Časopis Myslivost

V posledním čase se však prioritou a středobodem zájmu stává expozice myslivosti a loveckých trofejí. Po zámku Konopiště se jedná o druhou největší kolekci loveckých trofejí v Čechách od jednoho lovce.
Když před lety podle slov ředitele lomnického muzea Mgr. Jana Drahoňovského započali s celkovou rekonstrukcí půdních prostor Hrubého domu, tak vlastně netušili, jak budou v blízké budoucnosti expozičně využity. Už proto, že jsou zde v průběhu roku až padesátistupňové rozdíly v teplotách. Za původních majitelů textilních průmyslníků Šlechtů, zde byla pod bizarně členitým, osm metrů vysokým trámovím barokního typu barvírna a sušírna pláten, rovněž zde byla ubytována část personálu firmy a nakonec zde byly půdní kóje pro nájemníky domu. A jelikož se do dnešní doby zachovala menší část sušírny plátna ze začátku devatenáctého století, mimochodem jediná technická památka svého druhu v širokém regionu, nabízela se především možnost podobného zaměření budoucí stálé expozice.
Druhou možností bylo umístit sem mimořádně početnou kolekci ručně malovaného lidového dřevěného nábytku, který dosud z velké části odpočívá v depozitech.
„Náročná rekonstrukce, kdy se muselo dbát na striktní požadavky nejen stavitelů, statiků a samozřejmě také památkářů, probíhala postupně a s přestávkami plných dvanáct let,“ říká ředitel muzea Jan Drahoňovský. „S výraznou a rozhodující podporou města se na ní podílela celá řada subjektů. Když byla konečně dokončena, uskutečnily se zde čtyři krátkodobé výstavy obrazů a plastik. Po dobu rekonstrukce lomnické radnice sloužily úžasné a svým způsobem atypické prostory dokonce jako obřadní síň. Jenže pořád to nebylo ono, pořád nás zaměstnávala myšlenka na novou stálou expozici. Až jednoho dne se ve dveřích naší muzejní kavárny objevil Oldřich Horák, lesník ve výslužbě…“
Onen nečekaný návštěvník, který se narodil sedmadvacátého září sedmatřicátého roku v Červeněvsi u Nového Bydžova, nebyl řediteli muzea zcela neznámý. Věděl o něm, že pochází z myslivecké rodiny a žije nedaleko, ve Žďáru u Kumburku.
Magistr Drahoňovský rovněž věděl, že jeho host se od útlého mládí chtěl stát lesníkem a myslivcem.
Splnilo se mu to. Po základní škole ve Smidarech nastoupil v dvaapadesátém roce na Základní odbornou školu lesnickou v Hejnicích, kde již v úvodním ročníku získal svůj první lovecký lístek. Poté absolvoval Lesnickou mistrovskou školu ve Šluknově a vlastně tak započal příběh, který by vydal na obézní knížku.
Oldřich Horák nezamířil do lomnického muzea náhodou, ale s konkrétním návrhem. Nicméně nepředbíhejme.
„Můj život byl hodně pestrý. Naplněný tím, co jsem si bytostně přál. Tedy vůní lesa, starostí o polesí i zvěř, která se v něm vyskytovala. A rovněž lovem, který ke správnému mysliveckému hospodaření patří,“ říká držitel prestižní ceny Za lov fair play. „Před vojnou jsem byl zaměstnán jako lesní na závodě Vrchlabí. V roce 1959 jsem nastoupil na polesí Syřejov nedaleko Lomnice nad Popelkou, kde jsem strávil celých sedmadvacet let. Poté jsem krátce sloužil ve vyhrazené honitbě v Orlických horách a posledních jedenáct let aktivního lesáckého života na Lesním závodě Nymburk, odkud jsem v devětasedmdesátém roce odešel do penze. Měl jsem to štěstí, že jsem téměř čtyři desítky let provozoval myslivost profesionálně u státních lesů,“ doplňuje Oldřich Horák.
Mezi tím vším složil v šestašedesátém roce vyšší odbornou mysliveckou zkoušku a své vzdělání o dva roky později ukončil dálkově na tehdejší Lesnické technické škole v Trutnově.
