Časopis Myslivost

JAKÝ JE ŽIVOT S BARVÁŘI

Myslivost 5/2016, str. 59  Vladislav Krop
Vedení barváře náleží zálibám a ještě jednou k zálibám. Kdo není ochoten vynaložit veškeré tělesné síly, ba dokonce i zdraví, kdo z lásky k věci není ochoten obětovat i spánek, dej prsty pryč od dlouhého barvářského řemene. Ten, ale kdo je zaujat náruživostí ve sledování postřeleného kusu vysoké, kdo nešetří svých tělesných sil a neobává se o své zdraví a na příkrých svazích nahoru a dolů sleduje neúnavně svého psa, protože dosled považuje za svou povinnost a je nadšen výkonem tohoto nádherného zvířete, koho staré prainstinkty lovecké náruživosti strhávají, když se propracovává s krátkou puškou lesačkou k jelenu stavěnému v houštině, ten kdo je uchvácen hlasem svého věrného psa – jelenáře, zaštěkávajícího zastaveného jelena, ten mne následuj při vedení tohoto ušlechtilého plemene. To o vedení barváře napsal velký myslivec a milovník barvářů Bergien. Já bych k tomu přidal, že to je i velká řehole.
 
Tak jako se některým lovcům zapíše do povědomí lovecký revír, lovecký průvodce, tak je to i s vůdcem barváře a jeho psem. Tito lovci pak na samotný lov dlouho vzpomínají, vyprávějí o něm ve společnosti svých přátel. A nejen to. Nejraději by v takovém revíru a s takovým doprovodem znovu lovili a každoročně se o to pokoušejí.
Každého myslivce lov naplňuje jinak. Jsou jedinci, kterým stačí zelený kabát, brokovnice a jeden nebo dva hony na drobnou do roka. Náročnější myslivec chce ulovit srnce a podle možností i jinou trofejovou zvěř. Pokud se mu to nepodaří, nic se neděje, spokojí se s málem.
Jsou ale myslivci, kterým vlezl lov na tolik „pod kůži“, že „svého“ jelena musejí mít každým rokem a za každou cenu. I oni jsou jenom lidmi se svými emocemi, které jim lov „jejich“ jelena občas zradí. Zde dovedou ocenit úspěšný dosled, zvláště když byl komplikovaný a těžký. Pamatují si, kdo vede dobrého barváře a velmi je uklidní, když mají v povědomí jeho dosažitelnost.
Takové hosty má rád i personál, neboť oni milují lov v pravé přírodě a za žádnou cenu by si nesedli ke vnadišti.
Jedním takovým byl i myslivec ze slovenské strany ostravické lesní správy. Právě jemu před několika léty dosledoval Michal dobrého jelena „napříč třemi revíry“. Nyní po delší době zase lovil v lokalitě Baraní – Konečná.
Jelení říje byla v plném proudu. Jeleni troubili celý den i noc. Terén je tam velmi členitý. Souvislý les zasahuje do usedlostí horských luk a políček. Hřebenem vede státní hranice. Ze svahů vytékají potoky a potůčky sevřené menšími, či většími roklemi. Pod hrubým lesem jsou četné kotlíky mladého lesa.
Tam šoulal letos dotyčný myslivec se svým doprovodem za silným hlasem jelena, který se ozýval v řídkých intervalech, zato mocně a důrazně. Četné výzvy k boji a následný vítězný ryk, dávaly tušit větší množství zvěře na říjišti, ke kterému se blížili s dobrým větrem po vrstevnici.
Necelých 100 metrů nad nimi ve svahu obeznali několik kusů holé, která se oproti rozvášněným jelenům tvářila dost netečně a klidně se pastvila. Hlavní jelen velmi důrazně odháněl dva dotěrné krejčíky, z nichž jeden byl silný osmerák, který se ve zvěřině vyrovnal hlavnímu jelenovi. Měl silné lodyhy se širokými vidlemi na obou stranách.
