaře Karla IV. Kromě jiného uvádí, že v Čechách žije nesčíslné množství zvířectva lesního, jako jsou medvědi, divoká prasata, jeleni, srnci, losi, tuři a zubři. Naprosto nemůžeme brát vážně zprávu o posledních třech uvedených druzích, a to už proto, že se jedná o tak význačnou zvěř, že by se zmínky o ní nejspíše zachovaly i v jiných písemných pramenech a památkách.
Na území celého státu bezpochyby zcela jistě žily další Marignolou jmenované zvířecí druhy, které Karel IV. se svou družinou s oblibou lovil. Kromě jelenů a divočáků to byl už zmíněný bobr. Ostatně mistr Havel, císařův lékař, doporučoval svému panovníkovi jako posilující pokrm zvěřinu koroptví, tetřívků a bažantů, ale také různě upravený bobří ocas či jelení ráže. Naproti tomu pokládal za závadné požívat zvěřinu liščí a medvědí, jakož i starou solenou zvěřinu vůbec.
Karlovi IV. je často neprávem připisováno, že u nás založil chov bažanta. Pravlastí tohoto druhu byla Kolchida, území mezi severními svahy Kavkazu a východním pobřežím Černého moře. Poté se bažant rozšířil do Řecka, Středomoří, západní Evropy a na britské ostrovy. Kdo přivezl bažanty k nám, není známo. Mohli to být účastníci křižáckých výprav či putující mniši.
Jak dokládá listina císaře Ludvíka Bavora z února 1330, zavedl chov bažantí zvěře v Bavorsku král Jan Lucemburský, který je sem přivezl z Čech. Museli zde tedy již v tom čase být známi.
Ovšem zprávy o naší první bažantnici se zachovaly skutečně až z doby panování Karla IV. Založil ji u svého loveckého hrádku v Králově Dvoře u Berouna, aby v ní zúročil znalosti načerpané na francouzském královském dvoře, kde byl chov bažantů v bažantnicích zcela běžný. Různé zlomky historických zápisů, především kuchařských a lékařských, svědčí o tom, že chov bažantů u nás musel být v dobách lucemburských již značně a relativně dlouho rozšířen.
 
Obliba císaře a krála Karla IV. coby nadčasovým významem nezpochybnitelné historické postavy se odrazila i ve skutečnosti, že je po boku praotce Čecha, kněžny Libuše, svatého Václava či Jana Žižky nejčastějším hrdinou starobylých i novodobých českých bájí. V nich zejména vystupuje jako uvážlivý a moudrý panovník, horoucí český patriot. Jeho postava se z valné části objevuje ve zkazkách, které se patrně nikdy neudály, nicméně lidé si už bez nich Otce vlasti nedovedou představit.
Řada pověstí, v nichž hraje Karel IV. hlavní nebo jinou důležitou roli, je spojena s českými hrady, ale také lovem. Známý je například příběh, kdy nařídil všem čihařům, ptáčníkům a myslivcům, aby nachytali zpěvné ptáky, zvláště slavíky, aby jeho milované ženě Blance z Valois nebylo smutno na hradě Křivoklátě uprostřed těžko dostupných lesů. Nedržel je však v klecích, ale sám je vypouštěl ve stráních pod hradem. Slavíci se zde usadili a přinášeli radost nejen královně, ale všem. Proto se stezce pod hradem, kudy Blanka až do své předčasné smrti ráda chodila a naslouchala ptačímu zpěvu dodnes říká stezka slavičí…
Několik pověstí je samozřejmě spojeno s Karlštejnem. Třeba ta, kterou literárně ztvárnil Jaroslav Vrchlický a později Zdeněk Podskalský převedl do podoby hvězdně obsazeného filmového muzikálu Noc na Karlštejně.
Podle Vrchlického si král při svých loveckých výpravách na hrad nepřál, aby se na Karlštejně zdržovala jakákoliv žena, včetně královny. Ve skutečnosti se jedná ovšem o špatný výklad Karlova nařízení. V listině o založení karlštejnské kapituly se totiž praví, že ve věži s kaplí sv. Kříže „…není nikomu dovoleno spát nebo ležet s nějakou ženou, ani s řádnou manželkou“.
Snad vůbec nejznámější pověstí spojenou s loveckou vášní Otce vlasti je ta, hovořící o založení našich nejznámějších lázní Karlových Varů. Podle pověsti prý jednou Karel IV. štval v královských hvozdech v okolí hradu Lokte statného jelena. Lovecká vášeň ho přitom posedla natolik, že se značně vzdálil od své družiny a doprovázen pouze smečkou honicích psů zabloudil v hlubokých lesích do míst, kde dosud nikdo nebyl. Pronásledovaného jelena ohaři zahnali na vysoký vrch, ale jelen se odrazil a skočil odtud do malého jezírka, kde se opařil a uhynul. Psi se pustili za ním, ale sotvaže vběhli do jezírka, se zoufalým kňučením zase honem z vody vyběhli ven. Ta voda totiž doslova vařila, klokotala, stoupala z ní horká pára a dokonce občas vytryskl gejzír do výše.
Karel samým překvapením zíral na ten div a pochopitelně nezůstalo jen u obdivu. Když za ním dorazila jeho lovecká družina, pověřil loketského lékaře Baiera, aby vodu v jezírku prozkoumal. A vida. Měla blahodárné léčivé účinky a Karlovi údajně pomohla zbavit se žaludečních potíží a dokonce si prý vyléčil zranění, která utrpěl v bitvě u Kresčaku.
Nechal tedy jezírko horké vody vyčistit, ohradit a pojmenoval ho Vřídlo. Také podle pověsti nechal nedaleko postavit lovecký zámeček, kde v kamenné vaně mohl pohodlně sedět a léčit si své neduhy. Sedíc jednou v Kaiserstuhl, kázal založit nové královské město, které dnes nese jeho jméno… Mimochodem – tato pověst má mnoho různých a barvitých verzí.
 
A jsme u konce loveckého příběhu panovníka, který se nikdy nepovažoval jen za vykonavatele světské moci, ale byl si jist, že se pohybuje napůl mezi světem pozemským a nadpozemským. Mezi jeho oblíbené vize patřila ta, jak to vypadá v království nebeském. Koneckonců vládl svaté říši.
Když na Pražském hradě umíral a kolem jeho lůžka se shromáždili jeho nejbližší – císařovna Alžběta Pomořanská, jeho synové Václav, Zikmund a Jan i pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, znenadání se ze všech pražských věží ozvaly tři gongy zvonů a současně se rozezněl umíráček na věži katedrály sv. Víta. „Už mne volá Pán,“ řekl císař. „Bůh budiž s vámi na věky!“ To byla jeho poslední slova. Za nekončícího slavnostního vyzvánění zvonů se pak jeho duše odebrala do nebeských lovišť.
To, že se zvony samy od sebe rozezněly, překvapilo i svatovítského zvoníka, neboť klíče od věže měl v koženém měšci u sebe. Stejně tak se divili zvoníci po celé Praze. To zvony doprovázely císaře a krále, lovce a myslivce přezdívaného Otcem vlasti na jeho poslední pouti. Žádnému jinému českému panovníkovi nenáleželo takové laskavé a nad míru výstižné označení větším právem než Karlovi …
 
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímek archív autora