Myslivost mne naučila pracovat s nervozitou
Myslivost 9/2016, str. 36 Martin Helebrant
Mathewa „Matta“ Emmonse asi není nutné podrobně představovat. Pětatřicetiletý sportovní střelec a držitel třech olympijských medailí je sice původem z amerického Mt. Holy, ale současně je to také manžel naší bývalé úspěšné olympioničky Kateřiny Emmons, se kterou má tři děti. Manželé žijí převážně v Plzni, rodném městě Kateřiny a dá se říci, že Matt se plně asimiloval. Hovoří velmi plynulou a pěknou češtinou (ve které občas zaslechnete typické „zhoupnutí“ plzeňského dialektu). Asimiloval se natolik, že ačkoliv v Riu závodil za USA, plzeňská edice Mladé Fronty Dnes ze 14. 7. 2016 jej zařadila po bok dalších 11 českých olympioniků s vazbou na plzeňský region. Z nich tři další (Adéla Bruns, Nikola Mazurová a Filip Nepejchal) také patří ke střeleckým nadějím naší výpravy.
Matta od nich kromě jeho cestovního pasu odlišuje ale i aktivní zájem o myslivost.
Však této oba se svojí ženou byli hosty výstavy Natura Viva 2016 v Lysé nad Labem a aktivně se zapojili do programu besed na podiu, oba navíc připojili své podpisy pod petici proti omezování práv mejitelů a uživatelů zbraní ze strany Evropské komise.
Rozhovor s Mattem jsme přinesli již před asi dvěma roky. Na sklonku července, ve chvíli, kdy se již chystal na závěrečné tréninkové soustředění, si našel čas další. V době, kdy čase vám dostává tento rozhovor do ruky, již budete vědět, jak Matt na své již čtvrté olympiádě dopadl, my jsme mu v době interview mohli jen popřát a držet palce.
Máte již tři olympijské medaile, všechny barvy kovu. S jakým cílem tedy do Ria jedete?
Chci medaili, to je přece jasné. Ještě důležitější než medaile je ale dobře závodit. Špička je vyrovnaná, medaili chceme všichni a naděje nás má mnoho. Ať to nakonec dopadne jakkoliv, budu se snažit, jak jen to půjde, abych odvedl všechno, co jsem natrénoval, abych využil všechno, co umím. Abych mohl být na konci závodů spokojený sám se sebou bez ohledu na výsledek. Snad se to podaří.
V době různých hrozeb se nedá nezeptat, zda se něčeho bojíte?
Teroristů. Vážně, teroristů. Nebojím se o nás, sportovce, my budeme v chráněné olympijské vesnici. Bojím se o návštěvníky. Svět je dnes velice podivný a bohužel je mnohem méně bezpečný než v roce 2004, když jsem byl poprvé na olympiádě.
Podobá se střelecký závod v něčem lovu?
V obojím se používá puška (směje se). Závod v mířené střelbě, v jaké závodím já, je v něčem podobný lovu na čekané, na posedu. Potřebujete se zklidnit, srovnat se se zbraní a v pravý čas odpálit. Lov na naháňkách (pozn. autora: Matt používá aktivně a správně českou loveckou terminologii, další důkaz jeho asimilace) je jiný, tam není čas.
Pomáhá vám při závodech nějak, že jste i myslivec a naopak?
Myslivost mě naučila pracovat s nervozitou, zklidnit se, ovládnout stres. Nenechat se rozhodit. Závodění mi naopak dalo střeleckou dovednost. A sebezapření. A taky odhad svých možností.
Je nějaká vazba mezi střelbou z brokovnice a mířenou střelbou?
Mířená střelba a střelba do pohybu obecně, nejen z brokovnice, ale i z kulovnice, to jsou dva různé světy. Asi největší rozdíl je v práci se spouští. Při mířené střelbě je to velice vědomá, soustředěná činnost, sled přesně řízených pohybů, zatímco u střelby do pohybu je to rychlý hmat.
Jakou používáte závodní zbraň a jaké náboje?
