Časopis Myslivost

Touha objevovat, zkoušet, poznat, znát a pak vyrobit…

Myslivost 6/2020, str. 62  Jiří Kasina
Mnoho let se známe, mnohokrát jsme na podiu výstavy v Lysé vystupovali a debatovali o nožích, mnohokrát jsme se viděli na nožířských výstavách. Známe se, ale vlastně jsme si nikdy o minulosti a soukromí nestihli moc popovídat a jelikož se v červnu dožívá kulatých šedesátin nožíř Josef Pajl ze Sedlčan, požádal jsem ho o krátké ohlédnutí do minulosti.
 
J-Pajl-1.JPGZnáme se poměrně dlouho, ale vlastně jsme si nikdy moc nepovídali o minulosti, nevím, jak ses k nožířině vlastně dostal, kde jsi vyrůstal?
 
Narodil jsem se v Litoměřicích a žil v Lovosicích takový ten běžný život s rodiči a prarodiči. Zásadní okamžik z pohledu nožířiny pro mne byl v roce 1969 vstup do skauta, protože tam jsem dostal svůj první nůž. To mi bylo devět let a od té doby mám nějaký ten nůž pořád u sebe. Tenkrát to ale nebyla nějaká dětská rybička, byl to o něco větší zavírací nůž, pamatuju si, že jsem ho nedal z ruky, hrál jsem si s ním. Nejen na výpravách se skauty se nůž hodil. To jsme chodili do Českého středohoří, absolvoval jsem také několik skautských táborů.
A když komunisti skauty zakázali, chodil jsem do přírody s rodiči, s kamarády, jak jinak než s nožem v kapse a s větším na opasku. S rodiči jsme se pak přestěhovali do Prahy, kde jsem dokončil základní, vystudoval střední školu, vysokou jsem nedokončil. Střední škola byla průmyslovka - letadlová technika, ta vysoká bylo ČVUT, taky letadlová technika. Obě školy mi hodně daly.
 
Zkoušel sis už v těch v devíti letech nebo někdy v raném mládí nějaký nůž vyrobit?
 
Ne, my jsme bydleli v činžáku a tam nebyly možnosti. Ale z různých věcí, ze dřeva, z kůry z drátu, pořád jsem něco z různých materiálů vyráběl, vyřezával, pořád jsem z něčeho dělal něco podle svých představ. Když jsme se přestěhovali do Prahy, tak jsem začal modelařit, stavěl jsem létající modely letadel. Ale stále mne držela příroda a nože.
Ale k otázce - můj děda měl starý pískovcový brus, takový ten šlapací, a já na něm všechny naše domácí nože nabrousil, některým jsem dal i jiný tvar, na svých továrních nožích jsem vyměnil rukojeti, střenky. Takže to byl asi faktický začátek mé nožířské produkce (smích).

prvni-nuz.JPG
 
Asi nebudu daleko od pravdy, že se pak pro tebe musel otevřít doslova nový svět na průmyslovce…
 
A taky že se otevřel! Nejen teorie, znalosti, technologie… Na průmyslovce jsme měli velké dílny, naučil jsem se mnoho nových věcí prakticky a měl jsem štěstí na šikovné lidi. Já jsem sice nebyl žádný silák, ale byl jsem vysoký a docela urostlý, takže si mne vybral za pomocníka kovář. Sice chrchlal a plival do ohně, což se mi hnusilo, ale vzal mne za pomocníka a zatímco ostatní tloukli do kulatiny a dělali skoby, tak já jsem musel pěchovat, vykovat sekáč a dělat kovařinu, která se vymykala učebním osnovám. Spolužáci se mi smáli, protože oni se flinkali a já dřel v kovárně, lilo ze mě, ale také mě to začalo bavit.
Byla tam nejen kovárna, ale i svařovna, soustružna, truhlářská dílna, frézovna, brusírna. Tam jsem asi finálně chytil touhu vyrobit si vlastní nůž, který byl pro mne dosud absolutně nedosažitelný. Já jsem totiž vždy toužil jako kluk po vystřelovacím noži, takovém, který nosili grázlové v italských filmech. Nebyl internet, nebyly odborné publikace, nebylo nic, kde by člověk něco okoukal a nikdo takový nůž za komunistů ani nesměl mít. A tak jsem nakoukal z filmů jak takový nůž vypadá a dodnes ho mám, máma ho někde vyhrabala. Vymyslel jsem si konstrukci nože, pojistku, způsob odjišťovaní stlačené čepele, k tomu jsem si udělal ořechové střenky. Když se na nůž teď podívám, tak se dost stydím a zase mi to upevní pokoru k řemeslu, kdy člověk nikdy neví a neumí všechno.
Utvářely mne ale i jiné situace. Naši například neměli na to, aby mi koupili v Tuzexu džíny, tak jsem mámu přesvědčil, aby mi ušila z plátna kalhoty, já jsem je potom dlouho barvil, aby měly tu správnou barvu. A protože jsem jí prudil, že bych to chtěl ušít trochu jinak, protože jsem od přírody kapánek hnidopich, tak mi předala šicí stroj se slovy, že už toho má dost a abych si ušil kalhoty sám. Tak jsem začal na sebe šít nejen kalhoty, posléze jsem šil na sebe, na ženu, na děti. Těšilo mě to, mít něco jiného než ostatní. Umět něco jiného než ostatní.
 
