Časopis Myslivost

Specifické jsou v tomto smyslu převážně polní honitby v zemědělsky intenzivně hospodařících, úrodných oblastech. Dostatek přirozené potravy by splňovaly řídce zakmeněné lesní porosty, prostřídané nivami s potoky a říčkami. V takové krajině by byl dostatek travin i vytrvalých bylin, přirozených krytů v lese i mezi porosty keřů a na březích vod, nebylo by přísné sledování škod ohryzem. A přidejme si ještě minimum pohybu lidí a strojů, absenci sportovních aktivit a velikou vzdálenost lidských sídlišť.
Pokud u nás tyto krajinné celky převažují, pak mají jistě pravdu odpůrci jakéhokoliv přikrmování zvěře. V takových podmínkách je zvěř plně soběstačná, má dostatek fyziologicky přirozeného krmiva a klid k naplnění potřebného či ideálního počtu pastevních cyklů.
Jenže naše krajina vypadá zcela jinak. A na pozadí této, většinou intenzivně využívané a spíše znásilňované krajiny uvažujeme o žijících druzích a stavech zvěře. Jaké byly, jaké by mohly být a jaké ve skutečnosti jsou. Myslivecká tradice musí nutně vycházet z toho, co vytvořili naši předci.


Prvořadým posláním zemědělství je tvorba krajiny
 
Teprve ve správně vytvářených a udržovaných krajinných celcích můžeme pěstovat plodiny, zakládat sady, vinohrady… A účelně pečovat o zvěř.
Kromě lesního hospodářství s tím souvisí údržba okolí vodotečí, ovlivnění mikroklimatu remízky, větrolamy, přiměřená a reálná úlitba půdy naši civilizaci. Také uctivé chování lidí k přírodě. Pouze v takových podmínkách může žít a prosperovat, nikoliv pouze přežívat zvěř a většina živočišných druhů, které do krajiny patří. Platí to i o rostlinném životě.
Když si uvědomíme realitu intenzivního hospodaření, musíme vidět, že naše zvěř má většinou daleko i do pouze přijatelných podmínek. Nadměrné plochy monokultur obilovin a olejnin, vliv chemizace a stroje s velkým záběrem i značnou rychlostí, pohyb a činnost lidí v krajině bez ohledu na vlastnické vztahy i přirozeně nutnou intimitu života zvěře, to vše přímo i nepřímo narušuje potravní zdroje, příjem a kvalitu potravy i způsob života zvěře.
Stará chovatelská moudrost praví, že zvíře snese pouze jednu chybu ve způsobu chovu. Zvěř přišla o přirozenou potravu, nebo o její základní složku po část roku - bažanti o hmyz v polích a pestrou nabídku plevelů a jejich semen, zajíci o možnost pastvy na travinách a bylinách, které alespoň zčásti obrůstají a poskytnou tak dostatek živin, srnci o dostatek mladých výhonků a jemné pastvy, mufloni o dostatek objemné pastvy.
Výkonnost trávicího traktu přežvýkavců a přídavné trávení zajíců (cékotrofie) dokáže zčásti nahradit kvalitu kvantitou. Často, či spíše většinou, na úkor zdravotního stavu zvěře. Zemědělci i lesníci pak žehrají na škody způsobené zvěří.
O škodách, které na zvěři páchá naše civilizace my, mluvit raději nebudeme. Přesto, a to mi připadá jako krutý paradox, řada názorů koketuje s možností zvěř vůbec nepřikrmovat, protože to není přirozené.
 
Ale podmínky, ve kterých zvěř žije, snad přirozené jsou?
 