Když průvodce obeznal hlavního jelena, důrazně zavrtěl hlavou. Byl to silný čtrnácterák ve věku 7-8 let, jeho lov nepřipadal v úvahu.
Zaměřili se proto na onoho osmeráka, jehož trofej odhadli na 160 bodů CIC a věk 6-7 let. Dobrý jelen. Když se přiblížil k tlupě holé, hlavní jelen to okamžitě zaregistroval a rozběhl se proti němu. Osmerák uhnul a zastavil se naproti lovcům. Měli dobrý vítr a tak ho mohli ještě jednou dobře obeznat. Začal zuřivě troubit a svůj vztek si vybíjel na mladé jedličce, která rostla na pokraji kotlíku.
Průvodce ukázal na něho. Host byl opřený o strom a padla rána. Jelen prudce zabral a odskočil. Host se podíval na průvodce. Ten pokýval neurčitě hlavou. Na komorovou ránu to nevypadalo.
Po deseti minutách zašli na nástřel. Bylo tam hodně světlé i tmavé barvy a silné zápory. Po barvě zašli skoro dvacet metrů. Jelen nikde neležel. Zůstali ještě skoro deset minut a z povzdálí sledovali, zda ho neuvidí ležet. Stopa směřovala po svahu dolů. Tím směrem odskočila také celá tlupa.
Po ráně jakoby se zavřela opona. Jen z dálky slyšeli troubení jelenů. Host namítal, že podle množství barvy by jelen měl ležet nedaleko. Průvodce byl opatrnější. Jen podotknul, že „mnoho barvy na nástřelu, dosled v nedohlednu“. Namátkově obešli ještě několik míst, kde by mohl jelen ležet. Když nic nenašli, posadili se na pařez a host sáhl do kapsy pro mobil.
Volaný byl Michal a právě zasedl se svojí atraktivní přítelkyni do kinosálu v Ostravě. Před časem byl revírníkem na Kavalčanech, v osadě patřící k malé obci Bílá, v Zadních horách Beskyd. I z ní je to ještě skoro pět kilometrů cesty hlubokým lesem. Pak jen dvě nebo tři usedlosti a kolem samý les. Elektřina tam byla zavedena až v šedesátých letech minulého století.
Tam se začala odvíjet jeho lesnická kariéra, tam si získal renomé se svým prvním barvářem. Tam také přivedl svoji první lásku ze známé, staré lesnické rodiny Kaděrků. Bohužel mu nevydržela. Její povolání sestřičky v okresní nemocnici se jen těžko dalo skloubit z jeho řeholí.
Nyní je revírníkem v podobné lokalitě v Kozlově a po delší době strávené na samotě se konečně rozhoupali zajet do kina. Na plátně se ještě nezačal odvíjet děj, když mu v kapse cinknul mobil, který měl na „tichý režim“. Sáhnul pro něho. Jeho soused po levé ruce to zaregistroval a moc nadšeně se nezatvářil. Když zjistil, kdo mu volá, zvednul se a půl řady s ním. Jen tak mu blesklo hlavou, zda bylo vůbec moudré jít tou dobou do kina. „Jobovka“ se potvrdila.
V předsálí se ozval volající – jeho starý známý, kterému ještě na svém předchozím působišti dosledoval silného jelena „přes tři revíry“. Sděloval mu, kde se nachází, na jakého jelena střílel, že je přesvědčený „že leží“, že má obavy o jeho zapaření, neboť je teplo.
Sdělil mu, že je v Ostravě v kině, a že přijede ráno. Následovaly důvodné obavy, úpěnlivé prosby a sliby „hory-doly“. Vchází do sálu a zase zvedá polovinu řady. Slyší nelibé poznámky. Sedá k přítelkyni a oznamuje jí, že musí jít hledat jelena. Jeho přítelkyně stačí jen utrousit, že „to je naposledy“ a už zase zvedají polovinu řady. Vyčítavé pohledy se změnily v pohledy pochopení. Zřejmě se stalo něco mimořádného. Sedají do auta a jedou domů.
