Časopis Myslivost

Výr velký (Bubo bubo) v českých zemích

Myslivost 4/2020, str. 40  Ivan KUNSTMÜLLER
Historie, zákonná ochrana, početnost hnízdní populace V hluboké minulosti kolovaly v českých zemích o výru velkém velice zkreslené představy a pověsti, které bohužel přetrvávaly po staletí. Například patrně nejstarší literárně zpracovaný popis výra velkého pochází z roku 1570 od P. Žídka z Prahy: Výr je pták, který se vyhýbá světlu, má lehké tělo zatížené jen vahou opeření. Když se objeví v místech nepostižených nákazou, zvěstovává příchod moru. Chytá myši, pije holubí vajíčka, a v kostelích srká olej z lamp. Poté co olej vypije, lampy znečistí trusem. Když je napaden jinými ptáky, pak si lehne na záda a brání se nohama a drápy.
Další popis poskytuje směs věcných sdělení a pověr. Konzumace myší a obrana před ptáky, kteří ho napadají, je pravdivé tvrzení, tak se totiž výr skutečně chová. Představa pití oleje z kostelních lamp a zanášení morové nákazy je středověkým způsobem pověrečná.
V našich zemích výr velký hnízdil odedávna. Avšak ucelenější písemné zprávy jsou bohužel dostupné až od 18. století, vědomosti předtím jsou patrně nenávratně ztracené.
V souvislosti s výrem je zajímavá zmínka z roku 1687 o jeho používání k lovu na „výrovce“. Od 17. století bylo vypsáno několik loveckých řádů, připomeňme si například ty za Ferdinanda III. (1641), Karla VI. (1713), Marie Terezie (1751) nebo Josefa II. (1786). Kromě nich majitelé vydávali vlastní nařízení k provozu myslivosti na jejich panstvích. První lovecké řády upravovaly především lov spárkaté zvěře a velkých šelem, lovem dravců a sov, konkrétně výrem velkým, se ale nezabývaly.
V pobělohorské době nastal masivní nástup chovu bažantů v bažantnicích. Zde patrně nastal hlavní problém s výrem velkým, který začal být považován za úhlavního nepřítele odchovaných bažantů, což pro mysliveckou a loveckou společnost bylo nežádoucí a nepřijatelné. Navíc v souvislosti s technickou změnou palných zbraní, kdy se do rukou lovců dostaly zbraně nové konstrukce, křesadlové brokovnice, umožňující lovecky atraktivní střelbu letících ptáků.
S loveckou vášní té doby souvisela také touha po rekordních výřadech. Snahu o početnost úlovků drobné zvěře provázel permanentní tlak na populace predátorů, přičemž výr velký byl pro předpokládané spektrum jeho potravy dlouhodobě pokládán za zvláště nebezpečného škůdce. Proto musel z honiteb zmizet. Nastalo tak období intenzivního hubení výrů (17. až 19. století).
Z dostupných archivních zdrojů dále vyplývá, že maximální tlak na populaci výrů v Čechách přišel na přelomu 17. a 18. století na panství Třeboň. Výří populace zde byla intenzivně hubena zejména v letech 1691 až 1705, kdy bylo v průběhu 15 let uloveno 90 výrů. Po roce 1710 se počty ulovených výrů prudce snížily. Na Třeboňském panství bylo za výra vypláceno zástřelné, které v letech 1720 až 1750 činilo 18 krejcarů. Obdobná výše zástřelného byla vyplácena i na řadě dalších panství v Čechách.