Pravda, přirozené podmínky života zvěře sahají do daleké minulosti a my se můžeme jen domýšlet, zda za to „přirozené“ můžeme považovat přírodu bez vlivu člověka či středověké lesnictví a zemědělství, nebo promyšlený způsob hospodaření na polích a v lesích včetně péče o zvěř od počátku průmyslové revoluce až poloviny dvacátého století, nejpozději do počátku socialistické kolektivizace.
Myslivecká tradice sebou mimo jiné nese logické uznání skutečnosti, že jsme zvěři ubrali kus „její“ přírody, jejích potravních zdrojů a musíme je alespoň po část roku nahradit. Zejména a s největší péčí, když zimní podmínky v pozměněné přírodě ztíží nebo znemožní zvěři přístup k dostatku přirozené potravy. A k tomu i skutečnost, že část objemných krmiv sebou po většinu roku nese zátěž kontaminací látek chemické ochrany rostlin s obtížně stanovitelnými důsledky pro zdraví, kondici a reprodukci. Také těžké kovy, omyly typu DDT, polychlorovaných bifenylů, různých ropných derivátů, reziduí léků, atd.
Úbytek potravních zdrojů znamená i civilizační ruch, sportovní aktivity i prostá lidská hloupost a bezohlednost. Plašení a nedodržování myslivecké noci snižuje počet pastevních cyklů, a to je totéž, jako úbytek objemného krmiva z celkové krmné dávky.
 
Přikrmování je proto skutečnou, současnými podmínkami vynucenou součástí péče o zvěř.
 
Nejčastěji uvažujeme o příkrmu v zimě, při vysoké sněhové pokrývce, dlouhotrvajících či hlubokých mrazech nebo pomoci v době extrémních srážek. Je to ale jen zažité schéma. Doba tuhé zimy rozhodně není jediným obdobím, kdy bychom měli zvěři přispět přídavky krmiv. Fyziologické nároky přežvýkavců, tedy většiny spárkaté zvěře, stojí na zcela jiných principech a musíme k tomu připočíst i nároky zajíců, jejichž fermentační proces ve slepém střevě je jen jemnější a citlivější nuancí využívání objemných krmiv, kterému obecně říkáme mikrobiální trávení.
Abychom zvěři skutečně prospěli a náklady i nemalou a namáhavou práci spojenou s přikrmováním doopravdy zhodnotili, musíme se držet několika zásad.
 
Zvěř s mikrobiálním trávením nesnáší rychlé a nenadálé změny v krmné dávce
 
Využití živin, hlavně a převážně vlákniny z objemných krmiv je závislé na počtu a zdravotním stavu mikroflóry předžaludků, u zajíců slepého střeva. Mikroflóra je populace mikroorganizmů, velice drobných a velice choulostivých na sebemenší změnu prostředí. Je obrovská botanická i zoologická zahrada více než půl tisíce druhů bakterií, prvoků a hub. Jejicž hlavním úkolem je rozložit svými enzymy celulózu (vlákninu) rostlinných pletiv na jednoduché cukry. Využijí je pro svou látkovou výměnu a produkují energii, těkavé mastné kyseliny. Ty přecházejí přes stěnu předžaludků do krevních vlásečnic a jsou přeměny na zásobní či mléčný tuk nebo glukózu.
Většina těl mikroflóry, která vyrostla díky potravě – cukru z vlákniny a bílkovinám z rostlin, je ve slezu (pravém žaludku) rozložena na aminokyseliny a vstřebána v tenkém střevě. Vláknina z pastvy nebo sena, částečně z kůry a ohryzů je tedy zdrojem primární energie.
Rostlinné bílkoviny, které jsou pro neúplné spektrum esenciálních aminokyselin pro výživu živočichů neplnohodnotné, rozloží mikroflóra na čpavek a z něj staví bílkovinu svých těl. A ta je skutečnou a pravou plnohodnotnou bílkovinou, díky které samice postaví tkáně plodu a mléčnou bílkovinu, mláďata intenzivně rostou.
Enzymy mikroflóry pomáhají kromě jiného k využití minerálních látek z rostlinných vazeb a mikroflóra také produkuje životně nutné látky, jako třeba vitaminy řady B.
Tito nepatrní pracovníci mají jediný požadavek - denně stejné krmivo a když už musí dojít ke změně, tak pěkně pomalu a postupně. Přijde-li do předžaludků bez návyku větší množství obilného škrobu, nastane prudký rozklad jeho nepříliš pevných vazeb a velké množství jednoduchých cukrů v prostředí bachoru zkvasí na oxid uhličitý a kyselinu mléčnou. Posun kyselosti rychle a účinně vyhubí část mikroflóry a celý harmonický trávicí proces ztratí svou účinnost.
V horším případě, pokud je kyseliny skutečně hodně, podráždí až poleptá citlivou stěnu bachoru, zničí klky a papily jejího povrchu a to je naprostý konec života nejen mikroflóry, ale většinou i postiženého jedince.
To je ovšem extrémní případ, tzv. akutní zdravotní porucha, ale dochází k ní. Zhoršení trávení, neboli chronické obtíže nastanou ale i při změně objemného krmiva. To je situace, kdy zvěř nerozumně pustíme bez omezení na políčko s mladou zelenou pící, navezeme na krmné místo v době sucha šťavnaté krmivo nebo siláž či senáž v době skutečného nedostatku.
 
