Časopis Myslivost

Pokud ministr Jurečka splní, co slíbil - nejspíš žádná novela mysliveckého zákona nebude

Myslivost 5/2016, str. 14  Martin Horálek
Kdybych jako předkladatel zákona viděl, že se vše vyvíjí špatným směrem, můžu zatáhnout za záchrannou brzdu a celý návrh změny zákona stáhnout. Tato slova zazněla v rozhovoru s ministrem Jurečkou v minulém čísle Myslivosti. Dobře si tu větu pamatujme! Je totiž velmi pravděpodobné, že se v legislativním procesu návrhy na zmenšení minimální výměry honitby nakonec objeví. A pak bude pouze na ministrovi, zda dodrží to, co myslivcům slíbil. O navržené novele zákona o myslivosti se mezi myslivci hodně diskutuje. Není divu. Vždyť dotyčná zákonná norma velmi výrazně ovlivňuje výkon práva myslivosti v mnoha ohledech.
Redakce časopisu Myslivost odvedla velmi profesionální práci a umožnila důležitý posun celé diskuze tím, že zveřejnila názory přímo předkladatele novely – ministra zemědělství Mariana Jurečky. Ke správnému odhadu vývoje dalších událostí je nutné pozorně číst a správně interpretovat jeho slova. V té souvislosti mě zaujalo následující:
 
1) Na přímou otázku, zda by snižování výměry honiteb považoval za krok špatným směrem, pan ministr hned v první větě uvádí, že: chápe argumenty lidí, kteří například vlastní větší množství honebních pozemků a chtěli by vykonávat právo myslivosti sami. Současně připouští, že není vytvořena koncepce myslivosti v takové míře, aby se mohl do otevření této problematiky pustit.
Pokud dedukuji z ministrových slov správně, je Marian Jurečka už v tuto chvíli pod silným tlakem řady subjektů, kterým je současná pětisethektarová hranice trnem v oku. Ba co víc, on sám má pro řadu jejich argumentů dokonce pochopení. Nicméně si je zároveň vědom, že v tuto chvíli nemá dostatečně koncepční návrh, se kterým by u odborné myslivecké veřejnosti uspěl.
O to víc si cením jeho ujištění, že je nyní připraven zatáhnout za záchrannou brzdu v případě, že by v rámci legislativního procesu mělo ke zmenšení minimální výměry honiteb dojít. To se totiž s velkou mírou pravděpodobnosti skutečně stane.
A proto neočekávám, že by se nedávno zveřejněný návrh úpravy mysliveckého zákona nakonec objevil ve sbírce zákonů. To ovšem za předpokladu, že ministr Jurečka nezmění svůj názor a nedopustí to, čeho se většina myslivecké veřejnosti v souvislosti s novelou oprávněně obává.
 
2) Účinné snižování stavů přemnožené spárkaté zvěře je opakovaně předkládáno jako jeden z hlavních důvodů novelizace mysliveckého zákona. To zaznělo jak při představování zákona, tak i z úst pana ministra.
V tomto bodě si dovolím důrazně protestovat. Jsem totiž přesvědčen, že zde úmyslně dochází k záměně příčin a následků. Řekněme si jasně: spárkaté zvěř se v naší kulturní krajině nepřemnožila proto, že by jí (líní nebo neschopní) myslivci nelovili. Skutečným důvodem současného stavu je komplex významných změn v ekosystému, který umožnil exponenciální nárůst populace dotčených druhů zvěře.
Druhá strana téže mince ovšem je, že mnoho druhů zvěře a volně žijících živočichů z naší krajiny buď úplně zmizelo, nebo balancují blízko hranice přežití. Nikoliv myslivci, ale mnoho z „průmyslově“ hospodařících zemědělců má primární zodpovědnost za současné stavy divočáků, stejně jako (slovy našeho ex-prezidenta) za „nestavy“ koroptví nebo zajíců.
Nenechme si nikým namluvit, že jsme hlavními viníky stávající situace. Není to pravda! Každá regulace lovem je z logiky věci zpožděnou a omezeně účinnou reakcí na vývoj v ekosystému. Lovem lze pouze hasit následky požáru, který zažehl někdo jiný.
Proti takovým interpretacím současných problémů se ale musíme zřetelně vymezit a to i přesto, že stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou a veřejnost možná ještě ráda přijme vysvětlení, že přemnoženou zvěř si pro svou zvrácenou zálibu vlastně vychovali sami myslivci.
 
3) Pan ministr Jurečka ve svém rozhovoru hned v několika případech zmiňuje, že by si přál, abychom jako myslivci byli aktivnější. Jistě – rezervy lze nalézt u každého a ve všem. Nicméně také je potřeba připomenout, že myslivost je pro většinu z nás zájmová činnost, děláme ji vedle své profese a o čas, který ji věnujeme, připravujeme své rodiny. A to se raději ani nebudu podrobněji rozepisovat o finanční stránce věci.
S nadsázkou by se možná dalo říci, že zatímco zemědělci žijí z dotací, myslivost u nás přežívá hlavně proto, že ji dotujeme my - myslivci. A velmi podobné je to i s onou zmíněnou aktivitou.
Třeba o podpoře krajinotvorných prvků a diverzifikaci plodin už za ta léta slyšeli myslivci od různých ministrů zemědělství mnoho. Leč slova jsou jen slova a reálná zemědělská praxe, kterou my zažíváme ve svých honitbách, je věc úplně jiná. A to, podotýkám, zemědělci většinou provozují své hospodaření jako činnost hlavní, nikoliv zájmovou jako my.
 
Aby ale můj příspěvek nevyzněl vůči panu ministrovi Jurečkovi jen kriticky, musím na závěr ocenit, že si je vědom toho, že pokud má vzniknout nový myslivecký zákon, musí vzejít z dlouhodobé a koncepční diskuze a bude to běh na dlouhou trať.
V prvním dějství této diskuze bychom se, třeba právě prostřednictvím tohoto časopisu, měli ptát našich zákonodárců, jaké mají základní vize budoucnosti české myslivosti? Jak má vypadat, jaké mají být její priority a co se od myslivců vlastně bude očekávat?
Bude ale také na nás, abychom sami sebe dokázali profilovat jako sebevědomé lidi, kteří provozují finančně a časově náročnou zájmovou činnost, která předpokládá nemalou úroveň odborné způsobilosti. Nesmíme se spokojit s tím, že by nás někteří rádi pasovali na „odstřelovou službu“ nebo jakési kulturní atašé vesnického spolkového života. Být myslivcem, to přece bylo a snad i do budoucna bude, o mnoho víc!
Martin HORÁLEK
Zpracování dat...