Časopis Myslivost

 
Václave, prosím, zkus nastínit, jaká byla situace před padesáti lety, v jakém bylo stavu sokolnictví, kolik bylo sokolníků?
V souvislosti se sokolnictvím u nás se musí jako první vyslovit dvě jména - MUDr. Jiří Brdička a s ním Sváťa Doubrava, který byl doslova oním pomyslným tělem a duchem začátků organizovaného sokolnictví. Bydlel v Hradci Králové, byl to starší, zkušený člověk, jeho výhoda byla, že uměl velmi dobře německy a o sokolnictví měl už nějaké znalosti a hlavně byl asi jediný, kdo pravidelně prakticky sokolnictví provozoval. Letos by mu bylo devadesát let, narodil se 4.6.1927 na Slovensku a zemřel v roce 1988 v Hradci Králové.
 
A on byl myslivec?
Byl, měl vystudovanou stavební střední školu a byl zaměstnanec Lesostaveb v Hradci Králové.
 
A Jiří Brdička?
Jiří Brdička byl z Říčan a byl zubař. On sám o sobě tvrdil, že není ani tak sokolník, jako chovatel dravců. Měl řadu dravců na zahradě, nikdy s nimi ale nelovil, nikdy ptáka za šňůry nepustil. Ale protože byl jediný, kdo měl i vzácnější druhy dravců, tak ho všichni obdivovali. Dokonce natáčel s filmovým studiem Disney.
 
V jakém stavu bylo tehdy sokolnictví?
Samozřejmě se sokolnictví provozovalo i před rokem 1967 než byl založen Klub sokolníků, jen ne organizovaně. První sokolnické setkání se vlastně konalo ve Vysoké nad Labem, kde byl tehdy hospodářem Josef Vosáhlo a ten sokolníkům fandil. To bylo myslím v roce 1964 nebo 1965, to už si přesně nepamatuji. Bylo to setkání pouze na jeden víkend. Tenkrát sokolnictví spousta lidí nefandila, většina myslivců jak viděla dravce, tak měli flintu v ruce, protože na dravce byl zcela jiný pohled. Sváťa Doubrava měl tehdy kolem sebe několik mladých, tenkrát to byli opravdu kluci, kteří měli většinou poštolku a jen pár starších mělo jestřába. Z těchto mladých zapálených nadšenců jsou zkušení sokolníci, jako jsou Pavel Kváš, Vladimír Valenta, Drahoš Boudyš, Josef Krejzl, Jan Volrát, Olda Akštejn, Jan Kumbera, Ruda Andrýs se svoji sestrou Hankou, ale i řada dalších.
 
Tam už se mluvilo o založení klubu?
Úplně první pokus o založení klubu byl tuším v roce 1929, kdy Menzdorf Pouli v tehdejším časopise Stráž myslivosti napsal výzvu, aby se zájemci o sokolnictví příhlásili na adresu redakce. Bohužel se tehdy žádný zájemce nepřihlásil. V Německu byl první klub sokolníků založen už v roce 1923. Od roku 1929 již žádný pokus o založení klubu nebyl. Ten přišel až v polovině šedesátých let, kdy začal tuto myšlenku prosazovat hlavně Sváťa Doubrava.
 
Ale někdy musel přijít konkrétní návrh na založení klubu?
Pokud si vybavuji, tak to bylo právě v druhé polovině šedesátých let, kdy se za velké pomoci funkcionářů z řad tehdejší myslivecké organizace a státní správy v čele s Ing. Jiřím Svobodou podařilo prosadit jednání o založení klubu. Nebylo to tehdy vůbec jednoduché, byla to jiná doba a byly například vznášeny otázky typu zda je to dobré, jestli sokolnictví není buržoazní přežitek a má-li být takový klub vůbec zakládán.
Opravdu velmi nám v té době pomohl Ing. Svoboda, byl velice vlivný, měl docela dlouhé prsty a známosti na úřadech. A pak je třeba zmínit velkého fandu do sokolnictví, následně prvního předsedu, Karla Bohatého. Byl zaměstnán v ČSAD v Hradci, byl velký nadšenec, přestože vlastně praktické sokolnictví nikdy neprovozoval. A jistě není možné nezmínit řadu dalších známých a vlivných osobností, bez kterých se domnívám by klub sokolníků tehdy nebyl založen. Myslím tím především Dr. Františka Obhlídala, stejně tak musím zmínit jména jako byl prof. Walter Černý, Dr. Jiří Herold a hlavně ing. Václav Jirkovský, tehdejší ředitel LZ Opočno, který první dal k dispozici sokolníkům prostory v Opočně. On vlastně přivedl sokolníky na Opočno, on byl ten, který umožnil nastartovat tradici sokolnických setkání a celou letitou tradici sokolnických setkání na Opočně. A jen tak mimochodem, je úctyhodné, že kromě dvou ročníků národních setkání se sled sokolnických setkání na Opočně nikdy nepřerušil. Tato dvě přerušení byla z důvodů rozsáhlých oprav na zámku Opočno.
 
