Časopis Myslivost

Lovecké příležitosti v Grónsku

Myslivost 2/2017, str. 56  Miloslav Vach
Grónsko je největší ostrov světa, který se rozkládá mezi Atlantským a Severním ledovým oceánem. Geograficky se přičleňuje k Severní Americe. Většina ostrova je pokryta ledem, pouze 15 % jeho rozlohy je trvale bez ledu. Grónsko objevil roku 875 vikingský mořeplavec Gurnbjorn. V 10. století na ostrov dopluli Islanďané a ostrov pojali jako svoji kolonii. Ve 12. století kolonii převzali Norové a v 13. století Dánové. Za druhé světové války Američané zahájili v Grónsku zřizování vojenských základen. Po válce byla v Grónsku vyhlášena autonomie a v roce 1979 získalo Grónsko samosprávu, ale s Dánskem je stále velmi úzce spjato.
Grónsko má svoji vládu a parlament, které sídlí v hlavním městě Nuuk. Prapůvodní obyvatelé jsou Inuité, kteří jsou předky dnešních Gróňanů. Zbytek populace tvoří Dánové, kteří se sem přistěhovali. Počet všech obyvatel Grónska je jen něco málo přes 57 000 lidí. Lovectví a rybolov jsou činností, kterou místní obyvatelé nepovažují za zábavu nebo sport, ale jako nezbytnou potřebu pro přežití ve velmi drsných podmínkách arktické přírody.
V Grónsku žije množství živočichů jak na souši, tak v moři. Většinu druhů zvěře Gróňané loví pro vlastní potřebu. Velký význam pro obyvatele Grónska má rybolov. Neloví se jenom typické ryby severních moří, ale i kytovci.
Výčet zvěře, který není příliš početný, je přesto velkým lákadlem pro náročné lovce. Pro představu o druhové diverzitě lovné zvěře uvedu několik významných zástupců.
 
Mrož lední atlantský (Odobenus rosmarus rosmarus) je typickým zástupcem savců obývajících Severní ledový oceán, příležitostně i sever Atlantského oceánu. Samec je dlouhý 3,2 m a samice 2,7 m. Hmotnost mrožů – samců je 1210 kg a samic 830 kg. Samec tohoto ploutvonožce je obrovité zvíře s mohutnými kly, které vznikají prodloužením horních špičáků směřujících směrem dolů. Tyto kly slouží mroži k rozrážení ledu, používají je i při vylézání z vody a pohybu na souši. Dále je používají k odtrhávání korýšů a měkkýšů ode dna a jsou také rozeznávacím znakem pohlaví. Kly samců dosahují délky až 1 metr. Samice má také kly, ale poměrně kratší - dorůstají kolem 50 cm. Mláďata mají kly od svého jednoho roku života, kdy jsou dlouhé 2,5 cm a do jejich dvou let jsou ukryty za převislým horním rtem. Hmotnost klů může dosahovat až 6 kg, ale obvyklejší je hmotnost od 3 do 5 kg. Kly jsou loveckou trofejí, která se hodnotí platnou mezinárodní metodou CIC.
 
Tuleň grónský (Pagophilus groenlandicus) žije po celý rok ve větších skupinách. Délka těla je 185 cm (samice) až 220 cm (samec). Hmotnost tuleňů je 120 až 200 kg. Typickým znakem jsou dvě protáhlé černé skvrny na přední části hřbetu, které vytvářejí jakési sedlo. Hlava je černá, ale vrchní část těla a boky jsou světložluté. Do 4 let věku mají mladí tuleni světlešedou srst s hnědými skvrnami. Stejně tak i samice je světlejší než samec. Je to druh, který není fixován pouze na moře a pobřeží. Velkou část roku mu pevninu nahrazují plovoucí kry. Proto jsou tuleni pozorováni i velmi daleko od pevniny. Tuleně loví místní obyvatelé, ale jsou i součásti nabídky loveckých kanceláří pro lovce, kteří mají zájem lovit vodní ptáky a tuleně. Pro lovecké hosty je trofejí lebka tuleně a kůže, která je velmi ceněna.
 