Jak vidím, doslova devatero řemesel a už tuším v tom šití prvopočátek ústící k šití pouzder na nože. A nebo se mýlím?
 
Ale vůbec ne, s kůží jsem pracoval už dříve, já si totiž taky toužil ušít vlastní boty. Máma dělala u pražských divadel v krejčovně, tak mi domluvila u divadelních ševců prázdninovou stáž, oni mě protáhli od svrškařiny po spodkařinu a já jsem od nich pak dostal kopyta na svou nohu, nějaké kůže a ušil jsem si svoje první, a jediné, boty. Samozřejmě, že za moc nestály, ale byly to mnou vyrobené boty, je to práce s kůží, s lepidly, šití, stále se to dokola motalo okolo rukodělné práce. Jo, také jsem otravoval sedláře, rytce a cizeléry, pasíře…bylo toho tolik co jsem toužil umět, vědět jak se to dělá. Člověk po něčem touží a v rámci svých schopností a možností se k tomu postaví, proto se to ve mně stále mele, někdy je třeba výrobní postup vymyslet, změnit technologii, materiály.
K tomu mě zajímají staré věci a zejména staré zbraně, ať jsou to zbraně chladné nebo palné, je to řemeslo, což je na starých věcech úžasné. Když vezmu do ruky damaškovou brokovnici, to je kolikrát tak nádherná práce… A já z toho ty řemeslníky nějak cítím.
V jednu dobu mě chytilo taky Japonsko, přepečlivost Japonců je pověstná. Měl jsem po velkém úsilí možnost podívat se do depozitáře Náprstkova muzea a vzít si do ruky opravdové japonské meče. Zase žádné velké znalosti, žádné knihy, ale já byl urputný a při svém poznávání jsem se vždy dostal až na svou hranici, pak už zbývalo jen tomu úplně propadnout, ale já chtěl vědět hodně z mnoha oborů. A kromě jiného to byla také situace, kdy jsem poznal moji bývalou ženu. Ona je totiž vyučený nožíř a dělala v té době v ČKD, kde jsme se poznali.
 
