Časopis Myslivost

Očekávání vs. Realita

Myslivost 5/2016, str. 10  Jiří Kamler
Návrh zákona o myslivosti z dílny Ministerstva zemědělství Ministerstvo zemědělství po několika odkladech konečně zveřejnilo svoji představu o změnách zákona o myslivosti, a jak se dalo čekat, reakce jsou značně různorodé. Ukazuje se, že zájmy zúčastněných skupin se značně liší a ani přes uspořádané kulaté stoly a snahu o nalezení kompromisů zasazených do reality, nedošlo ke sblížení názorů na to, jaká pravidla nastavit. Navíc často ani uvnitř větších skupin nepanuje shoda názorů, a tak můžeme slyšet kritické hlasy na v podstatě vše, s čím návrh přichází. Samozřejmě zásadní roli hrají zájmy toho, kdo se k zákonu vyjadřuje, a proto se pokusím přinést svůj subjektivní pohled, ve kterém se zaměřím na obecnou funkčnost a vyváženost bez toho, že bych komukoliv stranil.
Na začátek je dobré připomenout, že snahy o novelizaci zákona se od roku 1993 periodicky vynořují a zase mizí, a kdo si v paměti vybaví vyhrocené debaty a mediální kampaně před schválením současné úpravy, tak asi nemůže očekávat nějakou rozumnou domluvu nesmiřitelných stran. To se jen opět potvrdilo na kulatých stolech organizovaných ministerstvem zemědělství a pro navrhovatele z nich vyšlo obrovské množství námětů, připomínek a radikálních požadavků, ale jen málo využitelných závěrů, které by byly dobře realizovatelné a měly širší podporu. V tomto ohledu není úředníkům ministerstva co závidět, protože mají zadání novelu připravit, ale ať udělají prakticky cokoliv, tak to vždy bude předmětem zcela zásadní kritiky.
To možná vysvětluje tak dlouhou dobu na přípravu, protože za to, že nedělají nic na ministerstvu, sklízí možná nejméně kritiky. Kritičnost a navrhování jakýchkoliv, i zcela nereálných požadavků je jedním z významných ukazatelů současného stavu odborné, do myslivosti zainteresované veřejnosti. Do této skupiny řadím nejen myslivce, ale také státní správu, veterináře, zástupce vlastníků a správců půdy, zemědělce, ochranu přírody a další. V další textu se tak zkusím zaměřit na to, co nám předložená podoba novely zákona o myslivosti přináší a jaké jsou jiné možnosti.
Záměr ministerstva byl poměrně jasně definovaný, kdy deklarovaným cílem novely bylo zejména upravit a zpřesnit práva a povinnosti subjektů ovlivňujících hospodaření v honitbách (uživatelé honiteb, vlastníci a správci pozemků), zlepšit stav regulace početních stavů zvěře, vytvořit podmínky pro snížení škod zvěří a také zpřesnit ustanovení zákona, která nejsou zcela jasná. Ministerstvo jednoznačně deklarovalo, že nechystá žádné zásadnější změny v mysliveckém hospodaření, zejména ne změny současných honiteb.
Navrhované znění zákona se v zásadě drží vytyčeného cíle, a přestože je v něm změn poměrně dost, většina je v kategorii, kdy zpřesňuje stávající stav. Proti tomu snad není co namítat a takové změny by se snad měly dělat vždy, když se ukáže, že něco nevyhovuje. Za všechny například § 22/3, kdy byl odstraněn nejednoznačný výklad, jak počítat hlasy u vlastníků více parcel. To se sice může zdát jako maličkost, ale v praxi to může znamenat dlouhý soudní spor o platnost hlasování.
Stejně tak §45a/1, kdy je umožněn lov poraněné zvěře. Pro tyto změny by určitě bylo dobré, aby byl zákon schválen.
Zákon ovšem obsahuje, případně bohužel neobsahuje, některé úpravy, které jsem očekával. Moje očekávání bylo možná trochu nadnesená, ale domnívám se, že zákon by na prvním místě měl být zcela jasný, aby bylo zamezeno zbytečným tahanicím. Kromě toho by měl umožňovat racionální hospodaření se zvěří a požadovat jen to, co je skutečně nutné. Na jedné straně mi chybí jasněji vyjádřený veřejný zájem a nástroje, jak jej stát bude prosazovat, a na druhé straně také větší podpora pro uživatele honiteb v podobě odstranění zbytečných omezení. Konkrétně zkusím okomentovat některé vybrané části.
Významné změny se týkají přikrmování a vnadění. Zde je snaha definovat přikrmování a vnadění a omezit podávání krmiv zvěři. V praxi tato ustanovení vnímám jako velmi problematická. Jednak není definována doba nouze, ani v zákoně není zmocnění například pro státní správu, aby ji lokálně upravovala. Zakazovat krmit mimo tuto dobu tak podle mě postrádá smysl. Také není definováno krmné zařízení. U vnadišť je snaha omezit množství dodávaného krmiva (max. 10 kg denně a 1 vnadiště na 50 ha). To sice má logiku, ovšem vnadiště nejsou hlášena, těžko se bude prokazovat, kdo tam krmivo nasypal a také se prasata často krmí rozhozem. Kontrolovat množství tak bude velmi obtížné a limit 10 kg, pokud půjde například o siláž či řepu, je množství, které není reálné. V praxi by tak tyto definice mohly způsobovat problémy, nejen při podání většího množství krmiva, například otevření balíku sena, ale definici přikrmování nevyhovuje ani rozhazování řepy pro zajíce.
Vzhledem k velmi problematické vymahatelnosti ovšem očekávám, že se nic zásadního nestane a snad to povede k tomu, že si uživatelé honiteb dají pozor na to, aby na viditelná místa v honitbách nenaváželi zbytečně velké hromady.
