Časopis Myslivost

Na návštěvě u stoletého myslivce

Myslivost 7/2020, str. 102  Kamila Kaasová
Na návštěvě u stoletého myslivce Jana Kubky z Jaroměře Stále aktivní člen Mysliveckého spolku Dolany u Jaroměře, Jan Kubka, oslaví v těchto dnech své sté narozeniny. Jubileum je to pěkné, tím spíš, že panu Kubkovi k dlouhému životu přispěla velkou měrou i jeho láska k přírodě a k myslivosti a v dobré kondici jej i v tomto věku udržuje časté setkávání s jeho mysliveckými přáteli. K povídání a vzpomínání na jeho myslivecké zážitky jsme se sešli na myslivecké chatě v Krabčicích u Jaroměře, společnost nám dělali finanční hospodář spolku Jaroslav Štěpánek, myslivecký hospodář Rudolf Kunta a bývalý dlouholetý myslivecký hospodář a kynologický referent Rudolf Kunta st.
DSC_1434.JPGMůžete, pane Kubko, nejprve zavzpomínat na Vaše myslivecké začátky?

Začínal jsem jako kluk narozený na vesnici, ve Voděradech, děda mě vždy vzal za ruku, písknul na psa a šlo se do lesa.
Pak jsme se odstěhovali, po dobu středoškolských studií jsme bydleli v Hradci Králové, poté jsem nastoupil na Vysokou školu do Prahy, kde jsem studoval práva. Studia přerušila druhá světová válka. Po necelém prvním semestru jsem byl umístěn díky jednomu známému zemědělci a funkcionáři z Jaroměře do zemědělského podniku, do mlékárny. Bral jsem to nejdříve jako degradaci, protože spolužáci z práv byli na úřadech a ve fabrikách a já v mlékárně. Ale byl jsem prakticky mezi svými, na statku jsem vyrostl, měl jsem spoustu známých mezi zemědělci po celém okrese a mezi nimi také bylo mnoho myslivců. Tak mě přemlouvali, ať si udělám zkoušky. Ale já se oženil a měli jsme brzy za sebou dvě děti, neměl jsem na myslivost moc pomyšlení.
Pak mi kamarád Jarda Veselovský z Čáslavek nabídl, že mi prodá brokovnici, byla to trofejní zbraň, nějaký Němec ji dovezl z Ruska a tady mu ji sebrali. Byla to jednoranná brokovnice a stála mě 90 korun. Tenkrát platily zákony z první republiky, že mohl mít každý doma brokovnici. Pak přišlo nařízení, že se musí evidovat. Tak jsem si požádal a dostal jsem papír, že můžu mít doma zbraň.

Když už jste měl zbraň vhodnou na myslivost, udělal jste si zkoušky na první lovecký lístek?

Nakonec jsem si zkoušky udělal v Jaroměři, požádal o lovecký lístek a dostal ho, tehdy se ještě musel každý rok obnovovat. Pak jsem na různá pozvání začal chodit na hony.
Poprvé jsem vystřelil ze zbraně, když mě Mirek Baše pozval na koroptve, tenkrát nebyly scelené pozemky, byla malá políčka, na nich brambory, řepy, od 16. srpna se chodilo a v každém brambořišti bylo hejno koroptví. Poprvé jsem střelil na již poraněnou koroptev na větší vzdálenost a trefil jsem, až se kolegové divili, že střílím tak dobře, pak jsem zjistil, že moje ruská jednuška má asi o deset centimetrů delší hlaveň. Tenkrát byly ještě náboje ráže 10 nebo 10,5, se kterými se střílelo skvěle. Pak jsem dostal od lesního správce povolenku na holuby. 

Začlenil jste se do některého mysliveckého sdružení?

Neprotestoval jsem proti zemědělským družstvům, ale proti násilí, které se při kolektivizaci odehrávalo a to byl důvod, proč mně najednou nevydali lovecký lístek. V té době se stavěla střelnice na Velichovkách, kam jsme jako členové OMS chodili na brigády. Čekal jsem další rok, že mi lovecký lístek prodlouží, když jsem odpracoval tolik brigádnických hodin na střelnici, ale místo toho mi přišlo, že mám přinést na bezpečnost zbraň. Zjistil jsem, že povolení k držení zbraně mám o pár týdnů prošlé, takže mi zbraň zabavili. Zavolal jsem známému funkcionáři, jestli s tím nejde něco dělat a dostal jsem ještě 50 Kčs pokuty.
Pak došlo k navázání družby MS Dolany s německým mysliveckým spolkem u Baltského moře, ve Stralsundu. Přišli za mnou, že bych mohl tlumočit. Tak jsem jel a tlumočil, jak bylo v mých silách. Jakmile jsme přijeli k našim německým mysliveckým kamarádům, hned mi dali do ruky zbraň a deset nábojů, i když jsem se jim snažil vysvětlit, že zrovna nemám lovecký lístek. Z toho si nic nedělali. Byl to společný lov na vysokou
a na černou zvěř. Stříleli brenekem a tvrdili, že je to na sto metrů přesné.
Po této výpravě jsem již na OMS lovecký lístek opět dostal, pořídil jsem si flintu a vzali mě do sdružení v Dolanech, kde jsem členem dodnes.