Pořád stejně nevím, kdo přišel s myšlenkou klubu sokolníků…
Opakovaně to chtěl hlavně Sváťa Doubrava, nechtěl, aby sokolnictví bylo takové „na divoko“. Porovnával to s kynologickými kluby, my jsme vlastně byli první nekynologický klub.
 
V roce 1967, když jste klub na Opočně zakládali, kolik vás bylo?
Dohromady nás bylo v Československu asi čtyřicet sokolníků, ale na první zakládající konferenci bylo jen 29 lidí, pak se přihlásili další. Dokonce se pamatuji, že měl někdo obavy, že nás bude moc, ale já jsem vždy tvrdil, že to tak nebude, protože je sokolnictví tak náročné. Sváťa Doubrava prosazoval, aby měl každý lovecký lístek, ale nakonec byli rozděleni členové na tři skupiny A, B, C. A byli ti, kteří měli lovecký lístek, B byli ti, kteří ho neměli, ale měli dravce a C byli sympatizanti. Měli jsme speciální známky a ty se ze začátku vlepovaly do členských průkazů.
 
Bylo těžké prosadit klub u státních úřadů?
Ministerstvo zemědělství na naše návrhy slyšelo, na Ministerstvu kultury byli lidé, kteří vůbec sokolnictví neznali, ale my měli i díky členům prvního výboru vše tak dobře připravené, že jsme u úřadů prošli.
 
My jsme zmínili československý klub, jaký byl podíl Slováků?
Sváťa se tenkrát dozvěděl, že v lesnické škole v Liptovském hrádku je nějaký kluk, který se sokolnictvím zabývá, tak se začalo pátrat a objevil se Ivan Maroši, který založil na škole sokolnický kroužek. Se Slováky jsme proto byli v kontaktu hned od začátku, při zakládání byli, bylo jich asi deset, první byl Ivan Maroši, s ním byl Milan Hrivák, Marián Poljak a Peter Šomek, následně jich přibylo dost.
Teď trochu časově přeskočím, byla politická smůla, že jsme se museli rozdělit, když se rozdělovala federace v roce 1971, kdy vznikl samostatný český a slovenský myslivecký svaz. My měli vždy se Slováky úžasné vztahy, dělali jsme pravidelně jeden rok společnou schůzi u nás, druhý rok u nich. A na zahraniční a jiné akce jsme jezdili také společně. Ivan Maroši byl na řadě zahraničních cest, vždy s ním byl někdo z české strany, jezdilo se minimálně ve dvou. Samozřejmě byl ale problém se dostat na západ, jednou se dostali do Rakouska na sokolnické setkání právě Ivan Maroši, Sváťa Doubrava a Jan Kumbera, kdy doslova všechny ohromili, naši dravci byli neskutečně dobří, protože u nás tehdy ještě byl dostatek drobné zvěře. Pravda je totiž taková, že stejně jako pes, tak i dravec, i když má všechny vrozené předpoklady, tak když se nedostane častěji do zvěře, tak nemůže mít vynikající kvalitu. Dravec, který není vylovený, nemůže být dobrý.
 