Jako u většiny současníků byla asi životním zlomem sametová revoluce…
 
Manželka pak pracovala v Sedlčanech na učňáku jako mistrová odborného výcviku, z Prahy jsem proto po vojně přesídlil do Sedlčan. Já jsem občas něco vymyslel, ona to v práci vyrobila, já zase prudil, ale hlavně jsem si našel ve starém baráku prostor, pořídili jsme ponk, svěráky, nářadí, základní stroje, starou zubařskou vrtačku. Posháněl jsem materiály, tenkrát to nebylo snadné. V paneláku jsem měl dílničku 2x2 metry, tam jsem měl starý šicí stroj na kůže, malý ponk, svěrák. V kovárně jsem koval, v dílně jsem dělal hrubé věci, broušení, kalení, leštění, vše co dělá velký rámus, smrdí, doma jsem cizeloval jílce tesáků, šil pouzdra.
Pak přišla žena o práci a my začali vyrábět nože více. Postupně jsme přešli od pevných přes zavírací nože až ke zdobeným tesákům, tady se hodily právě mé rozumy od cizelérů, pasířů a rytců. Do noci jsem ťukal, spal maximálně pět hodin, k tomu jsem chodil do práce. Já dělal po večerech a po nocích, ona dělala přes den, měli jsme malé děti. Dnes vůbec nechápu, že jsem to dával…
Naše nože šly do obchodů po celé republice, postupně se ale lidé na mne začali obracet přímo, až jsem záhy musel dodávky do obchodů zrušit, protože už se to nedalo stíhat. To jsem pořád ještě pracoval, ale ve firmě, kde se dala využít technologie řezání plazmou, to byla velká pomoc.
V roce 2000 mě vše přerostlo přes hlavu, už jsem nemohl, přišla velká zakázka, hornické šavle, musel jsem se rozhodnout, začal jsem tedy s řemeslem naplno a zůstalo mi to jako jednomu z mála dodnes.
Další zásadní zakázkou byly tesáky pro Lesy České republiky, to bylo v roce 2004, to už se nikomu nepovede, toho si moc vážím, zůstanou v národě jako pokračování tradice tesáků SLS z první republiky. Byla to šichta, ale podařilo se nám s kovolitci, pasíři a sedláři udržet tehdejší úroveň řemesla… Hrdost? Ano, ale pýcha ne…
 
Dá se vůbec říct, kolik jsi vyrobil nožů? A jak stručně popsat, jaké druhy nožů vyrábíš?
 
Nemám evidenci, v tomto směru jsem nepořádný, já jsem se každému noži věnoval na maximum, ale kolik a jakých, říci neumím. Zejména ze začátku se vyráběly nejen lovecké nože, ale trochu i nože řeznické. Lovecký nůž je pro člověka, který myslivost skutečně provozuje, protože nůž potřebuje denně, nezbytný, stejně jako pro řezníka, řemeslníka, továrních nožů pro ostatní bylo dost, jen ta kvalita byla hrozná.
Hlavní pro nás tedy byly lovecké nože, hlavně nože zavírací a lovecké tesáky. Dělali jsme ale i lovecké příbory, k tomu se občas přidaly speciální zakázky, neofrňoval jsem se nad ničím. Když jsem byl schopný podle požadavků nůž vyrobit, tak jsem ho vyrobil, když jsem v detailech nevěděl jak, tak jsem si našel cestu.
Nabalovaly se postupně nejen kontakty, ale i dovednosti a technologie. Lovecké nože dodnes tvoří tak 70 % mé produkce. Ale pamatuji, že jsem opakovaně vyráběl třeba také šavle pro hornický spolek z Ostravy, měli je k slavnostním uniformám a vzorem byla stará rakousko-uherská šavle.
Nehrnu se ale do věcí, u kterých zjistím, mám pocit, že to nedokážu stejně dobře jako staří mistři. Například u japonských zbraní jsem sice získal spoustu vědomostí, ale dnes už vím, že je dokonale udělat nejen nedokážu, ale ani nechci, japonský meč vyrobený jinde než v Japonsku, minimálně před 200 lety, kdy se ještě skutečně nosily, pro mě stejně není japonský meč. Nedělám také vojenské nože, takové nože pro mne nějak nemají dostatečné kouzlo, nejsou nadlouho. Nůž, nejlépe zavírací, musí vydržet léta letoucí.
 
Jsem naprostý technický neznalec v této oblasti, ale asi nebudu daleko od pravdy, že se jistě za ta léta změnily podstatně nejen technologie, ale hlavně materiály a jejich dostupnost…
 