Liška polární (Alopex lagopus ssp. groenlandicus), někdy zvaná pesec žije po celém území grónské tundry. Jejím životním prostředím je tundra a mořské pobřeží. V zimě proniká při hledání potravy i na zamrzlé moře a ledové kry. Liška polární je poměrně malá šelma, její tělo měří 50–65 cm, oháňka asi 40 cm a výška v kohoutku se pohybuje kolem 30 cm. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 4–8 kg, samci jsou obvykle poněkud větší než samičky. Její srst je v zimě hustá a dlouhá, bílé nebo šedobílé barvy, zatímco letní srst je krátká a méně hustá, šedé či černé barvy. V zimě jí sněhobílá srst slouží jako dokonalé ochranné zbarvení. Lov lišek je možný jako doplněk hlavního lovu sobů nebo pižmoňů.
 
Medvěd lední (Ursus maritimus) Medvěd lední žije na plovoucích krách v Severním ledovém oceánu a na nejsevernějších částech arktické pevniny. Velkou část života pobývá na ledových krách, kde jsou tuleni. Ti jsou hlavní součástí jeho potravy. Při lovu tuleňů se potápí na několik minut, dokud tuleně neuloví. V zimě si medvědi ve sněhu vyhrabávají nory, ve kterých tráví období zimního klidu. Žijí ze svých tukových zásob, které nashromáždili během období arktického léta.
Před začátkem období zimního klidu dosahují medvědi lední nejvyšší tělesné hmotnosti (až 1000 kg) a jsou tak nejtěžšími predátory žijícími na souši. Délka těla ledního medvěda je 2 až 2,5 m a hmotnost dosahuje 300 až 800 kg. Samice jsou výrazně menší. Srst medvěda ledního je špinavě až žlutavě bílá. Na tlapách má jen málo zahnuté silné drápy. Chodidla jsou až na polštářky, na které našlapuje, ochlupená. Mohutné tlapy se výborně hodí jak pro běh po sněhu, tak i pro plavání. Medvěd lední má zvláštní mastnou srst, po které rychle stéká voda. Jeho srst tak dokonale izoluje, že nedochází k úniku tělesné teploty. Proto není možné vyhledávat tyto medvědy pomocí přístrojů, které zachycují vyzařované tělesné teplo.
Lov ledních medvědů není v nabídce loveckých kanceláří. Přesto se v Grónsku lov ledních medvědů povoluje, ale pouze místním obyvatelům za podmínky, že medvědi ohrožují bezpečnost místních obyvatel.
 
Sobi patří mezi významné druhy grónské zvěře, kteří každoročně motivují mnoho lovců k cestě do Grónska. V Grónsku jsou pouze dva poddruhy divoce žijících sobů. Sob východogrónský (Rangifer tarandus eogroenlandicus) a sob západogrónský (Rangifer tarandus groenlandicus) obývají východní a západní území Grónska, které není pokryté ledovcem. Euroasijské formy se nazývají „sob“, v Severní Americe a Grónsku jsou tito zástupci uváděni zažitým názvem karibu (caribou), který ovšem zoologové nepoužívají.
Sobi žijí ve velkých tlupách, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října. Dominantní samci si vytvářejí teritoria, kde sdružují několik sobic (samic). Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Sob dosahuje výšky v kohoutku 90–120 cm, délky těla 180 cm a hmotnosti 120-220 kg.
Na rozdíl od ostatních jelenovitých mají parohy i samice, které nedosahují významné velikosti. Jejich tvar se u jednotlivých poddruhů liší, většinou však jsou obloukovitě zahnuté a silně rozvětvené. Přední výsady bývají zploštělé a sobi jimi mohou odhrabovat sníh při hledání potravy. Na bězích mají široké spárky, které jim umožňují pohyb ve sněhu, aniž by se do něho bořili.
Sobi se loví převážně šoulačkou v horských terénech, kde se musí lovec přiblížit na vzdálenost, která je zárukou dobrého zásahu. Protože v horských terénech není téměř žádná vyšší vegetace, je přiblížení lovce k sobům velmi problematické. Parohy sobů jsou nejenom atraktivní trofejí, ale hodnotí se metodou CIC.
 
