Časopis Myslivost

 
Honitba Bavorovice České Vrbné sousedí na severozápadě s Českými Budějovicemi, hranice tvoří Vltava a Dehtářský potok, za nímž navazuje bažantnice městských lesů. Bohužel naší honitbou procházejí dvě hlavní silnice a železniční trať, což je z hlediska střetů se zvěří velmi negativní skutečnost. Honitbu provozuje ve vlastní režii. Honební společenstvo má 387 členů, z toho je nás jen sedm myslivců vlastnících pozemky. Právo myslivosti vykonává dnes třináct myslivců, bylo nás čtrnáct, ale nedávno zemřel náš člen, známý jihočeský kynolog, Sláva Uchytil.
 
A co se týče základních charakteristik honitby z hlediska rozlohy a zvěře?
Momentálně máme přes 600 hektarů, bohužel se nám rozloha stále pozvolna zmenšuje tím, jak se staví a město se rozrůstá a tím nové domky a pozemky stále ukrajují z plochy honitby. Co se týče zvěře, máme tady bažanty, koroptve i zajíce. Černá tu jen protahuje, a to hlavně v létě, když je na polích kukuřice a řepka. Udělají škodu a zmizí, přitom se v porostech špatně loví.
 
A od kdy je možné datovat aktivity týkající se úpravy krajiny?
V roce 2002 bylo následkem povodní téměř 80 % honitby pod vodou. Ještě dva roky poté jsme nelovili žádnou zvěř a dostali jsme dotace na zazvěření zajícem a koroptvemi. Do honitby se tak s naší pomocí zvěř z části vrátila. Zároveň v letech 2000 a 2001 tu probíhaly komplexní pozemkové úpravy. Najednou jsme viděli, že bychom mohli pro zlepšení honitby něco udělat. Využít připravovaných změn v katastru ve prospěch péče zvěře a myslivosti. Začali jsme dělat nejprve nějaké úpravy v rámci ÚSESu, proběhla příprava dokumentace, kterou jsem vytvořil ve spolupráci s panem Valentou z Třeboně. Naznačil jsem v ní co by se pro přírodu v tomto místě dalo udělat. Následně jsme zažádali o dotace a od roku 2003 jsme začali realizovat konkrétní opatření.
 
Můžete stručně představit konkrétní aktivity?
Realizovaly se dva projekty biokoridorů kolem vodotečí. Ty protínají celou honitbu na plochách, kde bylo dříve pole bez vegetace a zemědělci vykonávali své polní práce až na těsné okraje těchto vodotečí. Nyní to jsou pásy, které mají 25 metrů na šířku, jsou tam zasázeny skupiny stromů a samozřejmě nechybí ani keřové patro. Bohužel ne všechny sazenice přežily, něco poškodí zvěř, část poškodí nenechavci, nebo nám něco vyorají zemědělci. V podstatě každoročně musíme sami pásy udržovat a dosazovat. Po založení těchto pásů pak přišla myslivecká políčka. Poblíž biopásů máme asi 2,5 ha políček, které jsou vhodným doplňkem a také důležitým prvkem v krajině. Plocha již realizovaných biokoridorů je 9 ha.
 
Jaké dáváte plodiny do biopásů? Na to přece musí být certifikované osivo?
Certifikované osivo kupujeme u společnosti Oseva České Budějovice a směsi si mícháme sami. Mícháme je tak, aby stále něco dorůstalo a něco dozrávalo. Dále aby měla zvěř postupně co brát, jsou tam obilniny, čirok, proso, pohanka, hrách, slunečnice a kapusta. V srpnu zkusím i slez. Letos jsme zakoupili i sóju a lupinu, aby škála plodin byla co nejpestřejší. Vyséváme také svazenku pro včelky.
Vybrané plodiny předepsané do biopásů mi nevadí, ale dotační titul je složitý. Požadované procento z výměry lánu je také nesmyslné, takže my už v podstatě tento dotační titul nevyužíváme. Děláme si vše svépomocí bez dotací, osivo koupíme ve vlastní režii, hospodaříme zásadně bez chemie.
 
A nevyužíváte alespoň třeba podporu na nektarodárný biopás?
Podporu nevyužíváme. Sejeme svazenku, včelky ji vyhledávají. Účel splní i pohanka. Aby byla informace úplná, sázíme i topinambur, který doplňujeme hrachem a slunečnicí pro potřebnou pestrost. Když nasejete slunečnici a ta vyroste a vykvete, lidé pak jdou na vycházku a s radostí si dvě nebo tři slunečnice utrhnou a nesou si je domů. Když jim řeknete, kolik drobných ptáčků tak ochudili o potravu, tváří se nechápavě, diví se, proč by si slunečnici nemohli utrhnout. Je to nekonečný boj!
 