Linie již značně řídkých úlovků byla zcela přerušena až po roce 1890, což signalizuje na nepřítomnost výrů i v širším okolí Třeboňského panství, což v důsledku znamenalo, že místní populace výra velkého byla značně oslabena nebo dokonce zcela zničena (Andreska & Andreska 2018). Na bývalém panství Krumlov se od roku 1726 až do roku 1897 ulovilo 294 výrů (Saitz 1898).
Přes všechny tyto ztráty se o pravidelném výskytu v Čechách v polovině 19. století zmiňuje Vilím Vetter v časopise Živa (1854). Jako prastaré hnízdiště u Štěchovic již před rokem 1870 uvádí Frič (1872).
Další známé staré hnízdiště již před rokem 1883 je uváděno na Dívčím Kameni na Krumlovsku. Hnízdění v Prachovských skalách na Turnovsku bylo známé v roce 1884, a na Hrubé skále v roce 1891 (Jirsík 1949). Na Písecku znal hnízdění Vařečka (1895). O hnízdění v roce 1893 na Výrově skále na řece Svratce u Veveří Bitýšky píše Nečas (1941).
Také na území východních Čech byl v 19. století stav výra velkého více než kritický. Například v oblasti Krkonoš ve vyšších polohách zcela chyběl, a poslední výr zde byl střelen v roce 1895 u obce Janowice (Štancl 1980).
Ve Slezsku hnízdil výr až do poloviny 19. století na řadě míst, především v oblasti Jeseníků. Docházelo zde k pravidelným zástřelům na řadě lokalit, například v roce 1896 bylo střeleno 18 výrů, jen v revíru Domašov na moravské straně Jeseníků bylo do roku 1910 střeleno 10 výrů. Následně až do vyhlášení zákonné ochrany (1930) byl výr velký ve Slezsku téměř vyhuben (Köhler 1934, Piffl 1929-32).
Vladislav Šír (*24.3.1830, †24.4.1889) byl český lékař, spisovatel, ornitolog a komunální politik. Ve své knize „Ptactvo České(1890) uvádí, že v Čechách je známo nemnoho hnízdišť výra z dob minulých. Popisuje čtyři hnízdiště od Bíliny, jedno od Plané (Chebsko), výr zde až do roku 1851 hnízdil, byl však zastřelen a více zde již nehnízdil. Od Manětína na Plzeňsku, zde pravidelně hnízdil do roku 1848; kromě toho hnízdí na Šumavě, v Jizerských horách, Broumovských Stěnách, v Adersbachu na Náchodsku (již nehnízdí), na Weckelsdorfu u Teplic nad Metují, Křivoklatských lesích, u Příbrami, u Hořovic na Berounsku, u Hluboké nad Vltavou a na řadě dalších míst. Přesto, jak ve své knize uvádí: napočítal jsem 705 míst, kde hnízdí a 140 míst, kde občas bývá pozorován, neb kam někdy zalítne i střelen bývá. U nás (Čechách) hnízdí všude, kde hornaté lesy, zvláště pak skály jsou, také ve sbořeništích, starých hradech i ve velkých dutých stromech obývá. V některých hájemstvích však lesníci výra nestřílejí, naopak přikazují, aby se šetřil, a to hlavně s té příčiny, aby mladé vybírati mohli, které pak ochočí, vychovají a za dosti velký peníz odprodají jiným hájemstvím pro lov škodného ptactva na tak zvané výrovce.
Jistou změnou v době lovu přinesl honební zákon pro Čechy č. 49 z 1. června 1866, který ustanovil, že „… od 1. února do 31. července se má zvěř honební šetřiti a hájiti s výjimkou všeliké zvěře škodné….“. Zákon však neuvedl výčet zvěře ani jeho rozdělení na škodnou a užitkovou. Toto se řídilo mysliveckými zvyklostmi a není pochyb o tom, že výr velký stále patřil k zvěři škodné. Dokladem toho budiž preliminář z panství Křivoklát, kde bylo v letech 1814 až 1913 uloveno 435 výrů (Slavinger 1986).
 
