Časopis Myslivost

Odhad a přesné stanovení věku ulovené spárkaté zvěře

Myslivost 5/2020, str. 46  Vladimír Bádr
V roce 2018 uskutečnila Českomoravská myslivecká jednota 38 školení členů hodnotitelských komisí pracujících při okresních mysliveckých spolcích. Náplní seminářů konaných po celém území ČR byl odhad a možnosti přesného laboratorní stanovení věku ulovené spárkaté zvěře. Školení byla koncipována jako jednodenní, vždy s dotací nejméně pět hodin čistého času. Základní pomůcku představoval tištěný materiál, publikace Odhad a přesné stanovení věku ulovené spárkaté zvěře, kterou obdrželi všichni účastníci. Knihkupectví ČMMJ navíc uspokojilo několik stovek zájemců, avšak titul byl velmi rychle vyprodán. Pro neochabující zájem byl vydáván dotisk, byť dlouhodobým cílem zůstává verze doplněná o další kapitoly, předně věnované velkým šelmám.
Je třeba připustit, že po uskutečněné sérii seminářů nastal až nečekaně velký příliv zajímavých vzorků spárkaté zvěře. Na straně druhé se stále nedostává lebek šelem vyššího věku, nebo jsou ve velmi špatném stupni preparace.
Slevit z nastoleného způsobu tvorby vzorových fotografických sestav na základě stovek laboratorně určených kusů nechceme ani v tomto případě. Abychom zájemce o publikaci déle nenapínali, byl domluven na výzvu redakce časopisu Myslivost dotisk a tak se nyní publikaci dovolujeme představit všem, kteří nebyli často z kapacitních důvodů účastníky školení a nedostalo se na ně ani při volném prodeji knihy.
Publikace má 148 stran rozdělených do dvanácti kapitol.
Cena 450 Kč, pro předplatitele časopisu Myslivost cena 430 Kč
Ke koupi a k objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Lešanská 2a, 141 00 Praha 4 nebo elektronicky v e-shopu na www.myslivost.cz.
Objednávky ze Slovenska vyřizuje přímo autor na: badr.vladimir@seznam.cz
 
První třetinu knihy můžeme považovat za teoretickou průpravu. Nejprve velmi stručně připomínáme, proč je dlouhá desetiletí v našem středoevropském regionu kladen důraz na posuzování věku lovené spárkaté zvěře. Nejsou to důvody čistě legislativní, ty primárně vycházejí z biologie každého jednotlivého druhu. Například srnčí zvěř je oproti jelení zvěři výrazně krátkověká. Chcete-li, můžeme říkat, že zvěři srnčí tikají biologické hodiny rychleji, v absolutních časových hodnotách stárne a umírá dříve. Srnec a jelen z této logiky proto nemohou mít stejným rozsahem vymezené věkové třídy.
Za vůbec nejpodstatnější jsme potom na všech přednáškách předesílali povinnost hospodařit se zvěří tak, aby v přírodě žily nejen její adekvátní počty, ale současně každá věková třída měla zastoupení, jaké jí náleží v nejpřirozenější podobě - v ekosystémech zasažených lidskou činností pouze minimálně.
Abychom vůbec mohli uvažovat o odpovědném managementu zvěře, je nezbytné u (u)lovených kusů hodnotit věk. Jistě, důležitějším se jeví odhad u zvěře ještě živé, ovšem takové zkušenosti získává každý myslivec doslova po celý život a vesměs se dají jen těžko sdílet. Zásadní je možnost porovnání vlastního předpokladu s něčím, co může o dosaženém biologickém věku zřetelně vypovídat. Takovým markantem je u ulovených kusů samozřejmě stav chrupu. Máme možnost posuzovat dosažení úplnosti trvalého chrupu, jeho postupné opotřebení a naskýtá se také varianta přesné laboratorní determinace věku.
 
