Časopis Myslivost

 
Jaké byly Vaše začátky s ohaři?
V roce 1945 jsem se vrátil z totálního nasazení v Německu. Jako vyučený písmomalíř jsem si našel práci v Lovosicích v továrně ve svém řemesle. Našel jsem si zde kamarády, kteří se věnovali myslivosti a přesvědčili mě, abych si také udělal myslivecké zkoušky. Myslivost mě tak zaujala, že jsme ji vydržel dělat celý život. Výkon práva myslivosti ale také vyžadoval pomocníka, loveckého psa. U nás doma jsme celý život psa měli a já jsem psy měl rád. Tak jsem si pořídil svého prvního loveckého psa, německého ohaře, a začal jsem studovat.
 
Ve kterém roce to bylo a co jste studoval?
Přece jak psa cvičit. Nakoupil jsem si knihy a návody jak si poradit s výcvikem od našich věhlasných kynologů. Výcvik ohaře mě nadchnul a úplně jsem mu propadl. Postupně jsem se seznámil s kamarády, kteří také cvičili a měli s výcvikem větší zkušenosti. Od nich jsem také okoukal metody a systémy výcviku a vydržel jsem v tom od mých osmadvaceti let až do dneška.
 
A jak se Vám dařilo s prvním ohařem?
Nedařilo. Pes byl bohužel nemocný a ještě v průběhu výcviku jsem byl nucen ho nechat utratit. Koupil jsem si ale hned dalšího ohaře, tentokráte fenku, a začal jsem s ní pracovat. A jak už jsem řekl, načetl jsem si materiály, chodil za kamarády pro rady a snažil jsem se dělat co nejlépe to, co už jsem uměl. Postupem času šel jeden pejsek za druhým, sbíral jsem více zkušeností. Měl jsem úspěchy i neúspěchy a takto můj život šel ve stopách kynologie. Psy mám velice rád. A říkám, že pes má lepší povahu než většina lidí.
 
Vím, že jste si oblíbil německé krátkosrsté ohaře…
Německý ohař mě zaujal svým temperamentem, chutí do práce a především skvělou povahou. Kraťasy jsem měl celý život, a tak to i zůstane.
 
To jste opravdu nikdy nezkusil cvičit jiné plemeno? 
Cvičil jsem jednou pro kamaráda českého fouska, ale opravdu, jak jsem zmiňoval, žil jsem a žiju jen a jen pro německého ohaře.
 
Kynologii se věnujete úctyhodných 66 let, kolik psů prošlo Vašim výcvikem, dokážete to vůbec odhadnout?
Život mi ubíhal se psy velice rychle. Mnohokrát jsem měl štěně, dalšího psa jsem připravoval na základní zkoušky, třetího psa na vyšší zkoušky. Někdy jsem měl doma tři nebo i čtyři psy najednou v různém věku, se všemi jsem cvičil. Přesné záznamy jsem si nevedl, takže přesné číslo vám neumím teď říci, ale odhadl bych to na desítky psů.
 
A co třeba, pokud byste zavzpomínal na svého nejlepšího psa?
Víte, já vzpomínám na mnoho psů. Nechtěl bych vyzdvihovat jednotlivce. Každý velmi dobrý pes byl totiž něčím výjimečný. Za svůj život jsem měl tu čest pracovat se psy, kteří byli opravdu skvělí a podařilo se mi s nimi dosáhnout i nějakých úspěchů.
 
Tak to jste ale hodně skromný, vždyť Vy jste vyhrál s ohaři vše, co se prakticky v lovecké kynologii s ohaři vyhrát dalo - memoriály Knolla, Podhajského, Vojtěcha a spoustu dalších soutěží.
Obětoval jsem lovecké kynologii prakticky všechen volný čas. Ohaři byli a jsou můj život, a že se podařily i úspěchy, to mě vždy potěšilo. Ale musíte mít na zkouškách i štěstí, abyste uspěl.
 
