Časopis Myslivost

 
Čtenářům našeho časopisu Myslivost jsem svého času v reportáži Ve stopách času faktograficky doložil, že devastaci krajiny, zejména zemědělské půdy, mají na svědomí zemědělci samotní. Ti především! Podle ohlasu některých čtenářů je zřejmé, že starší generace myslivců mají stejný názor. Ale pozor! Změny v krajině zemí moravských a českých nemají na svědomí ti původní sedláci, rolníci, jak se dříve lidem hospodařícím na roli dědičné říkávalo. To byli skuteční hospodáři, kteří nakládali s ornou půdou uváženě, na základě získaných poznatků od svých pradědů, dědů a otců. Tito lidé už – bohužel – téměř vymřeli. Jejich potomci zděděnou půdu buď prodávají developerům, nebo pronajímají velkopodnikatelům. Takže dnes se zemědělskou půdou nakládají – z velké části – lidé, kteří z lánů hodlají vytěžit maximum zisku, aniž by brali ohled na důsledky této exploatace. Samozřejmě, že nehodlám paušalizovat, protože bych nerad urazil skutečné zemědělce, kteří mají k rodné půdě opravdový vztah založený na respektování přírodních zákonů. Jenže těchto opravdových sedláků je velmi málo. Bohužel!


Přírodní spojité nádoby
Honitba, v níž se pohybuji od ranného mládí, byla do konce sedmdesátých let bohatá zejména na zvěř zaječí. Pamatuji úžasné kruhové hony s výřadem několika set zajíců! Postupně však s mizejícími mezemi a díky zhoubným účinkům chemických prostředků začalo zajíčků ubývat, až to dnes dospělo do stavu vzácného a stále vzácnějšího výskytu této skromné, ale nádherné zvěře, kdysi neodmyslitelné součásti krajiny.
Profesor Jarda Ašmera, můj učitel a rádce, mi jednou vypočítal, kolik bylin zajíc potřebuje jednak ke stravování, jednak k ozdravování. Maně vzpomínám: mateřídouška, jitrocel, bojínek, lipnice, pampeliška, rozrazil, pýchavka, popenec, zběhovec, jetel bílý, tolice vojtěška.. Skončil s výčtem asi u třicátého druhu. Ptám se: kolik ze současných myslivců alespoň část vyjmenovaných rostlin zná?
A rovněž se moje otázka týká i znalostí současných zemědělců. Výše zmíněná „zemědělská kultivace“ však většinu této flóry z naší krajiny zcela nebo ve velké míře eliminovala. Vzala tak možnost obživy a existence mnoha živočišným druhům – od brouků počínaje a obratlovci konče.
Všechny přírodní procesy jsou spojité nádoby. Člověk však pomyslné tepny, kterými tyto nádoby byly propojeny, z velké části buď narušil, nebo zcela zlikvidoval. A stále dravější pronikání člověka do krajiny různými aktivitami bez ohledu na potřeby ostatních „spolubydlících“ na naší planetě má možná větší negativní vliv, než globální oteplování.
 
Narušená rovnováha
 S ničením krajiny, které v současnosti vnímám jako velmi intenzivní a nekončící, ale naopak, začínají problémy narůstat. Zemědělské půdy ubývá, je ničena erozí, zastavována vším možným, pokrývána asfaltem a betonem, vytěžována bez ohledu na důsledky. Letošní květen byl opět ve znamení žluté barvy. Statisíce hektarů orné půdy pokryla řepka. Ekonomicky významná plodina – z pohledu těch, kdo s ornou půdou hospodaří.
A tyto podnikatele nezajímá a nebude zajímat „nějaký zajíc či koroptev nebo bažant“. Jejich zásadním pohledem na současný svět je – zisk! A v této činnosti jsou podporování tzv. „společenskou objednávkou“. Ztráty na zvěři a jiných druzích fauny a flóry je nezajímají, jsou pro ně podružné, bezvýznamné…
Zemědělská technika je stále dokonalejší, mohutnější, výkonnější. Kolik mláďat zvěře má každoročně na svědomí, lze jen těžko odhadnout. Jarní ztráty drobné zvěře jdou zcela jistě do statisíců kusů. Když k tomu připočteme pernaté predátory, z nichž většina je chráněná zákonem (moták pochop, jestřáb, krkavec, volavka, čáp bílý i černý, vrána černá a šedá, káně, atd.), tak se nemůžeme divit nejen úbytku zajíců, ale i koroptví, bažantů, křepelek… Svou daň na drobné zvěři si vybere také zvěř škodící myslivosti – lišky, kuny, psíci mývalovití, norek americký, jezevec lesní, o toulavých psech a kočkách nemluvě…
A je to jen a jen člověk, který za narušení rovnováhy v přírodě může!
 
