Časopis Myslivost

 
V roce 1924 byla vydána propagační brožura družstva Hospodář v Miloticích nad Bečvou s názvem „Osvědčené způsoby chytání dravců všeho druhu do želez a pastí“, autory jsou R. Weber a R. Kubeša.
V celé publikaci se nevyskytuje slovo „škodná“. Pod pojmem dravci jsou řazeny šelmy, dravci pernatí a sovy. Hubení dravců je doporučováno vzhledem k vysokým cenám nájmů honiteb a docílením většího odstřelu. Zavrhuje se trávení jako nemyslivecký způsob hubení a nebezpečí otrav psů pasteveckých a loveckých.
Sortiment želez zákonem povolených, stejně jako jmenovaná zvěř, byl nabízen k lovu medvědů, vlků, rysů, divokých koček, lišek, jezevců, vyder, kun, tchořů, černé zvěře a králíků. Připouští se lovení všech vyskytujících se dravců pernatých, včetně sov do želez s upozorněním na menší dravost včelojeda. Pokud se do želez uloví řídce se vyskytující druh pernatého dravce, doporučuje se poučení od preparátora nebo z vědeckých knih.
 
Odlišnější názory na danou problematiku jsou prezentovány v knize Prof. J. Komárka „Hubení škodlivé zvěře a ptactva“, vydané v roce 1943.
V úvodu je uvedeno: „Boj proti škodlivým zvířatům je starého data a počal tím okamžikem, kdy se člověk ocitl na povrchu země. Nejdřív to byly nebezpečné šelmy bydlící v jeskyních, když počal člověk rolničit, považoval za zhoubná všechna zvířata, která vnikla do jeho prvních polních kultur a ničila mu je. Tak přišlo na vyhubení rozličných velkých lesních přežvýkavců do konce 19. století. Rovněž byly u nás vyhubeny poslední zbytky vlka, rysa a medvěda. Vznikl pojem zvířeny kulturních stepí a na místo velké zvěře nastoupili jiní škůdci polních kultur, byly to záplavy myší, hrabošů, syslů a křečků. S pěstováním obilí přišli vrabci a rozmohli se havranovití. V tu dobu člověk ve snaze zachovat si vášeň lovu a užitku z něj, začal razit rozdíl mezi tak zvanou zvěří užitkovou a škodnou.
Každé zvíře má svou stránku škodlivou i prospěšnou, jehož život se týká zájmu člověka a nelze zavrhnout existenci některého druhu a vyhubit celý rod. Škodlivost je různá pro rolníka, lesníka, rybáře a myslivce. Člověk není povolán k tomu, aby dělal v přírodě soudce. Co je platný zákon o ochraně, když není dodržován.
Také ve způsobu hubení nastaly během doby změny určované zákonem, což platí dodnes. Je určováno, kdo může zvířata hubit a způsoby hubení jsou různé, například jedy se jednou doporučují, jindy ne. Hubení zvířat je ovlivňováno i lidskou citlivostí k určitému druhu, například myši se mohou lapat do sklapovacích želízek, ale u ptáků je to považováno za brutální způsob.“
V publikaci je výčet škodlivých živočichů z hlediska škod nejen na zvěři, ale i na pěstovaných plodinách. Do škodlivé zvěře se řadil hraboš polní, sysel, křeček, myšovití hlodavci, ondatra, veverka, divoký králík, vrabec polní i domácí (v roce 1942 bylo dokonce úředně nařízeno hubení vrabců), kos, špaček, zdivočelí holubi, divoký vepř, krahujec, jestřáb, káně lesní i rousná, moták pochop, všichni havranovití, roháč velký, kormorán, volavka. Zoologické pojmenování zvěře je ponecháno poplatné popisované době.
Zajímavý je názor je na tak zvaná zvířata „pološkodlivá“, uvádí se zde zvěř jelení, daňčí, srnčí, mufloní, zajíci, liška, kuna lesní a skalní, tchoř, lasice, vydra a jezevec. Upozorňuje se, aby tyto druhy nebyly vyhubeny pro svoji cennou kožešinu, a to především kuny. „Kuna je cennější než nějaký tvrdý tetřev nebo několik bažantů. Hodnota několika kuních rodin v honitbě je daleko vyšší, než úhrnná cena všech zajíců a tetřevů, kteří se tam vyskytují.“ Prof. Komárek navrhuje jejich přeřazení mezi zvířata velmi užitečná.
Za absolutní škůdce jsou považováni pytlačící psi a kočky. Dále jsou za škodlivější než šelmy srstnaté považováni jen někteří pernatí dravci - káně lesní, rousná a jestřáb.
Za výjimečně škodlivá zvířata jsou považováni krtek, ježek, čáp, tetřev, špaček, holubi hřivnáči a sovy. U špačka se nedoporučuje vyvěšovat budky v zahradách, aby se nepřemnožil. Dále je zdůrazňováno přeceňování užitkové zvěře a její škody nekriticky podceňovány.
V závěru je konstatováno: „Vcelku musí být boj proti škodlivým zvířatům veden tak, aby bylo dosaženo rozumné rovnováhy, která by podporovala zdar lidské práce a neničila živou přírodu kolem nás.“
 