Pokračovalo toto přeshraniční myslivecké přátelství i v dalších letech?

My jsme po naší návštěvě pozvali Němce na oplátku na bažanty a zajíce, které tam vůbec neměli. Oni nás pak pozvali na husy.
Za Berlínem jsou díry po bombardování, které se využívají k lovu. Spojenci tam shodili bomby, po kterých jsou tam dodnes obrovské krátery, zarostlé vrbami a křovím, drží se v nich i voda, takže jsou to celkem zajímavé krajinné prvky.
Také jsme k nim byli pozvaní na jelení říji. Mají obrovskou honitbu, přes padesát tisíc hektarů. Byl pro mě zážitek jen vysokou zvěř vidět,
u nás v té době vůbec nebyla.
Toto partnerství skončilo v roce 1990, když došlo na německé straně k rozdělení honitby.

Pořídil jste si časem i kulovou zbraň?

Jeden náš člen mi opatřil lehkou kulovničku, protože jsem byl již v letech, v ráži 5,6x52R, je to střela s plochou dráhou letu, takže se nemusí dbát na balistiku, na dvě stě metrů je přesná. Jako první jsem s ní ulovil srnče. Po zásahu udělalo dva skoky a bylo v lese, přemýšlel jsem, kam pojedu pro psa, mezitím jsem se lépe podíval a ono mi leželo přímo
u nohou. Příští vycházku jsem střelil srnce,
a jak jsem k němu šel, po chvilce se zvedl a odskákal, byla to jen obrnná rána, tak jsem si řekl, že si musím zkontrolovat nastřelení zbraně. Tak jsem si ji na střelnici seřídil a od té doby jsem už nikdy nedohledával.
Ještě v devadesáti jsem střelil srnu, dovezl ji na chatu a postaral se o vše ostatní.

Vlastnil jste někdy loveckého psa?

Prvního psa jsem si vzal v osmdesáti letech, výmarského ohaře od kolegy, a v 84 jsem s ním udělal podzimní zkoušky. 

Vykonáváte myslivost dosud aktivně? Jak často jste v honitbě?

Bydlím v Jaroměři, takže jsem potřeboval automobil, abych se dostal pohodlně do honitby, musel jsem však mít potvrzení od doktora. Lékařka mi dala v 90 letech potvrzení, ale jen na 25 kilometrů od bydliště, na cestu do honitby. Měl jsem favorita a můj pes vždycky hned skočil do kufru, když mě viděl v zeleném. Nikdy do honitby pěšky nešel. Jednou se mi ztratil a trefil domů. Obdivoval jsem, jaký má ten pes orientační smysl, když tu cestu nikdy sám nešel.
Další rok jsem šel pro potvrzení kvůli řidičskému průkazu k lékaři, který byl otcem mé doktorky a dal mi potvrzení na dva roky bez omezení. To mi bylo 91 let.
Ještě v 95 letech jsem auto bohatě využil, když jsem odvážel uloveného srnce z lesa a točil se po tmě mezi stromy a pařezy, ale dopadlo to dobře.
Končil jsem s řízením, když mi bylo 97 let, protože mi vypršela technická u auta i zbrojní průkaz. Tím jsem skončil s aktivní myslivostí, ale stále jsem členem, teď již čestným, zde v Mysliveckém spolku Dolany.

Co vám z myslivosti bylo nejmilejší?

Mnohem víc než lov jsem si užíval pozorování přírody, jen sedět na posedu a vnímat vše kolem. Při západu slunce se celá krajina tak zvláštně uklidní.
Trochu smutný zážitek byl můj poslední srnec. Kousek od lesa jsem čekal na posedu. Střelil jsem ho a předpokládal jsem, že bude utíkat k lesu, ale on udělal dva skoky směrem ke mně a padnul, snažil jsem se koukat jinam, ale nešlo to, takže jsem sledoval jeho zhasínání, jak zvedl hlavu, rozhlídnul se po louce a po lese a naposledy vydechl. Tehdy jsem si řekl, že už ten rok nevystřelím.

Jakým způsobem si zvěřinu nejraději upravujete? Na čem si nejvíce pochutnáte?

Už žiji sám, bažanta si většinou upeču na slanině, z divočáka nejčastěji dělám guláš
a srnčí mám moc rád na smetaně, podle receptu kolegovy manželky.

Děkuji moc za rozhovor a přeju pevné zdraví a ještě hodně pěkných chvil v kruhu mysliveckých přátel!

Kamila KAASOVÁ

DSC_1425.JPG
Zpracování dat...