Střezme si drahokamy tradic
Myslivost 9/2016, str. 32 Oldřich Tripes
Skutečně vzácnými drahokamy jsou zvyky a tradice české myslivosti a každý myslivec je povinen ze své pozice, ať je jakákoliv, vynaložit patřičné úsilí, aby se zachovaly pro další pokolení českých myslivců. Vždyť na zapsání do seznamu nehmotného kulturního dědictví Ministerstvem kultury mají největší zásluhy myslivecká kultura a zejména udržované ušlechtilé zvyky a tradice. Jejich udržení v autentickém, co nejvěrnějším stavu nemůže zajištovat několik jednotlivců. Zárukou je jen, když to bude drtivá většina. Všichni neseme společnou odpovědnost!
Zamyšlení nad tradicemi v článku kolegy Zdeňka Hlaváče v Myslivost 7/2016 mne přimělo k hlubší úvaze nad tímto problémem. Téměř ve všem s tímto spisovatelem souhlasím, ale trochu ve mně probudil obavy, zda nepůjde vše k horšímu stavu, že udržování tradic bude stále těžší. Bude?
Zatím jsem nepocítil hrozbu amerikanizace našich tradic, pokud tím nebyla myšlena maskáčová móda a nošení pušky. Spíše než psát o tradicích amerických lovců, Číňanů, Indů či Arabů by bylo užitečné naši úroveň porovnávat se středoevropskými státy a jejich myslivostí. V troubení byla Francie před námi, ale zásluhou Františka Antonína hraběte Šporka jsme se jim nejen vyrovnali, ale i dosáhli nesporného prvenství v tradicích celkem. I když na Slovensku, v Rakousku a Bavorsku jsou myslivecké tradice také někde na velmi dobré úrovni.
Moc nesouhlasím, že bychom měli tradice transformovat pro současnou dobu. Vždyť transformace znamená přetvoření, přeměnu, změnu, proměnu. Udržování tradic je svým způsobem konzervace, tj. zajištění v jejich autentickém stavu. Hlavním zájmem je tradice zachovat!
Zvyknout si na maskovací prvky? Snad jen tolerovat při individuálních lovech. Vždyť maskáče nosí armáda, čundráci, rybáři, bezdomovci a i různé pochybné existence. Od těch se musíme vždy odlišovat, to bychom při nástupu na hon vypadali, jako když jdeme do boje.
Ani vítr nám klobouk – jeden z atributů myslivosti – z hlavy nemůže sundat, žádná „smysluplná úprava“ podle mého názoru by neměla do tradic vniknout. A výřad po naháňce černé zvěře je vzdávání úcty zvěři. Stejnou úctu si zaslouží každá zvěř. Ani tady nesmí jednání a výrazy myslivců zhrubnout.
Znám dost mysliveckých kolektivů, kde je upřímná a úspěšná snaha většinu zvyků dobře a správně dodržovat, ale poznal jsem i takové, kde je to horší. Chybička se může vloudit, ale jedná se o soustavnost a ne „někdy jo a někdy ne“! V každém spolku by měl být jedinec, který by byl důsledným zapáleným strážcem tradic. Ať to bude myslivecký hospodář, sám předseda, kulturní referent, nebo jen některý řadový člen.
Dovolte mi tady vyslovit názor, kdo za co by měl být odpovědný, v jakém směru by měl působit a pečovat o udržení, aby se nám tradice neztrácely.
Předseda spolku: přijímání mezi myslivce, odívání, měsíc myslivosti, pohřby myslivců.
Myslivecký hospodář: nástupy na honech, výlože, výřady, pasování na lovce, krále honu, trofeje.
Místopředseda či kulturní referent: poslední leče, čestný soud, skříňky, práce s dětmi, kronika aj.
Odpovědnost s nimi musí mít všichni starší myslivci, aby byli vždy mladším a méně zkušeným příkladem zejména správnou mysliveckou mluvou, běžným chováním, ale i oblékáním, čestnou stráží u zhaslé zvěře a dalším dodržováním myslivecké etiky a morálky. Jestliže je pravdou, že dodržování zvyků a tradic bude stále těžší, pak tedy každý musíme převzít svoji odpovědnost!
Snažím se o to desítky let četnými přednáškami i působením ve sdělovacích prostředcích, dělají to jistě i jiní, ale já hledám další následovníky. Musíme působit ve vlastních řadách, aby naše poslední leče byly zase hodnotnější, protože neubývá jen mysliveckého povídání na nich, ale také zpěv písniček, což byl také ušlechtilý výraz naší myslivecké kultury. A od koho se mají naši mladí učit, když ne od nás starších?
Co škodí? Co může být příčinou, proč se někde ten krásný odkaz našich předků správně nedodržuje? Především je to zřejmě uspěchanost doby, není na nic čas, stále se někam spěchá. Dále hraje roli i neznalost. Málo je těch, kteří umějí dobře interpretovat a dokonale provádět naše ceremoniály. Možná i falešný stud. Někteří jedinci považují kupříkladu pasování za ponižování. To je důsledek toho, že někde se skutečně při pasování pasovaný nováček nebo lovec nedůstojně ponižuje.
Největším nepřítelem a příčinou nedodržování tradic je znatelný přechod od myslivosti zpět k pouhému lovectví, kdy suverénní a sebevědomý lovec se za některé staré zvyky a tradice také stydí a opovrhuje jimi.
Podle známého rčení o zápachu, rybě a její hlavě mnoho záleží na vedení každého mysliveckého kolektivu na všech stupních, počínaje honitbami přes okresní myslivecké spolky až po vedení ČMMJ. Je potřeba mít dobrou, skutečně jednotnou JEDNOTU, i tam osobnosti a také strážce zvyků a tradic, jako byli František Špatný, profesor Antonín Dyk a další, v poslední době pak profesor Josef Hromas, docent Kovařík, abychom jejich odkaz dokázali obhájit nejen mezi sebou, ale i na veřejnosti. Abychom všechno to velmi hodnotné, ty nádherné drahokamy dokázali zachovat dalším pokolením.
Oldřich TRIPES