V myslivecké literatuře 19. a počátku 20. století je výr i nadále popisován pouze jako škůdce a jeho nekompromisní pronásledování je výslovně doporučováno. Například Rozmara (1912) uvádí: výr je sova beze všech pochybností škodlivá. Prospívá sice chytáním myší, ale tento užitek nelze ani porovnávati se škodou, kterou působí na zvěři lovné. Loví všechnu zvěř srstnatou i pernatou až do velikosti koloucha či selete, udolá však také slabší srnu. Z této příčiny jest myslivcovou povinností starati se o ztenčení, ne-li o úplné vyhubení výrů v revíru.
První, kdo se veřejně postavil za druhovou ochranu výra, byl ornitolog Kurt Loos (*1859, †1933), který se na přelomu 19. a 20. století zabýval početností populace výra velkého v konkrétních českých podmínkách. Loos pracoval jako lesmistr na panství Liběchov a pohyboval se tedy v území pískovcových skalních údolí dnešního Kokořínska, což byl pravděpodobně primární hybný moment jeho zájmu o výra: jeden ze zbylé české výří populace totiž s ohledem na místně dostupné dobré hnízdní možnosti přežíval právě tam.
Metodicky postupoval formou ankety a zjistil tak velmi přesně počet zbývajících výřích párů v Čechách. Konkrétně tato jeho práce nepostihla poměry na Moravě a ve Slezsku. Výsledkem snahy autora byl tabelární přehled míst, kde výr hnízdil, a také mapa regionu, kde se výr v té době stále vyskytoval. V Čechách tehdy zbývalo méně než 20 hnízdišť, obdobně i na Moravě a ve Slezsku.
 