Než přistoupíme k vysloveně praktickým kapitolám 7. až 11. věnovaným čtyřem hlavním druhům parohaté zvěře a závěrem ještě praseti divokému, musí mít čtenář jasno ve dvou teoretických záležitostech.
Tou jednodušší je způsob označování věku celým rokem. Zde není třeba většího vysvětlování. Každý ví, jakou změnu přivodila vyhláška č. 491/2002 Sb. a na stránkách myslivecké literatury bylo toto řešeno v minulosti již mnohokrát.
Třebaže na řadě chovatelských přehlídek trofejí dlouhá léta tvrdošíjně setrvávali ve starém značení jeleního a daňčího špičáka „2 roky“, s přílivem mladší generace do hodnotitelských komisí se stav nezadržitelně mění, a to je dobře.
Druhou teoretickou nezbytností je definitivní pochopení laboratorních metod – Eidmannovy a Mitchellovy, včetně jejich platnosti za všech okolností. V publikaci věnujeme laboratorní metodice kapitolu č. 4., která je z celé teoretické části nejobsáhlejší (27 stran). Pokoušíme se komplexně objasnit plejádu standardních otázek myslivců:
- ze kterých zubů se dá přesný věk zjistit; že jsou v tomto ohledu dílčí rozdíly mezi zvěří rohatou (z čeledi turovití – kamzík, muflon a koza bezoárová), parohatou (čeleď jelenovití) a černou;
- kde přesně se na zubech vytvářejí vrstevnaté a tudíž počitatelné struktury, s čím tvorba souvisí a v jaké roční době se tak děje;
- demonstrujeme, že právě změny na povrchu kořenů řezáků vedou ke zvětšení úhlu, jež tyto zuby svírají s osou spodní čelisti, atd…
Eidmannovu a Mitchellovu metodu probíráme včetně chronologického popisu nesprávných literárních výkladů provázených kotrmelci s tzv. přičítacími koeficienty (k počtu viditelných vrstev sekundárního dentinu, resp. sekundárního cementu).
V celé publikaci zásadně doplňujeme literární odkazy a úplně poslední, dvanáctou kapitolu proto tvoří soupis veškerých citovaných zdrojů. V českých a slovenských monografiích a učebnicích publikovaných po roce 2000 totiž stále nedocházelo ohledně laboratorních technik k žádné nápravě. Proto bylo nezbytné podat konkrétní oprávněnou kritiku a nehledět, zda padá na hlavu významných mysliveckých autorit minulosti.
Jistě, kritizováno nesmí být nikdy bez řádného odůvodnění a předložení opravného důkazního materiálu, což dodržujeme bezezbytku. Nezřídka jsme ale museli před napsáním jediné věty rozplétat klubko nesourodých pozorování a popisů jednoho autora – podrobně si pročíst veškeré jím publikované práce, osobně ověřit v citovaných pracích předesílanou informaci, a posoudit, zda její význam nebyl jiný.
Z chronologie publikovaných prací a z vyhodnocení prezence, resp. absence relevantních důkazů vlastní experimentální činnosti autorů jsme teprve mohli dovodit myšlenkové pochody a původ pochybení. A zjištění to byla mnohdy velmi tristní. Zatímco v jiné sféře, např. chápání fyziologie určitého živočišného druhu, dotyčný exceloval a dodnes mu právem náleží úcta, tak pečlivá mikroskopická práce zjevně nebyla jeho doménou.
Časově stejně náročné pro nás bylo prověřování absolutně všech metodických postupů. Nikdy jsme nepřevzali kýmkoliv vyřčený předpoklad, aniž bychom neprovedli vlastní laboratorní činnost na dostatečně velkém vzorku.
Tak například potvrzení, že při Eidmannově metodě nemůže být u jeleního ročního špičáka žádná vrstva sekundárního dentinu uvnitř zubní pulpy řezáku, představovalo řezání a pečlivé laboratorní zpracování 30 čelistí ročků, pokaždé oba zuby I1, vždy mikroskopovány obě poloviny vzniklé podélným řezem. Všech 120 vzorků snímkováno, poloviny zmenšovány odbrušováním, leštěním a opětovným mikroskopováním.
Tentýž rozsah následoval u dvouletých jelenů ulovených do konce října. Věkově nezaměnitelní – sotva dosáhli plného trvalého chrupu. Následovalo prověřování kusů starších dvou let, značkovaných v přezimovacích obůrkách. Analogický postup jsme aplikovali u ročních a dvouletých daňků. Stovky hodin práce.
A ptáte se na publikační výstup? Po literárním objasnění nesrovnalostí v popisech Eidmannovy metody, kdy jsme dali do kontextu též dobu růstu řezáků I1 u jelenů (15. měsíc) a daňků (7. měsíc) s ročním údobím vzniku sekundárního dentinu (květen až červen), vlastně celé naše laboratorní prověření shrnuté do jediné věty: „Slovy přičítacího koeficientu k počtu vrstev: u jelena „+1“; u daňka „0“ za situace, že jsme schopni pracovat precizně a malou vrstvu vytvořenou ve věku 11-12 měsíců rozlišíme a započteme.“
K tomu připojujeme mikroskopické foto, kdy horní polovinu strany zabírá důkaz věnovaný mladým jelenům a daňkům, spodní polovinu ukázka u 11letého jelena.