V roce 1959 vychází publikace Rudolfa Hanzla „Tlumení škodné zvěře“.
V této publikaci se uvádí, že každá zvěř má své místo a poslání; nepřipouští se úplné vyhubení některého druhu. Připouští se, že vyhubení některých druhů v minulosti porušilo biologickou rovnováhu s nedozírnými následky a těžko se podaří tyto škody napravit. „V mezích zákona se smí bez uvažování zbavovat jen vlků“ a je uváděno, že jejich úplné vyhubení není možné. Zdůrazněna je škodlivost rysa při přemnožení a uspokojivé je zvyšování stavů medvěda na Slovensku díky jeho dlouhodobé ochraně.
Uvádí se nejednotný názor na škodlivost lišek. Celoroční lov lišek je doporučován v bažantnicích. Nechráněný je jezevec a kočka divoká. Vydra je vysoce chráněná. Kuny se loví, ale zdůrazňuje se cennost jejich kožešiny a jejich rozumná ochrana. Za velkého škůdce zvěře je považován tchoř, lasice a hranostaj. Za škodnou je považována veverka. Za největší metlu honiteb se považují pytlačící psi a kočky. V roce 1957 se ulovilo v ČSR 24 384 toulavých psů a 79 437 koček. Je to ale o 8000 psů a 12 000 koček méně, než se průměrně ročně lovilo před válkou.
Odsuzuje se dříve proklamované heslo „Škodné zmar“, které nechalo neblahé následky na vzácných pernatých dravcích. Celoročně lze lovit jen jestřába a krahujce.
Částečně pro svoji užitečnost je mimo bažantnice chráněn moták pochop, káně lesní a rousná. Chráněn je výr, jen na mimořádné povolení se může vybrat jedno mládě v honitbě k lovu na „výrovce“. Chráněni nejsou všichni krkavcovití, kormorán a volavka popelavá.
V publikaci jsou podrobně uváděny způsoby lovu, včetně výrovky. Železa se používají jen v krajních případech a na povolení. V určitých situacích zákon povoluje trávení krkavcovitých a lišek. V závěru publikace je uvedena finanční odměna podle druhů za „lov škodné“.
 
