Časopis Myslivost

Jako relevantní veličinu pro zjištění trendu populační dynamiky je možné využít víceleté statistiky odlovu (Mayer, 1983; Santilli & Bagliaasi, 2008). Lze konstatovat, že do poloviny 60. let 20. století byl trend v obou státech do značné míry podobný (grafy č. 4 a 5). Křivka populační dynamiky je do této doby charakteristická výraznou meziroční fluktuací, nicméně z dlouhodobého měřítka se jedná o období s výrazně nadprůměrnou populační hustotou.
Zásadní změny v početnosti jsou podle převážné většiny autorů dávány do souvislosti s federální zemědělskou politikou USA a se způsobem hospodářského využívání krajiny. Lze konstatovat, že populace bažanta obecného reagovala na praktikované způsoby hospodaření obdobně i v ostatních státech USA.
Příkladem moderního a racionálního přístupu k managementu volně žijících populací bažanta obecného je Jižní Dakota. V letech 1919 až 1945 postupně docházelo k prudkému nárůstu početnosti, pouze v letech 1937-1939 byl znatelný pokles v důsledku nepříznivých klimatických podmínek (graf č. 4).
K tomuto trendu přispěla i velká hospodářská krize, jejímž následkem se výrazně snížily ceny komodit, a proto bylo mnoho zemědělských pozemků nevyužíváno, což zapříčinilo vznik vhodného prostředí pro bažanta obecného. Rovněž způsob zemědělské výroby byl v porovnání s dnešní dobou extenzivnější.
Ve 30. letech 20. století se rovněž ve větším měřítku začala uplatňovat mechanizace zemědělské výroby. Zvýšily se výnosy a produktivita, což mělo za následek nadprodukci a tlak na další snižování cen. Proto v letech 1936-1942 federální vláda vytvořila tzv. Agricultural Conservation Program (ACP; obdoba dnešního set-aside managementu).
Program měl jako nástroj zemědělské politiky USA snížit výměru orné půdy a převádět ji do režimu „klidu“. Jednalo se hlavně o přeměnu na nevyužívané travní porosty, další kvalitativně vhodný biotop pro bažanta obecného. Cílem bylo utlumit produkci a tím docílit vyšších cen komodit.
Období po konci druhé světové války se vyznačovalo poklesem početnosti, které bylo zapříčiněno ukončením ACP a novými intenzivními přístupy k obhospodařování agrární krajiny. Nevyužívané plochy byly zúrodňovány a převáděny na ornou půdu, dále byly likvidovány prvky rozptýlené zeleně, meliorovány pozemky, vysoušeny mokřady a k tomu začaly být v širokém měřítku aplikovány pesticidy a průmyslová hnojiva.
Jako vysoce produkční pícnina začala být na rozsáhlých plochách pěstována vojtěška setá, která je velmi atraktivním hnízdním krytem pro hnízdící slepice. Ovšem termíny jednotlivých sečí (zpravidla 3-4x ročně) a způsob sklizně způsobují obrovské ztráty (mortalita mladé i dospělé zvěře, vysečení hnízd aj.), které eliminují reprodukci druhu.
V roce 1956 byl schválen nový program zemědělské politiky USA, tzv. Soil Bank Conservation Reserve (SBCR), jehož cílem bylo opět utlumit zemědělskou produkci. Hlavním nástrojem bylo převádění významného podílu orné půdy na víceleté neobdělávané travní porosty. Smlouvy byly podepisovány na tři, pět, popř. deset let.
Důsledkem bylo rapidní zvýšení početního stavu bažanta obecného napříč svým areálem výskytu v USA. V případě Jižní Dakoty je tento trend jednoznačně patrný, neboť zde je management bažanta obecného dlouhodobě zaměřen na kvalitní divokou populaci. Je zde patrná přímá závislost mezi výměrou set-aside ploch a vývojem početních stavů, kdy s postupným ukončováním managementu došlo k prudkému poklesu početnosti koncem 60. let 20. století (graf č. 4).
Podobný trend, i když s jistým zpožděním, je patrný i v Pensylvánii, kde nastal zlom v početnosti v roce 1973 (graf č. 5). Důvodem je fakt, že v tomto státě byla divoká populace více ovlivňována vypouštěním voliérově odchovaných jedinců (graf č. 6). V 60. letech 20. století se jednalo průměrně o asi 135 tis., v 70. letech 190 tis. a v 80. letech již 273 tis. bažantů ročně, což bylo nejvíce v historii.
V posledních dvou zmíněných dekádách se nejvíce snížila početnost populace. Management byl stále více zaměřován na voliérový odchov, nejdříve na vypouštění mladé zvěře v letním období až po zazvěřování vybraných lokalit těsně před začátkem lovecké sezóny a v jejím průběhu. V tomto ohledu proběhl v Pensylvánii téměř analogický vývoj jako v českých zemích.