V našich zemích patřil výr v minulosti k obecně rozšířeným druhům. Ještě v letech 1880 až 1890 hnízdilo v Čechách více než 50 párů, ale z let 1895 až 1904 uvádí Loos (1906) již jen dvě desítky obsazených hnízdišť v Čechách (Křivoklát, Sv. Jan u Berouna, Česká Kamenice, Třeboň, Vyšší Brod – Hora u Vltavy, Krumlovsko, Mělnicko, Mnichovo Hradiště, Nevlekly – revír Krchleby, Turnovsko, Zbiroh a Vimperk.
Nejnovější zprávy o výru v Čechách bezpečně na základě dotazníků od lesních úřadů získané nalezneme v pěkné monografii výra od lesmistra Kurta Loosa: Z Čech zasláno odpovědí z 224 soudních okresů od 321 zpravodajů. Za posledních 50 let hnízdil nebo dosud hnízdí na 35 místech. V přítomné době se jich v Čechách nalézá jen 18 párů hlavně v okolí Ústí n/L. Ročně se asi 10 starých odstřelí nebo chytí a 35 mladých vybírá pro účely lovecké. Na 16 místech byl pozorován pouze za přeletu (toulek), kdežto z 270 míst znějí zprávy docela záporně, schází. Na Moravě hnízdí u Oslavy ve skalách Senohradských a na zřícenině Tempelsteinu na Jihlávce (Čapek 1892), u Vranova, u Brna, dříve i u Adamova, mimo to byl několikrát chycen a zastřelen. Ze Slezska zpráv přímých nemám, ale v seznamech tamního ptactva uvádí se jako vzácný hnízdivec. Například Princ („Sovy české“) uvádí, že v roce 1857 bylo v Čechách zabito 202 výrů, 1878 „jen“ 197 a 1892 „pouze“ 157 výrů. (Byli-li to však vždy výři? Bývalým výkazům lesních úřadů není radno na slovo věřiti (potud citace z práce Loosa (1910).
Přesto jako prastará a stále existující hnízdiště v Čechách na Křivoklátsku a v okolí Ústí n. L., na Moravě na skalách řek Jihlavy a Oslavy popisuje ve své práci také Karel Kněžourek (1910), český pedagog, přírodovědec, botanik, zoolog, entomolog a ornitolog (*7.11.1857, †3.11.1920). Ve své knize dále popisuje rozšíření a výskyt výra v bývalém rakousko-uherském mocnářství a v jižních oblastech Evropy: Zprávy z ostatních zemi našeho mocnářství, pokud byly uveřejněny, rovněž nejsou hojné: U Černec v jižních Čechách byl uloven 11. října 1906 výr s velikým otokem na běháku, z něhož byl vypreparován trn. V Dolních Rakousích je výr vzácností, v Solnohradsku má se hnízditi u Gastynu a byl tu asi 2krát uloven, jednou chorý pták (1896), ve Štýrsku jednou chycen (1897), v Tyrolsku také málo kdy bývá dopaden a jednou ve Vorarlberku. V Uhrách dle Lindauera je ptákem častým a hnízdí se tu např. u Baziaše ve skalách i na pouhé zemi. Hlavním domovem jeho je tu údolí a ostrovy dunajské. Na topolu a jednou ve staré vrbě bylo tu nalezeno hnízdo o 2 mladých na ostrově Starnaja Ada mezi Kubínem a Semendrii, dále v Karpatech a jinde. Ve Slavonii se hnízdí mezi Zemuní a St. Kamenem na pravém břehu Dunaje, v Hercegovině u Blagaje, v Korutansku hnízdí a nikým není pronásledován; chytí se někdy do želez (1895 dvakrát). V Krajině se zdá, že stará hnízdiště opouští, v Dalmácii hnízdí na ostrově Korčule, v Bukovině zhusta se vyskytuje, i vejce tu byla nalezena, v Haliči také ojediněle kusy byly a jsou pozorovány. V Dobrudži má býti jako „obyčejný stepní pták“; velice hojně se vyskytuje na Černé Hoře, v Albánsku, dále na Rusi, v Turecku a řeckých pohořích. V ostatních jižních zemích evropských označován jako vzácnost a také v Hollandsku ho není a ve Velké Britanii si ho už dávno vyhubili.
Od roku 1926 obsahoval časopis Stráž myslivosti také část ornitologickou, kterou dlouhodobě redigoval Josef Musílek (*23.1.1885; †24.2.1941), dlouhodobý jednatel Československé společnosti ornitologické. Téma výr a potřeba jeho ochrany se na jeho stránkách objevovalo pravidelně.
Po zimě století 1928/29 se ve Stáži myslivosti objevilo množství článků popisující mrazem zredukované počty zvěře, a roli predátorů při tomto poklesu. Jako reakce byl schválen tzv. „malý honební zákon“, který na vzniklou situaci reagoval soubornou novelizací v ČSR platných zákonů o myslivosti (Zákon č.98/1929 Sb., kterým se doplňují a částečně mění některá ustanovení honebně-policejní, zejména o hájení zvěře, ze dne 25.6.1929; platil na celém území ČSR, ale nerušil nadále platné zemské zákony zachované z doby monarchie).
Možnosti nařízení ochrany dané malým honebním zákonem byly záhy využité, a to u dvou ptačích druhů, výra velkého a sokola stěhovavého. Na základě § 2 „malého honebního zákona“ tak byla v roce 1930 stanovena celoroční ochrana výra pro zemi českou nařízením zemského prezidenta v Praze dne 11.7.1930.
Nicméně, přijetí právní úpravy vybírání výřat k chovu v zajetí a používání na „výrovku“, jakož i zavedení evidence v zajetí chovaných výrů v české části republiky, došlo až v roce 1951 v prováděcí vyhlášce Ministerstva zemědělství č. 283/1951 Ú.l.I., ze dne 18.7.1951.
V průběhu 50. let minulého století byl přijat první zákon o ochraně přírody (zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, ze dne 1.8.1956). Možnost aplikace tohoto zákona byla však zásadně ztížena absencí prováděcích předpisů, z nichž první (vyhláška č. 80/1965 Sb.) byl přijat až v roce 1965. Výr ovšem ani v této vyhlášce v seznamu chráněných druhů živočichů nebyl uveden, a i nadále výra chránily pouze právní normy vztažené k myslivosti. Jeho stavy lze v té době regulovat vybíráním mláďat podle vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 4/1967, povolení k vybírání jednoho mláděte z hnízda vydávalo po dobrozdání příslušného ONV Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody.
 
