Časopis Myslivost

Do dnešního dne je zde zapsán slovácký verbuňk, vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, jízdy králů na Slovácku, sokolnictví a konečně právě tradiční česká myslivost. Bezesporu se jednalo a jedná o velký diplomatický úspěch Českomoravské myslivecké jednoty a dalších zainteresovaných složek a institucí.
Chceme-li v plné šíři rozevřít vějíř lidských vztahů k okolnímu světu, kam myslivost bezesporu patří, musíme si osvětlit pojem kultura jako takový.
Kultura je většinou zužována na prostor umění a prosté tvořivosti. Zdaleka tomu tak však není. Kultura v širším pojetí se skládá z duchovních ideálů a vzorů chování předávaných symboly, představuje rozličné výsledky lidské činnosti. Je souhrnem duchovních a materiálních činností, výtvorů a hodnot určitého společenství v prostoru a čase. Je specificky lidský způsob existence, jenž se uskutečňuje nejen v rovině estetického a etického poznávání, osvojování a přetváření světa, ale rovněž v rovině jeho přetváření racionálního.
Kultura je systém. Nejvíce reprezentující vzdělanost, umění, mravnost, morálku, fyzickou zdatnost, pracovní schopnosti a dovednosti, uspokojování základních existenčních potřeb a v neposlední řadě spotřebu.
Kultura je zkušeností lidstva i konkrétního národa, trvalým procesem hledání optimalizace a kritérií, což samozřejmě bývá nalezeno až v konfrontaci různých pohledů. V dlouhém časovém období, pohledu, který odděluje nadčasovost od aktuálního, přiblížení se historického od dočasného, krátkodobého, povrchního, skupinového od lobbystického, zpolitizovaného i osobního.
 
Kam tedy vlastně patří naše myslivost?
Myslivost je v zrcadle výše uvedených kritérií nejblíže mnohovrstevnaté a pestrobarevné činnosti, která se zdaleka nevyčerpává jen samotným lovem, ale zahrnuje v sobě i další aspekty, zejména chovy zvěře, fenomén obornictví, bažantnictví, sokolnictví, ochranu zvěře a jejích biotopů, krajinotvorbu, osvětu, myslivecké písemnictví, a to nejen literaturu odbornou, beletristickou a básnickou, ale také časopis Myslivost, literárně historickou přílohu Myslivecké zábavy, Magazín Myslivosti a další mediální produkty, hudbu, výtvarné a užité umění, kynologii, práci zájmových klubů ČMMJ a v neposlední řadě muzejnictví, výstavbu a udržování svatohubertských míst, dodržování mysliveckých zvyků a tradic, jako je používání specifické mluvy, úlomků, zálomků, konání výřadů, výloží, pasování apod.
Historicky se jedná o tradiční škálu činností zahrnujících v sobě prvky ochrany přírody i zvěře používající své vlastní metody, tradiční mluvu, zachovávající zvyky a tradice a rovněž životní filozofii, etiku i víru.
Součástí myslivecké filozofie a etiky je především vyjádření uvědomění si odpovědnosti, kterou myslivci vůči přírodě a zvěři v ní mají. Myslivecká etika, v níž je vyjádřena řada nepsaných pravidel, která jsou přesto myslivci dodržována, se prolíná celým dlouhým vývojem myslivosti, během něhož se jejich obsah poněkud měnil, nicméně jejich dodržování je stále znakem výsostné odpovědnosti myslivce.
Součástí myslivecké filozofie je uvědomění si toho, že zvěř je neoddělitelnou a důležitou součástí české, moravské, slezské, ale také slovenské a zároveň středoevropské přírody, kterou jsou myslivci povinni zachovat pro příští generace.
Mysliveckou filozofii lze definovat tak, že samo střílení myslivce myslivci nedělá. Myslivec nechová zvěř proto, aby ji střílel, ale střílí ji - nemocnou, přestárlou či nadpočetnou a páchající škody v kulturní krajině - aby ji choval.
Jen ten, kdo se těší ze zvěře a lesa, i když to kolem zrovna „nevoní střelným prachem“, kdo v přírodě pobývá celoročně, i v době hájení zvěře, když pole i les jsou přikryté sněhovou peřinou a mrazivou krustou, když je málo potravy a na zvěř všude číhá smrt, kdo zvěř v tomto čase nepohody ochraňuje, ten je pravým myslivcem.
Myslivost je fenomén svébytný. Přesahuje běžné normy záliby dvacátého století, nebo globalizačního koníčka století jednadvacátého.
Myslivost je životním stylem, který zásadním způsobem určuje osobní i kolektivní filozofii i vnímání světa mnoha z nás.
Myslivost se v nejednom případě dědí z otce na syna, v mnohých rodinách má mnohaleté tradice přecházející z generace na generaci. České pojetí myslivosti je v kontextu definice kultury naprosto unikátní i v porovnání s ostatními vyspělými zeměmi starého kontinentu i světa jako takového. S výjimkou středoevropského prostoru bychom totiž podobnou škálu mysliveckých činností a na myslivost bezprostředně navázaných kulturně společenských tradic hledali jen velmi těžko.
Pokud se jedná o porovnání se světem, podobné pojetí myslivosti se vyskytuje pouze v zemích někdejšího Rakouska-Uherska. V ostatních zemích se prakticky vždy jedná o pouhý lov zvěře. Chybí mu složka ochranářská, chovatelská a v neposlední řadě i kulturní, osvětová, absentují tradice.
Česká myslivost má literárně zpracovanou oblast myslivecké kultury, zvyků a tradic - nadstavbovou oblast ekonomického aspektu myslivosti, což nemá žádná jiná národní myslivost, dokonce ani ve středoevropském regionu. Tato nadstavba je organicky propojena s praktickým vykonáváním práva myslivosti v nejširším smyslu slova.
Z tohoto úhlu pohledu je rozhodnutí Ministerstva kultury z konce roku 2011 o zapsání naší tradiční myslivosti do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky potvrzením skutečnosti, že myslivost je takovou hodnotou, že si zasluhuje ochranu a podporu ze strany státu. Že je nezpochybnitelným a třpytivým bohatstvím českého státu a české společnosti.
Toto rozhodnutí bylo nejen jedním z prvních dárků k devadesátým narozeninám naší stavovské myslivecké organizace, ale zařadilo se rovněž mezi kapitoly našich novodobých mysliveckých tradic. Ty bychom si měli připomínat a ctít právě v čase prvního jubilea Zápisu, ale především v každodenní myslivecké práci.
Oldřich KOUDELKA