Časopis Myslivost

Josef Nečas se narodil 16. března 1916 v Brně a podle přání otce se měl vyučit krejčovskému řemeslu a jednou převzít jeho krejčovskou dílnu. Rodinná tradice však byla spojena s prací v lese, a ta zřejmě formulovala zájem mladého studenta střední školy o živou přírodu kolem sebe. Již z období středoškolských studií existují doklady o jeho ornitologických pozorováních a prvních studiích o chování ptáků.
Zájem o ornitologii provázel Josefa Nečase i v době studií na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, svoje aktivity však rozšířil na zoologii volně žijící zvěře, myslivost a kynologii. Studia absolvoval s výborným prospěchem a již během studií pracoval jako pomocná vědecká síla. Jeho učiteli a osobními vzory byli prof. ing. A. Dyk, ing. dr. J. Lemarie, prof. ing. dr. O. Farský a další. Studium lesního inženýrství zakončil úspěšně promocí v roce 1939.
Do lesnického provozu vstoupil na Boskovicku, odkud přešel v roce 1945 na Lesní závod Břeclav jako vedoucí polesí Horní les. Po krátkém působení v této funkci přešel na Lesní závod Židlochovice jako myslivecký referent a zástupce ředitele.
V letech 1948 až 1952 působil postupně jako zakladatel, ředitel a následně hlavní inženýr na Lesním závodu Svitavy. V roce 1953 nastoupil ing. Josef Nečas jako výzkumný pracovník do Výzkumného ústavu lesa a myslivosti ve Zbraslavi, přesněji na dislokované pracoviště tohoto ústavu, které bylo zřízeno na Lesním závodu Židlochovice. Hlavním posláním tohoto pracoviště byl výzkum spárkaté zvěře.
Vědecké curriculum vitae začíná u ing. Nečase rokem 1945, kdy obhájil doktorát v oblasti ekologie a fenologie ptáků. Vztah k volně žijícím ptákům se odrážel také v praxi mysliveckého referenta na Lesním závodu Židlochovice, kde svojí odborností výrazně přispěl k zdokonalení provozu historických bažantnic a následně propagoval myšlenky moderní péče o bažantí zvěř také v podmínkách honiteb Českomoravské vrchoviny a v dalších honitbách.
Vědeckovýzkumným pracovníkem se stal po přijetí do pracovního poměru u Výzkumného ústavu pro les a myslivost ve Zbraslavi v roce 1953. V roce 1965 se ing. dr. Josef Nečas habilitoval na lesnické fakultě Vysoké škole zemědělské v Brně pro obor myslivost. V roce 1969 byl navržen doc. dr. Ing. Josef Nečas na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně jako mimořádný profesor pro obor myslivost. Návrh byl podán 14. července 1969. Jmenování se však doc. Nečas bohužel nedožil.
 