V roce 1984 vychází metodická brožura Státní veterinární správy MZVž ČSR Tlumení vztekliny lišek - Liška, její biologie a lov.
Ministerstvo zemědělství a výživy ČSR a Státní veterinární správa vydávají v tomto roce mimořádné dočasné opatření pro zvýšení lovu lišky obecné pro tlumení vztekliny.
a.) povoluje se v honitbách používání nášlapových želez při návnadách a újedích pro lišky od 1.1 do 31.3.
b.) doporučuje se od 1.1. do 31.3. lov pomocí návnad obsahujících strychin podle zák 23/1962 sb., o myslivosti (v metodice je uveden vzorový postup).
c.) v platnosti zůstává nadále plynování liščích nor Gastoxinem podle metodického pokynu SVS z roku 1977.
d.) dočasné povolení lovu lišky v noci (podle opatření MZVž ČSR z 16.6.1983)
e.) na 500 ha honební plochy se doporučuje budovat jednu umělou liščí noru
f.) organizovat podle vlastních plánů hony a individuální lovy lišek
Jaké byly výsledky, a hlavně důsledky, těchto opatření již většina dnešních myslivců pamatuje a není potřeba je rozvádět.
 
Jak lze pohlížet na současnou situaci
 
Je obecně známé, že každá změna v přírodě je způsobována mnoha různými faktory a ne pouze jedním. Rozhodující faktory pro druhové a početní zastoupení všech živočichů jsou prostor, klima, rostlinný pokryv a stále větší hospodářský tlak na krajinu.
Rostoucí lidská populace ovlivňuje nejvíc prostor živočichů, rostlinný pokryv země a v poslední době i klima. Dá se konstatovat, že lovem nelze určitý druh totálně zlikvidovat, pokud má daný druh vhodné životní podmínky a přizpůsobivost, což je příklad zrovna lišky.
Nepravdivě jsou myslivci obviňováni za vyhubení některých druhů zvířat. Příkladem mohou být vlci. Největší vliv na vyhubení vlků mělo ustájení domácích zvířat do pevných zděných chlévů a odlesnění krajiny na polní kultury. Vlci více škodili na domácích zvířatech celé společnosti, než na tehdy žijící zvěři. Celospolečenský tlak na lesníky, kteří v té době na rozdíl od zemědělců měli zbraně, z nich udělal „hrobníky posledního vlka nebo medvěda“. Tam, kde se trvale dodnes pasou domácí zvířata bez zděných chlévů, kde jim les skýtá úkryt, se udrželi vlci, i když byli stejně intenzivně pronásledováni a hubeni.
Naopak způsob zemědělského hospodaření pomohl od počátku minulého století zvýšit do té doby poměrně nízké stavy zajíců a koroptví. Koncem téhož století vymizení koroptví bylo způsobeno opět zemědělským hospodařením, a to chemickou likvidací hmyzu a plevelů. Navíc velké plochy zemědělských kultur jsou pro drobnou zvěř nevhodné z hlediska hnízdění.
Podobný osud jako koroptve nyní stíhá zajíce a bažanty, zřejmě nově i srnčí zvěř. Současné tržní zemědělské monokultury jsou ideální prostředí pro černou zvěř a její zvýšené stavy jsou opět dílem hospodaření člověka v krajině.
Dnes pod propagačním tlakem ochranářů se bojí myslivci na veřejnosti použit výraz „škodná“, ale víme, že nám určití živočichové škodí v mnoha směrech. Jsou to přemnožená divoká prasata, kuny skalní, lišky, špačci, kormoráni a některé další druhy. Vidíme, že chránění a pronásledovaní živočichové si role „škodné“ mění i v rámci jednoho století.
Oficiálně by se mělo ujasnit v terminologii, kdy škodící zvěř hubíme, tlumíme, přemnožené stavy redukujeme nebo zavlečené druhy totálně likvidujeme.
Celou problematiku snižování stavů určitých živočišných druhů je možné řešit jen za součinnosti myslivců, zemědělců, lesníků a ekologů na základě vědecky ověřených poznatků. K tomu je navíc nutná účinná legislativa. Provádět ekologickou rovnováhu v přírodě lovem je vždy velmi problematické. Ze zkušenosti pozitivních i negativních našich předchůdců je třeba se poučit a umět je využít v současnosti.
Dr. Ing. František LIBOSVÁR