Materiály čepelí jsou zásadní, je mnoho výrobců ocelí a dnes jsou dostupné z celého světa. Kde jsou ty doby, kdy se nedaly mnohé materiály sehnat, dnes je možné v podstatě cokoliv.
Většina čepelí nožů se vyrábí z nerezových kalitelných ocelí, menší část pro tradicionalisty z uhlíkatých nástrojových ocelí, ty mají jemné zrno a výbornou řezivost, jen reznou. Aby se dosáhlo řezných vlastností uhlíkatých nástrojových ocelí u nerezových, tak musí být vysoce legované, nejlépe vyrobené práškovou metalurgií. Ty mají hodně uhlíku, je v nich hodně přísad - legur, které tvoří trvanlivost ostří, pevnost a tvrdost. Většině lidí uhlíkatá černá ocel nevyhovuje, většina nožů se proto dělá právě z ocelí nerezavějících. Špičkové z hlediska užitých vlastností a trvanlivosti ostří jsou právě „práškové“ ocele, jiné už nepoužívám, potřebuji aby to bylo nejlépe jak je možné.
Machrovinou jsou ale damaškové (damascénské) ocele, já se to naučil od starého kováře pana Kloudy, kde se dědilo řemeslo kolik generací, ten ještě svařoval ve výhni obruče na žebřiňáky, vyráběl sekery. Sváření ve výhni je základ, to se musí nakoukat a odmakat, to jsou kouzla, když se ti daří dekor, dobrodružství, radost. Ale také únava a potoky potu. Byl jsem kolikrát černý jako čert.
Pak přišli Švédové s nerezovou damascénskou ocelí, která se dá použít na lovecké nože, ty svářkové z výhně totiž reznou, o ty se musíš starat, barva zvěře je prevít. Tak jsem začal používat nerezavějící damascénskou ocel, údržba spočívá jen v očištění a přiostření, kvalita je vysoká, bohužel stejně jako cena.
Když ve světě začnou nožíři něco používat, chci to také umět. Občas se přiučí někdo ode mě. Pak přišel titan, například na příložky, jenže dělat s titanem není žádná sranda, je nejen drahý, hlavně obtížně obrobitelný, vše se dá ale zvládnout. Prostě je to tak, že se stále učím, stále objevuji, to je asi nekonečný příběh, naštěstí…
 
A to jsme mluvili zatím o čepelích, v materiálech střenek je zcela jistě ještě větší variabilita?
 
Nabízí se různá krásná tvrdá exotická dřeva, kosti, rohy, jenže nejfajnovější byly a jsou střenky ze slonoviny, z perleti. Musel jsem se třeba naučit z lastur z Indonésie vytvořit střenky, byl jsem se podívat i na výrobu z perleti u starých mistrů v Žirovnici, kde jsem i koupil materiál, to ještě nebyl tak otevřený svět.
Slonovina se nedá snadno sehnat, tyto matriály jsou vázány úmluvou CITES, stejně jako třeba mroží zuby. Mamutí kosti a kly, to je paráda, žádný CITES, ale vysoká cena, která rok od roku dramaticky roste.
Někdy je to také práce s drahými kovy a kameny, chtěl jsem se proto o nich také něco naučit, aby mě nikdo netahal za nohu. Ale zlatnickou práci nechám zlatníkovi.
Je také mnoho syntetických materiálů, ty mě ale nebaví, jediný, který používám, je uhlíkový kompozit, karbon, je pevný, lehký a má zajímavou kresbu. Plasty nepoužívám, výjimečně jen zajímavá spojení přírodnin a pryskyřic.
 
Mluvil jsi také o rytectví…
 
Ano, snažil jsem se to také naučit, rytiny na nožích lidé chtějí. Ale tady jsem se dostal už na svoji hranici, kvalitní rytiny musí udělat zkušený a nadaný rytec, to já už nedovedu. Kvalitní rytina musí mít potřebný výraz, ať už jsou to lidé nebo zvířata. Já vím, že to neumím dost dobře, tak rytiny nedělám.
Víš co je hrůza? Já přesně cítím, co na noži chci za pocit, atmosféru, a pak tohle předej rytci, svoji myšlenku a představu, to je někdy těžká práce, každý má svoji hlavu. Limituje mě má míra výtvarného talentu. Jsem spíše cizelér, to je např. pro lovecké tesáky důležité, nezbytné. Stará téměř zapomenutá a „nepotřebná“ řemesla…
 
Jak nacházíš inspiraci, jaký nůž vyrobit?
 