Již několik let mám malorážku Bleiker, která mi plně vyhovuje. Náboje používám Eley. Ono není moc na výběr – dostatečně přesné náboje dělá ještě RWS a Lapua, ale to je tak všechno. Zvlášť na RWS v poslední době přechází hodně střelců. Ale vždycky musíte sladit zbraň a střelivo.
Jaká je vaše běžná tréninková dávka?
Týdně nastřílím tak 700–1000 ran, tj. kolem 150–200 ran denně. Přímo na střelišti trávím denně tak 3-4 hodiny, další čas bere fyzická příprava, chodím do posilovny a jezdím na kole a nelze pominout a psychickou přípravu a regeneraci. Když strávíte půl hodiny v poloze vkleče, musíte svaly protáhnout a regenerovat nebo to bude hodně bolet.
Kolik by podle vás měl nastřílet ročně myslivec, aby si udržel střelecké návyky a dovednosti?
Na střelnici, do terče, by měl do roka vystřelit tak 20–40 ran ze zbraně a z polohy, z jaké bude střílet na lovu. Ale k tomu by měl cvičit přesnou střelbu ze vzduchovky nebo malorážky. Aspoň pár set ran. Aby se tělo naučilo zklidnit a dýchat samo a střelec se mohl plně soustředit jen na cíl a na práci prstu na spoušti.
Jakou kulovnici používáte při lovu?
Mám dvě. Americkou klasiku Remington 700 v ráži 30-06 Springfield, do té používám náboje RWS s monolitickou střelou HIT, které jsou přesné a mají dobrý účinek v cíli. Na srnčí je to ale skoro až moc silná ráže, takže teď mám ještě klasickou mauzerovku přestavěnou na ráži 243 Winchester.
Jakou máte na loveckých kulovnicích spoušť? Používáte napínáček?
Já mám rád spoušť s dvojím odporem, takovou mám i na své závodní malorážce. To namáčknutí prvního odporu je jistota, vědomí připravenosti k výstřelu a druhý odpor je už jen mžikový nárůst tlaku prstu na spoušť. Spoušť musí být hladká a nemusí být dlouhá. Ze zbraní, které mi v poslední době prošly rukama, má skvělé spouště Blaser a Rössler (firma Rössler se přejmenovala a dnes používá název RöWa - pozn. autora). Odpor by měl být někde kolem 600 gramů, možná i o trochu víc. Za absolutní minimum považuji u lovecké pušky 500 gramů, taková spoušť umožňuje pořád ještě velmi přesnou střelbu, 500 gramů je minimum pro biatlon, a přitom již ji cítí i třeba chladem zkřehlé prsty. Napínáček nepoužívám.
V minulém rozhovoru jste se chystal na lovy někde v Idahu. Podělíte se o zážitky?
Byly to lovy s lukem a bylo to ve velmi volné přírodě. Bylo to hodně náročné na fyzickou kondici, pěší lov v hornatém terénu, denně jsme chodili až 12 hodin. Lov s lukem je hodně o umění přiblížit se k lovené zvěři. Byla to spousta adrenalinu, utekl mi jeden opravdu skvělý mule deer a jeden velký wapiti – tenhle lov byl opravdu hodně napínavý, došoulal jsem k němu nakonec docela blízko, ale potřeboval jsem, aby ten wapiti udělal aspoň dva kroky vpřed, abych mohl zamířit na komoru. On věděl, že se něco děje, jen nevěděl, co je špatně a byl nervózní. Stál a jistil snad 5 minut, čekal jsem bez hnutí, luk i nervy napnuté. Nakonec ty dva kroky neudělal a já jsem nevystřelil. Lovit se má eticky a humánně, lovec musí umět poznat, kdy prohrál a musí umět porážku přijmout, stejně jako ve sportu. Nakonec jsem ulovil, ale ten wapiti, ačkoliv anebo právě proto, že vyhrál, byl asi nejsilnější zážitek z celého lovu.
Děkuji za rozhovor a v Riu budeme držet palce.
připravil Martin HELEBRANT