Časopis Myslivost

 
Dalším zásadním bodem ve vývoji českého sokolnictví byla konference UNESCO (Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu), která se konala 16. listopadu roku 2010 v Nairobi. Na jednom z jejích zasedání bylo české sokolnictví zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. Česká republika se tak společně s Belgií, Francií, Jižní Koreou, Mongolskem, Marokem, Katarem, Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty, Sýrií a Španělskem řadí k zemím, jejichž sokolnická tradice si vysloužila celosvětové uznání. Klub sokolníků tím úspěšně navázal na dávnou a slavnou tradici z dob Velkomoravské říše a českého státu přemyslovských knížat a králů.
 
O historii sokolnictví byla zveřejněna již celá řada příspěvků, a proto v tomto článku věnuji prostor i dalším aktivitám, které jsou se sokolnictvím neodmyslitelně spjaty.
V minulosti ztělesňovalo sokolnictví ryzí lov – dravec se vycvičil a používal výhradně za tímto účelem. Současné sokolnictví je samozřejmě stále lovem, také proto se řídí právními předpisy o myslivosti, jehož je součástí. Pro sokolníka s dravcem platí ty samé zákony, jimiž se řídí myslivec se střelnou zbraní.
Lov však není jedinou úlohou sokolnictví. Zřejmě nejzásadnější úlohou současného sokolnictví je uchovat tuto starodávnou loveckou tradici následujícím generacím, aby i naši potomci měli šanci vycvičit dravce k lovu a pokračovat tak v tomto umění. Je proto naší povinností zajistit – a to zejména pokud se jedná o nehmotné kulturní dědictví zapsané na seznamu UNESCO – aby sokolnictví přežilo.
 
Velmi důležitou roli má sokolnictví i v ochraně přírody. Dravci patří mezi chráněné živočichy a jejich nabytí podléhá velmi striktním paragrafům zákona na ochranu přírody. V celé dlouhé historii sokolnictví bylo získávání sokolů a ostatních dravců otázkou nabytí jedince z přírody. Ačkoliv byl tlak na dospělé populace a hnízdiště (především ve středověku) enormní, nikdy v historii nedošlo k dramatickému snížení populací vlivem sokolnictví.
Nedošlo k němu ani po 18. století, kdy byli dosud obdivovaní sokolničtí dravci vyměněni za lovecké palné zbraně, kterými se po 200 následujících let střílel dravec, konkurent člověka, téměř na potkání.
Až v polovině minulého století se některé druhy dravců dostaly na pokraj vyhubení, a to kvůli rozvoji chemizace zemědělství. Osudovým se ukázalo být především používání chlorovaných uhlovodíků, jako je například DDT. Dravce navíc ohrožuje též soustavný úbytek životního teritoria a zmenšující se nabídka vhodné kořisti.
Proto dnes naprostá většina dravců používaných pro výcvik pochází z chovů v zajetí. Sokolníci byli první, komu se podařilo dravé ptáky v zajetí rozmnožit a následně přistoupit k reintrodukčním programům. Tak byl zachráněn sokol stěhovavý, mauricijský sokol skvrnitý, kondor kalifornský a další druhy dravců.
Členové českého Klubu sokolníků se v 80. letech zúčastnili obdobného programu. Týkal se záchrany raroha velkého a skončil úspěšně – samice sokola stěhovavého, vypuštěná v Praze, po několik následujících let zdárně hnízdila na Týnském chrámu na Staroměstském náměstí přímo v srdci Prahy.
 
Členové klubu odchovávají každý rok několik stovek mláďat ohrožených druhů dravců a sov, čímž je činí podstatně přístupnějšími pro sokolnický výcvik. Chov v zajetí tak vede ke zcela zásadnímu omezení ilegálního odebírání dravců a sov z přírody.
S ochranou přírody souvisí též práce sokolníků v záchranných stanicích pro volně žijící živočichy. Není náhodou, že zde mnozí pracují. Dravci i sovy se vlivem civilizace často zraňují – notoricky známé jsou především úrazy způsobené kontaktem s elektrickým vedením a stožáry, nárazy do plotů, aut a prosklených stěn. Sovy i dravci tak v hojných počtech patří k rezidentům záchranných stanic.
 
Většina z nás dnes běžně cestuje letadlem, málokdo si však uvědomuje, že bezpečí letu zajišťují i cvičení draví ptáci. Současné sokolnictví je totiž důležitou složkou bezpečnosti letového provozu. Jedná se o takzvanou biologickou ochranu letišť, využívanou po celém světě. Sokol je specialista na lov ptáků a kde se objeví, tam ostatní ptáci ustupují. Přítomnost lovícího dravce tak výrazně snižuje výskyt ptáků v chráněném prostoru a zajišťuje bezpečné podmínky pro letový provoz, zejména při startu a přistání. Sokolnictví tedy chrání nejen materiální hodnoty, ale i lidské životy.
Cvičení dravci se navíc využívají i k ochraně skládek komunálních odpadů, aby ptáci neroznášeli ukládaný materiál do okolí. Sokolníci jsou též sezónně najímáni na ochranu dozrávajících vinic, rybízovišť a dalších zemědělských oblastí.
 
Další z činností, jimž se sokolníci věnují, jsou programy ekologické výchovy. V důsledku neustálého civilizačního tlaku na přírodu mizí původní prostředí, živočišné druhy i – z pohledu myslivosti – samotná zvěř. Je proto důležité na tuto skutečnost upozorňovat a vést společnost k chování, jež je k přírodě zodpovědné.
Aby osvěta měla nějaký smysl, musí se začít u nejmladší generace. Na základních školách tak bylo zavedeno environmentální vzdělávání. Toho se (kromě jiných) ujali sokolníci, kteří mají k přírodě blízko, a tato oblast jim tudíž není cizí.
Většina čtenářů tohoto článku jistě na některém z českých hradů či zámků navštívila ukázky výcviku dravců. Školy pravidelně navštěvují sokolníci s programem, který se těmto ukázkám podobá, je však více zaměřený na mládež. A pro mládež provádí i další programy ekologické výchovy, žáci mohou zhlédnout programy pojednávající o lovcích, mláďatech, smyslech a dalších oblastech zvířecího života. Všechny tyto aktivity mají společný cíl – seznámit veřejnost s přírodou, jejími obyvateli a vztahy mezi nimi. A to je smyslem environmentálního vzdělávání. Nalézt cestu k přírodě.
Petr KOLOMAZNÍK