Časopis Myslivost

Obecné zásady výcviku loveckého dravce XIV.

Myslivost 7/2020, str. 28  Luboš Kousal
Dravci vysokého letu Červnové číslo jsme v našem příspěvku uzavřeli první částí výcviku sokola stěhovavého (Falco peregrinus) pro lov bažantů. Pokud tedy sokol přivykl na nasazování čepičky (zastínění), bez problémů sedí sokolníkovi na rukavici (na pěsti), bez váhání reaguje (útočí) na vábítko, je čas přistoupit k prvnímu volnému letu.
Ještě než ve volné přírodě sokolník svého sokola poprvé odstíní (sundá mu čepičku) a vypustí k volnému letu, je důležité podotknout, že nevidí rád, kdyby došlo k tzv. zbloudění dravce. Z tohoto důvodu je potřeba připevnit sokolovi vysílačku.
Způsobů i možností je několik, a pokud již nemá některý z nich vybraný (oblíbený) nebo chcete-li odzkoušený a používaný, mohu ve stručnosti připomenout.
Vysílač může být čistě jen radiový nebo kombinovaný s GPS, je důležité, aby jeho baterie vydržela na jedno nabití v provozu několik dnů.
Vysílač se připevňuje dravci buď na stoják pomocí koženého poutka, nebo do držáku, který je připevněn na rýdovací (ocasní) pero dravce, případně na tzv. batůžek, který má sokol umístěný na zádech. Sokolník pak má u radiového vysílače v brašně přijímač s anténou, která v případě zbloudění dravce po zapnutí vydává zvukový signál, který zachytí od vysílače, který má na sobě dravec připevněný.
Pokud pořídíme vysílač RT-GPS, máme místo antény chytrý telefon (iPhon) nebo tablet (iPad), s aplikací (AeroVision), která nám umožňuje sledovat let sokola včetně místa, kam zaletěl (více se zmíním o telemetrických zařízeních v některém z dalších čísel časopisu Myslivost).
 
Nyní k již k výcviku na volno.
 
Na to, aby sokol poslouchal, NEMÁ sokolník žádné „donucovací“ prostředky. Dravec reaguje velmi jednoduše a logicky a pochopitelně na základě svých pozitivních i negativních zkušeností. I když první týdny (a někdy i měsíce) jsou pro sokolníka obdobím hledání té nejlepší kondice dravce (nebo přesněji jejího rozpětí), je doporučeno v tomto počátku výcviku moc neexperimentovat. Toto období je totiž první krok k učení zlozvyků.
Pokud nemá výcvik skončit ve slepé uličce, je nutné dodržovat několik jednoduchých pravidel. Každý den před výcvikem musí být dravec zvážen a jeho hmotnost zapsána, aby byl o jeho kondici dokonalý přehled. Dravec musí být zdravý, vytrávený a v ověřené hmotnosti (kondici). Od sokolníka se vyžaduje pravidelnost, cílevědomost a sebekázeň.
Vlastní výcvik sokola ke krouživému čekání může probíhat několika způsoby, v následujících řádcích je uveden výcvik pomocí vábítka s přechodem na kořist a výcvik pomocí draka nebo dronu.
 