Lov na „výrovce“ měl sloužit k regulaci stavu pernaté škodné zvěře, vedl však k bezohlednému a nesmyslnému vybíjení všech dravců. Proto byl zakázán na základě vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 4/1967 Sb. o hájení a době, způsobu a podmínkách lovu některých druhů zvěře, ze dne 19.1.1967. Tou byl v Československu k 1. únoru 1967 zakázán lov dravých ptáků na „výrovkách“, ale způsob lovu nikoliv.
Po dlouhé debatě a sporech mezi mysliveckou a ochranářskou částí veřejnosti bylo přijato ochranné opatření, díky kterému můžeme v naší přírodě dnes a denně vidět řadu druhů dravců, kterým před padesáti lety akutně hrozilo vyhubení.
 
Kteří ptáci byli na „výrovkách“ loveni? Historické doklady se hledají obtížně, protože při výplatě zástřelného se v účetnictví panských velkostatků zpravidla neodlišovali ptáci střelení na výrovce a ulovení jinými způsoby. V collaltovském archivu z panství Brtnice se zachoval ojedinělý zápis o tom, že na podzim 1812 střelil na „výrovce“ jediný myslivec během dvou dnů 12 sokolů, 11 ostřížů, 25 kání, 27 jestřábů, 23 krahujců, 18 poštolek, 41 vran a 15 strak (archiv doc. K. Hudce). Tento úlovek byl nepochybně rekordní, ilustruje však možnosti, které „výrovka“ poskytovala, a to i při použití pomalu nabíjené předovky.
Výrovka“ jako způsob lovu tedy byla v našich podmínkách užívána nejméně od 17. století. K definitivnímu zákazu „výrovky“ jako způsobu lovu došlo při další změně prováděcí vyhlášky, a to v novelizující vyhlášce č. 10/1975 Sb., vypuštěním dosavadního § 12 a doplněním zákazu „výrovky“ do § 4 odst. 6 písm. c). Zrcadlová vyhláška č. 172/1975 Sb. platící pro Slovensko ji v § 4 rovněž zakázala.
Zákaz „výrovky“ a vybírání mláďat na hnízdech zopakovala vyhláška č. 20/1988 Sb. v § 22; dnes je obsažen v § 45 současného zákona o myslivosti – Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
Absolutní ochranu výr získal zařazením na seznam ohrožených druhů podle přílohy č. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb. Zájemcům o podrobnější informace o ochraně výra velkého na našem území doporučuji článek Jan Andreska a Dominik Andreska – K vývoji právní ochrany výra velkého (Bubo bubo) v českých zemích – České právo životního prostředí 50/2018. Dostupnost na http://www.cspzp.com/dokumenty/casopis/cislo 50.pdf
 
V letech 1976 až 1977 provedlo KSSPPOP Plzeň (Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody) několik kontrol preparátorských dílen, včetně nákupních středisek Interlovu ve Třech Sekerách a Přerově. Zvláštní zřetel byl brán především na kvantitativní počet k preparaci dodávaných dravců a dalších odstřelem ohrožených druhů, především sov. Kontrolovány byly zápisy v „Knize záznamů“, bylo též sledováno provádění hlášení orgánům SOP, vyplývajícího z § 4 vyhl. 80/1965 Sb., a vývoz preparovaných živočichů do zahraničí, především vzácných druhů podle vyhl. 80/1965 Sb. Otřesné je množství k preparaci dodaných poštolek, krahujců, ale i sov, které byly v té době podle vyhl. 10/1975 Sb. již celoročně bez výjimek chráněny. Počty zjištěných dravců a sov dodaných k preparaci uvádí následná tabulka (zdroj Rejnek 1977):
 
Druh Tři Sekyry Přerov Bráník Celkem
Včelojed lesní – Pernis apivorus 2 - 3 5
Orel křiklavý – Aquila pomarina - - 1 1
Luňák červený – Milvus - - 1 1
Káně lesní – Buteo buteo 1128 125 245 1459
Káně rousná – Buteo logopus 26 1 4 31
Jestřáb lesní – Accipiter gentilis 75 6 75 156
Krahujec obecný – Accipiter nisus 39 1 41 81
Poštolka obecná – Falco tinnunculus 41 3 88 142
Moták pochop – Circus aeruginosus 1 - 4 5
Moták pilich – Circus cyaneus 9 - 3 12
Moták species (neurčeno) 2 - - 2
Puštík obecný – Strix aluco 6 - 38 44
Kalous ušatý – Asio otus 6 8 98 112
Sova pálená – Tyto alba - - 61 61
Sýc obecný – Athene noctua - - 10 10
Sova species (neurčeno) 4 - - 4
Výr velký – Bubo bubo 11 - 8 19
 