Kolik z těchto ploch je vašich soukromých?

Protože biokoridory a biopásy jsou realizovány rámci ÚSES, tak jsme využili státní pozemky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který nám dal souhlas s pronájmem. Velice nám pomáhají zaměstnanci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR v Českých Budějovicích, kteří se z počátku velice divili, že myslivci chtějí vůbec něco v přírodě budovat a dokonce i následně o to pečovat. I na Krajském úřadě jsou odborníci ochotní poradit.

Někteří členové honebního společenstva mají samozřejmě také své zemědělské pozemky, které využíváme pro setí a pěstování plodin tak, aby to byly plodiny přínosné pro zvěř a aby přinesly pestrost mezi pozemky klasických zemědělských subjektů. Bohužel jsou i myslivci, kteří vlastní zemědělské pozemky a velice těžko se přesvědčují k pronájmu nebo změně stylu jejich hospodaření. Je snadné si nechat vyplatit nájem a nestarat se o to, jak je s jejich majetkem nakládáno. Vždyť určitě nájemce užívá jejich pozemky s péčí vzorného řádného hospodáře…
 
Máte nějaké pozemky pronajaté i od dalších vlastníků?
Je to problém, tady je krajina intenzívně zemědělsky využívaná, takže pozemek nám těžko někdo pronajme. V podstatě se nám zatím nedaří přesvědčit vlastníky, aby nám pozemky přenechali k pronájmu. Máme ale například dva majitele, kteří na pozemcích pěstují trávu pro koně, takže jim nevadí, že se seče později, přitom nám to vyhovuje pro zdárný odchov mláďat. Bez podpory našeho hospodáře Františka Zimmela, který je velice trpělivý při jednání se členy HS a zapálených mladých kolegů, by se tolik aktivit opravdu udělat nedařilo.
 
Kolik je tu tedy zemědělsky hospodařících subjektů?
Jsou tu dva velcí hráči, zemědělské družstvo Dubné se sídlem v Žabovřeskách, kteří mají část pozemků pronajatých. Vlastní bioplynku, a tak velká část pozemků je využita na plodiny, které se využívají jako zdroj pro bioplynku, takže žádná klasická zemědělská výroba, jsou to technické plodiny. Druhým subjektem je společnost Agriprod, která má největší část pozemků. Spolupráce s Agriprodem je velice dobrá. Vypomáhají nám se zajištěním píce do zásypů a krmelců. Bohužel se je zatím nedaří přesvědčit k tomu, aby osévali menší plochy, pestřeji a vhodněji z pohledu zde žijících živočichů. Společnost Agriprod naštěstí alespoň nepěstuje tolik technických plodin.
 
Takže komunikace se zemědělci není tak špatná…
Bohužel informace o termínech sečení a postřiků nám zemědělci často jaksi zapomínají sdělovat. Tak při vší naší snaze ochránit začínající život mláďat je konečný výsledek katastrofální. Ještě že tu hospodaří několik soukromých zemědělců, jejichž pole jsou přínosem a nejsou tak zatížena.
 
Pokud vím, tak máte jako honitba také nějaké ocenění…
Aby naše snaha byla podpořena i zvenčí, tak jsme v loňském roce požádali v Bruselu o získání certifikátu „Wildlife Estates Label“. Po splnění všech náležitostí, nám byl v prosinci udělen tento certifikát na ochranu území, na kterém hospodaříme. To je snad také důkaz toho, že naše snaha ve prospěch přírody není marná.
 
Jak dalece je z vašeho pohledu administrativně náročné zúřadovat dotace?
Když už žádáte o dotace několik let, tak se z toho stane rutina. Pouze sestavíte druhy směsek, připravíte si podklady pro příslušné úřady, musíte vědět co kam vepsat a co předložit. S úředníkem už jednáte jen o dokumentech, popřípadě doplníte chybějící údaje. Není se vůbec čeho bát, vždy jsem se setkal s ochotou a vstřícností. Důležité je začít a nadále se vzdělávat.
Já jezdím po celé republice a ptám se kde se dá. Podařilo se mi zúčastnit několika velice zajímavých seminářů. Třeba poblíže Křivoklátu nebo i na Moravě. Proběhlo i několik ukázek přímo v místech již realizovaných projektů. Třeba na statku pana Františka Hájka bylo vážně co obdivovat.
Vždy je možnost někde získat informace. Setkáte se s lidmi, kteří mají stejnou krev a dělají podobné věci a každý vám něco poradí a předá své zkušenosti.
 
