Časopis Myslivost

I já jsem si změn v jejím chování všimnul už v roce 2010. Nebral jsem to vážně. Ze zkušeností vím, že když mi honitba připadala „jako prázdná“, vždy se situace upravila. Mám v živé paměti rok, kdy jsme nemohli začít s odlovem holé srnčí zvěře, protože jí zkrátka nikde nebylo. Začal jsem hledat a našel jsem ji pod matečnými buky, které po odprášení a odsíření Třineckých železáren rázem nebývale zaplodily velkým množstvím bukvic v horních částech honitby. V následné zimě už bylo zase vše v pořádku.
Nynější situace je trochu jiná. Srnčí zvěř zkrátka nepotkáváme, a když, tak jen výjimečně. Nevidíme ji stávat na svých obvyklých místech, kde jsme ji dříve potkávali i během dne. Nestojí u lesních cest ani v noci, když projíždíme z čekané na divočáky. Kde jsou ty časy, kdy jsme si mohli podle jejího vylomení na paši „řídit hodinky“. Srnce, které jsme měli obeznané, jsme v jejich teritoriích také pravidelně nacházeli, chodili téměř najisto, i když i zde výjimka někdy potvrzovala pravidlo. Hovořím o tom v poslední době často se svými kolegy a mají obdobné poznatky.
Přemýšlím, porovnávám, poznávám skutečnosti, které jsem předtím nevnímal. Naše honitba je ze sta procent lesní. Samozřejmě, že se v mnohém změnila. Především se z původních asi 20 000 ha režijní honitby vytvořilo sedm samostatných honiteb. Srnčího bylo všude rovnoměrně a poměrně dost. Co to přineslo?
Tam, kde jsem se myslivecky vyžíval jenom já, začalo provozovat myslivost sedm členů, což by neměl být problém. Každý myslivec se přece umí v lese chovat. Ale znásobil se také „provozní tlak“. Je tu revírník, který to má v náplní práce, pak je lesní mistr, zaměstnanec lesní akciovky, neustálé vzájemné předávání a přejímání prací, znova revírník nebo jeho zástupce, který „dělá“ červené puntíky na permanentně se objevující kůrovcové souše.
Zde si dovolím nostalgický povzdech, neboť v době mého působení souší v lese téměř nebylo a objevila-li se nějaká, stala se zdrojem mých „naturálií“. Že kůrovec vzniká ze zanedbání čistoty v lese, jsem slyšel už na přednáškách v lesnické škole.
Po vyznačení červených puntíků následuje těžba a přibližování. To se po dvou měsících opakuje. Toto jsou aktivity lesního provozu, které jsou dané a budou do té doby, než se změní porostní skladba dřevin, kdy převažuje smrk. Zažil jsem časy, kdy jsme už od 15. 4. veškerou smrkovou hmotu odkorňovali a pálili kůru i větve.
Právě prořeďováním starších porostů vznikají značné holé plochy, které, než dojde k zajištění nového porostu, skýtají zvěři a nejen srnčí, dostatečný klid a potravní nabídku. V době vegetační svěží zelenou, v zimě plazivý ostružiník, borůvčí a okusové dřeviny.
Honitbou je vyznačena nová turistická cesta vedoucí až do výšky 1000 m. n. m., která je během celého roku v permanenci. Nezřídka na ní zaburácí terénní motorka nebo čtyřkolka, horská kola tu potkáta doslova v každou denní hodinu.
Z konce minulého století přibylo značné množství lesních odvozních cest, kterých, byť i přes zákaz, využívají neukáznění řidiči. Několikanásobně se navýšil pohyb lidí v lese, a to i se psy. Vzpomínám si na mého prvního nadřízeného, který mi říkal: „Vláďo, netrp v lese psy a to ani na cestách. V každé stopě psa je geneticky zakódovaný pach vlka. Zvěř na to reaguje tím, že mění své teritorium.“ Popularitu jsem si tím nezískal, ale v „mé době“ jsme si to mohli dovolit. S úsměvem pozoruji, jak houbaři, když zjistí moji přítomnost, volají své psy a vážou je na řemen. Jenže já už se nezlobím. Na co se zlobím, je to, když na fotopasti jsou zachycení muži v maskáčích s nějakými zbraněmi. Zůstávám v údivu, kdo všechno naší honitbu využívá, a to v jeho nejatraktivnější části!
Začínají se zvedat stavy divočáků, kterých zde do konce sedmdesátých let minulého století vůbec nebylo. Srnčí je dost nesnáší. Na jejich pohyb krytinou reaguje bekáním. V období bukvic a žaludů má v černé zvěři srnčí velkou potravní konkurenci a zpravidla jim potravně atraktivní místa přenechává a odchází jinam. Nebezpečí srnčí zvěři od divočáků hrozí také v době kladení mláďat.
Nemohu nezmínit krkavce. Byl jsem svědkem aktivity tří krkavců, kdy se ozývali z jednoho místa. Viděl jsem, jak jeden slétl z vysokého smrku k zemi. Když jsem se opatrně přiblížil, klovali do kadáveru srnčího koloucha. Zda uhynul nebo ho udolali oni, jsem už nezjistil.
Je třeba také zmínit změnu v obhospodařování polí v okolí lesa. Zatímco dříve skýtala zvěři pestrou potravní nabídku, dnes se změnila v zástavbu oplocenou pletivem a štěkajícími psy.
Co ale nenacházíme, to jsou uhynulé kusy. Zjara vidíme, ač sporadicky, plné srny, které posléze vodí. Co způsobuje změnu v jejich celoročním chování, je trochu záhadou.
Doporučoval bych počkat na trochu „pořádnější zimu“, přijde-li vůbec, kdy bude možnost provést pečlivější sčítání. Vždyť od roku 2010 ještě žádná nebyla. Srnčí v mnoha případech zůstává na svých letních teritoriích bohatých na borůvčí, plazivý ostružiník a okusové dřeviny.
Že se srnčím není něco v pořádku, je evidentní. Mějme na paměti, jak se plíživě vytratily z polí koroptvičky, následně zajíci, z lesa pak tetřevi, tetřívci a jeřábci. Je třeba sbírat poznatky a informace napříč republikou a vyhodnocovat je.
Budeme-li jenom situaci monitorovat a tiše sledovat, můžeme se dočkat toho, že nám v honitbách zůstanou jenom divočáci, které přikrmujeme 300 dnů v roce, na čemž se také nemalou měrou podílí i naše srnčí zvěř. I to dokládají fotopasti. Vezmeme-li v úvahu, co všechno se divočákům na vnadištích nabízí, a co to dělá v zažívacím traktu srnčí zvěře, nemusím ani zdůrazňovat.
K jakékoliv osvětě ve prospěch klidu v honitbě jsem skeptický. Snad u dětí do 15 let. Osobně preferuji stručný zákaz, který však musí mít oporu v zákoně. V jeho intencích je myslivost pouhopouhou popelkou. Přednost má houbař, který vždy namítne, že „přece zvěř má dost prostoru, kde může vždy utéct“. Když osvětu, tak tedy u zákonodárců. Kde jsou ty časy, co lovil sám prezident. Naposledy to byl snad generál Svoboda.
Vladislav KROP
člen Klubu autorů při ČMMJ