Co k tomu dodat? Je zajímavé, že poštolky obecné, hnízdící u nás převážně ve vazbě na vysoké stavby, kostely, zříceniny apod., i uprostřed městské zástavby, tudíž ve zcela odlišném prostředí, než jsou bažantnice, byly dodávány jako zástřel z bažantnic. Z celkového počtu 37 dodaných poštolek ze Západočeského kraje, bylo 28 kusů uvedeno jako zástřel z bažantnic. Podvědomě tak docházelo ke zkreslování a zamlčování místa odstřelu, i když zástřel v bažantnicích byl za stávajících právních předpisů též protizákonný a trestný. Obdobné platilo též i pro krahujce a sovy, kteří byli na základě vyhl. 10/1975 Sb. celoročně bez výjimek chráněni.
S určitostí ne všichni zjištění a dodaní dravci a sovy k preparaci zahynuli následkem střelby. Mohli zahynout i jiným způsobem než zástřelem, přirozeně na následky úrazu či choroby, plně však můžeme vyloučit vhodnost k preparaci po střetu s automobilem či vlakem. Uhynulé ptáky pod elektrickým vedením již většinou nalezneme, pokud vůbec, ve stadiu rozkladu.
Jak vyplynulo ze zprávy KSSPPOP Plzeň, vzhledem k počtu a kvalitativnímu spektru druhů dravců zastřelených v bažantnicích, se též naskýtá velmi pravděpodobné vysvětlení této situace tím, že v bažantnicích byly i nadále používány k jejich lovu nepovolené „výrovky“. Zároveň tak docházelo ke zvýšenému vykazování počtu střelených dravců a sov tím, že byly s velkou pravděpodobností započítávány zastřely ze širokého okolí dotčených uznaných bažantnic.
 
Nicméně po všech výše uvedených zákonných opatření se dostalo výru velkému tolik potřebné ochrany a jeho stavy počaly postupně narůstat. Kupodivu po sčítání výrů v Čechách v roce 1949 (475 kusů = 115 až 120 párů, odhad Sekery 1954), dospěl Ing. Sekera (autor výzkumu – Práce výzkumných ústavů lesnických v ČSR, Zbraslav) k názoru, že se výr v některých oblastech natolik rozmnožil, že působí citelné škody na drobné zvěři, zejména bažantí, koroptví a zaječí.
Dále Sekera poznamenává: výry musíme hodnotit jednak z hlediska ochranářského, jednak z hlediska mysliveckého. Ze stanoviska ochranářského je zapotřebí vítat rozmnožování a rozšiřování výrů v naší zemi, ovšem z hlediska mysliveckého budeme muset časem vhodně regulovat jejich stav v některých oblastech, kde je výrů nadbytek. Je to stav, který nelze dále zvyšovat, nýbrž je nutné část ročních přírůstků odebírat, asi 75 mláďat.
Nicméně, v ornitologickém časopisu Sylvia (1958) publikoval Walter Černý (*5.11.1905, †5.4.1975, významný ornitolog a dlouholetý předseda ČSO) článek, ve kterém zpochybnil výsledky Ing. Sekery, které označil za nepravděpodobné.
Doc. W. Černý poznamenává k práci ing. Sekery, že: autor v letech 1949 až 1950 shledal v Čechách 196 párů, t.j. množství, které se zdá příliš zveličené, poněvadž taková možnost náhlého rozmnožení během pouhých 5 let není pravděpodobná, protože v letech 1940 až 1945 zjistil RNDr. Jirsík (1949, Naše Sovy) pouze 75 hnízdních párů v českých zemích.
Po pečlivém prostudování zmíněných publikovaných prací (Jirsík 1949, Sekera 1954, Černý 1958) jsem po zralé úvaze dospěl k následujícím úsudkům.
Jakým způsobem došel doc. W. Černý k hodnotě 196 párů, jsem v práci Sekery nezjistil. Rovněž výpočet 75 hnízdních párů v Čechách na základě práce Jirsíka také nezní přesvědčivě, autor popisuje a hodnotí převážně již stará a v minulosti pravidelná hnízdiště v typických jádrových centrech výskytu. O nově zjištěných hnízdištích v letech 1941 až 1947 se ve středních, jižních a severních Čechách zmiňuje sporadicky, ve východních Čechách, na Moravě a ve Slezsku již vůbec ne.
Zjištěné výsledky počtu hnízdišť (párů) musíme vždy hodnotit jako minimální stavy populace. Nikdy se nám nepodaří zaznamenat absolutní stavy pokrývající celé území České republiky. Tak početnou a odborně kvalitní síť terénních spolupracovníků, která by beze zbytku pokryla celé sledované území republiky, si lze jen těžko představit.
Nicméně podle dat v Sekerových tabulkách lze snadno teoreticky spočítat přítomnost 240 kompletních párů na popisovaných hnízdištích. Mohlo by to odpovídat pravděpodobnému maximálnímu stavu hnízdní populace v letech 1949 až 1950? S určitostí asi ne. Prakticky se jedná pouze o minimální počty z českých krajů, z Moravy jen z Brněnského a Jihlavského kraje. Z ostatních moravských krajů dostal Ing. Sekera velice sporé zprávy z krajů Olomouc, Ostrava a Zlín, týkajících se pouze 3 (slovy třech) hnízdišť!? Lze tedy s úspěchem pochybovat, že by v těchto oblastech více výrů nehnízdilo.
Na základě neúplného a nedostatečného celorepublikového mapování hnízdní populace výra velkého, nemůžeme tedy hodnotit a uvažovat o skutečné výši hnízdní populace výra velkého na území České republiky v polovině minulého století. S určitostí byly stavy výrů vyšší než, jak zjistil Sekera, ale jaké skutečně?
Nicméně v letech 1949 až 1950 bylo tehdy zjištěno 208 hnízdních lokalit s 240 páry (na základě dat v níže uvedené tabulce, zdroj Sekera 1954). Jak lze těmto číslům věřit, že jsou definitivní? Zda všechna myslivecká či lesnická sdružení byla ochotná podat věrohodné údaje o počtu výrů ve svých honitbách? Jak je patrné z výsledků v následné tabulce, nelze všem výsledkům plně důvěřovat pro jejich nekompletnost.
 
 
 
 
Kraj Počet
hnízdišť
Počet
párů
Kraj Počet
hnízdišť
Počet
párů
Praha 48 67 Hradec Králové 4 3
Č. Budějovice 33 35 Jihlava 16 17
Plzeň 30 31 Brno 22 27
Karlovy Vary 13 14 Olomouc 1 2
Ústí n/ Labem 18 19 Zlín 1 1
Liberec 21 23 Ostrava 1 1
Celkem 163 189 Celkem 45 51
 
Například velice nízké, až neuvěřitelné nízké počty hnízdišť a párů z krajů Hradec Králové, Olomouc, Zlín a Ostrava. Na druhou stranu působí také nevěrohodně vysoké počty 11 samců pouze na dvou lokalitách Drahonín a Řikonín v údolí řeky Bobrůvky, okres Tišnov, kraj Brno.
Budeme-li brát jako fakt, že koncem 40. let minulého století hnízdilo na našem území přibližně 240 párů výrů velkých, tak za dobu asi 25 let hnízdní populace vrostla v letech 1973 až 1977 na 400 až 600 párů (tedy nárůst o asi 100 %), jak vyplývá z „Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v ČSSR letech 1973/77“ (Šťastný et al. 1987). Pravděpodobně, i přes plně nerespektované dodržování zákonné ochrany v průběhu tohoto období, se zdá tak mohutný nárůst reálný a velice pravděpodobný. I přesto, že například v letech 1971 až 1977 bylo na Podblanicku z celkového počtu 45 kontrolovaných hnízd zničeno 28 (62 %), přičemž člověk se podílel na ztrátě 26 hnízd. Navíc jsem přesvědčený, že výše uvedený odhad z let 1949 až 1950 byl pro nedostatek potřebných dat patrně částečně podhodnocený. Což Sekerovi nelze vyčítat, pracoval s materiálem, který mu byl dostupný.
 
Další výzkumy velikosti hnízdní populace výra velkého v ČR proběhly v rámci mapování hnízdního rozšíření ptáků v letech 1985 až 1989 a 2001 až 2003. Mezi prvním mapováním (1973 až 1977) a druhým mapováním (1985 až 1989) proběhlo období 12 roků, a mezi druhým a třetím mapováním (2001 až 2003) byla mezera 15 roků.
V období 1973 až 1977 byla populace odhadnutá na 400 až 600 párů, následně za období 12 roků byla populace výra odhadnuta již na 600 až 900 párů.
K dalšímu mapování došlo po 15 letech až začátkem 21. století v letech 2001 až 2003, kdy byla hnízdní populace výra v ČR odhadnutá také na 600 až 900 párů a hodnocena jako stabilní. Všechna mapování organizovala Česká společnost ornitologická (ČSO), a výsledky byly publikované v „Atlasech hnízdní rozšíření ptáků v ČR(Šťastný et al. 1987, 1996 a 2006).

Mapy.jpg
 
Nicméně, provedeme-li nejen teoretické, ale i praktické přepočety velikosti hnízdní populace výra velkého v ČR od stavu 400 až 600 párů prvního mapování, dojdeme již po pouhých 12 letech opět k přibližně 60 až 70% nárůstu hnízdní populace na 600 až 900 párů v letech 1985 až 1989. Tedy k obdobnému strmému nárůstu jako mezi „Sekerovou populací 240 párů“ a obdobím prvního mapování. Ale pozor, tehdy až v průběhu delšího horizontu 25 roků. Navzdory tomu byly výsledky Sekery zpochybněny, avšak čas a důslednější letité výzkumy, jeho práci v daných podmínkách z mého pohledu rehabilitují.
Na základě minulých i současných výzkumů jsem přesvědčen, že odhad velikosti hnízdní populace výra velkého ve sledovaném období 2001 až 2003 byl dosti podhodnocen.
Za prvé mapování proběhlo ve zkráceném období tří roků oproti pětiletému období 1985 až 1989, a navíc se jedná víceméně o teoretický odhad početnosti.
Za druhé mapování se zúčastnil podstatně nižší počet mapovatelů - 513 versus 750 spolupracovníků v letech 1985 až 1989.
Za třetí - jaký je skutečný počet ornitologů (specialistů), kteří se plně a systematicky věnují výzkumu a ochraně výra velkého? V rámci ČR velice málo.
 
V letech 2014 až 2017 bylo uskutečněno již další čtyřleté mapování hnízdního rozšíření ptáků v ČR, konečné výsledky nejsou doposud k dispozici. Podle vlastních 35letých zkušeností při výzkumu hnízdní biologie a ekologie výra velkého na Českomoravské vrchovině si dovoluji v současnosti velikost hnízdní populace výra v ČR střízlivě odhadnout na minimálně 1500 párů.
 
Závěrem lze konstatovat, že v důsledku dlouhodobé ochrany, kterou většina myslivců respektuje, se výr na našem území zachoval a rozmnožil. Představa o potravě výra se během XX. století zásadně změnila. Přesné potravní studie ukazují, že kolize mezi mysliveckým hospodařením a predační základnou výra není zdaleka tak dramatická, jak usuzovali starší autoři. Přítomnost výra v naší krajině je rozhodně obohacující. Problematiku potravní ekologie výra velkého si probereme v následujícím článku.
 
Ivan KUNSTMÜLLER,
pygargus@seznam.cz;
pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině


 
Zpracování dat...