Proč tedy myslivci nevyužívají dotace ještě více?
Možností získat dotační titul je sice hodně, ale neumíme si na ně jako myslivci sáhnout. V první řadě nám chybí fundovaná podpora ze svazu. Naší činností a přínosem pro přírodu se určitě v mnohém vyrovnáme včelařům nebo jiným spolkům, kterým není lhostejné, jak jejich okolí vypadá. Jsem také včelař, tam je to velice jednoduché a zcela jiné. Jako včelaři máme na ústředí tým lidí, kteří každý rok do časopisu vloží informace o připravovaných dotacích. Můžete si třeba například pomocí dotací zakoupit medomet, úly i další vybavení. Vším vás stručně a jasně vedou proškolení a zkušení úředníci, kteří pracují na svazu včelařů. Poradí vám, co a jak máte vyplnit, kam co poslat a když je něco špatně, tak jsou ku pomoci a potřebné údaje s vámi prodiskutují a doplní. Hromadně pak pro své členy dotace zpracují. Mají zájem, aby vaše žádost byla odsouhlasena. Když to jde u včelařů, pak se ptám, proč to podobně nemůže fungovat i u myslivců.
Uvedu vám hned příklad - já jsem koupil nerezovou nádobu na med, dostal jsem na ni třetinu ceny dotaci. Medomet dnes stojí asi 30 000 Kč, s pomocí financování jsem získal polovinu. Zrovna nedávno jsem se na okresním mysliveckém sněmu dohadoval s kolegy, jak a proč nemůžeme obhájit členství v naší myslivecké organizaci. Lidé jsou mrzutí a nelíbí se jim současné poměry. My je ale bohužel neumíme přesvědčit proč být členem ČMMJ! Chybí ty správné argumenty. Jen zkuste navštívit internetové stránky zájmových nebo ochranářských organizací jak fungují.
A zase v porovnání se včelaři, v časopisu Včelařství, který každý člen dostává zdarma, pravidelně vychází všechny potřebné aktuální informace. Nechybí tam ani uvedení životních jubileí členů. Pro někoho je to drobnost, ale letitým členům to udělá opravdu radost. U nás jsme před pár lety odměnili čestným odznakem naše členy, kterým bylo nad sedmdesát let a kteří jsou stále členy ČMMJ, oni si to velice považují, nosí odznaky na každou slavnostní událost. Velice si váží tohoto ocenění, které je odměnou za veškerou jejich práci pro myslivost. Je mi velice líto že jsme všichni zástupci cechu v zeleném, ale jednota a vůle mnohým z nás chybí.
 
Je to i o tom, že chybí servis pro členy. Co vy byste řekl řadovému myslivci, proč by měl být v ČMMJ?
Tak to je opravdu velice těžké. Vždy se snažím argumentovat ztrátou členů a tím zeslabením organizace. Mezi funkcionáři určitě chybí mladí lidé s moderními technologiemi a s novými nápady. Málokterý spolek si vychovává dorost, nebo umožní mladému myslivci se realizovat. Doba je taková, že každý chce výhody a nejlépe aby se něco za členský poplatek ještě vrátilo. Okres sice nabízí nějaké možnosti slev na oblečení, na psy, na pojištění a tak dále. Je to určitě peníz, který ušetříte, ale mnohý člen to neví a ani nevyužije. Ale změnit to můžeme zase jenom my, myslivci sami.
Byl jsem se teď podívat v pobaltských republikách. Tam jsem viděl, jak tamní členové mysliveckých spolků umí spolu navzájem spolupracovat a komunikovat, využívají nejmodernější komunikační prostředky. Jejich členství je provázané s dalšími činnostmi. Mají méně myslivců, jsou to menší země, ale drží víc pohromadě. Oni si umí společně vytvořit projekty, na které formou dotací a grantů získají finance. Provozují třeba společnou zpracovnu zvěřiny pro několik mysliveckých spolků. Každý spolek má svůj chladicí box na zvěř, financují to z evropských dotací. Dokonce jsem viděl, jak myslivci provozují chatu s ubytováním a součástí byl i vlastní malý pivovar. Proč jsou oni šikovnější v získávání financí z evropských fondů?
 
V Rakousku i Německu jsem měl možnost vidět jak myslivecká sdružení žijí z toho, že prodávají místní zvěřinové speciality, myslivci obnovili malá řeznictví, proč by to nemohlo být u nás? Vždyť evropská legislativa by měla být pro všechny v unii stejná.
V Estonsku má jejich myslivecký svaz obrovskou halu, kde vykupují ulovenou zvěř od myslivců. Jejich firma hned na místě vyrábí zvěřinové speciality, klobásy, konzervy, dělají prostě službu pro své členy. A když nejste tak zručný a neumíte ulovený kus rozbourat, tak oni vám to udělají a zabalí zvěřinu do zavakuovaných balíčků. A když se vrátím k nám, ke včelařům, jako včelaři máme svazové prostory, společná zařízení na získávání vosku, dotované vzdělávací programy a praktická školení pro členy na okrese. Několikrát do roka svaz pošle zahraniční odborné překlady pro vzdělávání členů. Prostě funguje určitá propojenost. A proč to nefunguje u nás u myslivců?
 