Klasickou výcvikovou metodou je za pomoci vábítka. Jeho výhodou je menší pravděpodobnost zbloudění dravce a „zdánlivá“ jednoduchost. Od počátku je však potřeba dostatek loveckých příležitostí. Ani tak však nelze zaručit, že bude každý pták kroužit v požadované výšce, která je k úspěšnému útoku sokola za potřebí. Výšku je možno zvyšovat i pomocí samotného vábítka, je to však poměrně zdlouhavé a při nedostatku praxe i citu sokolníka nemusí dojít k uspokojivému výsledku.
Výcvik je zahájen hned při prvním volném vypuštění a bude k němu kromě již uvedených pomůcek potřeba i šikovného pomocníka.
Odvázaný a odstíněný sokol zůstane na pěsti pomocníka, zatímco se sokolník pozvolna vzdaluje. Pokud je sokol ve správné kondici, vyrazí za sokolníkem, aniž by ho sokolník volal. Sokolník ho nechá ho proletět kolem sebe a následně na něj zavolá a vyhodí vábítko do vzduchu. Sokol se v letu otočí, zaútočí na vábítko, dosedne na něj a je odměněn potravou, která je na vábítko (s předstihem) připevněna.
V okamžiku, kdy se dravec na vábítku odměňuje, je opatrně přivázán přes dloužec k sokolnické rukavici, aby nemohlo dojít k situaci, kdy se sokol nasytí a odletí mimo sokolníkův dosah. Tím výcvik v tomto dni končí.
Následující výcvik navazuje na předchozí den, necháme sokola kolem sebe proletět dvakrát až třikrát a po zvolání je opět vábítko vyhozeno a vše probíhá stejně jako předchozí den.
Čtvrtý den už se obejdeme bez pomocníka. Vábítko s odměnou si sokolník připraví do brašny a objevit se musí vždy ve fázi aktivního stoupavého letu ptáka.
Pokud sokol dosáhne patnácti až dvacetimetrové nastoupené výšky a vydrží tam alespoň tak dlouho, než stihneme „vyplašit“ v honitbě bažanta, udělejme to.
V této fázi výcviku není vůbec cílem, aby sokol chytil. Naopak, snahou sokolníka je, aby dravec pochopil, že z tak malé výšky neuloví a že musí vystoupat výš a být rychlejší. Pokud v tuto chvíli není k dispozici bažant, je potřeba najít jinou vhodnou kořist, která sokola „vyškolí“.
V této fázi musí sokolník pohlídat, aby letící zvěř byla rychlá a sokol NEBYL úspěšný. Těžko by další dny výcviku sokolník sokola přesvědčoval, že chce, aby kroužil 160 m vysoko. Úspěšný smí být, až si to zaslouží. Rychle letící kořist a správně používané vábítko přinutí sokola stoupat výš a s tím se začnou dostavovat i první lovecké úspěchy.
Tato metoda ač na první pohled velmi jednoduchá má i svá skrytá úskalí a zde uvádím některá z nich:
Nedostatek zvěře - zvěře dnes není zdaleka tolik, co bývalo dřív a připravit pro sokola ve výcviku dostatek loveckých příležitostí je v současnosti „nad síly sokolníka“.
Odsedání - některého dravce může napadnout, že na kořist nebo vábítko lze čekat i tak, že si zkrátka někde sedne. Z tohoto důvodu je třeba, aby sokolník pro výcvik zvolit takový prostor, kde v blízkosti nejsou stromy a sloupy.
Pokud si přece jen sedne, ať si tedy sedne na zem, odkud ho může vzít na pěst, pochopitelně BEZ ODMĚNY, zastínit a odnést domů. Pokud je však v kondici, která vyžaduje nakrmení, je třeba krmit až doma, se značným časovým odstupem, aby si krmení nespojoval s odměnou za „svůj výkon“.
Odsedávání mívá hlubší příčinu, může to být zdravotní problém, nevhodná kondice, nebo i přílišná vazba na sokolníka. Pokud je reakce na odsednutí nevhodná, dravec pak odsedává i po odstranění původní příčiny.
Výška kroužení se nezvyšuje - nejčastější příčinou bývá špatný moment ukončení příletů na vábítko, přesněji příliš dlouhá doba výcviku na vábítko. Výcvik nesmí být směřován na délku příletů (letu) sokola, musí se cvičit na výšku letu. Jakmile dravec přestane nad sokolníkem mávat křídly a přejde na klouzavý let, je pozdě. Příště začne klouzat o něco dříve.
Sokol musí pochopit, že vábítka nebo kořisti se dočká jedině při aktivním letu, nejlépe směrem od sokolníka.
Nízký let sokola – může být způsoben i příliš častým vypouštěním. Je plně dostačující, když výcvik probíhá jen jednou denně. Jedná se o to, aby dravec létal rád a s přebytkem energie. Vícekrát lze vypouštět jen sokola, který má výcvik ukončen a naprosto spolehlivě ví, o co se jedná, přesněji co po něm sokolník požaduje.
Jedním z důvodů nedostatečné výšky může být rovněž již zmiňovaný zdravotní problém, nevhodná kondice, případně i nevhodné nebo neuvážené vypouštění kořisti. Takový bažant je připraven pouze pro sokola, který je v dobré pozici a odpovídající výšce a lehkým úlovkem a následnou bohatou odměnou je potřeba ho v tom utvrdit.
Pokud je sokol tam, kde je potřeba ho mít, musí se kořist objevit, aby mohl zaútočit. To je práce sokolníka a jeho psa. Ti dva spolu totiž musejí fungovat jako spolehliví lovečtí pomocníci a pokud tomu tak není, bažant se neobjeví, sokol logicky o takovou spolupráci přestává mít zájem a začne si kořist hledat jinde (k veliké sokolníkovi nelibosti).
Určitým řešením nedostatku bažantů v přírodě k dosažení výšky je náhradním řešení výběr slabších kusů bažantů z bažantnice. Případný úspěch je však přímo závislý na jejich letových vlastnostech. Pokud sokol nestačí rychlostí a bažant mu v přímém letu uletí, je vše v pořádku. Jak mile dojde k situaci, kdy bažant reaguje hledáním krytu, je to pro dravce důkaz, že je rychlý dostatečně a nemá důvod výšku zvyšovat.
Pokud sokolník sokola vycvičí správně, zvykne si sokol čekat na kořist od sokolníka, respektive od jeho psa.
Pokud sokol nefunguje tak jak má, je někde ve výcviku chyba. Bohužel, ale je to tak, někde tam skutečně je, i když si jí sokolník neuvědomuje. Proto je velmi důležitý kontakt a spolupráce s kolegy sokolníky, kteří mají více zkušeností a mohou poradit.
 