V souladu se zadáním nebyly změněny zásady tvorby honiteb a zůstalo tak u obecných proklamací, že by se jejich hranice měly krýt s přírodními hranicemi. Jaká je realita aplikování současného zákona, to asi víme všichni. Je podle mě škoda, že se stát snaží prosazovat veřejný zájem přes zákon, když má přitom zcela ve své moci hospodaření na vlastních pozemcích prostřednictvím LČR a VLS. Vždyť pokud by všechny honitby LČR byly vytvořeny s maximální snahou o vyloučení hranice pole-les, tak by to u nás vypadlo výrazně jinak. Zadání ministerstva zemědělství pro vedení podniku ovšem zřejmě bylo jiné a mě na tomto místě chybí snaha současný stav napravovat, byť pouze u honiteb, které budou procházet změnami.
Také zůstal zachován systém fungování honebních společenstev, který sice nějak běží, ovšem často formálně a nejedná se zde o rozhodování vlastníků pozemků v hospodaření se zvěří, ale jejich zástupců, kteří honitbu užívají. Nařizovat držitelům honiteb (vlastníkům pozemků) větší odpovědnost za hospodaření se zvěří není zrovna vhodné a může to dále zvýšit neochotu lidí se na chodu honebního společenstva jakkoliv podílet. Když ale nikdo nedá souhlas s členstvím, tak to může dost zkomplikovat jakékoliv změny honiteb. Byla ale upřesněna pravidla preference vlastníků pozemků při využívání honitby, což je zase dobře, protože to bylo předmětem sporů.
Významným cílem zákona bylo správné nastavení plánů lovu. Zde jsem ovšem dost na rozpacích, co mohou navrhované změny přinést. Zůstalo totiž plánování založené na sčítání, a jak přesně bude plán lovu určován, to je otázka pro navazující vyhlášky, pokud budou novelizovány. Obecně mám ovšem pocit, že státní správa jednoduše nemá na to, aby prosadila nastavení a dodržení plánů lovu, protože, když uživatel honitby nebude chtít, tak si vždy najde dost možností, jak se vyhnout. Vymýšlet proto další a další pravidla je asi zbytečné a možná by stálo za to zkusit najít kontrolovatelná kritéria kvality hospodaření v honitbách. To znamená, aby jejich uživatelé byli odpovědní za výsledek, například výši škod, stavy zvěře. Nic jiného u nás asi nebude fungovat.
Zůstal zachován rozsáhlý seznam zakázaných způsobů lovu, který nepovažuji za příliš šťastný, protože podle mě zbytečně svazuje uživatele honiteb. Sice se například ochranná zóna kolem hranice honiteb zmenšila na 100 m, ale nemám pocit, že by takové množství zákazů naši myslivost zásadně vylepšovalo a je podle mě škoda, že ani samotné ministerstvo si do zákona nedalo možnost v odůvodněném případě rozhodnou o výjimce z čehokoliv. Vždyť se pořád objevují nové možnosti, které by bylo třeba zkoušet. V poslední době se například hlásí lukostřelci a nevidím moc důvodů, proč zakazovat tento způsob lovu.
Velmi překvapen jsem byl z řešení odpovědnosti za škody zvěří. Podle vyjádření ministerstva zemědělství jsem měl pocit, že nový zákon zpřesní pravidla a zejména povede ke snadnější vymahatelnosti škod, zejména u zemědělských plodin. Výsledek je ovšem spíše opačný, a pokud to takto projde, tak očekávám zavalení soudů spory.
Zákon totiž obsahuje několik nejednoznačných tvrzení. Povinnost úhrady je vázána na to, že poškozený musí učinit opatření. Ta sice budou teprve definována vyhláškou, ale jejich kontrola a prokazování bude dost problematické. Poškozený například musí provedení opatření prokázat uživateli honitby. Co bude následovat, když tento toto prokázání neuzná?
Také se nemají hradit škody, pokud uživatel honitby prokáže, že učinil veškerá opatření k zabránění škod a neporušil jiné povinnosti. Slovo „veškerá“ snad ani nemůže Ministerstvo zemědělství myslet vážně, protože vždy je možné vymyslet něco dalšího a zase se jedná jen o pokus o zahlcení našich soudů.
Uvědomme si, že už dnes je běžné, že škody na polích končí u soudů za účasti třech znalců, kdy se jen prokazuje výše škody. Pokud k tomu budou soudy hodnotit ještě tak sporné věci, jako jsou veškerá opatření, tak se spory mohou táhnout o několik let více. Tuto část zákona proto vnímám jako hodně problematickou a mám obavy, že zástupci zemědělců budou mít silné výhrady, což může ohrozit celou novelu.
 
Pokusil jsem se okomentovat některé části zákona a závěrem mohu konstatovat, že rozhodně nepřináší žádnou zásadní změnu, jak v dobrém, tak špatném smyslu. V tomto směru byl dodržen plán předkladatele. Na řadě míst se jedná o zpřesnění dosavadní úpravy, což je jednoznačně pozitivní. Některé části ovšem vnímám problematicky a nejsem si jistý jejich funkčností, což je škoda a například u škod zvěří vůbec nechápu smysl tak radikální změny, protože ta podle mě výrazně zhoršuje pravděpodobnost, že celá novela projde. Jak to dopadne, uvidíme, ale rozhodně platí, že zatím žádnou revoluci nečekejme.
 
Doc. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.
Lesnická a dřevařská fakulta, MENDELU Brno
 
 
 
Zpracování dat...