Pižmoň grónský (Ovibos moschatus wardi) je dokonale přizpůsoben arktickým podmínkám grónské přírody. Pižmoň dosahuje hmotnosti 200 až 450 kg. Výška v kohoutku je 150 cm a jeho tělo má délku 200-250 cm. Díky dlouhé a neobyčejně husté srsti pižmoň působí robustním dojmem. Srst může měřit až 90 cm, takže na bocích sahá téměř k zemi. Na přední straně hlavy a končetinách je srst mnohem kratší. Zbarvení pižmoně je černohnědé až šedé, na hřbetě a čenichu světlejší. Pižmoň má čtyřprsté končetiny, ale došlapuje jen na dva prsty, podobně jako např. kráva. Jeho ocas je hustě osrstěný a nápadně krátký.
Mezi nápadné znaky pižmoně patří rohy, které má býk i kráva. Rohy mohou měřit až 70 cm a jsou velmi mohutné. Na čele se stýkají a jejich báze zde vytvářejí jakousi „čelenku“, díky níž je čelo pižmoně doslova opancéřované. Rohy se od této báze ohýbají směrem dolů a v poslední čtvrtině se hákovitě zahýbají nahoru.
Změna klimatu byla zřejmě důvodem vyhynutí těchto savců v Evropě. Za poslední doby ledové se pižmoni s největší pravděpodobností vyskytovali společně s mamutem i na našem území. To dokazují četné paleontologické nálezy z Čech. Pižmoni, jsou opravdovými současníky mamutů, kteří přežili do dnešních dnů.
Pižmoni, žijí v letním období v menších skupinách, ale v zimně se sdružují v počtu i 100 kusů v jedné tlupě. Staří býci žijí samotářsky a jen v období rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v druhé polovině září a trvá asi měsíc.
Samci kolem sebe šíří pronikavý pach, podle kterého pižmoň dostal pojmenování. Je to výměšek žláz umístěných v srsti nad světly, který si vtírají do srsti.
U pižmoňů se vyvinul způsob obrany proti predátorům. Při zjištění, že se predátor (vlk nebo medvěd) blíží k pižmoňům, semknou se do kruhu tak, že zadní část těla směřuje do středu kruhu a hlavy s mohutnými rohy tvoří nepřekonatelnou bariéru pro všechny predátory. Uvnitř kruhu jsou telata a mladí pižmoni. Nejsilnější jedinci z tlupy provádějí proti nepříteli rychlé útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků.
Pižmoni se loví v srpnu a září vyhledáváním při šoulačce v horských terénech a náhorních planinách arktické krajiny. Jarní lov provozovaný od poloviny března do poloviny dubna je zaměřen na vyhledání tlupy pižmoňů sněžným skútrem a následnou šoulačkou se lovci přiblíží na vzdálenost bezpečného zásahu pižmoně do komory.
Dobrý zásah pižmoň zpravidla neznačí, ale zůstane buď v ohni, nebo po několika metrech chůze zalehne a zhasne. Velmi často se lovci domnívají, že je pižmoň velmi důvěřivá zvěř, a proto se snaží k němu přiblížit. Pokud lovec překročí hranici únikové vzdálenosti pižmoně 80 až 100 m, tak se může stát, že po několika varováních prezentovaných hrabáním předními běhy, nebo pohazování hlavou, zaútočí a následek může být fatální. V otevřené tundře je pro lovce útěk zcela beznadějný. Proto se doporučuje udržet vzdálenost od pižmoňů minimálně 200 m.
Z uloveného pižmoně jsou trofejí rohy, které se hodnotí metodou CIC (pouze samce, protože samice má rohy menší). Impozantní trofejí je poprsí nebo celý preparát v životní velkosti. Jako upomínka na lov pižmoně může být kůže, která je velmi hustá a je vhodná jako kobereček, nebo ozdoba zdi v loveckém salonku.
 
