První samostatná výstava psů na světě se konala v červnu roku 1859. Týkala se výhradně loveckých psů. V anglickém městě Newcastle-upon-Tyne byli posuzováni ve dvou třídách: s jednou pro pointery a druhou pro setry.
Toto datum se stalo mezníkem pro britskou i světovou kynologii, neboť od té doby se kynologický letopočet začal počítat a dělit na dobu před výstavami, a na náš letopočet.
Tento rok a několik dalších desetiletí, mimořádně významných pro kynologii a shodou historických okolností i pro českou myslivost, naštěstí provázel nový objev, vynález fotografie. Díky němu se můžeme podívat zpět do historie.
V Čechách se první předvedení psů konalo v roce 1881 v Žatci. První výstava psů se uskutečnila roku 1882 v Praze, další roku 1890 v Poděbradech pod protektorátem knížete Arnošta Hohenlohe péčí „Spolku pro chov a cvičení psů v království Českém“. První výstava psů „podle moderního vzoru“ pak v roce 1899. Byla to výstava „zemská“, probíhající současně s výstavním trhem hospodářským. Samostatná, opět „zemská“ výstava psů se konala o rok později.
Z dobového tisku víme, že
„Arrangement bylo až na malé vady náležité, a možno-li vůbec mluviti o nějakých nedostatcích, tu dlužno svaliti veškeru vinu na liknavost mnohých pp. vystavovatelů, kteří teprve v poslední chvíli si vzpomněli, že hodlají vystavovati psy. Krmení psů suchary bylo vídeňskou firmou Fattinger bezvadně obstaráváno.“… „Z hnědých tygrů první cenu odnesl si I. cenu v otevřené, zemské a vítězné třídě pes Benno Hubertus, maj. Ferd. Träger, Skupice, z fen Meta von der Assig, maj. Karel Lässig, Müntz.“
První mezinárodní výstava psů proběhla v Královské oboře v Praze ve dnech 26.-28. května 1901 přičiněním Zemského spolku pěstitelů ušlechtilých psů v Praze.
Výstavy byly prvními třešničkami na dortu, jimiž bylo ozdobeno předcházející úsilí lesníků, myslivců a přátel přírody o spolkový život. V Anglii to vyřešili členstvím v klubu: v roce 1873 založili
The Kennel Club, jehož hlavním úkolem bylo stanovit určitá pravidla pro „shows and trials“, tedy výstavy a zkoušky.
Za první český spolek, který měl co do činění s kynologií, je zpravidla považován Spolek myslivecký, založený v květnu revolučního roku 1848 v Mělníce. Ve svých stanovách měl uvedenu i povinnost pečovat o chov čistokrevných loveckých psů.
O dva roky dříve se pokusila založit obdobný spolek malá společnost lesníků v boleslavském kraji. Toužili naplnit přání, jež
„tkvělo už dlouho v srdcích mnoha českých lesníků“. V tehdejších politických poměrech ovšem takřka neměli šanci na úspěch. Název spolek prý činil v jistých kruzích velmi špatný dojem a spolek bez politických tendencí byl považován za něco zhola nemožného.
„Kdežto čilý a upřímný lesník nejméně se kloní k politice,“ konstatuje ještě v roce 1872 časopis Háj.
Revoluční rok 1848 a nově přijatá konstituce ale myslivce povzbudily. V „Pražských Novinách“ vyšlo provolání ke všem lesníkům v Čechách, aby se na 3. července dostavili do Prahy. V důsledku dramatických politických událostí se sešlo asi 40 lesníků až 3. srpna a po zvolení nadforšmistra Gintla předsedou začala práce na stanovách České lesnické jednoty. Za místo první schůze nového spolku byla na dny 4. a 5. září určena opět Praha.
Brzy na to, 12. února 1849, zahájil svou činnost také pražský lesnický spolek „Hubertus“ za tím účelem
„aby poboční myslivci co možná nejvíce se v pospolitém obcování mezi sebou zdokonalovali.“ Protektorem převážně vzdělávacího spolku se stal kníže Hugo z Thurn Taxisů.
V roce 1856 začal vycházet první český časopis pro myslivce „Zábavy myslivecké“, na něž od roku 1872 navázal časopis „Háj“. Vydavatelem a redaktorem Háje byl lesník Jan Doležal, od roku 1874 se pak spoluredaktorem stal Josef Zenker z Písku. Zde se začaly objevovat také nejstarší původní české práce o kynologii.
K nejpodstatnějším patřil seriál „O psu“ od Antonína Steckera z Mladé Boleslavi. Z něj se čtenáři například dozvěděli, že původ psa musí být rozmanitý už proto, že
„grönlandský pes se živí výhradně rybami, zatímco psíci jižních ostrovů pouze bylinnou potravu požívají a mnozí druhové u nás jen všeliké odpadky masa žerou, některý pes plove velmi rád, jiný štítí se zase vody apod. Ke společným známkám, jimiž každý krotký pes se vyznačuje, patří předně sedm bradavek na obličeji, opatřených dvěma až čtyřmi štětinami.“
Přes tyto – z dnešního pohledu úsměvné – poznámky obsahoval však seriál podstatné informace, převzaté od předních zoologů i kynologů své doby. Včetně systematiky psovitých šelem a třídění do skupin psa domácího, kdy se opíral zejména o publikaci L. J. Fitzingera „
Der Hund und seine Racen“.
Tato doba, významná pro českou myslivost, byla zároveň důležitá pro kynologii v moderním slova smyslu. A pro vnik nového fenoménu – fotografie. Chov psů začal být postupně veden znalostí genetických zákonů, vycházejících především z objevů opata augustiniánského kláštera v Brně J. G. Mendela, zveřejněných ve spisu „Pokusy s rostlinnými hybridy“.