Od poloviny 80. let 20. století se již populační dynamika bažanta obecného v Jižní Dakotě a Pensylvánii začala vyvíjet zcela rozdílným způsobem. Výrazným mezníkem pro bažanta obecného a další druhy agrární krajiny se v mnoha státech USA stal rok 1985, kdy byl schválen v rámci zemědělské politiky USA CRP. Ten je v různých obměnách součástí zemědělských programů dodnes.
Nejedná se o jedno konkrétní opatření, ale asi třicet různých dotačních podtitulů, které byly původně zaměřeny na snížení eroze a zvýšení kvality vody, později na zlepšení biotopů pro volně žijící zvěř a rekonstrukci krajinné infrastruktury.
Z pohledu bažanta obecného bylo od samého počátku nejdůležitější opatření, které mělo sloužit převážně ke snížení půdní eroze v zemědělské krajině. Stát v tomto směru podporoval vznik bloků trvale neobdělávaných travních porostů na původně orné půdě. De facto se jednalo o obdobu dříve realizovaných programů (ACR, SBCR), jejichž důsledkem bylo zvýšení početnosti bažanta obecného.
Důsledkem výše zmíněného programu bylo zajištění rozsáhlého a bezpečného hnízdního krytu (nenarušený zemědělským využíváním), zvýšení potravní nabídky (zvláště hmyzu nezbytného pro odchov mláďat) a trvalá přítomnost vzrostlé vegetace, která by standardním hospodařením byla odstraněna sklizní zemědělských plodin.
V Jižní Dakotě, kde se i po výrazném úbytku početnosti v 60. letech minulého století stále vyskytovala relativně početná divoká populace, zareagoval bažant obecný po zavedení CRP postupným a trvalým zvyšováním svých početních stavů (graf č. 4). V roce 2007 byla odhadována podzimní početnost před začátkem lovecké sezóny na 11,9 mil. bažantů, což je výše porovnatelná s historicky nejvyššími hodnotami. Navíc stanovení loveckých limitů a kritérií pro každý rok (délka sezóny, hodiny lovu, počet ulovených jedinců na lovce atd.) podléhá důslednému monitoringu populace v průběhu roku. Bažanti jsou v letním období sčítáni na vybrané síti pozemních komunikací (index PPM – pheasants per miles), dále je sledován průměrný počet kuřat na slepici (index PBS - pheasants brood survey), odhadována celková podzimní početnost populace a sledován poměr pohlaví (počet kohoutů na 100 slepic) před a po lovecké sezóně (index WSR - winter sex ratio) za účelem monitoringu populací a stanovení dlouhodobě únosné míry loveckého tlaku.
Před začátkem lovecké sezóny zpravidla připadá 90 kohoutů na 100 slepic. Na základě studií severoamerických populací bylo zjištěno, že lze odlovit až 90 % kohoutů bez následného vlivu na reprodukci v dalším roce.
 V Jižní Dakotě dosahoval v letech 1949-2015 poměr pohlaví po lovecké sezóně průměrně 38 kohoutů na 100 slepic, s minimem 21 kohoutů (roky 1980, 1981, 1983) a maximem 63 kohoutů (1950) na 100 slepic.
V letech 2007-2015 se WSR pohyboval v rozmezí 41-59, což z dlouhodobého pohledu znamená, že nebyl odloven potenciál populace v daném roce. Nicméně došlo k poklesu podzimní početnosti bažanta obecného o 31 % (u lovu o 45 %).
Zásadní negativní faktor, který ovlivnil snížení početnosti populace, bylo snižování ploch zahrnutých do CRP o 37 % (graf č. 4).
I přes zmíněné snížení početnosti v důsledku změn v zemědělské politice USA, jejímž důsledkem bylo snížení výměry vhodného biotopu, patří Jižní Dakota v současnosti mezi státy světa s absolutně nejvyšší početností divoké populace. Průměrná odhadovaná denzita populace v období 1998-2008 podle jednotlivých okresů je odrazem moderního přístupu k managementu divoké populace, kde základní myšlenkou jak docílit vysoké početnosti je kvalitní biotop (obr. č. 1).
Zde bych jen poznamenal, že i v Jižní Dakotě jsou vypouštěni voliérově odchovaní jedinci. Jedná se o tzv. license shooting preserve (LSP), což jsou lokality (farmy), kde je povolen intenzivní umělý odchov drobné zvěře. Jsou schvalovány a monitorovány South Dakota Game, Fish & Parks (obdoba ministerstva zemědělství a životního prostředí). Těchto farem je v posledních deseti letech na území Jižní Dakoty okolo 200 a bylo na nich uloveno 200-275 tis. bažantů ročně (z toho asi 50 tis. divokých). Tato data nejsou zahrnována do statistik o celostátním lovu a početnosti populace. V LSP jsou označováni voliérově odchovaní jedinci a následně je monitorován podíl lovu divokých bažantů.
 
Jak bylo uvedeno výše, v Pensylvánii se populace od 80. let 20. století vyvíjela v porovnání s Jižní Dakotou zcela jiným směrem. V Jižní Dakotě se projevilo ukončení SBRP okamžitým snížením početnosti populace (polovina 60. let 20. století), ovšem v Pensylvánii nastal zlom v populaci až po roce 1973. Důvodem byl vysoký podíl set-aside ploch až do roku 1972 a zvyšují se počet vypouštěných jedinců do 80. let minulého století (grafy č. 4, 5 a 6). Došlo tak k podobnému efektu jako v českých zemích, kdy lovecký management byl zaměřen na umělý odchov a divoká populace se začala postupně destabilizovat a mizet!
Hartman & Sheffer (1971) rozdělili dle podmínek prostředí stát na tři kvalitativní stupně (primární, sekundární a terciální). V roce 1970 odhadovali celkovou početnost před loveckou sezónou na 2,5-3,0 mil. bažantů, která byla v té době nejvyšší v historii Pensylvánie a patřila i k nejvyšším v rámci USA. Poměr pohlaví se před začátkem lovecké sezóny blížil 1 : 1, zpravidla s mírným nadbytkem slepic. Odhadovaná jarní denzita slepic byla: primární (15-46 slepic/100 ha), sekundární (4-15 slepic/100 ha) a terciální oblast (0-3 slepic/100 ha).
Po roce 1973 následoval prudký pokles početnosti. Počátkem 90. let 20. století zjistil Hardisky (1993) na vybraných lokalitách denzitu pouze 0,0-1,5 ks/100 ha. Blancher et al. (2007) odhadovali v roce 2004 jarní početnost na území Pensylvánie na 30 tis. jedinců.
V roce 2007 dosahovala populační hustota v nejproduktivnějších oblastech 1,9-3,9 ks/100 ha, v převážné většině oblastí s výskytem bažanta obecného činila pouze 0,0-1,2 ks/100 ha.
Ještě v 70. a 80. letech minulého století tvořili podstatnou část úlovku bažanti z divoké populace (85 %), v 90. letech 45 % a v roce 2010 již pouze 20 %.
Výrazné snížení početnosti bažanta obecného a dalších druhů zemědělské krajiny v posledních čtyřiceti letech je nejčastěji připisováno poklesu výměry agrární krajiny v důsledku výstavby, ekonomického rozvoje a zalesňování půdy, dále intenzifikaci zemědělské výroby. Tyto změny se nejvíce dotkly primární oblasti výskytu bažanta obecného, kde se vyskytovalo 95 % pensylvánské populace. Výměra agrární krajiny se zde zredukovala o jednu čtvrtinu plochy.
K dalším negativním faktorů patřilo dvojnásobná osevní plocha vojtěšky (= minimální hnízdní úspěšnost); zvýšení produkční plochy kukuřice a sóji (= eliminace pestré potravní nabídky); snížení výměry oseté ozimou pšenicí a ječmenem (= úbytek hnízdního biotopu pro náhradní snůšky).
Změny v populační dynamice v Pensylvánii jsou podobně jako v ostatních státech odrazem vývoje v dostupnosti vhodného biotopu, který je v agrární krajině nejvíce utvářen zemědělskou dotační politikou. Set-aside plochy, které se nacházely v Pensylvánii v letech 1961-1973 (SBCR, CAP, FGWPSP - Feed Grain and Wheat Price Support Program; graf č. 5), byly v převážné míře zakládány v primární oblasti výskytu bažanta, kde zaujímaly 7-10 % zemědělské půdy, což se projevilo výrazným nárůstem početnosti bažanta. V převážné většině případů se jednalo víceleté neobhospodařované travní porosty, které zajišťovaly bezpečný hnízdní kryt, bohatou potravní nabídku a kryt po sklizni okolních plodin. Tyto plochy zpravidla doplňovaly texturu orné půdy, což způsobilo diverzifikaci do té doby unifikovaného prostředí.
Od poloviny 70. let 20. století byly tyto aktivity v podstatě utlumeny až do roku 1985, kdy vstoupil v platnost CRP.
Hartman & Sheffer (1971) zjistili, že výše uvedený zemědělský management, jehož důsledkem byly rozsáhlé plochy hnízdního krytu, zajišťoval produkci 1000-800 tis. bažantů ročně.
V letech 1962-1997 došlo k poklesu výměry set-aside v primární bažantí oblasti o 100 tis. ha. Ukončení výše zmíněných praktik mělo za následek snížení výměry bezpečného hnízdního krytu mezi roky 1966 a 1992 o 86 %.