Člověk bez přírody být nemůže, příroda bez člověka ano!
Od počátku devadesátých let slýchávám frázi o „trvale udržitelném rozvoji“. Větší nesmysl lidstvo už definovat nemohlo. Ekologické problémy narůstají geometrickou řadou. A přitom jsou to problémy lidské společnosti, která proto, aby mohla fungovat ve smyslu stále většího komfortu vlastního života jednoho živočišného druhu homo sapiens, systematicky rozbíjí a ničí krajinu, ohrožuje přežití velké části živočišných a rostlinných druhů a vyvolává radikální změny klimatu.
Po roce 1990 nastal nejen u nás boom neomezené aktivity a ničím nebržděných individuálních a skupinových aktivit plynoucích z touhy po rychlém zbohatnutí. Což ovšem ve svém důsledku nesměřuje k dosažení maximálního dobra pro maximální počet lidí, nýbrž k ekologické a sociální destrukci. K čemu bude materiální bohatství, když nebude co dýchat, nebude dostatek vody?
Jsem bytostně přesvědčen o tom, že právě myslivci jsou ti, kdo vidí a zaznamenávají většinu tragických dopadů dravčího vztahu minimální skupinky lidské populace k přírodě. Novodobých „šakalů a hyen“.
Nedá mi, abych necitoval výrok amerického ekonoma Kennetha E. Bouldinga: „Věřit v možnosti neomezeného růstu v omezeném prostředí může jen blázen nebo – ekonom“. Dovolím si skromné doplnění platné v české provenienci – „…nebo bezohledný darebák s požehnáním politiků!“
 
Ochrana přírody – kdy a proč vznikla?
Aby však bylo jasno, tak se považuji nejen za myslivce, ale rovněž i za ochranáře. To platí dodnes, ovšem s touto námitkou: Abychom mohli koho a co chránit, tak musíme vytvořit podmínky pro zdravé, přirozené životní prostředí, které bude schopno nabídnout všem druhům fauny a flóry obživu, kryt a – klid! Je to však reálné? Vždyť zmenšujeme všemu živému životní prostor šíleným tempem! Jsou schopni současní ochranáři garantovat tyto základní podmínky?
Naše krajina je fragmentizována, drobena, tříštěna. Ochranáři jsou jen a pouze nepatrnou částí populace, jejich snahy však narážejí na tvrdou zeď odmítání těch, kdo se zaštiťují frází o trvale udržitelném rozvoji. Je jim dovoleno chránit tam nějakou žabku, onde broučka, rostlinku… Jediné smysluplné úspěchy jsou akceptovatelné ve formě národních parků, národních přírodních rezervací a zvlášť chráněných krajinných útvarů.
Nebagatelizuji, jen vyvozuji na základě vlastního poznání a přesvědčení. Snahy ochranářů vracet do krajiny dříve běžné druhy zvířat vedou mnohdy jen k dalšímu narušení rovnováhy. Viz vysazování bobra a vydry.
Krajina se zmenšuje, životní prostor pro zvířata rovněž tak. Mezi tzv. POKROKEM a OCHRANOU PŘÍRODY neexistuje rovnítko. Zvěř tady byla dávno před tím, než se vyvinul lidský rod. Trvalo tisíciletí, aniž by bylo nutno zvířata chránit. Ale lidská populace rostla a s přemnožením tohoto druhu – jednoho z mnoha – došlo k tragédii ve formě narušení vyváženého množství všeho živého, čím byla planeta Země bohatá a pestrá.
 