Zajíc polární (Lepus arcticus) je přibližně 55 až 70 cm dlouhý a váží 4 až 5,5 kg. Má menší kulatá slecha než náš zajíc. Žije v tundře, kde je vidět díky bílému zbarvení na velkou vzdálenost. Velmi často se v podzimních měsících vyhřívá celé dny na prosluněných skalních římsách. Lov zajíce je velmi snadný, protože nechá lovce přiblížit na vzdálenost několika metrů.
 
V pobřežních vodách a na pobřeží severního ledového oceánu jsou běžnými druhy berneška velká (Branta canadensis), berneška bělolící (Branta leucopsis), husa běločelá (Anser albifrons), husa malá (Anser erythropus ssp. flavirostris), husa krátkozobá (Anser brachyrhynchus), hoholka lední (Clangula hyemalis), polák kaholka (Aythya marila), turpan černý (Mellanita nigra), turpan hnědý (Mellanita fusca), kajka mořská (Somateria mollissima), kajka královská (Somateria spectabilis) a řada dalších ptáků, kteří patří do pobřežní avifauny a jsou příležitostně loveni.
Na pobřežních skalách jsou kolonie alkounů obecných (Cepphus grylle), alkounů tlustozobých (Uria lomvia), alkounů úzkozobých (Uria aalge), papuchalků ploskozobých (Fratercula arctica), rybáků dlouhoocasých (Sterna paradisaea), racků tříprstých (Rissa tridactyla) a racků růžových (Rhodostethia rosea). V jižní části ostrova jsou i kolonie kormoránů. Na pobřežních skalních římsách hnízdí orli mořští (Haliaeetus albicilla).
V tundře jsou nejčastějšími ptáky krkavci (Corvus corax) a v místech kde se vyskytují lumíci, bělokurové a zajíci, je možné slyšet, ale také spatřit rarohy lovecké (Falco rusticolus). Na severovýchodě Grónska je možné pozorovat sovice sněžné (Nyctea scandiaca).
 
Bělokur horský (Lagopus mutus) je pták z řádu hrabavých. Velikostí je podobný jeřábku lesnímu. Obývá tundru od údolí až po horské planiny na západě i východě Grónska. Sameček je na hřbetě a hlavě zbarven hnědě, nad světly má červené poušky, křídla a břišní část je opeřena bíle a okrajová pera v rýdováku jsou černá. Na zimu opeření vymění a je téměř zcela bílý. Dospělý jedinec má hmotnost od 425 do 750 gramů. Lov bělokurů je snadný, protože jejich úniková vzdálenost je pouze několik metrů.
 
Lovectví v Grónsku
Grónská fauna lákala a láká stále více lovců, kteří se zaměřují na druhy, které v jiných světových destinacích nežijí, nebo se v nich nesmí lovit. Grónská legislativa velice citlivě upravuje podmínky pro lov zvěře nejenom z hlediska způsobu lovu, ale také kontroluje, aby nebyly překročeny roční kvóty lovu.
Lov zvěře v Grónsku je organizován pouze prostřednictvím loveckých kanceláří, nejčastěji místních, dánských, ale i zahraničních. Lovecké výpravy se zaměřují převážně na lov sobů a pižmoňů. Ostatní druhy zvěře se loví příležitostně při lovecké výpravě do hor nebo při lovu u moře. Většinou se loví zajíci, lišky a na moři kachny a husy, případně i tuleni. Lov sviňuch, běluh a narvalů je výsadou místních obyvatel, kteří mají jejich lov jako národní tradici pro získání tuku, masa a kůže. Mezinárodní zákaz lovu kytovců se na původní obyvatele Grónska nevztahuje.
Legislativa upravuje i doby lovu tak, aby nenarušovaly reprodukční období zvěře. Jarní lovecká sezóna začíná 1. března a končí poslední den v dubnu. V této sezóně lze lovit pižmoně, polární lišky, sněžné zajíce a kury sněžné. Podzimní sezóna začíná 1. srpna a končí poslední den v listopadu. V této sezóně se lov zaměřuje převážně na soby, pižmoně a doplňkem bývá lov husí, kachen, kurovitých ptáků a zajíců sněžných.
 