Od roku 1986 začal být v Pensylvánii zaváděn do praxe CRP. Program, jehož důsledkem se díky dlouhodobě nesečeným travním porostům (10, popř. 15 let) v převážné většině států USA podařilo zvýšit početnost divokých populací, např. Jižní Dakota, Severní Dakota, Minnesota atd. Nicméně v Pensylvánii k podobnému efektu nedošlo. Přestože bylo do poloviny 90. let 20. století v CRP opatření zahrnuto asi 40 tis. ha, v primární oblasti výskytu bažanta bylo využíváno minimálně a pokud bylo, často docházelo k ilegálnímu sečení ploch. V Pensylvánii bylo do CRP zahrnuto méně než 1 % zemědělské půdy, zatímco např. v Jižní Dakotě, Iowě, Montaně podíl činil více než 10 %.
V roce 2003 byl schválen Conservation Reserve Enhancement Program (CREP) pro Pensylvánii, který měl za hlavní cíl rovněž zajistit neobdělávané plochy travních porostů. Do roku 2008 bylo pod opatření CRP a CREP začleněné 230 tis. ha. Bohužel pouze v několika případech (okresech) se jednalo o případy, kdy v primární oblasti výskytu bažanta byla zahrnuta výměra v rozsahu 5-10 % zemědělské půdy.
Hlavními důvody, proč divoká populace nezareagovala rychlým nárůstem početnosti po zavedení CRP a CREP jako v jiných státech byly ty, že opatření nebyla cílena do oblasti přirozeného výskytu bažanta obecného; počty divokých jedinců byly v mnoha místech minimální až nulové, navíc byly zbytkové populace ovlivňovány pravidelným vypouštěním voliérově odchovaných bažantů.
S ohledem na tyto skutečnosti Pennsylvania Game Commission (PGC; z našeho pohledu obdoba ministerstva zemědělství) začala s pokusy o obnovu volně žijících populací. Vypouštění voliérově odchovaných jedinců do zlepšených biotopových podmínek zpravidla končilo neúspěšně, proto se PGC zaměřila na obnovu divoké populace pomocí Wild Pheasant Recovery Areas (WPRA; k roku 2015 existují čtyři). Vybrány byly oblasti s potenciálně vhodnou strukturou prostředí (méně než 20 % lesní porosty; více než 50 % orné půdy; více než 20 % travních porostů; méně než 10 % urbanizovaných ploch), kde se nachází minimálně 5 % ploch s nesečeným hnízdním krytem (CRP, CREP).
Do lokalit bylo ročně v průběhu tří let vypouštěno asi 300 bažantů obecných odchycených z divokých populací (Jižní Dakota, Montana).
Pracovníci PGC nejprve prováděli monitoring stávající populace rok před prvním vypouštěním a následně byla každoročně telemetricky sledována část vypuštěných jedinců (pohybová aktivita, mortalita, preferovaný biotop, hnízdní úspěšnost aj.). Monitoring početnosti populace probíhal ještě tři roky po posledním vypouštění pro účely vyhodnocení, zda byla v oblasti obnovena reprodukce schopná populace.
V založených WPRA není možné vypouštět voliérově odchované bažanty a prozatím je ani lovit. Cílem PGC je obnovit jarní populaci minimálně na úrovni 4 slepice/100 ha. Vzhledem k tomu, že tyto snahy začaly být ve větším měřítku realizovány po roce 2007, nelze jejich důsledek pro budoucí početnost bažanta v Pensylvánii zatím jednoznačně zhodnotit. Nicméně podstatným faktem je, že v některých lokalitách byla při jarním sčítání zjištěna početnost 3,1 slepice/100 ha a pravidelná reprodukce slepic.
Ing. Tomáš ZÍKA, Ph.D.
Krajský úřad Středočeského kraje

Graf č. 4: Základní ukazatele populační dynamiky bažanta obecného v Jižní Dakotě (USA) v letech 1919-2015 a výměra set-aside managementu – SBRP, CRP, CREP (Switzer, 2009)

 
 
 
 Graf č. 5: Celkový odlov bažanta obecného v Pensylvánii (USA) v letech 1915-2012 a výměra set-aside managementu – SBCR, CAP, CRP (Klinger, 2008)



Graf č. 6: Souhrnné údaje o vypouštění voliérově odchovaných jedinců bažanta obecného v Pensylvánii (USA) za jednotlivá decenia (Klinger, 2008)




Obr. č. 1: Průměrná letní denzita (ks/m²) populace bažanta obecného v Jižní Dakotě (USA) v letech 1999-2008 (Switzer, 2009)