Musel se převléknout, vzít řemen, svého barváře Dana a pušku. Přítelkyně za tu dobu nepromluvila ani slovo. Host ho s terénním autem čekal v Bílé. Když přijížděli na Baraní, už se stmívalo.
Cestou si vyslechnul shora uvedené informace. Nástřel je potvrdil. To už museli svítit baterkou. Když ušli kousek po stopě, uviděli po její pravé straně škrábance po zemi, jak jelen táhl pravý běh. Nacházeli také barvu se stopami zvěřiny.
Zlobil se sám na sebe. Bylo jasné, že jelen neleží. Odmítl jít dále po stopě. Domluveno vše nechat na ráno.
Začal stahovat řemen. Na jeho konci měl být jeho Dan. Najednou měl v ruce obojek a pes nikde.
Ten se lišácky vyvlékl a rozběhl se potichu po stopě. Po několika vteřinách ho ještě uslyšeli, jak začal hlásit.
Sedli na pařez a uvažovali. Pak nasedli do auta, popojížděli a poslouchali. Hostu zazvonil mobil. Volající věděl, že loví na české straně. Napřed se zeptal, jak se jim daří, a pak je informoval, že v jejich dědině drží cizí barvář silného osmeráka.
Když tam lovci přijeli, zaparkovali auto a pomalu se přibližovali k udanému místu. Hned, když vystoupili z auta, slyšeli blafat psa. Když se přiblížili na potřebnou vzdálenost, host posvítil. V tom okamžiku se jelen prudce otočil a přerazil přes Dana. O dostřelné ráně nemohlo být řeči. Jelen vyrazil do kopce a přešel znovu hranici k nám, což zase potvrdilo teorii, že postřelený jelen se vrací do svého teritoria. Dan samozřejmě vyrazil opět za ním. Zase dilema, co dál.
Michal se rozhodl zavolat na pomoc svého švagra, také majitele barváře. Byli skoro sousedé a často si vzájemně „vypomáhali“. Když vyťukal jeho číslo, musel si vyslechnout několik nelichotivých vět. Bohužel pravdivých. Oblékl se, vzal pušku, barváře a sedl do auta. Za hodinu byl u nich.
Jaké bylo jejich překvapení, když se jim při vzájemném pozdravu připletl k nohám také Michalův Dan. To už bylo kolem druhé ráno. Kde Dan byl, nebylo těžké hádat.
Společně vyhodnotili novou situaci. Pokračovat v dosledu v noci by bylo zbytečně náročné pro ně i pro psy. Její ranní výsledek se dal odhadnout. Nasedli do svých aut a jelo se domů. Jenom se dohodli na místě a hodině ranního dosledu. Hlavně, že měli oba psy.
Zde je třeba podotknout, že v takovém případě se nejedná pouze o dosled jelena. Nezřídka se stane, že jelen zahnán psem do vesnice narazí na nějakého nepoctivého člověka. V sázce není jenom trofej a zvěřina, ale i pes, který má cenu největší.
Doma dal Danovi vydatnou porci jídla a nechal ho do deseti spát. Pak vyrazili oba se svými barváři znovu na stopu. Oba proto, protože věděli, s jakou nechutí vede pes svého vůdce podruhé po své stopě a kolik to dá úsilí ho k tomu přinutit. A byla to pravda. Dan očividně stopu šidil, úmyslně zacházel a zase se vracel. Do psí povahy člověk nevidí. Možná si zažárlil na svého „kolegu“.
Švagrův barvář je bezpečně vedl. Ušli dobrých šest kilometrů. Zase se potvrdilo, kam až zvednutý jelen, štvaný psem, je schopen dojít.
Najednou přišli na vyválené, udupané místo se stopami barvy. Tam Dan včera jelena držel. Bylo zřetelně vidět, že jelen ležel. Pak zřejmě usoudil, že jelen už není schopen vstát, proto odešel pro svého pána. Byl asi zklamán, když se jelo domů.
