Časopis Myslivost

 
Zařazování jednotlivých psů do tříd bylo v té době ještě trochu problematické. Heinrich Essig, tvůrce leonbergera, v roce 1882 napsal: „Můj synovec přihlásil na výstavu v Hannoveru tři psy. Budou-li tam uznáni jako novofundlanďan, bernardýn, nebo leonberger, je mu lhostejno.“ Slavný pes „Caesar“ obdržel na výstavě psů v roce 1880 v Berlíně čestnou cenu jako „dlouhosrstý alpský pes“. Na následující výstavě ho anglický rozhodčí popsal jako „nádherného bernardýna“ a specialista na svatobernardské psy Dr. Th. Künzli ho posoudil jako „pěkného leonbergera“.
C. k. místodržitelství v Praze schválilo v roce 1876 stanovy a knihu rodokmenu psů „Zemského spolku pěstitelů ušlechtilých psů“; 15. října se v restauraci „U Choděry“ v Praze konala ustavující valná hromada za účasti 301 člena „mezi nimi skoro všichni čelnější pěstitelé a kynologové čeští z kruhů občanstva i aristokrace“. Místopředsedou spolku se stal Václav Fuchs, vydavatel časopisu „Světa psů“.
V témže roce vznikl česky psaný časopis věnující se myslivosti a částečně i kynologii - „Lověna“ (vycházel do roku 1901).
 
Již zmíněná hannoverská výstava v roce 1879 měla rozhodující význam pro další vývoj všech variet, dnes samostatných plemen německých ohařů.
Dr. Hanns von Kadich při vystoupení na konferenci Německého kynologického spolku vymezil základní znaky německých ohařů a jejich odchylky od hrubosrstých ohařů francouzských (zejména z chovu Korthalsova) a italských spinone. Podle kvality srsti rozlišil hrubosrsté ohaře na tři základní typy.
Už v roce 1817 lze však najít popis německého krátkosrstého ohaře v díle Der eigentliche Hühnerhund od veterináře Waltera. Na německém území byli známi takzvaní staroněmečtí ohaři, kteří ale netvořili až do poloviny 19. století výraznější samostatný typ. Výjimkou byli až zvláštně zbarvení württemberští ohaři, kteří vykazovali četné znaky velkých honičů. Vyznačovali se určitou váhavostí, ale o to větší vytrvalostí. Zbarveni byli trojbarevně, krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psi ve zvláštním zbarvení, zvaní tygři pstruhovaní, hnědě žíhaní se žlutými znaky.
Tito ohaři se zřejmě stali základem, k němuž němečtí chovatelé v letech 1860-1880 přidali krev španělského ohaře - perdiguera z Burgosu, a opatrně posílili nos psem svatohubertským.
 
K prvním chovatelům krátkosrstých ohařů v Německu patřili princ Albrecht zu Solms – Brauenfeld z Hannoverského domu (kolem roku 1870), který držel i anglické pointery a setry, baron von Zedlitz (píšící pod jménem „Hegewald“), chovatelé Karl Brandt a Samezki, a dále například Julius Mehlich z Berlína, který rovněž využil ve svém chovu v roce 1883 anglického pointera a setry.
Jan Seidl (Ohař, 1901) trefně podotkl, že „Německá kynologie vytlačila nádherného pointera, jehož práce v poli je pastvou oku, z výhodné posice, kterou zaujímal, hlavně proto, že myslivost střední Evropy přestala býti výsadou vznešených kruhů.“
Stavěč neboli stavěcí pes byl pro české myslivce konce 19. století synonymem ohaře, psa „vystavujícího“, lat. Canis familiaris sagax avicularius, německy Vorstehe- oder Hühnerhund, anglicky pointer. Pro praktické myslivce nejoblíbenější a nejpotřebnější k vyhledávání zajíců, bažantů, koroptví, křepelek, sluk a divokých kachen. „Myslivci vyžadují od nich, aby před zvěří vytrvale stáli tak dlouho, až vybídnuti byli k vyzvednutí zvěře. Cení je i při potírání škodné, včetně lovu vyder.“
Oproti německým ohařům byla u anglických krátkosrstých ohařů - pointerů ceněna jejich větší živost a rychlost, zejména však pevné a spolehlivé vystavování. Této mimořádné schopnosti bylo dosaženo tím, že Angličané nenechávali pointery aportovat ani pracovat po způsobu barvářů nebo dokonce honičů, ale cvičili a používali je výlučně jako výsostné specialisty na „bleskurychlé i pevné zavážení a vystavování zvěře“.
„Je věru nádherný pohled na pointry, když mezi sebou při honu sekundují,“ napsal v roce 1903 V. Fuchs. „Jest to tenkráte, když dva a více pointrů najednou v poli pracuje a jeden zvěř navětřiv, vystavuje tutéž. Jako na komando zarazí jeho soudruzi v práci a ačkoliv sami žádnou zvěř nenavětřili, všichni pojednou vystavují, pozorujíce prvního, který zvěř před sebou má.“
Za přechod od německých „kraťasů“ k anglickým pointerům byli pak považováni ohaři výmarští neboli „výmaráni“, kteří měli vzniknout křížením ohařů německých s ohaři anglickými mezi lety 1850 až 1870.
 