Odborné aktivity doc. Nečase lze rozdělit do několika oblastí. Dominantním zájmem i hlavní pracovní náplní byla spárkatá zvěř, se kterou začínal pracovat již při svém působení na Lesním závodě Svitavy a následně tvořila tato problematiky hlavní pracovní zaměření dislokované židlochovické stanice Výzkumného ústavu lesa a myslivosti ve Zbraslavi. Výsledkem práce doc. Nečase v této oblasti je zkvalitnění chovatelských postupů v chovech jelení a srnčí zvěře, jejímž základem byla aplikace statistických vyhodnocení výsledků výzkumu, týkajících se tělesného vývoje a parožení jelena a srnce, sociálních vztahů v populacích této zvěře, migračních zákonitostí u jelení zvěře a návrhů k praktickému využíváním těchto výsledků v praxi.
Doc. dr. ing. Josef Nečas přišel společně s doc. ing. Jaroslavem Švarcem poprvé s návrhem na vytvoření oblastí chovu jelení zvěře a již v roce 1958 založil oblast chovu jelení zvěře Žďárské vrchy. Vycházel především ze skutečnosti, že honitby před vydáním zákona o myslivosti č. 23/1962 Sb. byly malé a pro chov přebíhavé či tlupní jelení zvěře zcela nevhodné.
Základní myšlenkou doc. Nečase při zakládání oblastí chovu jelení zvěře bylo jejich řízení poradním sborem, který měl organizovat společná sčítání ve všech honitbách oblasti ve stejných termínech, následně zpracovávání plánů chovu a lovu pro celou oblast, ale po jejich schválení státní správou myslivosti (tehdy na krajských národních výborech - KNV) se plány lovu rozepisovaly na jednotlivé honitby z hlediska množství, pohlaví i věkových tříd. Výsledky chovu se každoročně vyhodnocovaly na přehlídkách v rámci oblasti i podle jednotlivých honiteb. Tím se docílilo „stejných očí“ při posuzování stávající kvality zvěře v oblasti včetně průběrného odstřelu a stanovovaly se další chovatelské kroky nejen v průběrném odstřelu, nýbrž i v kvalitě přikrmování či léčení zvěře.
Rukopis práce doc. Nečase se objevuje také v jedné z našich nejvýznamnějších loveckých sbírek, v tzv. Salačově sbírce trofejí jelenovitých a turovitých. Po Sallačově smrti ji v roce 1927 zakoupila z jeho pozůstalosti Čs. myslivecká jednota, která ji darovala Čs. zemědělskému muzeu a dala ji umístit do mysliveckého oddělení pobočky v Brně. Začátkem války budovu zabrali němečtí okupanti a sbírka byla složena do beden. Podruhé byla postavená v budově v Praze na Letné, a to v letech 1948-1950. Když byla budova muzea zabrána pro účely projektových organizací, byla sbírka přestěhována zprvu na Konopiště, kde ležela v bednách, a v roce 1961 byla převezena do loveckého zámku Ohrada, kde její odbornou instalaci uspořádal právě doc. ing. dr. Josef Nečas.
Souhrnem rozsáhle výzkumné i terénní práce doc. Nečase jsou dvě monografie, které se staly základem moderního vědeckého poznání myslivecké zoologie a současně plnily poslání praktické příručky pro zájemce o odborný přístup k chovu a lovu jelení a srnčí zvěře.
V roce 1959 vyšla první z těchto monografií s názvem „Jelení zvěř – myslivecký chov“. Jednalo se o moderní kompendium, oproštěné o nepodložená tzv. „myslivecká tvrzení či legendy“ a obsahující naopak autorem ověřené skutečnosti či v mnoha případech originální sdělení, především v oblasti etologie jelení zvěře, vlivu jelení zvěře na životní prostředí či návrhy na hospodaření s touto zvěři v jeleních oblastech.
V roce 1963 vychází první vydání knihy „Srnčí zvěř“ (po smrti doc. Nečase v roce 1975 vyšlo druhé vydání této knihy, doplněné ing. Josefem Lochmanem). Tuto knihu lze bez nadsázky označit za nejlepší publikaci doc. Nečase a podle tvrzení jeho současníků se i pro samotného autora jednalo o knihu jemu nejmilejší.
Tato publikace má vysokou odbornou úroveň, zahrnující celou biologii, ekologii a chov srnčí zvěře, včetně základních informací o zdravotní problematice srnčí zvěře, ochraně životního prostředí srnčí zvěře, zásad lovu srnčí zvěře včetně úpravy a hodnocení srnčích trofejí.
O aktuálním odkazu této knihy svědčí řada stále platných závěrů, které doc. Nečas v monografii „Srnčí zvěř“ před více než 50 lety publikoval. Jako příklad uvádím názor doc. Nečase na chovatelský význam přehlídek trofejí: „Cenné poznatky byly získány díky stále cílevědomějšímu pořádání přehlídek chovu a trofejí, je však třeba věnovat více pozornosti věku ulovené zvěře, svědomitě zjišťovaným tělesným vahám, a to i srn a srnčat. Je třeba zdokonalit a zpřesňovat evidenci skutečných stavů zvěře, úlovků a ztrát“.
Kromě řešení problematiky spárkaté zvěře se doc. Nečas zabýval také řešením problémů chovu bažantí zvěře, kde vypracoval metody záchrany ohrožených hnízd včetně návrhu plašícího zařízení na žací stroje. Zpracoval také problematiku tělesného růstu bažantí zvěře a na základě značkování bažantích kuřat z umělých chovů přispěl k poznání efektivity slovitelnosti takto odchovávané bažantí zvěře. Zpracoval několik projektů uznaných bažantnic.
Získané výsledky vědeckého výzkumu i terénních sledování předával doc. Nečas formou přednášek a seminářů jak odborné veřejnosti, tak také mysliveckým organizacím a řadovým myslivcům. Počet odborných článků pro mysliveckou praxi se zastavil na čísle 64. Jako uznání zásluh o českou myslivost udělil ČSMS doc. Nečasovi v roce 1965 zlatý odznak I. stupně.
Neodmyslitelnou součástí života doc. Nečase byli lovečtí psi, především jeho oblíbení foxteriéři a jezevčici. Byl úspěšným chovatelem i cvičitelem loveckých psů, vykonával funkci mezinárodního kynologického rozhodčího a stal se také předsedou Sdružení chovatelských klubů.
Při veškeré této náročné činnosti si doc. Nečas dokázal najít čas pro umění. Známá je jeho obliba hudebních děl Smetany, Dvořáka a Suka, ve kterých nacházel inspiraci pro svoji práci. Jeho výtvarné schopnosti se odrážely v dokonalém preparátorství zvěře a především v zachycení krás lovné zvěře malířským štětcem. Tak, jak byl precizní v odborné činnosti, tak je i v obrazech doc. Nečase patrná jeho dokonalá znalost morfologie a etologie zvěře, skloubená na plátně s poezii životního prostředí zobrazených druhů zvěře.
Závěrem si dovolím použít slova ing. Josefa Lochmana, uvedená v předmluvě k druhému vydání knihy „Srnčí zvěř“: „Přestože zdaleka nepřekročil vrchol svých pracovních možností, zanechal za sebou doc. Nečas úctyhodné dílo jak v oblasti vědecké a učitelské práce, tak v rozsáhlé činnosti publikační, poradenské a přednáškové. Svou poctivou a vysoce fundovanou prací v oboru myslivosti i prohlubováním vědních oborů s myslivosti souvisejících se stal důstojným následovníkem prof. dr. Julia Komárka, zakladatele vědeckého pohledu na naší myslivost“.
Doc. dr. Ing. Josef Nečas zemřel dne 26. listopadu 1969 ve věku 53 let.
 
MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře
Brno – Wien - Nitra