Časopis Myslivost

Dva tisíce pět set, převážně „nekorektních“ slov o vlkovi

Myslivost 4/2020, str. 26  Jiří Mezenský
Myslím, že to nejsou ani dva roky, kdy jsem se zúčastnil konference o vlkovi pořádané ČMMJ v Liberci. Již cestou domů mne napadala řada vět, které jsem potom včlenil do svého článku. Nikdy nebyl zveřejněn. Neoplýval, jak je mým špatným zvykem, politickou korektností, uctivou formulační vytříbeností či poníženou slušností. Snažil jsem se v něm, češtinou možná výrazově hutnější, zato však přímější, jasnější a pochopitelnější, popsat nejen realitu onoho okamžiku, ale i skutečnosti, které společnost do tehdejšího stavu dovedly, i to, co bude pravděpodobně následovat.

Když dnes pročítám své tehdejší věty, jímá mne strach z předpovědí, které hodlám napsat dnes. Opravdu upřímně si přeji, aby se nesplnily!

Bohužel nejsem na tomto světě již pouhý začátečník a oproti naprosté většině mých potenciálních „ekozelených“ oponentů něco pamatuji. To, prosím, nechápej laskavý čtenáři, jako výhodu. To je vyjádření děsu z faktu, že tak, jako se plní černéani ne dva roky staré předpovědi, budou se plnit i ty dnešní.

Jsem silou hraničící s jistotou přesvědčen, že s návratem tzv. velkých šelem do naší přírody není vše, jak by se lidově řeklo „košer“. Klidně může být mé přesvědčení nazýváno „konspirační teorií“, nepodloženými plky či tupými smyšlenkami. Ono totiž oponentům, v čím dál jasnějším světle reality, nezbývá nic jiného, než „dupat nožkami“, překrucovat, zamlčovat, vymýšlet si a lhát.

Společnost je sice velmi úzkou, zato však velmi velmi dobře financovanou a marketingově zajištěnou skupinou „ekologů“ přesvědčována, že to, co se dnes a denně děje ve „vlčím seriálu“, je přirozený přírodní vývoj a člověk v něm žádné zásahy nečiní.

Tato skupinka (jak se sama nazývá) „ochránců přírody“ má nejenom velmi dobré mediální krytí, ale i takřka záviděníhodnou schopnost dehonestovat a odmítnout jakýkoliv jiný názor. Z člověka, který se jenom náznakem opováží pochybovat o jejich svatých pravdách udělat skoro veřejného nepřítele. Donekonečna opakovanou mantrou „vlk je dobrý, vlk je dobrý, vlk je dobrý“ nejen odrážet jakýkoliv důkaz, dotaz, indicii či pochybnost, ale zahajovat, vést a ukončovat, byť i sebemenší náznak diskuse. Právě z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že ona seriózní diskuze na téma velké šelmy (vlk) nemá v naší současnosti šanci být byť jenom zahájena.

Důvody já spatřuji v tom, že pro lidi, kteří jak je z mých slov patrné, stojí na „druhé straně barikády“, není toto tématem. Není otázkou přírodovědnou, environmentální či jinak vědecky popsatelnou. Canis lupus se pro nikým nejmenovaná, nevolená a zvláště nijak odpovědná hnutí či skupiny, stal jakousi modlou, náboženstvím či „ismem“. A o takto chápaných skutečnostech se nediskutuje, ty se přece jen vyznávají!

Osobně jsem vážně přesvědčen, že ti lidé jsou vedeni opravdu čistým srdcem a nejbohulibějšími úmysly, v jejich smyslu chápání konají jen a pouze dobro. Ovšem právě takovéto svaté nadšení je, jak nás historie opakovaně poučuje, jednou z nejlepších cest do pekel. Konečně upálením středověké čarodějnice také byla vlastně zachráněna její duše. Některá vyjádření, například pod články v Ekolist.cz, nejsou od tohoto příměru až tak vzdálená.