Zvěř vyžaduje skutečně kvalitní konzervované objemné krmivo
 
Rozhodneme-li se pro navážku objemných krmiv na krmná místa, nikdy nezkrmujeme odpady ani méně hodnotná krmiva, která zbyla či přebývají v živočišné výrobě. Siláže a senáže považujeme po uplynutí jednoho dne po uvolnění z jámy, balíku či rukávu za mírně narušené druhotnou oxidací, tedy se sníženou kvalitou, ale ještě vhodné ke krmení. Po dvou dnech začínají rozkladné procesy a po třech dnech je krmivo skutečně toxické.
Teploty pod bod mrazu sice tento proces zpomalují, ale zmrzlé krmivo natropí v bachoru značné škody, hmota krmiv po rozmrznutí podléhá zkáze velmi rychle.
Do krmiva nepatří ani zemina, protože mikroflóra půdy vždy vítězí nad mikroflórou trávicího traktu a výsledkem jsou závažné zdravotní obtíže.
Totéž platí o řepě. Cukrovka odolává lépe mrazům, protože má více koncentrované tekutiny než krmná řepa, ale zase vyžaduje delší návyk kvůli cukru.
Ani kvalita sena nesmí ujít naší pozornosti. Zatuchlé aroma nebo prašnost svědčí o špatném dosušení a přítomnosti spor plísní nebo mykotoxinů. Setkáme se i s kusy černých nebo naopak bílých podílů, to svědčí vysoké vlhkosti hlavně v obřích balících. Takové seno je pro zvěř životu nebezpečné.
 
Zbytku z potravinářských provozů krmíme s velkou pozorností až podezíravostí
 
Známé sezónní krmivo, jablečné zdrtky (výlisky) jsou třetí den narušeny octovým kvašením, neboli kvasí a hnijí. Sušené jsou vyhovující, je to dobrý atraktant příjmu a dobře se prosadí v krmných směsích.
Cukrovarské řízky bez konzervace dopadnou stejně o několik dní později. Sušené řízky jsou tvrdé a v trávicím traktu několikanásobně nabobtnají. V krmných směsích jsou dobrým dietetikem.
Zeleninové chrásty se chovají podobně jako pověstně známé mladé jetelinky – rychle se zapaří a mohou způsobit nadmutí, hnilobu bachorového obsahu nebo alkalózu. Každý zeleninový odpad má narušenou strukturu a podléhá rozkladu o mnoho dříve, než původní produkty.
Pekařské zbytky by mohly být pro zvěř velmi nebezpečné a rychle podléhají plísním a bakteriím.
 
Kdo šetří, má (úhynů) za tři
 
Poslední zbytky z čističek obilí, tedy slupky a semena plevelů mezi zlomky obilek jsou pro krmení nevhodné. Semena plevelů mohou být toxická a slupky a pluchy často obsahují spory plísní i mykotoxiny, což smyslovým posouzením nerozeznáme. Laciné nákupy obilovin, které byly z nějakého důvodu vyloučeny z dodávek, mají vždy podstatnou vadu. Co se nehodí jako potravina, zařadí se mezi krmné obilí. Co se nehodí jako krmné obilí, naveze se do lesa. Je to levnější, než ekologická likvidace. Smutným paradoxem je, že zrovna často kritizované bioplynky jsou velmi vybíravé a fermentační proces v nich hned tak něco nestráví…
 
