V roce 1969 se do plemenných knih v Československu zapisovalo asi 75 plemen psů. Většina z nich se u nás chovala delší dobu a dovozy nových plemen byly spíše ojedinělé. Asi není nutné připomínat, proč tomu tak bylo. V roce 1994 se zapisovalo 267 plemen a v roce 2016 jich už bylo 309.
Jsou mezi nimi psi pracovní, pastevečtí, společenští a samozřejmě i velké množství plemen, jejichž původním úkolem byla práce loveckého psa. I mezi loveckými psy najdeme celou řadu plemen, která jsme dříve vůbec neznali. V sérii následujících článků bychom chtěli některá z nich představit.
Russell teriéři
První plemena, o kterých bude řeč, patří do FCI sk. č. III, mezi teriéry. Rozhodně se nejedná o plemena málopočetná nebo úplně neznámá. Dokonce by se dalo říci, že to jsou nebo v posledních letech byla plemena velmi módní. V současné době o ně klesá zájem těch, kteří ve psovi hledají doplnění svého image, lehce klesají počty zápisů do plemenné knihy, ale naopak stoupá zájem ze strany myslivců.
Plemena, o kterých je řeč, se jmenují
jack russell teriér a
parson russell teriér.
Za jejich duchovního otce je považován farář John „Jack“ Russell. Žil v XIX. století ve Velké Británii, a byl náruživý lovec. Svůj koníček si bez kvalitního loveckého psa nedovedl představit. Zvláště oceňoval foxteriéry, ale vadilo mu, že se plemeno trochu vzdaluje od svého prapůvodního využití a chov se soustřeďuje spíše na vzhled než na práci.
To byl důvod, který ho vedl k vyšlechtění plemene, které se foxteriérovi podobalo povahou a zbarvením, ale u kterého vymizely některé pro norníka méně žádoucí exteriérové znaky jako například vysoký kohoutek.
Nové plemeno získalo řadu příznivců a po svém tvůrci jméno - parson jack russell teriér. Zájem o oficiální uznání russella jak ve Velké Británii, tak později v rámci FCI, nebyl velký. Se stejnou nechutí přistupovali chovatelé i k výstavám. Měli obavy, že to, co považují za podstatné, tedy typ pracovního psa, se z chovu ztratí, a bude nahrazeno snahou o líbivý exteriér.
A tak se plemeno, které se chovalo již kolem roku 1863, dočkalo oficiálního uznání Kennel Clubem až v roce 1990 a ze strany FCI k tomu došlo ještě později.
Russellové se opravdu chovali hlavně na práci a jejich exteriér stál stranou. V praxi to znamenalo, že se těžko hledal jednotný plemenný typ. Česky se tomu výstižně říká „každý pes, jiná ves“.
Během doby se začaly vytvářet dva rázy plemene, menší a větší. Chovatelé vedli velké spory o tom, co je lepší a jak má správný jack parson russell teriér vypadat. Situaci vyřešilo až rozdělení russellů na dvě samostatná plemena.
Ten menší, jack russell teriér, má obdélníkový formát těla, kohoutkovou výšku 25-30 cm a je řazen mezi nízkonohé teriéry. Ten větší, parson russell teriér, je o něco kratší, není ale úplně kvadratický. Ideální kohoutková výška psů je 36 cm a fen 33 cm.
Plemeno je řazeno mezi velké a střední teriéry. Parson má jako zemi původu uvedenu Velkou Británii. Stejnou zemi původu lze najít i ve standardu jacka, doplněna je ale ještě země vývoje- Austrálie.
Z hlediska nomenklatury FCI je ještě důležité, že obě plemena jsou podřízená zkouškám, což znamená, že je tedy FCI stále považuje za plemena pracovní, že jim může být navržen CACIT a že mohou na mezinárodních výstavách mít otevřenu třídu pracovní.
Oba russellové jsou pro myslivce přitažliví celou řadou vlastností. Jsou nenároční z hlediska údržby i výživy. Ukazují se u nich tři typy srsti. Hrubá, hladká a tak zvaná broken, která bývá označována jako lámavá. Příjemné je, že ani jeden z uvedených typů srsti nepotřebuje náročnou úpravu a přitom chrání psa před nepřízní počasí. V praxi to znamená, že russellové dobře snášejí pobyt venku i v kotci.
Zbarvení srsti je převážně bílé, u jacků je ale povoleno větší množství barevných znaků než u parsona. V praxi to znamená, že russella v honitbě dobře uvidíte a nebezpečí, že si ho někdo splete se zvěří, je minimální.
Pro obě plemena je typický teriérský temperament. Ten možná někdy u lidí vyvolává dojem bláznivého a nezvladatelného psa. Je to ale spíše o lidech než o psovi. Určitě existují nezvládnutí russellové, ale spíše než o vrozenou vadu chování psa se jedná o neschopnost majitele mu dát jasná pravidla.
Russellové jsou dobře cvičitelní a ochotně se učí všemu, co od nich jejich majitel očekává.
Pokud mají dostatek příležitosti ke kontaktu se zvěří, jsou hlasití na viděnou a velmi často i na čerstvé stopě. Není v nich bezhlavá útočnost.
Dobře se uplatní při naháňkách, dosledech i norování. Jsou náruživí aportéři.
Jejich využití při vodní nebo polní práci je ale omezeno jejich velikostí.
Při výkonu práva myslivosti se zatím více využívají parson russell teriéři než jejich menší příbuzní. Ti, kdo je mají, si je velmi chválí.
Z pohledu dědičně podmíněných chorob nejsou russelové nijak zatíženi. Jejich chovatelé ale přesto nad zdravím přemýšlejí a nechávají své psy vyšetřovat například na luxaci pately.
Plemeno zastřešuje Klub chovatelů teriérů (www.kcht.cz).
Přiznat je třeba, že mezi chovateli a majiteli nejsou jen myslivci, ale že si plemeno stále udržuje oblibu i u nemyslivecké veřejnosti. Určitě ale není snahou chovu rozdělit russelly na výstavní a pracovní. On to asi ani nejde, protože John Jack Russell jim dal do vínku vlohy, které snad ani nelze potlačit.
Vladimíra TICHÁ
Snímky Jan Tichý
Foxteriér drsnosrstý
Foxteriér hladkosrstý
Jack Russell teriér
Parson Russell teriér