V této době začínají být pořádány první výstavy psů, vznikají chovatelské kluby, jsou sepisovány první standardy – popisy vzhledu a charakteru jednotlivých plemen, začínají být evidovány údaje o původu psů.
První průkopníci budoucí fotografie objevují citlivost některých sloučenin na světlo a daří se jim pořídit a hlavně uchovat reálný obraz světa, zachycený v jediném okamžiku.
V roce 1839 představuje Louis Daguerre veřejnosti svůj fotografický postup, poskytující vysoce prokreslené, stálé snímky na měděných destičkách. Proces a jeho výsledný obraz byl nazván daguerrotypie. Francouzská Akademie věd vzápětí vyhlásila a oficiálně potvrdila prvenství Daguerrova vynálezu před procesem Angličana Talbota. Daguerrův patent odkoupila a jeho postup zdarma poskytla celému světu. A do něj se neuvěřitelně rychle rozšířila. Čechy nevyjímaje.
Již v září téhož roku nabízela knihkupectví v Praze speciální publikaci o Daguerrově procesu a v listopadu byl v knihkupectví G. Haase vystaven snímek pařížského chrámu La Madeleine, zhotovený osobně L. Daguerrem.
Fotografování, nebo jak se tehdy říkalo – daguerrotypování – se v prvním období týkalo psů jen vzácně, neboť expoziční čas zpočátku přesahoval 20 minut denního světla. Tak dlouhou dobu by samozřejmě žádný pes před fotoaparátem v klidu nepostál. Již od roku 1840 se ale expoziční doba výrazně zkracovala. A přicházely nové, stále dokonalejší fotografické postupy.
O obnovení dávné lovecké tradice, parforsních honů, se u nás v září roku 1841 pokusil kníže Liechtenstein, když uspořádal parforsní hon na jelena. Spolu s plukovníkem Clam-Gallasem a knížetem Auersperkem ze Slatiňan položili základ Pardubické parforsní společnosti, nazvané „
Pardubitzer Hunting-Club“.
Další štvanice se pak konaly od začátku října do vánoc čtyřikrát v týdnu za smečkou na jelena a jednou na zajíce. K prvním honům se používalo 36 psů a 140 koní.
Pravidelné hony ale byly pořádány až od roku 1866, kdy po nečekaně prohrané válce Rakouska s Pruskem přichází do Pardubic princ Egon Thurn-Taxis, který zde převzal smečku psů i vedení parforsních honů. Z Anglie si nechal dovézt speciální smečku honičů. Stalo se tak obdobně jako v roce 1648, kdy hlubocký kníže, císařský komoří a nejvyšší podkoní Adam Ferdinand Schwarzenberg pověřil svého úředníka Krusta nákupem zvláštních psů pro štvanici „
chiens courants“.
Jeho příkladu tehdy následovaly další šlechtické rodiny. Na parforsní hony podle francouzských pravidel zajížděli se svými lájemi mnichovohradečtí Valdštýnové, Černínové z Jindřichova Hradce a Petrohradu, známá byla smečka tloskovská, pardubická a hodonínská.
Skutečně prvním, kdo u nás dokázal uspořádat parforsní hon podle francouzských pravidel a dokonce přimět českou šlechtu, aby na tuto novinku přistoupila, byl však až o padesát let později zakladatel Řádu sv. Huberta hrabě František Antonín Sporck v Lysé nad Labem.
V průběhu několika desetiletí, od roku 1877, vznikal v Pardubicích pozoruhodný soubor parforsních fotografií, zhotovený fotografem Josefem Pírkou. I když na svých
skleňácích, negativech na skleněné tabulce, zachytil jezdce a psy, jedná se o snímky relativně statické. Výjevy divoce se ženoucích psů patřily ještě stále převážně malířům, a to i přesto, že již kolem roku 1880 existovaly závěrky o rychlosti 1/1000 sekundy.
Parforsních honů se u nás účastnili mnozí významní šlechtici jako kníže Ferdinand Kinský, Rudolf Lichtenstein, František Auersperg, kníže Taxis, princ Thurn-Taxis, princ Rohan, kníže Windisch-Graetz nebo hrabě Kaunic. V roce 1874 i císař Franz Josef I., a to na jelena šestnácteráka; na hon se s císařem pustilo dvanáct smeček psů. Hon měl zvláštní zakončení: po dva dny trvajícím pronásledování vyrazil jelen u opatovické hájovny dveře jednoho selského domku a ukryl se v kuchyni; první k němu dospěl císař. Jelen zůstal zavřený v kuchyni až do doby, než ho lesníci odchytli a odvezli na voze.
Michal CÍSAŘOVSKÝ
KALENDÁŘ
1841 - 15. září uspořádal kníže Liechtenstein parforsní hon na jelena. Spolu s plukovníkem Clam-Gallasem a knížetem Auersperkem ze Slatiňan položili základ Pardubické parforsní společnosti - „Pardubitzer Hunting-Club"
1848 - 22. května byl v Mělníce založen Spolek myslivecký; ve svých stanovách měl uvedenu i povinnost pečovat o chov čistokrevných loveckých psů
1849 – 12. února zahájil svou činnost pražský lesnický spolek „Hubertus“
1856 (až 1875) – František Špatný, český literát a buditel, vydává list pro myslivce, lesnický personál a lovce „Zábavy myslivecké“
1866 - princ Egon Thurn-Taxis, převzal v Pardubicích smečku psů a vedení parforsních honů.
1872 - v Praze a Hradci Králové začíná vycházet v třínedělních lhůtách časopis „Háj“
1873 - Časopis Háj přináší zprávu o dostizích chrtů, které se konaly na den sv. Huberta u Pešti