Cvičíte ohaře velmi dlouhou dobu, můžete tedy zasvěceně porovnávat. Pociťujete za ta léta, že by dnešní ohaři byli jiní než jejich předchůdci? V čem se mění?
Tohle je asi otázka chovu. Chov se budoval, upravoval a naši chovatelští odborníci se snažili postupem času šlechtit dobré psy, dělali to odborně a dbali na to, aby chov šel dopředu. Mám takové poznatky, že dříve jsem měl například u některých ohařů problémy s aportem nebo bázlivostí po výstřelu. Postupně se ale tyto problémy ustaly a připadá mi, že řízený chov tohoto plemene se vyvíjel správným směrem.
 
Ale na druhou stranu se docela zásadně za tu dobu změnily podmínky pro výcvik, dnes je obecně málo drobné zvěře oproti dobám Vašich začátků.
To máte naprostou pravdu, to se opravdu významně změnilo. Scelování polí a další negativní skutečnosti v našem zemědělství se podepsaly na stavu drobné zvěře tak, že v mnohých honitbách prakticky není bažant, zajíc, nemluvě o dříve hojných koroptvích. Je problém cvičit ohaře, když nemáte na čem. Dnes se výcvik už neobejde bez uměle vysazených bažantů i králíků. Když jsem začínal, nebyl problém s drobnou zvěří, bylo ji všude dostatek, ohaři museli během hledání prokázat klidy několikrát na zajících i bažantech. Výcvik je dnes náročnější, ohaři nemají možnost se dostat k divoké zvěři, cvičí pouze na zvěři uměle vysazené. Když pak jednou za čas přijdou na zajíce, tak klidy u srstnaté nemusí být vždy dobré a také vystavení zajíce bývá pro ohaře na zkouškách složitější, když na výcviku na něj prakticky nenarazí.
 
Změnily se ale také podmínky zkoušek, co říkáte na současné zkušební řády pro ohaře?
Je logické, že zkušební řády se v průběhu let mění a také vyvíjí. Měly by odrážet aktuální situaci k výcviku ohařů. Současný řád pamatujete na možnost vypouštění zvěře a jsou tam i některé disciplíny, které by tam být nemusely. Ale to je na posouzení vedoucích činitelů a odborníků, kteří řády tvoří.
Na zkouškách mi vadí spíše to, že posuzují rozhodčí, kteří dlouhá léta žádného psa ani nevycvičili, ani nepředvedli na zkouškách. Ztratili tak už cit k psovi. Přitom Zkušební řád je zpracovaný tak, že je na rozhodčím, jak dokáže odborně posoudit psa. A rozhodčímu, který nevodí na zkouškách, utíká možnost vcítit se do role vůdce a mnohdy pak nechápe, proč pes ve špatném počasí neběhá, že ohař nebude hledat dobře po větru a podobně. Nevědomky tak mnohdy dojde k poškození i dobrého psa neodpovědným posouzením. Rozhodčí na zkouškách přece není fotbalový rozhodčí, který hledá chyby a jede přesně podle pravidel, rozhodčí u ohařů nemůže jet přesně podle zkušebního řádu, musí do posuzování vnést cit, odbornost, ostatně tohle je ve zkušebním řádu napsáno. Na druhou stranu ale nemůžeme po rozhodčích chtít, aby jasné chyby přehlíželi a psům dávali samé čtyřky. Zde musí být udělena známka nižší nebo při nesplnění disciplíny musí být pes vyloučen ze zkoušek. Takhle je to v pořádku.
 
Vy jste neuvažoval, že budete rozhodčí z výkonu?
Já rozhodčím jsem, ale neměl jsem moc prostoru posuzovat. Já jsem tptiž pořád vodil! (směje se) Musím ale uznat, že dneska je to pro rozhodčí těžké. Pes má prokázat vystavení, ale vy máte k dispozici mnohdy jen uměle vysazenou zvěř, klidy na srstnaté neprokážete, protože zajíců na polích moc není, bažantí zvěř je často nelétavá, pak je posuzování obtížné, aby nedošlo k poškození některého psa, respektive jeho výkonu. Na zkouškách se vždy musí posuzovat pes, nikoliv ten, kdo je na druhém konci vodítka.
 
Spolu jsme se potkali v roce 2012 na Memoriálu Františka Vojtěcha ve Staříči. Tyto všestranné dvoudenní zkoušky byly náročné nejen pro psy, ale také pro vůdce. Po dvou dnech byli unaveni i vůdci, kterým bylo třicet, čtyřicet let. Vám přitom bylo devadesát a zkoušky jste s přehledem zvládl a jako dárek k narozeninám si dal vítězství na zkouškách. Prozradíte, jaký máte recept na skvělou kondici?
No tak, pokud pamatuju, s přehledem to úplně nebylo, horko mi nedělalo moc dobře. Ale když cvičím a pejskovi se daří a vidím, jak to krásně klape, rázem mě přestane všechno bolet. Hlava mi stále myslí a nohy slouží. S výcvikem si ještě pořád dokážu poradit sám a psa si vycvičím. Věřte, že kdybych neměl psa, tak by mě nebavilo žít. A taky si myslím, že jsem celý život střídmě žil, nekouřil jsem, nepil jsem moc alkohol. Ale je to jasné, nejvíce mě ve formě udržují mojí psi a láska k nim.
 
Práce se psy není jen po dva dny na zkouškách, vy ho to musíte naučit a celý výcvik si s ním projít. Když nic jiného, tak jsou to nachozené mnohé kilometry v terénu…
To máte pravdu, je to náročné. Pro vůdce je dobré, aby své svěřence cvičili společně, dva kamarádi, nebo tři, případně celá skupinka. Je to totiž vynikající věc, mohou si vzájemně pomoci. A taky když jeden vůdce vidí, že druhému pes dělá lépe, okamžitě se do toho dá, a snaží se dosáhnout podobných výsledků.
 
Vlastně tak již odpovídáte krásně na moji další otázku, co byste poradil začínajícím vůdcům?
Aby cvičili v kolektivu. Vezměte si, kolikrát je venku špatné počasí. Když cvičíte sám, tak si řeknete, že nikam nepůjdete. Ale když už jste domluveni všichni, tak se překonáte a jdete. A na zkouškách vám to bude jen k dobru, protože těžké podmínky jste si vyzkoušeli na výcviku, a na ostro už to můžete být jen lepší. Poradil bych méně zkušeným, a nebo začínajícím vůdcům, aby se nebáli jít za zkušenými vůdci pro radu, aby vyhledali místa, kde mohou cvičit na divoké zvěři a také, jak už jsem říkal, aby si našli kamarády, kteří rovněž cvičí a aby si navzájem všichni pomáhali. Určitě je lepší si nechat poradit a u výcviku uvažovat a přemýšlet. Za svůj život, pokud jsem mohl, tak jsem se vždy snažil lidem poradit a pomoci. I když cvičím desítky let, když se mi něco nedaří, přemýšlím, kde jsem udělal chybu a jak ji odstranit.  Člověk není nejchytřejší a ke každému psovi se musí přistupovat individuálně. Mnohdy se stane, že se rozčílíte a pejskovi tím jen ublížíte. Naštěstí většina psů vám to odpustí hned, v tom je jejich krása, milují vás totiž víc než sami sebe.
 
Doma máte stále ohaře, jaké s nimi máte plány?
Mám čtyřletého psa, rok a půl starého psa a čtyřměsíční štěně. S tím nejstarším jsem v letošním roce absolvoval vyšší zkoušky, ve výcviku jsou ale všichni. A největší radost mi dělá ten nejmenší. Už nosí bažanta a je to opravdu pes s obrovským temperamentem. Chci s ním cvičit a chodit na zkoušky a radovat se z nich. A kdyby náhodou ta zubatá si pro mě chtěla přijít, věřím, že ji ten můj malý ohař ještě odežene.
 
Pane Hendle, děkuji moc za sebe i čtenáře Myslivosti za rozhovor a přeji Vám mnoho zdraví do dalších let.
za redakci Myslivost připravil
Lubomír HAJNÝ