Jako lesník a vedoucí polesí zažil řadu odejitých i přijitých ředitelů. Žár i chlad doby. Mnoho loveckých doprovodů v režijní honitbě. Pozitiva i negativa této práce. Pochvalu i závist. Pochopení i nevstřícnost. Probdělé noci nejen při lovu, ale také při přemýšlení, co dál…
Oldřich Horák byl nekompromisní k těm, kteří hlásili, že stříleli na kočku či minuli lišku. Nechtěl, aby se v honitbě „legálně“ pytlačilo. Proto jako dlouholetý šéf polesí rozhodl o tom, že holou a průběrnou zvěř bude v režijní honitbě lovit sám, trofeje potom komerční hosté. Nejspíše i proto se počet jím ulovených kusů rozrůstal. Vždy však zůstal věrný poctivé myslivosti.
Čas však, jako komukoliv jinému, ukrajoval i jemu. Nechtěl ho promrhat. Za život shromáždil dostatek finančních prostředků, které zejména po odchodu do penze mohl věnovat svému největšímu koníčku. „Víte, maďarský gróf Zikmond Czcheni kdysi prohlásil před svou společností, že jeho jmění je značné. Říkal, že celou jeho polovinu prostřílel a oni se určitě zeptají, zda učinil dobře. Zajisté by řekli, že ne, dokonce by s nimi snad i souhlasil, ale odvětil jim, že měl prostřílet i tu druhou…“, řekl mi Oldřich Horák při našem rozhovoru na půdě lomnického muzea a dodal, že s touto filozofií souhlasí, nicméně lov chápe jako pouhou a zcela nezbytnou součást myslivosti, se kterou někteří nemusejí souhlasit. „Musíme ctít poměr pohlaví, uvědomovat si, že zvěř není jen úžasnou a ladnou součástí přírody, ale rovněž nositelem škod na lesních a zemědělských kulturách. Každý dobrý hospodář musí vědět, co kdy, kde a proč lovit,“ uvedl osmasedmdesátiletý lesník a myslivec.
Životní osudy jej přivedly do různých míst. Lovil nejen na Lomnicku a v dalších honitbách bývalého Československa, ale třeba i v Polsku, Rumunsku, Estonsku, Srbsku, na Sibiři, v Rakousku, Norsku, poznal lov v Mongolsku, Kanadě, Nabibii…a nakonec, jeho poslední šoulání ho přivedlo do prostor lomnického muzea. Proč?
„Nastřádal jsem za život, který se mi nejspíše povedl a mohu s ním být spokojený, tolik trofejí, že jsem si najednou uvědomil, co s nimi, až tu jednou nebudu, až přijdu do svatohubertského nebe. Nemám v rodině následovníka. Rozhodl jsem se tedy věnovat je muzeu v Lomnici nad Popelkou coby ucelenou kolekci. Zdarma. S jedinou podmínkou, že nebudou uloženy v depozitu, ale budou vystaveny a sloužit veřejnosti,“ pokorně dodal muzejní dárce.
Dnes je na ploše více než dvě stě metrů čtverečních úžasná expozice loveckých trofejí a myslivosti. Díky skromnému, poněkud rozpačitému člověku, který se na sklonku života rozhodl podělit o svoji celoživotní lásku se všemi, kteří kdy půvabnou Lomnici nad Popelkou hodlají navštívit.
„Stále tomu daru ještě pořádně nechceme věřit, ale pan Horák nám stále pomáhá s jejím doplňováním a precizováním,“ říká ředitel muzea Jan Drahoňovský. „Část prostor jsme tedy pod jeho bedlivým dozorem věnovali instalaci stylizovaného a dobově zařízeného mysliveckého pokoje s nábytkem z paroží, vykládanou a vyřezávanou truhlou či příborníkem se zvířecími motivy. Z pozůstalosti rodiny Šlechtů zde máme instalované Riedingerovy rytiny z osmnáctého století a Hamiltonův obraz lovu na medvěda, byť mezi odborníky stále vyvolávající diskuse o autorství. Každopádně jsme rádi, že se novou expozicí můžeme pyšnit a všechny myslivce i nemyslivce do ní srdečně zveme,“ řekl mi na závěr mojí návštěvy mezi devět set sedmdesáti loveckými trofejemi, ale především mimořádně milými lidmi, ředitel lomnickému muzea Mgr. Jan Drahoňovský.
Jsem rád, že toto pozvání mohu předat všem čtenářům našeho časopisu. Prohlídka Muzea rozhodně stojí za to!
Text a snímky Oldřich KOUDELKA