Co pole dá…
 
Nebudu zde otvírat další argumenty proti řepce a ozimým obilovinám. Prostě na polích jsou, stejně jako podzimní jetely s vysokým obsahem dusitanů, či zelená hmota plodin těsně po ošetření látkami chemické ochrany. Co se s tím dá udělat?
Zvěř má tendenci přijímat velmi chutnou a šťavnatou pastvu a je-li v okolí pole klid, pást se tu bude. Pokusy rozmístit kolem pole krmné místa se senem byly pro srnčí neúspěšné, ostatně, seno srnci nepřijímají zrovna spontánně a ochotně.
Mikroflóra předžaludků má schopnost detoxikace reziduí pesticidů. Otázkou je, do jaké úrovně a hlavně pro jakou chemickou látku. Zajímavou inspiraci nabízí vyvazovače mykotoxinů, což jsou látky a přípravky, využívané v krmivářské praxi, schopné na svůj povrch vázat mykotoxiny i jiné toxiny. K omezení části negativních účinků zelené řepky by mohly být použity bentonity, popř. složitější aluminosilikáty nebo polární či nepolární organické sloučeniny, nebo jejich kombinace. To by ale vyžadovalo provádět příkrm i v době plné vegetace.
 
Přikrmovat i během vegetace?
 
Převratná a zavrženíhodná úvaha. Nebo ne?
Argumenty proti: Je to drahé, pracné a není to zvykem.
Argumenty pro: Příkrm během vegetace pomáhá vyrovnávat nadbytky bílkovin a snížení následků toxinů v organizmu z výše uvedených plodin, přispívá k harmonické minerální bilanci (doplnění a vyrovnání poměrů vápníku, fosforu a hořčíku po parožení, doplnění mikroprvků i základních živin v době růstu plodu a laktace) i počátku samostatného krmení mláďat.
Příkrm během celého, nebo aspoň většiny roku je ideálním opatřením, které zvyšuje hodnotu trofeje, živou hmotnost zvěře, její zdravotní odolnost a reprodukci. A také chutnost a nutriční hodnotu zvěřiny.
V oblastech, kde je vysoký výskyt střečků, umožní časné podzimní příkrmy účinnou likvidaci larev medikací krmiv, dokonce i v počátečních stádiích růstu. To je pro zvěř velmi šetrné, ale nyní zakázané. Hlavním důvodem je riziko reziduí léčivé látky ve zvěřině.
 