Poněkud v zapomnění upadla příprava a ustavení prvního českého ryze kynologického „Spolku pro chov a vpravu psů v Král. Českém“, jehož ustavující schůze se konala 12. února roku 1881. Spolek pro chov a cvičení psů v Království Českém, jak zněl nakonec jeho oficiální název, byl uznán místodržitelským výnosem ze dne 21. března. Na první valné schůzi se prezidentem spolku stal Prinz Carl Schwarzenberg, 1. viceprezidentem Carl Hrabě Buquoy de Longeuaval a 2. viceprezidentem Edmund Svoboda, hlavní fořt království. Mezi zakladateli spolku byl i významný kynolog, lesní mistr z Písku Josef Zenker, který se velmi zasloužil o českého fouska.
Spolek byl rozdělen do tří sekcí, a to pro chov psů, pro výcvik psů a pro výstavnictví. Je veliká škoda, že se nepodařilo naplnit záměr, projednávaný hned na první schůzi, a to uspořádání velké výstavy psů v roce 1881.
Od února 1881, tedy ještě před svým oficiálním uznáním, začal však spolek vydávat první český (i když dvojjazyčný, česko-německý) „Časopis Spolku pro chov a cvičení psů v Království Českém“. Redigoval jej vrchní nadlesní Ludvík Schmidl. První číslo obsahovalo „Provolání k pánům myslivcům, milovníkům honby a psů v království Českém“, aby přispěli k určení hlavních znaků českého stavěcího psa a podali informaci, zde nějaký ještě se v Čechách nalézá.
V následujícím roce lesmistr města Písku J. Zenker vypracoval „popis značek českého (stavěcího) psa“ a navrhl pořádat přehlídky a soupisy všech psů domácího chovu. Našlo se ovšem jen velmi málo psů bez cizí (rozuměj německé) krve, a ti zase nevyhovovali stanoveným exteriérovým znakům.
Vzorem českého ohaře bylo zobrazení psa jménem „Karo“ nadlesního V. Špatného na Ohradě u Hluboké; obrázek v roce 1881 obdržel darem kníže Schwarzenberg a údajně by dodnes měl být na zámku Hluboká. „Pes ten nebyl převysoký, nebyl vůbec ani vysoký, ani nízký, hlavu měl širokou, tak zvanou kůstku, vůbec byla hlava jeho krásně sestavena; trouba dlouhá ne však přemrštěně, chyták silný, tesáky ostré, pysky převěšené, nos široký, hnědý někdy i černý a dvojitý, oči zapadlé, zavěšení výtečně svislé a slechy visely vážně dolů; oko bylo velké a jasné, jamky slzní červené, tak že se zdálo, že má oči zapálené. Srsť nebyla tak jemná jak u anglického psa, avšak ani hrubá nebyla, nýbrž jen o něco drsnější.“
V témže roce, 10. srpna 1881, se v Žatci konalo předvedení a vyznamenání cenou stavěcích psů českého plemene. Přihlášen byl nakonec pouze jediný pes. Předseda poroty, Jeho Jasnost princ Karel ze Schwarzenberků, tehdy prohlásil: „Český stavěcí pes je poněkud podobný kometě, kterouž jsme posledního času viděli a o níž někteří tvrdili, že má toliko jeden ohon, kdežto druzí dokazovali, že byla dvěma ohony opatřena. Jak velký počet stavěcích psů českého plemene lze u nás nalézti, vysvítá nejlépe z toho... jediný přihlášený. Jest možná pomocí toho jediného psa raci českého stavěcího psa, jež se co výtečné vychvaluje, znovu odchovati?“
Při hledačkách stavěcích psů na Zbraslavi v roce 1885 předvedl J. Pulchart, poštmistr na Peruci, před komisí pro českou „kmenorodní“ knihu svou tmavohnědou dvouletou fenu domácího (tj. českého) chovu „Lovu“ z takzvaného „Kamenického kmene“. Komise hledala a posuzovala psy pro zamýšlené vytvoření plemene český ohař.
Další předvádění proběhla roku 1888 v Jindřichově Hradci a v roce 1889 na Smečně. Zúčastnili se jich i další majitelé a chovatelé, jako MUDr. F. Šnejdárek z Prahy s fenou Vandou, lesmistr Wagner z Nových Hradů s Donem, nebo lesmistr Wachtel z Jindřichova Hradce s Nelsonem (oba poslední byli zároveň členové uvedené komise, spolu s baronem Rauchem a lesmistrem Zenkerem).
Do roku 1895 ovšem žádný pes nesplnil podmínky komise – zvláště předvedení čtyř generací potomstva - a nebyl do kmenorodní knihy zapsán...
Až v roce 1905 zveřejnil časopis Svět zvířat fotografii „ohaře ostnosrstého“ s popisem od „pěstitele“ Eduarda Slámy, zeměpanského zvěrolékaře: „Ohař ostnosrstý, jenž ode dávna u nás v Čechách byl domovem a zde se »fouskem« zove, hodí se pro svou silnou, tvrdou, zvláště na hlavě a nohou jakož i na trupu dobře vyvinutou srst pro službu v ostružinatých křovinatých revírech, jakož i pro myslivost vodní. Nebojí se ani vody studené a lze ho v každém nepříznivém počasí i podnebí výborně použíti.“
Zajímavý je dodatek u podrobného popisu vzhledu: „Coupírování (utínání) ocasu se nedoporučuje u psů pro výstavy určených, ježto jest pak obtížné odhadování.“
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
 