Vím, že je svatokrádežné vyjádřit myšlenku, že vlk, respektive část těchto jedinců, kteří se v současnosti pohybují na našem území, se sem nedostala přirozenou migrací, ale bylo jí ve jménu onoho „velkošelmovského“ boha pomoženo. Přesto to udělám a z rozhovorů vím, že vyjadřuji názor řady myslivců.

I v právu, třeba i při „hrdelních zločinech“, se uzavřený kruh indicií považuje za důkaz. Upřímně a narovinu přiznávám, že nedisponuji důkazem ve formě například fotografie, který by dokazoval, že tak zvaní ochránci přírody vlka přivezli. Ovšem tak jako každý, kdo se o problematiku zajímá, můžu předložit řadu indicií, které nebyly ze strany těchto ekologů nikdy žádným způsobem věcně vyvráceny, ale ony ani nebyly věcně diskutovány. Při jakémkoliv nadnesení dále zmíněných skutečností bylo maximálně od tématu utečeno poukázáním na onen neexistující důkaz.

 

Indicie první

Vlk, respektive přímo alfa pár z populace polského vlka nížinného, se vznesl z oblasti svého domova, nepozorován, nezjištěn prošel několika, pro jeho život příznivějšími, místy a usadil se uprostřed CHKO, a zrovna před fotopastí ekologů. Nezpochybňuji inteligenci vlka. Naopak! Před tímto zvířetem hluboce smekám.

 

Indicie druhá

Tak zvaná vlčí hlídka hledá stopy pobytu této šelmy v místech, kde se staletí nevyskytovala a shodou okolností je najde vždy za přítomnosti médií. Upřímně řečeno, hledal-li by někdo pobytové znaky krokodýla na Slapech, pravděpodobně by ho společnost považovala za blázna. Ještě před nedávnem jsem se domníval, že stejný blázen by byl ten, kdo by stopy vlka hledal v pražské Divoké Šárce. Po událostech posledních dní si bláznovstvím dané osoby již tak jist nejsem.

 

Indicie třetí

Po nadšeném znovu objevení vlka v Krkonoších (opět před televizními kamerami) si příslušnice onoho nadmíru plachého a vysoce ostražitého druhu došla „na kafe“ do místního hotelu. Přirozeně, že byla odchycena a po zjištění, že se v jejím těle nachází protilátky vztekliny, byla usmrcena. Nekomentuji to, že zodpovědný veterinář byl ihned strašen trestním oznámením pro usmrcení zvlášť chráněného živočicha. Zmíněná vlčice ovšem nebyla, jak se následně prokázalo, nakažená vzteklinou. Protilátky, které měla v těle, pocházely z očkování proti tomuto smrtelnému onemocnění. Zkoumáním oněch protilátek bylo 100 % prokázáno, že jejich podání mohlo být jen a pouze injekční stříkačkou. Vysvětlení tohoto jevu veškeré žádné. Respektive: „Možná někomu utekl!?!“ Ale jo, utekl. Jistě. Komu, kde a proč?

 

Indicie čtvrtá

Plaché, jak bylo řečeno velice plaché a ostražité zvíře, je opakovaně pozorováno lidmi jdoucími například ráno na autobus, odpoledne na houby, či večer na návštěvu vedlejší vesnice. Zde je konstatováno, že se jedná o „bold jedince“. Tedy „nadupané“ mladé kusy, kteří asi ještě nezískali onu plachost. Snad? Možná. I renomovaní zoologové se v této otázce neshodnou. Jak ovšem vysvětlit, že výskyt těchto jedinců u nás a v okolních zemích se diametrálně liší, že u nás jich je víc? Máme snad být pyšni, jakou to úrodu plodí česká zem?

 

Indicie pátá

Video kolující na internetu, zachycuje mladého vlka, jenž se víc jak čtvrt hodiny snaží zadávit vysokou. Sám, bez smečky, bez podpory třeba svých vrstevníků. Filmováno mobilem, vzdálenost snad maximálně třicet metrů. Plachost? Onen „bold“ jedinec, který opustil rodinnou smečku a jako již vyučený vrcholový predátor jde skládat své mistrovské zkoušky do dosud neobsazených území? Já vám nevím, která z pohádek „rádobyekologů“ se na toto hodí?

 

Indicie šestá

Ani po více než dvou letech není připraven, natož přijat či schválen jakýkoliv smysluplný materiál popisující vlka v české krajině. Jediný rozumný a – zdůrazňuji – ničemu v právní oblasti neodporují management vlka v ČR je, bohužel úspěšně, bojkotován. Horou slov a frází je odmítáno to, k čemu již řada evropských států (třeba Francie) přistoupila a co uplatňuje. Ony nijak a ničím neodpovědné skupiny a hnutí zatím vítězně blokují jakýkoliv materiál, který by jen náznakem připustil narušení naprosto neomezené ochrany jejich božstva.

Indicie, už nevím kolikátá

Kdokoliv si může ze statistik zjistit, kolik bylo vyplaceno na náhradách za škody způsobené vlkem a jakým obrovským tempem finanční náhrady stoupají. Lze odvodit i počet stržených či poraněných kusů. Vydělením tohoto čísla počtem jedinců, které udávají ochránci vlka, opět dospějeme k názoru, že schopnosti těch našich jsou asi neobyčejné.

 

Jsem si plně vědom faktu, že při přečtení předcházejících odstavců se musí mnoha ochráncům přírody ježit veškerý tělní porost, stoupat tlak a hladina adrenalinu.

Jsem si vědom i toho, že v řadě očí se stávám zaslepeným tmářem, hyenou v lidské podobě, či opovržení hodným myslivcem-bouchalem, který neprahne po ničem jiném než zabít vše, co na zemi či ve vzduchu přežívá.

Upřímně řečeno, snad ani nechci tyto oči (a „mozky“ za nimi) přesvědčovat o opaku. Ne snad z toho důvodu, že by mě tento pohled nevadil či neurážel, ale protože se domnívám, že je to zbytečné. Dovoluji si zpochybňovat náboženství, víru, či jejich pojetí dobra. A z tohoto pohledu nemá přesvědčování smysl.

Nemyslím si, že by vlk do české krajiny nepatřil. Jsem ale bytostně přesvědčen, že na podstatné její části nemá odpovídající místo k životu. V hustě obydlené a intenzivně hospodářsky využívané krajině prostě bohužel není pro tohoto živočicha vhodný prostor. Anebo snad máme uvěřit, že přirozeností tohoto druhu je lov prakticky v intravilánu hlavního města?

 

Dne 10. února se myslivecký hospodář honitby Radonice u Prahy dozvěděl o čerstvém kadáveru srnčí zvěře. Po jeho shlédnutí a přizvání odborníků z ČZU bylo konstatováno, že se na 95 % jedná o kus stržený vlkem. Již 12. února toto potvrdilo internetové médium Ekolist.cz.

Zmíněnou honitbu osobně velmi dobře znám a znám i místo nálezu. Nejedná se les, nebo o souvislý neobydlený prostor, ale prakticky o „park“ intenzivně využívaný k chovu a výcviku koní. Tedy místo vysoce zatížené lidskou činností. Místo, ke kterému nevede žádná přirozená přírodní trasa, například ve formě souvislého porostu. Místo ohraničené do asi 500 metrů obytnou zástavbou. Tedy místo, které je podle naprosto všech zjištění, vědeckých zkoumání a dlouhodobých pozorování jedno z nejnevhodnějších z hlediska welfare velké šelmy.

Profesor Koubek z ústavu obratlovců AVČR na konferenci v Liberci konstatoval, že se pokoušel najít hračku, která by představovala vlka. Zmínil to v souvislosti s tím, jak je vlk ve společnosti démonizován. Poté z tašky vytáhl jakousi plyšovou obludu, z jejíhož břicha údajně šlo vypreparovat Karkulku. Jednalo se prý o jediného plyšáka, kterého na trhu sehnal.

Zhrozil jsem se předvedené manipulace, které se zastánci velkých šelem dopouští. Jistěže tu zrůdičku někdo vyrobil a prodává, ale já ve své naštvanosti ještě ten večer poslal e-mailem panu profesorovi řadu odkazů na nákup daleko vhodnějších a estetičtějších hraček v podobě vlka. Dodnes nevím, jestli jeho díky za celou smečku měly být chápány ironicky nebo skutečně.

Ovšem s přístupem, který je stále k přítomnosti vlka na našem území uplatňován, jsem čím dál tím víc přesvědčen, že není daleko doba, kdy z pomyslného břicha této šelmy bude koukat něco více závažného než plyšové obludka či ovce nešťastných chovatelů. V uších mi zní odpověď vlčí ochranitelky na zmíněné konferenci (volná citace): „V Šárce (přírodní park na okraji Prahy) si vlka přechodně představit dokážu“. Obdivuhodné! Ale tam je alespoň pár borovic a možná i stovky metrů čtverečních, kde člověk nezanechá během roku svoji stopu. Rád bych se oné dámy zeptal, zda její představa zahrnuje i „divokou“ přírodu na severovýchodním okraji hlavního města.

 

Podle mezinárodních úmluv i podle zákonů naší republiky je vlk kriticky ohroženým živočichem s maximální možnou mírou ochrany. Já osobně zde spatřuji jeden z prvních, hlavních, stěžejních problémů a prakticky neodvalitelných balvanů na cestě k rozumné diskuzi o tomto fenoménu. I když je, podle vědeckých studií, velmi těžké určit velikost životaschopné populace tohoto živočicha, odhady, v těchto studií uváděné, se pohybují od asi 600 do 1200 jedinců. I nejvyšší uváděné hodnoty jsou tedy v současné Evropě překonány! A účelové rozdělení druhu na jednotlivé populace (alpská, středoevropská nížinná, karpatská apod.) nic nezmění na faktu, že nelze u vlka obecného „Canis lupus“ hovořit o jako kriticky ohroženém a je k diskusi, zda vůbec ohroženém, druhu.

 

Před tak zvaným návratem vlka do české krajiny a mediálním rozmachem jeho „božství“ bylo údajně naše území „vlků prosté“. Z rozhovorů, které jsem měl možnost v roce 1990 či 1995 vést s hajnými Vojenských lesů České republiky na Šumavě, však vyplynulo, že ono to s tím totálním vyhubením nikdy nebylo tak horké. V tehdy nepřístupných vojenských prostorech Dobrá Voda či Boletice, opakovaně, i když ne pravidelně, stopy či jiné pobytové znaky vlka nacházeli. Je pravdou, že s tím neběhali do hlavního zpravodajství České televize a tehdejší populace tohoto živočicha se chovala podle staletí zažitých vzorců. Byla ostražitá, lidská sídla obcházela uctivým obloukem a opravdu plnila funkci, kterou ji příroda pověřila.

Vrcholový predátor musí, z podstaty jeho fungování v potravní pyramidě, disponovat vyvinutým a funkčním mozkem. V tom je jeho výhoda i záruka přežití. Na druhé straně ovšem představuje i jeho riziko. Zjistil-li tento živočišný druh, že není u živočicha, který svým rozumem stojí nad ním, oblíben a při jeho spatření mu hrozí bolestivá rána klackem, kamenem nebo i olovem, uctivě a obloukem se mu vyhýbal. Přesvědčí-li se ovšem opakovaně, že tato historická zkušenost již neplatí, velmi rychle zapomene na dobré zvyky svých předků.

 

Tvrzení o tom, jak budou vlci regulovat přemnoženou černou či jelení zvěř je stejně iluzorní jako si myslet, že se v budoucnosti nestane, v souvislosti s vlkem, fatální problém. Proč se domnívám, že iluzorní? Je-li vlk obecný nadaný přírodou určitou schopností „přemýšlet, zvažovat a analyzovat“ a on beze sporu je, ví již dnes, že třeba sedmdesátikilová bachyně je sice chutná, ale potenciálně nebezpečná večeře. Ví, že i v podstatě banální zranění, které by utrpěl v souboji s ní, ho může stát život. Rána v čelisti nebo poraněný běh determinuje jeho schopnost lovit a bez další kořisti uhyne hlady. Proč by se tedy honil za nebezpečím, když mu okolí nabízí bohatě prostřený stůl bez jakéhokoliv rizika?

Ať chceme či nechceme, jedná se o potenciálně nebezpečného živočicha, před kterým nás chránil jeho historicky vyvinutý strach. Dlouze jsem přemýšlel o rozhovoru s chovatelem ovcí, který při ochraně svého stáda měl s tímto živočichem, co dočinění. Popisoval mi jak jen neochotně a pomalu opouštěl blízkost salaše, jak dvakrát učinil pohyb, který se dal vysvětlit jako začátek útoku a jak nakonec s vyceněnými tesáky pomalu zmizel v noční tmě. Tentokrát se ještě začal bát. Velmi pravděpodobně se bát bude ještě příště a přespříště, ale v historicky dohledné době mu zákonitě dojde, že už mu rána klackem, kamenem a tím méně olovem nehrozí. Dojde mu, že bát se nemusí. Poté…?

 

Doufám, že mi bude věřeno, že já opravdu nevolám po bezmyšlenkovitém hubení vlka. Opravdu a v žádném případě ne! Životaschopná, zdravá a plně přírodní populace tohoto druhu do Evropy bezesporu patří (a to i do Evropy střední), avšak jen a pouze tato.

Je proto naprosto nezbytné urychleně zavést management vlka na našem území. Stanovit jeho opravu únosné, a tím pádem i přínosné počty a místa, kde jeho život bude spokojený, stejně tak, jako život všech našich občanů. Stejně nezbytné je zavedení registru všech v zajetí chovaných a odchovávaných jedinců, a to takovým způsobem, aby bylo naprosto vyloučené jejich vypouštění do volné přírody. Toto přirozeně platí i pro okolní státy.

Podle mého mínění odtikává historie poslední minuty na zahájení opravdu věcné, nepředpojaté a od oboustranně fanatických názorů oproštěné, diskuze o životě a významu velkých predátorů v rozvinuté zemědělsko-průmyslové krajině. Když jsem slyšel tvrzení, že jakýsi paneláko-ekolog z vlčích hlídek odbyl argumenty zemědělců tvrzením, že pro lidi jsou města, tady (myšleno na vesnici) je místo pro vlka, domníval jsem se, že se jedná o přehánění či jednotlivý bezvýznamný exces. Při přečtení diskuze pod článkem informujícím o výskytu vlka na hustě obydlených hranicích hlavního města jsem tento názor změnil.

To jsou ovšem právě ty extrémy, které je nutné z budoucí diskuze eliminovat. Není přece možné, aby doslova pár, byť mediálně a marketingově zdatných extrémistů, diktovalo státní politiku v takto významných otázkách. Není přece možné, aby ničím neodpovědní „rádobyochránci“ způsobovali přímé mnohamilionové škody placené z kapes nás všech, a aby v budoucnu způsobili, třeba jako v Pyrenejích, vytlačení člověka z jeho domova ve jménu jejich modly.

Chápu, že nejsem politicky korektní, že používám možná až za hranu ostré výrazy, avšak demokracie je vláda většiny. A tak jako byla ona většina doslova ukřičena v otázkách například kormorána, vydry či bobra, nemůže se, jsem přesvědčen, situace opakovat v daleko potenciálně nebezpečnější kategorii.

Ing. Jiří MEZENSKÝ

Zpracování dat...