Přikrmovat včas a s rozumem
 
Podle pracovních a finančních možností začneme s příkrmem co nejdříve na podzim. Jedním z důvodů je využití intenzivního příjmu krmiv, jeleni dohánějí období hladu po říji ještě v době počátku konce vegetace, daňci později.
Zvěř si musí zvyknout na naši činnost v okolí krmných míst. V oborách je příjezd auta či zvuky související s přípravou krmiv významným svolávacím signálem. Pokud nachází v krmelcích čerstvě založené (nikoliv čerstvé) a smyslově přijatelné seno, a totéž platí o obilovině nebo granulované doplňkové směsi, začne je postupně přijímat až do pravidelné a překvapivě vysoké konzumace.
Návyk nevytvoříme, pokud jednorázově založíme velké množství krmiva a dál se o jeho osud nezajímáme. Zajímat se ale budou kuny a hlodavci, obilí a směsi naruší vlhkost a pak se zvěř páchnoucímu krmelci vyhne.
Rozumné je proto zakládat malé množství vždy po několika málo dnech a zbytky narušené podzimní vlhkostí nebo prosliněné nedožerky odstraňovat.
Nikdy nezkrmujeme obilné šroty. Jejich velký povrch umožní rychlý rozklad kvašením, nikoliv fyziologickým působením mikroflóry, a následuje vývoj plynů a kyseliny mléčné.
Zejména u obilovin se jedná o to, aby nejsilnější jedinec nepřijal nadbytek jádra na úkor ostatních. Při vyšších stavech zvěře bychom měli dbát na více krmných míst s dostatečnou délkou jeslí i žlabu to omezí větší příjem krmiva jen silnými kusy.
Ideální pro návyk je, když na krmném místě doplňujeme solný liz po celý rok nebo umístíme i napájení.
Obiloviny a doplňkové směsi s podstatným podílem obilovin bychom měli začít zkrmovat už před počátkem citelného ochlazení. Pokud budeme skutečně zodpovědně a spolehlivě přikrmovat celou zimu, pak nedochází k tak významnému omezení objemu předžaludků a snížení povrchu funkční sliznice bachoru. Zvěř si podstatně méně sníží příjem krmiv a lépe přes zimu prosperuje. Vliv dostatku krmiva je na zachování objemu předžaludků a povrchu sliznice větší, než hormonální vliv na jeho zmenšení vyvolaný zkracováním délky světelného dne a klesající teploty. Významné je to zejména u jelení zvěře.
Má-li zvěř dostatek kvalitní objemné píce, dokáže si vytvořit tukové zásoby na zimní období. Ale o to se v naší kulturní a zemědělské krajině jedná. Pokud se z pole sveze obilí v polovině července a nejsou-li v okolí k dispozici plochy trvalých pícnin nebo louky či přirozená vegetace volné krajiny, nebude mít kvalitního objemu dostatek. Ale i to je nejisté formální schéma. Sláma, tedy obilí v posledních dvou týdnech na poli má vlákninu natolik lignifikovanou, že ji mikroflóra rozkládá jen s malou účinností. Zrno zrající obiloviny obsahuje 50-55 % škrobu, který v závislosti na předchozím návyku nebo více či méně spontánním příjmu zrajících obilovin nemusí, ale může přispět k vytváření tukových rezerv. Nadbytečný příjem zrajícího obilí ohrozí zvěř vždy, pšenice nejen škrobem, ale i obsahem lepku.
Do jaké míry zvěř přijímá větší množství vyzrálých stébel, tedy lignifikované slámy, to je vždy otázka. Tvrdá vláknina působí jako regulátor příjmu jádra a dieteticky příznivě, ale zvěři nechutná. Vezmeme-li si jako příklad domestikovaný skot, pak je dobře známé, že dá vždy přednost jádru před objemem, dokonce si dá práci s přebíráním špatně homogenizované míchanice a cíleně vybírá jadrný podíl na úkor objemu, což má za následek acidózu, snížení užitkovosti a zhoršení zdravotního stavu i reprodukčních parametrů.
Budou-li suché klimatické podmínky a brzká sklizeň, je zvěř už od počátku července v polních honitbách živinově znevýhodněna. Pokud zaprší, na sklizených plochách krátkou dobu po sklizni vyklíčí porost ze ztrát při sklizni, ale většinou se brzy zaorá. Dalším potravním zdrojem jsou až oziminy, ovšem s negativními důsledky: nadbytek dusíku, chemická ochrana porostu, nedostatek vlákniny. Jaké jsou potravní zdroje na volných plochách, to je věc konkrétní honitby.
 