Lov na moři probíhá plavbou podél pobřeží, kde odpočívají stovky kachen a husí. Při plavbě se mohou lovit i tuleni, ale tento lov pro nezkušeného střelce je málo úspěšný. Tuleni se stále potápí a na hladině se objeví pouze hlava na několik vteřin. Míří se na hlavu, která je vidět. Střelba je pouze bez opory, protože opírat se o kymácející se loď by znamenalo určitě chybit tak malý cíl, jakým je hlava tuleně. Lovy na moři se provádí v říjnu a listopadu, kde je na pobřeží množství vodní pernaté zvěře.
 
Lov v tundře standard. Ten probíhá většinou na vzdálených místech od lidských aglomerací. Buď je cílovou základnou pro lovce městečko Kangerlusuaq, kde je penzion. Odtud lovci vyjíždí autem až do místa, kde je další provoz autem zakázán. Důvodem je ochrana vegetace, kterou by dopravní prostředky za krátkou dobu zničily. Z tohoto místa se lovci přesunou k jezeru vzdálenému asi 2 km a nasednou na loď, která je převeze až do základního tábora na břehu jezera.
Spí se ve stanech a spacích pytlích. Strava je velmi jednoduchá, müsli, paštiky, chleba, mléko, čaj. Pokud je k dispozici zvěřina nebo ryby, připravuje se strava hodnotnější.
Z tohoto místa se každý den vychází do hor vyhledávat zvěř. Vzdálenosti, které se denně musí překonat, jsou řádově od 5 do 10 km. Na cestu si každý lovec nese zbraň, pozorovací optiku a batoh s vodou (čaj nebo kávu) na pití a nezbytnou potravu na celý den.
V případě ulovení soba nebo pižmoně je nezbytné z ulovené zvěře odebrat zvěřinu (z kýty vrchní a spodní šál, péro, ořech; ze hřbetu oba hřbetní svaly, a pokud nejsou plece znehodnoceny zásahem, tak se odeberou i sval ramenní a lopata.
To vše musí průvodce s lovcem vložit do zavazadla a k tomu přidat ještě trofej a kůži na poprsí apod. Pro lovce a průvodce to je značná zátěž (30 až 40 kg), kterou musí dopravit do základního tábora.
Ponechat použitelnou zvěřinu v tundře pro predátory je hrubý přestupek, který se trestá ukončením lovu. Tento druh lovu je opravdu pro fyzicky zdatné lovce, zvláště v tom případě, pokud se skupina vypraví do horního tábora, který je vzdálen 10 až 12 km od základního. Přesun do horního tábora není po cestách, ty tam nejsou, ale horským terénem s křovinatou vegetací a kamenitými bariérami. Kdo ale zvládne tento druh lovu, vrací se obohacen o zážitky, které jsou zpravidla neopakovatelné.
 
Lov v tundře nadstandard. Podmínky pro lov jsou shodné jako u standardu s tím, že doprava na místo je zajištěna buď malým letadlem, nebo vrtulníkem. Lovci mají více personálu, který zajišťuje funkci nosiče, skinera i průvodce. Nespí se ve stanech, ale v chatách.
 
Jarní lov v tundře je zaměřen na lov pižmoně. V březnu, kdy je v tundře dostatek sněhu. Namáhavé pěší přesuny odpadnou, protože je sníh a je povoleno používat k dopravě lovců sněžné skútry. Ulovený pižmoň se naloží na vlek skútru a ošetření trofeje se provádí na chatě. Jediným záporem jarních lovů jsou silné mrazy, na které se musí lovec vybavit polárním oblečením.
Doc. Ing. Miloslav VACH, CSc.
 
 
Zpracování dat...