Když jelen zjistil, že pes u něho není, pokusil se zvednout. Podařilo se mu to. Ušel však pouze ani ne 200 metrů. Tam opět ulehnul.
Když na tom uváleném místě jelena nenašli, bylo jim jasné, že dosled je definitivně u konce. Stačilo jenom vypustit psy. Ti v zápětí začali hlásit. Chvíli je nechali, pak je odvolali a jelena dostřelili. Velmi dramatický a poučný dosled s dobrým koncem.
Co všechno si mohli odpustit, kdyby dosled hned na počátku nechali na ráno a v klidu si vychutnali celý film v kině. Je třeba však pochopit i lovce. Jedná se o jeho jelena a snaží se udělat všechno, co je v jeho silách. Sám dobře vím, jak těžko se to vymlouvá. Nicméně i tento dosled měl svůj význam, prověřil totiž vztah Michala a jeho atraktivní přítelkyně.
Dan pak ještě do konce roku absolvoval několik dosledů. Pouze dva byly neúspěšné. A přišla zima a za ní jaro. Dan jakoby nebyl „ve své kůži“. Když onemocní barvář, je to jako by onemocněl člen rodiny.
Byl na vrcholu svých barvářských sil. Pravda, bylo toho na něho někdy hodně. Najednou však začal špatně chodit, polehával a čím dále tím hůř se zvedal z pelechu.
Zašli k veterináři. Ten po pečlivém vyšetření diagnostikoval nádor na játrech a nedával mu ani měsíc života. Pes, který je v neustálém styku s rodinou, začne rozumět lidské řeči. Alespoň si to myslíme a následně se to téměř vždy potvrdí. A Dan verdikt veterináře slyšel a doma se o tom také pořád mluvilo. Polehával ještě více a stával se až apatickým. Lepší dny se střídaly s horšími. A zase tu byl podzim.
Přišel kolega, že postřelil špičáka, a že by to neměl být těžký dosled. Stáli v předsíni. Hned za dveřmi měl Dan svůj pelech. Najednou jakoby ožil a vyhlédl ze dveří na příchozího. Michal na něho ukázal. Po dalších několika větách začal vrtět prutem a v jeho očích jakoby se zračila prosba.
„No nic, vezmu ho, aspoň se proběhne.“
Vzali ho do auta a nasadili na nástřel. S chutí zabral a napjal řemen, jako vždy. Na nástřelu byla plicní barva. Jelena našli asi po kilometru zhaslého s vysokou komorou. Největší radost měl Dan. Měli co dělat, aby ho odložili a provedli vývrh. Po tomto dosledu se Danův stav jakoby viditelně zlepšil. Stále jenom koukal po dveřích, jakoby čekal na další práci.
Asi za týden volali ze správy Velký Újezd, že host postřelil silného jelena. Na dotaz jak to průvodce vidí, sdělil, že po ráně jelen padl. Na komorovou ránu to však nevypadalo. Bylo vidět, že žije. Nechali ho ležet v domnění, že zhasne. Jelen se však po půlhodině zvednul a odešel. Klasická chyba průvodce. Měla bezprostředně následovat dostřelná rána.
Na jelena bylo vystřeleno brzo ráno. Kolem poledne nasadili mladého barváře. Na nástřelu bylo hodně světlé barvy, části zvěřiny a odštěpek kosti. Pes stopu vzal, ale po asi 200 metrech začal bloudit, vracet se. Nepomohlo několikeré opakované nasazení. Museli ho ze stopy odvolat.
Michal váhal. Měl své zkušenosti a dovedl si představit, jak bude dosled vypadat. Nicméně vzal Dana na nástřel. I on už „věděl své“ a do stopy moc chuti neměl. Vzal ji však a situace se opakovala. Po těch 200 metrech přišli do místa, kde to páchlo prkem, zem byla rozchozena a prošlapána maliníkem a starčekem, což bylo neklamnou známkou divoké říje.