Každý druh zvěře vyžaduje specifický přístup i typ příkrmů
 
Ani u přežvýkavců nelze paušalizovat. Rozlišení spásač (muflon) – oportunista (jelen, daněk) – okusovač (srnec) je podstatné jak pro poměr seno / doplňková krmná směs či obilovina, tak pro kvalitu sena i složení směsi.
Hlavně příkrmy pro srnčí zvěř musíme přizpůsobit specifice jejího trávicího traktu. Průchod potravy je relativně rychlý a celkově špatně využívá vlákninu, a to i její snáze rozložitelné podíly.
Převážnou potravu srnčího tvoří v době vegetace pupeny, mladé přírůstky dřevin a listy, plody a semena, dává přednost mladým vývojovým stádiím bylin před travinami a mladým travinám před staršími. V zimě letorosty listnatých i jehličnatých dřevin. Ideálním objemným zimním doplňkem pro srnčí tedy není luční seno, ale letnina. Pokud jiné možnosti nejsou a máme pro ně jen luční seno, pak by mělo být sečené v co nejranější fenofázi, nejlépe po ukončení sloupkování.
Příjem vždy zvýší podíl jetelovin, a pokud v dalším příkrmu budeme kompenzovat vysoký podíl bílkovin, pak všem okusovačům vždy vyhovuje vojtěškové seno. Je ale třeba opatrné manipulace, protože lístečky se od stonku snadno oddělují.
Srnčí přirozeně snáší a vyžaduje vyšší podíl semen. Jako okusovač bude vždy příkrmy smyslově pečlivě vyhodnocovat a podle své chuti diferencovat. Sestavení doplňkové krmné směsi pro srnce, která by zaručovala spolehlivý příjem, proto není snadný úkol a neměli bychom pracovat se zjednodušenou recepturou s pouhým obsahem ječmene, úsušku, otrub, bílkovinných extrahovaných šrotů nižší kvality a doplňku minerálních látek. Z takového přístupu k doplňkům vznikl názor o zbytečnosti krmných směsí pro výživu srnčí zvěře.
Do krmné směsi mohu doporučit minimální podíl jádra, právě pro jeho spontánní kvašení ve šrotované struktuře. Jádro, oves nebo ječmen je ideální podávat celé nebo mačkané, současně s doplňkovou směsí. Hlavní složení by měly tvořit kvalitní sójové extrahované šroty, obilné klíčky, extrudovaný len, sladový květ. Dále jen malý podíl balastních komponentů, tedy sušených řízků, vojtěškových úsušků, jablečných zdrtků a pšeničných otrub. Tukování směsí pro srnce zlepší příjem a zvýší obsah energie.
Pro zimní období k podpoře parožení je podstatný minerální obsah, tedy vápníku, monokalciumfosfátu a oxidu hořečnatého. Velmi důležité jsou mikroprvky. V evropských podmínkách je vždy deficitní selen, který do krmných doplňků dodáváme v organické formě (methioselen).
Pro zdravou populaci srnčí zvěře není třeba dodávat B vitaminy.
Potřebu A vitaminu je nejlepší vyřešit jeho rozumným obsahem v doplňku. Jeho význam v organizmu je veliký a přirozený příjem beta-karotenu v podzimním období nemusí vytvořit v jaterní tkáni dostatečnou zásobu A vitaminu na zimní období.
Také E vitamín je dobré doplnit v krmné směsi, opět platí, že příjem přirozených krmiv na podzim a v zimě nemusí být pro potřebnou dávku E vitaminu dostatečný. Tento vitamín působí spolu se selenem jako významný antioxidant a pomáhá snížit záporné vlivy, mimo jiné právě obsah rezidují herbicidů, těžkých kovů a dědictví DDP, PCB a podobně.
Pro pečlivé chovatele platí, že krmná směs vyrovnává poměry deficity základních živin, rovněž minerálních a mikrominerálních prvků v konkrétní oblasti, a tak není vhodné široce paušalizovat jednu recepturu. Letní příkrmy mají za cíl udržet příjem zvěře a zájem o krmná místa, kromě toho vyrovnat energetickými zdroji případný nadbytek bílkovin nebo zlepšit minerální bilanci.
Podzimní a zimní příkrmy se projeví na kvalitě trofeje, živé hmotnosti i reprodukci. Jen nesmíme očekávat, že vše poznáme hned v prvním roce zvýšené péče.
 
Pravým opakem je přikrmování muflonů. Typický spásač potřebuje maximum objemu. V pozdním podzimu a v zimě zkrmujeme seno luční sklízené v pozdnější fenofázi, třebas i v plném květu. Velmi vhodná je krmná řepa.
Doplňkové krmné směsi pro muflony ve volnosti by měly mít asi poloviční podíl balastních komponentů, jako je úsušek, otruby, cukrovarské řízky, jablečné zdrtky. Vysoké dávky obilovin jejich trávicímu traktu neprospívají a jsou zcela zbytečné.
Minerální obsah se má řídit přirozeným obsahem vápníku a hořčíku v prostředí chovu. V oblastech s vápenatým podložím objemná krmiva obsahují vápníku dostatek, u jiných typů půd se musí postarat chovatel. Toulce rostou intenzivněji v létě, a pokud jsou cílem chovu hodnotné trofeje, je minerální výživa muflonů jejich prvním předpokladem.
Oborní chovy muflonů jsou nemalým specifikem. Doplňujeme nejen makro i mikroprvky, ale sledujeme i obsah síry v krmné dávce a poměr bílkovin a energie. Podíl příkrmů je pak podstatně vyšší a více sofistikovaný než ve volnosti.
Nedostatek objemných krmiv a hlavně rušení mufloní zvěře vede k velkým škodám ohryzem a loupáním. Chyba ale není v muflonech či jejich početních stavech, ale v přístupu k jejich prostředí, výživě, nevhodné době lovu a neklidu v okolí.
 