Mě to někdy jen tak napadne, vidím nějakou situaci, tvary mraků, mám pocity, jsem v nějakém rozpoložení, něco zahlédnu, prostě to se nedá jednoduše popsat. Jeden čas jsem měl na nočním stolku blok a tužku, napadlo mě to klidně v noci a musel jsem si to zapsat, protože bych nápad zaspal. Prolézal jsem také spousty starých knih, starých rytin, různé přírodovědné knihy, mraky knížek, jen těch knihoven, co jsem vymetl.
Mám rád Zdeňka Buriana, nakoukal jsem u něj spoustu motivů, třeba Mauglí, indiáni, to jsou dokonalé výjevy, je tam krásné světlo a stín, anatomie. Burianovy ilustrace dobrodružných knih mě provázely dětstvím, prostě romantika, volání divočiny. Kiplingova Kniha džunglí, to je pro mě bible mladého kluka.
Když jsem dostal poprvé do ruky hadí dřevo, měl jsem jen jeden kousek, tak jsem z něj udělal svůj první Nůž roku. Byl na něm Mauglí, který odpočívá u potoka s hroznýšem Ká, hroznýš se motá na čepeli, na kování, zasahuje do rukojeti z hadího dřeva.
Vidím obrázek, nakreslím nůž, založím si nápad. Za čas mi přijde do ruky materiál nebo se povede damašek, který má zvláštní kresbu, připomene mi to uložený nápad, válím si to v hlavě. Tak se pomalu skládá nůž dohromady, to mám až husinu, když to na mě přijde. Ještě v průběhu výroby řeším detaily, které jsem nedomyslel, teprve když mi nůž pocitově, a samozřejmě řemeslně, vyhovuje, tak jsem hotový.
Pak jsou nože z rozumu, které vymyslím, dotáhnu je z hlediska velikosti a úchopu, užitných vlastností, mají danou velikost a tvar a zákazník si může říct, jaké materiály jednotlivých částí chce. Poskládá si ten nůž v podstatě sám. Takové nože se objednávají jako konkrétní typ, to jsou nože, které nejsou tak „pocitové“, ale musí být profesionálním nástrojem, hlavně pro myslivce.
No a pak jsou nože, které, jak říkám, vyrobím z pomatení smyslů, protože mne straší v hlavě a nedají mi pokoj, dokud to jednou nepřijde. To se nedá uspěchat, pak je to ale…orgasmus? Takový nůž ale neprodám... To si říkám vždy a pak se stane, že si zákazník přímo a hned na místě vytvoří k noži takový vztah, že už nůž nepustí z ruky, normálně mu zvlhnou oči, zjihne hlas a ačkoliv velice pracné nože nejsou levné, zákazník nůž koupí, pro ten pocit, řemeslo je samozřejmost. Pak vím, že si nůž našel toho správného chlapa, stane se totiž jeho součástí. To je veliká radost. Jo, ale jsou nože, které neprodám, to jsou mé indiánské nože, to je ta romantika dětství a mládí. Dodnes si občas opakovaně přečtu Londona…
 
Jak často se stává, že přijde zákazník s nějakou představou, která tě překvapí?
 
Když si někdo přinese obrázek továrního nebo nože od jiného řemeslníka, tak to zásadně nedělám. Stejně jako neposuzuji práci ostatních nožířů, nejsem auditor. Ale když si někdo přinese nebo pošle svůj vlastní obrázek, který si nakreslí a já usoudím, že bych nůž byl schopný vyrobit, tak se snažím vysvětlit nutné technologické změny, něco se prostě udělat nedá, a nůž vyrobím. Když se mi ale něco nelíbí, tak to neumím vyrobit, sice se mi to lidem neříká snadno, ale ono by to stejně nedopadlo dobře. Nejdu proti sobě, proti svým pocitům, v drtivé většině se ale domluvíme.
 
Často se ptají herců, jaká je jejich vysněná role. Máš nějaký sen vyrobit nějaký super nůž z nějakého naprosto extra materiálu? Máš v tomto slova smyslu nějakou touhu nebo vizi?
 
Já se ke každé práci stavím, že je vlastně každý nůž originál pro konkrétního člověka, i když se podoby nožů opakují. Bude mi teď šedesát a dříve jsem měl hlavně sny vědět, vidět, znát a umět co nejvíce, také ženy měly velké kouzlo, ta touha mě hnala poznávat a hledat, spousty věcí jsem o sobě zjistil, našel jsem své hranice, co ještě dokážu a chci. Dál nejdu, protože lépe než nejlépe dokáži…to je o průšvih, to je na blázinec.
Chci vždy pracovat nejlépe jak umím, a když není den, tak počkám, ono to přejde. Já už nemám nějaké velké sny, ani touhy, mám pocit, že jsem si už většinu snů splnil. Daleko důležitější je být spokojený s tím co je a mít klid v duši. Když dělám z meteoritů, z mamutoviny, ze všech možných i nemožných materiálů, tady už toho dál moc není, nic nového asi už nevymyslím. To jsem si říkal už tolikrát, a pak to zase přijde, takže jsem limitovaný jen svou dovedností, možná talentem a „šílenstvím“.
 