 
KALENDÁŘ
 
1876 - 23. srpna schválilo c. k. místodržitelství v Praze rozhodnutím čís. 138.224 stanovy a knihu rodokmenu psů „Zemského spolku pěstitelů ušlechtilých psů“
 
● vznikl česky psaný časopis věnující se myslivosti a částečně i kynologii - „Lověna“ (vycházel do roku 1901)
 
1881 – v únoru vychází v Praze první číslo specializovaného „Časopisu Spolku pro chov a cvičení psů v království Českém“
 
● 15. května se konala první valná schůze „Spolku pro chov a cvičení psů v království Českém“
 
1882 – vychází kniha „Myslivosť“ od J. V. Černého, polesného král. města Berouna, ►faximile titulu/scan
 
● 21. května byl místodržitelským výnosem uznáno právní trvání „Spolku pro chov a cvičení psů v království Českém“
● byl založen „Spolek honební a ochrany zvěře“, posléze přejmenovaný na „Spolek pro ochranu honby a zvěře v král. Českém“
 „Dr. Šnejdárek oznamuje, že pan lesní Čížek v Bušohradě na Křivoklátském panství psy českého chovu má, a že se docela s popisem pana lesmistra Zenkera srovnávají.“ Ze zápisu schůze Spolku pro ochrany honby a chov psův král. Českém
 
1883 – Spolek pro chov a výcvik loveckých psů v Čechách založil první českou rodokmenovou a plemennou knihu psů
 
● vznikl „Ústřední spolek pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách“