MYSLIVOST, nebo LOVECTVÍ?
Myslivost 2/20165, str. 40 Petr Kříčenský
Toto je otázka, kterou si v dnešní době může položit spousta mysliveckých sdružení. I přes veškerou snahu ČMMJ přiblížit se nám stále se vzdalující veřejnosti je mnoho mysliveckých sdružení, které na tuto problematiku nehledí. Stále více ubývá akcí určených pro veřejnost, které mají za účel seznamovat právě nemysliveckou veřejnost s úskalími a prací myslivců a objasňovat důležitost redukce stavů zvěře. Stejně tak ubývá mysliveckých plesů konaných mysliveckými sdruženími, přitom plesy nejsou jen přínosem do pokladen, ale také na nich lidé poznávají charakter a přístup nás myslivců.
Místo toho se začínáme stále více zaměřovat na lov, a to mnohdy i na lov neetický a proti zásadám slušného mysliveckého chování vůči zvěři a okolí. Toto je problém, kvůli kterému se stále více na myslivost lidé dívají přes prsty. Vždyť na internetu rapidně stoupají negativní reakce na nás myslivce, všude se dočtete, jak po sobě střílíme, jak myslivci vraždí zvěř a že největší škodná v lese je myslivec.
Bohužel si to ale děláme sami našim přístupem k veřejnosti a mnohdy třeba i rozmisťováním mysliveckých zařízení.
Můžeme na tomto postoji k myslivosti něco změnit? Ano můžeme, ale jen my mi myslivci musíme ukázat, že naše myslivost je důležitá a prospěšná činnost a právem byla vyhlášena kulturním dědictvím. Ano, kulturním, a to i přes fakt, že kultura z naší myslivosti rapidním tempem mizí.
Proč vůbec píši tento článek? S rodinou a kamarády jsme si z ruchu Pardubic vyrazili na běžky do kraje malíře Maxe Švabinského, s účelem projet si okolí malebné vesničky, kde tento známý malíř žil a maloval a pokochat se krásou chaloupky, ve které přebýval.
Dorazili jsme k autobusové zastávce a podle rad ostatních lyžařů se vydali po bílé stopě směrem k chaloupce. Jenomže po dlouhé cestě automobilem vzápětí zavolala příroda a já vyhlížel místo, kam se uchýlím k vyprázdnění svého močového měchýře. Po pár metrech kousek od lyžařské stopy rostlo několik smrků, které mi poskytly kryt před zraky všudypřítomných vyznavačů bílé stopy.
Ve chvíli, kdy se mi ulevilo, jsem si všiml kazatelny stojící pár metrů ode mne, což by mne jako myslivce samozřejmě nepřekvapilo, kdyby od té kazatelny nebyl výhled přímo na krmelec vzdálený asi sto metrů. Zvědavě jsem se šel podívat, zda je v něm zakrmeno a do očí mě praštila další kazatelna vzdálena zase kolem sto metrů na druhá straně od krmelce, kde přesně uprostřed této vzdálenosti bylo vnadiště.
První, co mne napadlo, byla otázka, co na to lidé, kterých se tu kolem, jak jsem viděl, pohybují spousty.
Cestou zpět na běžeckou stopu jsem zahlédl pána se psem na vodítku, napadlo mne, že to bude asi domorodec, když nemá lyže a vydal jsem se ho oslovit. Vyptával jsem se ho, komu zařízení patří, na což mi odpověděl, že tam nikoho nepotkává a to chodí na procházky kolem často, ale čerstvé stopy a krmení na louce tam vídá. Jinak z myslivců nikoho nezná krom někoho, kdo pochází tam ze vsi a toho potkává jinde, ne v těchto místech.
To, že pán nezná zdejší myslivce, mne přivedlo na další otázku, zda tu myslivci dělají nějaké akce pro veřejnost. Odpověď mne jako člena ČMMJ moc nepotěšila. Řekl mi, že pár let už se tu nic nekonalo, přitom dříve tu každý rok bývaly nějaké zkoušky psů a výstavy s mysliveckou tématikou, spojené s mysliveckou kuchyní, jenže s úmrtím pána, který bydlel v nedaleké hájence a měl tu myslivce na starosti, zemřely i tyto akce.
Z tohoto popovídání a z toho, co jsem viděl, jsem moc spokojený nebyl, protože vím, že takto se myslivost dělá na mnoha místech, což je velká škoda. Myšlenka, kam naše myslivost spěje, mě provázela celou cestu domů, kde jsem se rozhodl napsat tento článek.
Kolegové myslivci, myslivečtí hospodáři a adepti o první lovecký lístek, měli bychom se nad sebou vážně zamyslet a ukázat očím veřejnosti, dokud to ještě jen trochu jde, že nejsme parta břídilů a lovců, ale pořád ještě myslivci.
Petr KŘÍČENSKÝ