Zanechme stesků a pojďme zpět do honitby. Máte honitbu příměstskou, na okraji města je hned velké sídliště, hned mne napadne otázka, jaké máte problémy nebo rozdílné názory s nemyslivci, když vidí, že děláte úpravy v krajině?
 Prostor, který hraničí s Budějovicemi, a kde v jedné části jsou Vrbenské rybníky „chráněné území“, je největším venčištěm psů široko daleko. Od rána do večera zde prochází stovky majitelů psů se svými miláčky. A nemusím vám asi líčit, kolik jich má psa na vodítku. Když tam vyvěsíte cedulky, jak se mají chovat, tak ty cedulky nevydrží ani dva týdny. Zastavíte člověka, který má staforda, který tam v tu chvíli prohání housata, v klidu mu řeknete „Prosím, přivažte si toho pejska“, odpovědí vám je „Tak ho zastřel vole, mě neposlouchá a já si klidně koupím nového!“ Jezdí tam čas od času i městská policie, ale ta raději nasazuje botičky na auta. Domlouvat pejskařům je nepopulární, vždyť každý z nich je přece volič. Jedinou možností je, abychom my myslivci šli k veřejnosti asertivní formou a pokusili se ji vychovávat.
 V nedávné době se do naší komory kde hájíme divoké bažanty, naučilo chodit se svým dravcem několik „sokolníků“ s loveckým psem. Když jsme je upozornili, že jsou na pozemku uznané honitby, vždy bylo jejich vysvětlení, že se jim jen dravec zalétl. Při zákroku policie, kdy byl zadržen i s uloveným bažantem, sokolník tvrdil, že je bažant jeho a že je to normální, i když je 60 km od svého bydliště.
Dalším neštěstím pro honitbu jsou nové cyklotrasy, o kterých se tvrdí že jsou to cyklostezky. Projede tu denně za hezkého počasí i třiapůl tisíce lidí. To je prostě Václavák, tak se snažíme zvěř z této části honitby dostat. Právě biokoridory jsou situovány kolem vodních toků celou honitbou a jsou vytvářeny záměrně tak, aby zvěř v klidu a v krytu mohla z exponovaných míst odejít a aby se nedostala do blízkého kontaktu s člověkem. Jsme u velkého krajského města, a tak není nouze ani o jezdce na koních nebo terénních strojích a v neposlední řadě nám tu poletují na motorových křídlech piloti, které baví nalétávat nízko nad prchající zvěří. Takže se opravdu u krajského města nenudíme.
 
Pokud se ale lidé nechovají vyloženě nevhodně vůči zvěři, nevstupují do porostů a hlídají si psy, zvěř si na provoz na stezkách docela zvykne…
Ano, to je pravda, ale právě proto, aby se měla zvěř kam schovat, je třeba, aby byla krajina pestrá a mozaikovitě rozdělená, mnohahektarové lány jsou pro zvěř zlem. Kromě lidí ale máme velké problémy s predátory. Je tu velké množství jestřábů, motáků a krkavců. Samozřejmě, že v blízkosti města je i plno koček, máme tu i psíka mývalovitého a ohromným predátorem je vydra. Naproti tomu černá zvěř u nás tolik škody nedělá. Střílíme ročně tak tři, čtyři kusy. Usilovně se snažíme lovit také lišky. Šílený boj, to jsou straky. Kolik ty nadělají škod na drobném ptactvu a mláďatech!
 
Ale abych se vrátil k naší snaze změnit krajinu, na letošní podzim je již připraven projekt ovocného stromořadí asi 70 stromů různých původních odrůd. Už se těšíme, až na jaře sad pokvete.
Poblíž plánované výsadby se již nachází biokoridor a naše myslivecká políčka. Dělá nám radost, když se na polní cestě zastaví maminky s kočárkem nebo cyklisti s dětmi a obdivují mláďata koroptví, bažantů a zajíčků, kteří jsou tam doma. Kdo umí a zná, jak se v přírodě chovat, ten vše lépe vnímá. I bzučení pracujících včeliček a poletující motýli či hmyz vás nenechá bez povšimnutí. Nevadí přece ani kopřiva nebo sem tam bodlák. Občas i studenti zavítají se svými pedagogy do našich pestrých pásů zeleně, a že mají co studovat. Jen kdyby takových živých ostrůvků bylo kolem nás více. Stojí to za to!
Nebát se učit, nelitovat svého času ani námahy. Překonávat překážky, ale hlavně změnit své myšlení a být aktivní!
 
Děkuji za rozhovor
Připravil Jiří KASINA