Létání na draka nebo pomocí dronu.
 
Tato výcviková metoda vede k nejrychlejšímu dosažení požadované výšky. Ani tato metoda však není bezchybná, protože dravec „startuje“ za potravou ihned po sundání čepičky. Chybí zde důležitý krok krouživého čekání, který musí sokolník „vysvětlit – naučit“ později a přináší to jisté riziko, nebo chcete-li komplikace. Dalším „úskalím“ je manipulace s drakem a ještě složitější s dronem.
Tento výcvik vyžaduje dostatečnou dávku citu a praxi. Je nutné počítat s momenty, kdy to bez pomocníka (hlavně v počátku) zkrátka nejde.
Na létání s drakem nebo dronem se přechází ve chvíli ukončení výcviku na vábítko. Jakmile sokol přilétá na vábítko visící pod rukou, zavěsí se na pevný prut (bude to vypadat jako kdyby chtěl sokolník „rybařit“), aby ho mohl zvednout do větší výše a následně se takto absolvují tak dva tréninky.
Plně doporučuji v tomto období sokola na draka nebo dron učit přivykat, a to nejlépe tak, že sestaveného draka pověsíme poblíž posedu, aby ho měl dravec stále na očích a přivykal si na něj. Ideálně, pokud ho můžeme pověsit podobně, jak se věší prádlo na šňůru. Tedy tak aby si s ním vítr pohrával a drak se pohyboval.
Dron se pochopitelně na šňůru nevěsí, ale je položen do blízkosti posedu a s občasným přemístěním a to tak, že se postupně zkracuje vzdálenost mezi sokolem a dronem, až zůstane ve vzdálenosti asi 2 m od posedu (aby na něj sokol nemohl, ale přitom byl hodně blízko). Jakmile si na něj sokol zvykne, je dobré s ním chvílemi v jeho blízkosti opatrně létat (hlavně stoupání), aby si přivykl i na jeho zvuk a pohyb.
Nyní sokolník přistupuje k přivázání vábítka (s odměnou) na šňůru pod draka asi 2 m a postupně je výška zvyšována. Praktická poznámka – sokolník volí co nejlehčí návnadu (odměnu), drak potom nemusí být nijak velký a unese ji i ve slabém větru a také je s ním lepší manipulace. U dronu je to jedno, ten unese i větší odměnu, jen při větším zatížení možná trochu rychleji dojde k vybití baterie.
Sokolník opět musí dbát na to, aby dravec vždy startoval okamžitě a stoupal razantně bez odpočinkových klouzavých pasáží. Ty jsou signálem únavy. Proto výšku zvyšuje pozvolna, protože je vždy lepší, když sokol doletí nahoru s rezervou, než když musí draka/dron stáhnout níž, aby se k němu dravec vůbec dostal.
Trénink stoupání za drakem/dronem je poměrně jednoduchou fází výcviku. Je pouze otázkou fyzické zdatnosti sokola, kdy ho nic nenutí přemýšlet o tom, proč se má namáhavě vzdalovat od očekávané potravy, aby jí mohl následně získat, ale letí přímo za kořistí, stejně jako při lovu z pěsti.
V okamžiku, kdy dravec dosahuje bez známky únavy výšky asi dvou set metrů, přechází výcvik k fázi, která ho naučí čekat za stálého stoupavého letu za drakem/dronem na kořist umístěnou pod ním.
Výcvik spočívá v tom, že pod stoupajícím dravcem sokolník vypouští cvičnou kořist, aby sokol přerušil stoupání a zaútočil opačným směrem. Tento okamžik je nejobtížnější fází celého výcviku, která přináší celou řadu problémů, například:
Sokol tvrdošíjně stoupá a o kořist nejeví zájem – dravec je zaměřen na draka nad sebou a dolů se vůbec nedívá. Proto je potřeba ze začátku zvěř vypouštět brzy, dokud sokol není ještě moc vysoko a vypuštění je doprovázeno hlasitým křikem (upozornění). Hodně pomáhá občasné vypouštění cvičné kořisti ve fázi výcviku stoupání dravce k drakovi. Sice to zpomalí rychlost výcviku stoupání, ale sokol dává pozor, jestli se pod ním náhodou neobjeví něco lákavějšího.
Sokol ztrácí zájem o stoupání a čeká na kořist v malé výšce – po vypuštění několika bažantů nemá zájem o stoupání a vyčkává, to je důsledek příliš častého vypouštění kořisti v okamžiku, kdy dravec ještě nemá patřičnou výšku. V tomto případě je náprava celkem snadná. Několik dní se kořist neobjeví a sokol musí nahoru za drakem, aby se nasytil.
Přílišná vazba na draka – je pro změnu opačným extrémem, kdy jakmile drak z oblohy zmizí, dravec nemá vůbec zájem vzletět, nebo jej tvrdošíjně hledá, takže potom je sokolník nucen hledat dravce. Je důležité, aby se sokolník naučil držet svého sokola mezi oběma těmito extrémy. Dravci příliš vázanému na draka vypouštět často cvičnou kořist a tomu, který na kořist čeká v malé výšce ukázat jenom draka.
Období výcviku s drakem/dronem je ukončeno v okamžiku, kdy sokol chodí do výšky i když nad sebou draka/dron nevidí. Jistou výhodou je, že v momentě, kdy dravec začne létat nízko, je možné se na přechodnou dobu k tomuto způsobu výcviku opět vrátit.
Sokol cvičený tímto způsobem je mimořádně zdatný, bez větších problémů létá i za silného větru a na jedno vypuštění dokáže předvést i několik kvalitních střemhlavých útoků, aniž by je únava donutila k odsednutí.
V období, kdy sokol již nad sebou draka nepotřebuje, je čas zkoušet první lovecký úspěch. Stále je však třeba mít na paměti, že celá první lovecká sezóna je pro něj vlastně jen další fází výcviku, ve které není důležitý počet ulovených kusů, ani spokojenost přihlížejících. Je to pro sokola období utvrzování dobrých návyků a získávání loveckých zkušeností.
 