Ze začátku musel přece ale být i problém s informacemi o sokolnictví, kde je získat?
To začalo se Zdeňkem Sternbergem, on v té době byl zaměstnán v divadle v Karlíně a Sváťa se o něm dozvěděl, že se o sokolnictví zajímá, ale neprovozuje jej. Protože ale uměli oba perfektně německy, tak se domluvili, že by vydali v překladu z němčiny nějakou knížku. K překladu připsal Zdeněk Sternberg svoje vzpomínky z dětství, kdy se zúčastňoval sokolnických lovů právě s Menzdorfem Pouli v okolí Bydžova.
Knížka už byla připravená k tisku ve Státním zemědělském nakladatelství, ale Zdeněk Sternberg v tu dobu emigroval a hrozil zákaz vydání. Naštěstí se našla v nakladatelství jedna statečná redaktorka, která vydání trochu postrčila a první česká kniha Sokolnictví tak vyšla, naštěstí z toho nebyl žádný malér, nikdo se o to moc nezajímal. To se jednalo o rok 1969.
 
Jiné informace nebyly?
To byla první knížka o sokolnictví, ale jinak jsme sháněli, kde se co dalo. Díky Ing. Jiřímu Andreskovi jsme se dostali také k archívu a knihovně na Ohradě. Ze starých německých knih, někdy psaných ještě švabachem, jsme vypisovali informace. Ivan Maroši zase překládal z maďarštiny, ti kupodivu měli literatury poměrně dost, a sokolnictví v tu dobu bylo v Maďarsku docela známou tradicí. Sváťa hodně překládal z němčiny, sháněla se každá informace, naše sokolnictví bylo tenkrát úplně někde jinde.
 
Jak to bylo s dravci? Kolik bylo dravců k dispozici?
Každý z aktivních sokolníků měl tehdy dva i tři dravce, ale už v té době byl sen nás všech, abychom odchovávali dravce sami a pokrývali svoje potřeby. V tu dobu se už dravci odchovávali především v Americe na Cornellově univerzitě a také v Německu. Koncem 60. let začali dravci v přírodě ubývat a já si vybavuji úsměvné momenty, když jsem si díky známosti s jedním německým sokolníkem opatřil sokola a samozřejmě jsem s ním chtěl lovit. To za mnou opakovaně chodil Sváťa Doubrava a přesvědčoval mě, abych ho dal do voliéry, že sežene samici a budeme odchovávat mláďata. Což o to, myšlenka to byla dobrá, ale já chtěl hlavně létat a lovit. S Ivanem Marošim jsme byli první, kteří cvičili sokoly, jinak jsme zde měli jestřáby, krahujce a kupodivu už tehdy byl i nějaký orel.
Až teprve koncem 80. let se objevila první káně Harisova, s ní začali především v Anglii. Následovala káně rudochvostá. Jedná se o poměrně tvárné dravce, kteří jsou dobří lovci a v porovnání s jestřábem je jejich výcvik trochu méně náročný.
 
A kdy se začalo opravdu vážně s umělými odchovy?
Prvně začal odchovávat asi Sváťa Doubrava, měl první pár rarohů. Pamatuju si, že jsme psali oficiální žádost někdy začátkem 70. let, chtěli jsme, že bychom vybrali z přírody pár sokolů, který by sloužil pouze k odchovům. Přišla ale tak odsuzující odpověď, že by od nás, jak se říká „pes kůrku nevzal“, jací jsme lumpové, že chceme vzít poslední sokoly z přírody. Už tehdy jsem na jednáních říkal, že ochrana přírody není „něco oplotit, zakázat vstup a nechat to osudu“. Chtěli jsme přírodě pomoci, příkladem nám byla mauretánská poštolka, jejíž poslední jedinci byli odchyceni, následně namnoženi odchovem a vypuštěni zpět do přírody. Podobný příklad je osud kondora, supa, ale i jiných druhů ptáků a vlastně dnešní odchovy nám zpětně dávají za pravdu, že jsme chtěli už tehdy jít správnou cestou.
 