V minulosti jsi získal celou řadu ocenění, zúčastnil ses mnoha výstav. Jak toto zpětně hodnotíš?
 
Já jsem první ocenění Nůž roku, kterou udělovala Asociace nožířů, dostal v roce 2002 za Mauglího. Taky jsem pětkrát dostal současně dva Nože roku za pevný a zavírací nůž, nebo za zavírací a zdobený. Vůbec to nechápu, asi se neberu moc vážně a ono to vychází. Prostě netlačit na pilu a pracovat s radostí.
Za zcela zásadní nožířskou výstavu v Čechách považuji příbramskou výstavu konanou začátkem září, tam být chci. Jezdil jsem dříve i do Brna, stejně jako na výstavu Natura Viva v Lysé nad Labem, kde jsem vícekrát na podiu v rámci programu povídal o nožích. Z pracovních a časových důvodů jsem toho víc nedal, odpískal jsem i zahraniční výstavy, protože mně vadila povýšenost Němců. Českého zákazníka si vážím víc než těch cizích, já jsem doma tady, do světa jsem mohl, ale nechtěl jsem a čím jsem starší, tím se mi chce méně.
 
Jsi ale také členem Klubu autorů a autorem velmi pěkné knihy…
 
Já jsem o nožích vícekrát mluvil v Českém rozhlasu, vystupoval jsem v Toulavé kameře, Receptáři, v pořadu Hobby naší doby a jinde. Asi nejčastěji jsem povídal o nožích právě v Lysé nad Labem a u stolku odpovídal na mnohé dotazy návštěvníků. Ale prvotní impuls k napsání knihy jsi mi přece dal ty, právě na základě debat na výstavě a po dotazech čtenářů. Ty jsi mi přece řekl, že chybí knížka o nožích a zda bych ji nechtěl napsat, že nakladatelství Grada by raději vydalo českou knihu od českého nožíře, než převzatou ze zahraniční.
Já jsem tenkrát kývnul, protože to byla pro mne nová, neznámá výzva. Článek je jedna věc, ale kniha? Knížku jsem napsal, vše jsem nafotil, vyšlo první a pak ještě jedno vydání. Ta knížka se jmenuje O nožích nejen loveckých a jsou v ní shromážděny důležité poznatky, rozumy a zkušenosti. Takové kladivo na nepoctivé výrobce, pózéry. Kniha je ale i tvoje dítě, ty jsi mě do toho uvrtal a způsobil mi bezesné noci, kdy jsem do omrzení přemýšlel, aby to nebylo moc odborné, aby to bylo dost odborné, co tam dát a v jaké posloupnosti, co a jak nafotit a ukázat, jak uvést fakta tak, aby byla kniha stravitelná i pro širokou veřejnost.
Kdybys mě tenkrát nepřesvědčil, tak by mi napsání knihy na mysl asi nikdy nepřišlo. Bylo ale fajn, že jsem si při sepisování knihy udělal takovou malou inventuru, dal jsem si do souvislosti plno věcí a dokázal se na nože a nožířství podívat občas i z jiného úhlu pohledu. Co totiž schází dnešní společnosti, řemeslníky nevyjímaje, je pokora. Jsem tedy rád, že jsem se mohl podělit o svoje zkušenosti. Mám z mé jediné knihy radost, leží mi na stole, občas ji otevřu a vzpomenu si… Díky té knize jsem se stal členem Klubu autorů a získal vzácné přátele. Je to sice můj jediný literární počin, ale jsem za něj moc rád.
 
Ale myslím, že už těch řečí bylo dost, už bych snad jen popřál všem čtenářům Myslivosti ať nám drží zdraví a ostří. A taky děkuji všem za přízeň, za to, že se mé nože líbí.
 
připravil Jiří KASINA

Fau-Lord-a-Gingo.JPG
 
Chio-Pers-a-Nixx.JPG
 
Noc-Vyra-1.jpg
Zpracování dat...