Jeden hot a druhý čehý!
Celoživotně zastávám názor, že bez úzké spolupráce myslivců a ochranářů nelze uvažovat o udržení života a tzv. biodiverzity v naší přírodě. Nelze si hrát na vlastním písečku, protože se křehké hrady z něho vystavěné snadno zhroutí. Jako dvě skupiny lidí, kteří mají k přírodě silný vztah, jsou vybaveni odbornými znalostmi a vědomi si odpovědnosti za budoucnost, bychom měli spojit síly. Jak toho však docílit, když existuje v řadě případů silná animozita, která spolupráci vylučuje? A co legislativní normy?
Vezměme dva zákony – Zákon č. 114 1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Ochranáři trvají na tom, aby v chráněných územích nebyla zvěř v době nouze přikrmována. Ve svém zákoně mají v tomto oporu. Náš myslivecký zákon nám však povinnost zvěř v době nouze přikrmovat ukládá! Z naší praxe víme, že úživnost v krajině – tedy ta přirozená – je stále nižší. Myslivci naši zvěř milují, ochranáři by měli snad také. Tvrdí však, že zvěř je přemnožená, a to díky myslivcům. Dnes mohu namítnout, že díky ochranářům jsou přemnoženy vydry, bobři, krkavci, atd.
A co znamená pojem „přemnožený druh“? Lidé znalí přírodních zákonů říkají – přemnožený je člověk a u něj se již projevují všechny z toho plynoucí důsledky.
Z toho můžeme vyvodit, že „přemnožení druhu“ je pojem vymyšlený člověkem. Příroda tento pojem nezná. Je to stav občas díky jistým okolnostem nastávající, který ale dovede rychle a dokonale řešit. Protože na rozdíl od člověka zná postavení a úlohu každého druhu v přírodním koloběhu.
Budeme stále omílat další pojem vymyšlený člověkem - „ochrana přírody“, nebo bychom se měli konečně začít zamýšlet nad šetrným využíváním toho, co nám příroda ještě nabízí a začít respektovat to, že na planetě nežijeme sami?
 
Vymahatelnost práva a úřednický šiml
Myslivci jsou z hlediska vymahatelnosti práva (stejně jako rybáři) snadno dosažitelní. Uvedu jeden příklad z Národní přírodní rezervace Polanská niva. Česká inspekce životního prostředí provedla kontrolu povoleného kácení dřevin. Vlastník pozemků doložil, že tak učinil přesně podle vydaného rozhodnutí. Tedy až na jeden případ, kdy mu bylo líto skácet strom, ale pouze odřezal větev, která bránila technice v projíždění. Dotyčný orgán to nazval „zmrzačením stromu“ a hrozil pokutou. Protože termín kácení ještě umožňoval vlastníkovi pozemků problém vyřešit skácením celého stromu, učinil tak. Výsledkem bylo zničení hnízda dudka chocholatého, který využil dutiny zmíněné dřeviny k založení rodu. Paradox! Nebo neznalost úředníka a jeho tvrdý přístup, který se ovšem opíral o zákonnou normu?
Podobně jsou myslivci omezováni v pohybu v chráněném území, ale samotní ochranáři nejsou schopni zvládnout anonymní turisty, jezdce na koni, majitele psů, řidiče terénních vozidel, kteří chráněnou oblast devastují zcela viditelně. Jenže v tomto případě (a nejen v tomto) je vymahatelnost práva více než pochybná.
 
Sečteno a podtrženo
Viděno očima starého myslivce, praktika, který více než sedmdesát let vnímá proměny přírody a z logiky vývoje – a v tomto smyslu získaných poznatků, vyplývá, že se stále rostoucími nároky lidské populace na komfort a životní standard bude ničení krajiny a přírody vůbec pokračovat ve stále větším rozsahu. Tento můj závěr není nijak objevný a ojedinělý.
V průběhu návštěvy nejvyššího představitele Číny vyslovil náš prezident názor, že s pomocí této velmoci může Česká republika vybudovat kanál Dunaj – Odra – Labe. Rovněž se hovoří o nutnosti stavby dalších přehrad. I zde se již začínají ozývat první hlasy typu –nestavějme v zátopových oblastech a nemusíme řešit problémy záplav zastavěné krajiny. A víme vůbec, co v koloběhu přírody záplavy znamenají? Na východním Slovensku to pocítili nebývalým rozmnožením křečka. A nutno si uvědomit, že to nebylo křečkem, ale neuváženým zásahem člověka.
Mizí tisíce hektarů orné půdy kvůli výstavbě nových komunikací, montážních hal, atd., atd.
Myslivec = myslet. Přemýšlet, uvažovat, vážit, hledat a nacházet řešení, protože jen náš, tedy lidský ohleduplný vztah k přírodě může zaručit budoucnost lidské populaci.
Myslivci ovšem ve vedení státu nestojí. Osobně patřím ke skupině těch nepočetnějších, kteří mají svou stavovskou organizaci – Českomoravskou mysliveckou jednotu. Myslivost řídí ministerstvo zemědělství. Ochranáři však mají také své ministerstvo. Odpovědnost tedy náleží politikům. Těm v první řadě!
Jsou si toho však vědomi?
Štěpán NEUWIRTH