I Dan začal bloudit a pokaždé bral jiný směr. Byl si vědom toho, že je nemocný a nechtěl na něho „tlačit“. Asi po čtvrtém nasazení stopu vzal a ukázal několikrát barvu. Když ušli asi kilometr, začal se znovu vracet. I zde se ukázala zkušenost vůdce. Věděl, že to musí prověřit.
Odložil na chvíli Dana a podíval se na stopy. Zjistil, že jelen se po své stopě vrací. Nechal ho volně hledat a pomalu ušli snad kilometr k vesnici. Tam začal Dan opět „bloudit“. Už ho nechal. Bylo jasné, že vzhledem k jeho zdravotnímu stavu toho má asi dost. Sňal mu obojek a nechal ho, ať se rozhoduje sám. Měl už svých zkušeností také dost. Jenom mu nasadil GPS pro případ, že by ztratil nad ním kontrolu. Ta pro špatný signál stejně přestala fungovat.
Najednou se mu Dan ztratil z dohledu a hodinu ho nebylo. Čas se nachyloval. Domluvil se s průvodcem, že budou popojíždět s autem a poslouchat. Ze svých zkušeností věděl, že kdyby jelena neměl, vrátil by se. Pokud ho někde drží, bude to nejpravděpodobněji někde u potoka.
Průvodce naznačil, že dole je rybník. Zajeli tam. Když otevřeli dveře auta, uslyšeli ho blafat. Nebylo to ovšem u rybníka, ale na protějším kopci. Vyběhli kopec. Jeho společník byl obéznější, a tak stále za ním volal, aby ho čekal.
Najednou Dana uviděl. Obíhal jelena a zaštěkával ho. Nachystal se k ráně. Mezitím ho opět došel jeho společník. Jelen ho uslyšel a dal se do pohybu. Podařilo se mu dokonce vystřelit. Jelen však přesadil přes Dana a začal unikat po hřebeni. Zřetelně viděl, jak mu plandá levý přední běh.
Bylo mu jasné, že tento dosled je nad jeho síly. Vzal mobil a zavolal svému švagrovi, aby vzal svého barváře a přijel jim pomoct jelena dosledovat, což se asi po 1,5 hodině stalo. Dan však už jelena nepustil. S čerstvým barvářem sledovali stopu po svahu dolů. Byla dobře viditelná. Mezitím volali chlapi od rybníka, že teď přihnal pes k rybníku jelena a ten skočil do vody. Pes že za ním statečně plaval. Rybářům strhli vlasce. Nezlobili se ale, ta podívaná jim prý stála za to. Načež jelen se psem vyrazili z rybníka. Jeho stopa vedla souběžně s potokem.
Michal poslal švagra s průvodcem, aby rychle nadjeli a pokud budou mít možnost, ať jelena dostřelí. Byli oba profesionálové a měli by si s takovou situací poradit.
U rybníka vypustil Michal švagrového barváře. Asi po půlhodině padla u potoka rána. Když tam došel, byli oba psi ještě plní adrenalinu a trvalo chvíli, než je mohli odložit. Byla také po ruce kamera jednoho z rybářů. Vždyť to byl určitě poslední Danova dosled. Stopa byla 14 hodin stará, 5 km dlouhá a samotné štvaní trvalo 1,5 hodin. Jelen byl oboustranně korunový dvanácterák ve věku 8-9 let, s hodnotou trofeje 168 bodů CIC.
 
Potkali jsme se na Mysliveckém dni v Rožnově pod Radh. Michal nevypadal dobře. V jeho očích byly stopy smutku. Moje první otázka byla, co je s Danem. Odpověděl mi, že je „ve věčných lovech“, ale že už má nového. Když jsem se zeptal na jeho atraktivní přítelkyni, smutek v jeho očích se prohloubil. Skutečně mu odešla. Navíc s vůdcem barváře. Snažil jsem se ho utěšit několika větami, že může být za to svému Danovi vděčný.
Upsání se barvářům je krásné, bohužel někdy i těžké. Jenom povrchní láska je málo.
Vladislav KROP
Zpracování dat...