Jeleny a daňky můžeme s trochou nadsázky považovat za nejvděčnější konzumenty příkrmů. I jim podáváme kvalitní luční seno, pro dospělé sečené ve fenofázi počátku květu, v metání pro mláďata a kojící samice či dobu parožení. Řepa je také více než vhodná.
Chov ve volnosti a oborní či faremní chov se vhodnou výživou liší natolik, že se popis obou vymyká rozsahu textu. Jeleni v horských a podhorských oblastech mají v přírodě dostatek objemných krmiv a také (kromě turistické sezony) více klidu než srnčí a mufloní zvěř na většině nižších poloh.
Jejich příkrmy se budou řídit finančními možnostmi a zájmem o kvalitu trofeje, která je ale hlavně dána obsahem minerálních látek v objemných krmivech i obsahem ostatních živin včetně přirozené botanické bohatosti prostředí.
Při sestavování doplňkových krmiv a celé doplňkové výživy si musíme být vědomi, že potřebné minerální látky pro výstavbu parožní hmoty si jeleni a daňci „půjčují“ z větší části z kostní tkáně. Kvalitní minerální výživa se proto nesmí omezit jen na dobu parožení, je třeba o ni dbát celý rok.
S požadavky na bílkoviny, také významnou složku v rostoucím parohu, je to ale jinak, ty musí jelen a daněk získat z aktuální krmné dávky. Příklad máme ve zkrmování sezamových pokrutin, které vysokým obsahem bílkovin i minerálních tak zlepšily úroveň chovu jelenů při slavných pokusech bratří Vogtů. Nicméně, nemusíme využívat drahé sezamové výlisky, stejně kvalitních výsledků dosáhneme z extrahovaných šrotů sóji, slunečnice a řepky a s použití krmného vápence, monokalcium fosfátu dalších minerálií.
Daněk paroží v době plné vegetace s vyšším podílem bílkovin v přirozených krmivech. Jelenům musíme bílkoviny poskytnout v kvalitním objemném příkrmu (seno, senáže) a v doplňkových směsích formou bílkovinných extrahovaných šrotů. Z jadrných příkrmů jsou vhodné směsky ovsa, ječmene a kukuřice.
 
Výčet příkrmů by nebyl úplný bez zmínky o lizech. I klasický či tradiční solný liz je pro zvěř nutný. Vhodnější, zejména do volnosti, je vždy kamenná sůl, než lisované kostky.
Sodík má v metabolizmu podstatný význam v hospodaření s vodou a pohybu živin mezi tkáněmi, jako soda kompenzuje kyselinu mléčnou v předžaludcích. Nedostatek sodíku znamená vážné zdravotní komplikace a v horším případě úhyn. Chlor je nepostradatelná součást kyseliny chlorovodíkové v žaludku.
Výroba lizů se neomezila na pouhý chlorid sodný, ale nabízí řadu variant obsahů vápníku, fosforu, hořčíku, dále mikroprvků a dokonce i vitamínů. Vždy bych doporučoval takové lizy využívat po konzultaci se specialistou na výživu. Při správné volbě, vycházející ze znalosti obsahů minerálních látek v konkrétním prostředí, mohou za přijatelnou cenu zvěři velmi prospět.
Kvalifikovaný přístup k výživě zvěře je nutný i při sestavování doplňkových směsí a rovněž volbě objemových doplňků. Každá oblast, kde žije zvěř, je něčím specifická a jedinečná. Paušální a zjednodušené přístupy sice většinou neuškodí, ale pomohou nanejvýš k průměrným výsledkům. Finanční prostředky na krmiva nemohou být vynaloženy účelně, pokud se příkrmy neřídí celkovou a promyšlenou úvahou podle stavu prostředí a cíle chovu zvěře.
Ing. Martin MOHELSKÝ