Závěrem ještě několik dobrých sokolnických doporučení

Bažanty je potřeba lovit jen ve vhodném terénu, kde musejí po vzlétnutí překonávat takovou vzdálenost, aby měl sokol potřebný čas pro útok. Pokud má bažant možnost se schovat dřív, než sokol absolvuje vertikální část útoku, nemá smysl lovit. Dravec se takovýmto způsobem lovu jen kazí. To samé platí o místech, kde bažanti budou čekajícím dravcem spatřeni dřív, než vlétnou.

Lovit je možno za větru, drobného deště (mrholení) i za mrazu. Nedoporučuji lovit při teplotách klesajících pod -10 °C. Hrozí reálné nachlazení sokola a při studeném větru je zde i riziko omrzlin. Stejně tak za snížené viditelnosti (mlha a šero) není lov vhodný – riziko zbloudění.
 
Sokolník musí dávat pozor na „vychytralost“ sokola, neboť se bude snažit nasytit s minimálním výdejem energie. Pokud vám sokol uloví kořist po odsednutí na stoh, stožár nebo strom, máte PROBLÉM, který je obtížné řešit. Je potřeba mu předcházet! Proto nedoporučuji příliš experimentovat s kondicí dravce. Je potřeba si neustále uvědomovat, že výcvik i lov je nejlépe situovat do míst, kde není možnost odsednutí, dravec tak nebude mít důvod oddalovat moment útoku a následného nasycení.

Sokolník a pes musí být vždy naprosto spolehlivými loveckými pomocníky. Jakmile je sokol v pozici, vždy se musí objevit kořist a nejlépe taková, kterou sokol dokáže ulovit, aby mohl být za dobrý výkon odměněn. Pokud dravec nedělá to, co má (létá příliš nízko nebo je bokem), je potřeba aby se kořist také objevila, a to tak, aby jí sokol viděl, ale neměl šanci jí ulovit.


Pokud je sokolníkovým cílem vycvičit spolehlivého lovce bažantů z krouživého čekání, nesmí kazit jeho specializaci nabízením jiné kořisti a jiné možnosti lovu a nasycení. Dobrým přirovnáním jsou atletičtí sportovci. Stejně tak, jako desetibojař nezaběhne stovku v takovém čase jako sprinter, tak ani sokol, se kterým je zkoušeno více způsobů, nedosáhne maximální výkonnost a spolehlivost.
 
Pokud se podaří výcvik a první loveckou sezónu zvládnout bez chyb, má sokolník po přepeření spolehlivého lovce, který může být vypouštěn k útočnému letu několikrát denně a vždy předvede kvalitní výkon a všem přítomným připraví mnoho krásných loveckých zážitků.
Závěrem mi nezbývá jen uvést, že výcvik sokola ke kroužení je považován za nejtěžší sokolnickou disciplínu. Pokud však je sokolník trpělivý, cílevědomý a umí „sokolnicky“ přemýšlet, je výcvik v mnoha ohledech lehčí, než výcvik jestřába.
 
(Zdroj: Ing. J. Bárta 2005: str. 7-11 )
Luboš KOUSAL
Klub sokolníků ČMMJ

02-Privykani-na-draka-1.jpg

03-Drak-s-vabitkem-1.jpg
Zpracování dat...