To znamená, že jste třeba německým sokolníkům tak trochu záviděli?
Tak trochu ano, protože byl v té době problém jiného dravce než jestřába nebo krahujce sehnat. Pamatuji doby, když na Opočno na začátku 70. let přijeli zahraniční sokolníci a přivezli nádherné orly a jiné dravce, tak my na ně koukali s otevřenou pusou, my jsme takové dravce neměli. Ale zase už v té době my na rozdíl od nich měli především drobnou zvěř a možnosti kde lovit. Nakonec i proto získalo Opočno tak rychle mezinárodní věhlas. V současné době je to ale zase jinak. My už sice máme, dá se říci všechny druhy dravců, ale zase už nemáme drobnou zvěř. To je ale známá věc a problém celé Evropy.
 
Ale sokolnictví je i o odpovědnosti a celoroční starosti…
Sokolník se musí o své svěřence starat po celý rok, i když prakticky s dravci loví jenom část roku. A to ještě při lovu je třeba, aby se sešla řada faktorů, jako například ideální počasí a vhodný terén. Úspěšný lov může narušit třeba silný vítr, déšť, silný mráz, nebo naopak veliké horko. Tak pro představu, kolik takových ideálních dnů pro lov s dravcem v roce může být? Těch dní, kdy skoro všechno vyjde, těch je v roce poměrně málo a ještě je třeba si uvědomit, že s dravci se loví prakticky jen od září do konce roku, někdy i do konce března. Takže lovit lze maximálně v průběhu pěti měsíců v roce, ale přitom se sokolník musí o své dravce starat a cvičit celý rok, a to každý den, dravce nejde odložit do skříně, nebo pověsit na hřebík.
 
Jakými funkcemi jsi prošel v Klubu sokolníků?
Já jsem hned od začátku fungoval v revizní komisi. A od roku 1978 až do roku 2003 jsem byl ve funkci předsedy Klubu sokolníků při ČMS. Po založení středisek jsem hned od počátku byl ve funkci vedoucího sokolnického střediska. Nejprve střediska Příbram, které bylo později přejmenováno na středisko Praha-východ, z důvodu mého přestěhování. V této funkci jsem dodnes. Mojí výhodou bylo, že jsem od roku 1976 byl také členem myslivecké komise ČMS až do konce mého funkčního období předsedy Klubu sokolníků. Byl jsem tedy sokolník, ale zároveň i myslivec, bavilo mě i vábení zvěře. Tím pádem jsem měl o myslivosti přehled. Naše myslivecká organizace měla od počátku založení Klubu sokolníků k sokolníkům dobrý vztah, ale mezi řadovými myslivci v počátcích, byla mnohdy jiná nálada. Kdo měl dravce, byl nebezpečný, protože sokolníci chránili dravce. Ale povedlo se nám vztah k dravcům a sokolnictví postupně změnit. Pamatuji si dobu, kdy jsme dělali besedy a ukázky a někteří ti staří chlapi, když viděli dravce, tak byli schopni ho snad i střelit člověku na ruce.
 
Zkus tedy porovnat sokolnictví před padesáti lety a dnes?
To je obrovský rozdíl, je to neporovnatelné, protože tenkrát se sokolnictví dělalo srdcem. Bohužel, tak jako i v myslivosti, tak i v sokolnictví, začaly vládnout peníze a to je vždy a všude veliký problém. Pamatuju si, když jsem pronesl na výroční schůzi, že se těším na dobu, kdy bude mít sokola každý, že to v sále jen zahučelo a všichni si klepali na čelo. A netrvalo to tak dlouho a ono se to naplnilo. Dnes mi říká řada lidí „ty jsi měl tenkrát pravdu“. Dnes má možnost každý sokolník získat jakéhokoliv dravce. Je nesporné, že odchovy v zajetí a s tím spojenou inseminací, sokolníci vyloučili vyhynutí jakéhokoliv druhu dravce. Stačí, abychom měli jeden pár a dokážeme dravce rozmnožit. Dnes odchováváme každoročně téměř 800 dravců všech druhů. Počet členů klubu sokolníků se řadu let prakticky nemění, který čítá okolo pěti stovek členů ve 22 sokolnických střediscích.
 
Jak si stojíme vůči ostatním zemím z hlediska sokolnictví?
Naše sokolnictví je špičkové, nejen v rámci střední Evropy, ale celého světa. Jsou u nás špičkoví sokolníci, uplatňují se dokonce v Emirátech, takže si myslím, že se nemáme za co stydět, a to jsem velice střízlivý a objektivní. Ale stále se musíme řadu věcí učit.
 
Však také to bylo zúročeno v podobě zapsání sokolnictví na seznam světového kulturního nehmotného dědictví UNESCO…
Tak to byl opravdu kus dobře odvedené práce, začínalo se už za mě, když jsem dělal předsedu, přišla tehdy žádost od Arabů. Ale bohužel k tomu ještě nebyla nakloněna doba, jsem rád, že až následně se zápisu začala věnovat pozornost a patří opravdu veliké díky všem, kteří se zasloužili o to, že jsme byli jedni z jedenácti signatářů žádosti o zápis. Zápis sokolnictví do UNESCO je ohromná pocta a devíza, kterou zatím neumíme dostatečně zúročit.
 
Myslíš, že i z hlediska názoru ministerstva zemědělství, státních orgánů, veřejnosti, se postavení sokolnictví zlepšilo?
Určitě, zásluhu na tom mají i tzv. „ukázkáři“, kteří seznamují širokou veřejnost, ale i děti ve školách, s životem dravců a jejich fungováním v přírodě. Domnívám se, že také příslušnost sokolníků k myslivecké organizaci je správná. Jedná se totiž o lov a ten patří k myslivosti. Úroveň sokolnictví určitě také zvýšily sokolnické zkoušky, které byly v Klubu sokolníků zavedeny od roku 1978. My nepotřebujeme kvantitu, ale kvalitu. Náročné zkoušky ji v nemalé míře zaručují. Průměrně se každoročně sokolnické zkoušky účastní kolem 20 uchazečů. Ne všichni však vydrží dlouhodobě v Klubu sokolníků, někdo udělá zkoušky, vycvičí jednoho dravce, pak se ožení, nebo se někam odstěhuje a už se k sokolnictví nevrátí. V každém případě ale povinné sokolnické zkoušky přispěly zcela zásadně ke zvýšení odborné úrovně sokolníků, a to byl také náš cíl.
 
Shrňme tedy, co musí člověk splňovat, když se chce věnovat sokolnictví?
V prvé řadě musí mít lovecký lístek, dále musí být přijat do některého střediska jako adept, kde je mu přidělen garant, který jej po roce sokolnické praxe doporučí k sokolnickým zkouškám. V našem středisku je praxe, že když chce jít nový adept ke zkouškám, tak výbor střediska jej ještě předtím přezkouší. Když obstojí, pak je teprve připuštěn ke zkoušce klubové. Tím sokolnictví získává na prestiži, kdekoliv na výstavách, akcích pro veřejnost a kdekoliv jinde často padají rozličné otázky, na které musí umět sokolník odpovědět, i tím si děláme renomé.
 
Jaký je vztah sokolníků a ochránců přírody?
Já si myslím, že pokud jsou nějaké špatné vztahy, tak je to kvůli jedincům, jednotlivcům a byly to v minulosti hlavně osobní averze. Dneska se vztahy uklidnily a zlepšily. Myslím si, že nám pomohlo to, že je sokolnictví zapsané do UNESCO a my díky našim odchovům neohrožujeme přírodu, že bychom nějaké dravce vybírali z hnízd. Naopak, rádi bychom je i vypouštěli. To už nám ale ochrana přírody nechce moc dovolovat, abychom ptáky vypouštěli, protože tvrdí, že populace, které tu jsou, jsou už dostatečné a jiný důvod k vypouštění není.
Pamatuji dobu, kdy byl vztah s ochránci a ornitology výtečný a řada z nich byla i funkcionáři Klubu sokolníků. Pak se to jednu dobu kvůli názorům několika jedinců na vlivných postech radikálně změnilo, ale byla to naštěstí jen historická epizoda. Byly nějaké boje, to nezakrývám, ale myslím, že už je to za námi, že jsou vztahy korektní a navzájem se s ochránci respektujeme. Přál bych si, aby tomu tak bylo i nadále, aby vždy vítězil rozum a ne emoce a aby každé počínání směřovalo vždy v prvé řadě ku prospěchu přírody, a teprve potom plnilo zájmy člověka.
S poděkováním za rozhovor
připravil Ing. Jiří KASINA