obr-1.jpg

Obdobné jsme aplikovali též u Mitchellovy metody. Rozdíl oproti přístupu Eidmanna je ostatně jen v tom, že nesledujeme struktury uzavřené v pulpě řezáku, tedy sekundární dentin, nýbrž vrstvy vznikající na povrchu zubů – sekundární cement.
Pro praxi jsme na školeních předkládali nově nastavenou standardizaci přesné laboratorní determinace věku. Nepostačuje průřez jedinou stoličkou M1, ani se nám nikdy nelíbila devastace čelisti vyřezáním zubu i s kostí prováděná na jiných pracovištích. Zuby lze přece snadno vyjmout provedením podélného řezu z vnitřní strany čelistní kosti asi 0,5 až 1 cm pod korunkami, čímž přetneme rozbíhavé kořeny a zuby snadnou vytáhneme.
Věk by měl být určován souběžně z více zubů, optimálně P3 až M3. Užitím poloviny čelisti tedy zkoumáme čtyři, oboustranně až osm zubů.
Bezpečnou determinaci potom představují vzájemně si odpovídající nálezy: u zvěře vysoké udává počet vrstev na M1 přímo dosažený věk (resp. pořadí paroží), stolička M2 má o jednu vrstvu méně, M3 a P3 o dvě; proto jsou přičítací koeficienty 0, +1, +2.
Protokol o laboratorním stanovení věku musí standardně obsahovat vícečetné doklady v podobě jednoznačných mikroskopických nálezů, jinak se nejedná o poctivou práci. Na školeních jsme ukázky protokolace užili u mnoha kusů všech pěti řešených druhů zvěře. Prostorové omezení publikace počet redukovalo na nejzajímavější, často věkově nejstarší, případy.

obr-2.jpg
obr-3.jpg

Představovaná práce konečně obsahuje i aplikaci Mitchellovy metody na kořeny řezáků s prioritním užitím u zvěře rohaté (pokud to je potřeba). Přírodní zákonitosti tvorby sekundárního cementu a univerzální platnost laboratorních metod demonstrujeme na jedincích s metabolickou poruchou osifikace paroží.
 
Detailní představení laboratorních technik samozřejmě mělo předně posloužit jasné orientaci, jaké existují možnosti přesného zjištění věku. Poněkud neskromně připouštíme, že je naší snahou s konečnou platností vymýtit přetrvávající chybné přepisy. Vůbec se ale nejedná o to, že by se široká veřejnost měla učit laboratorně zpracovávat čelisti. Nezbytnost dobrého mikroskopického zázemí je neoddiskutovatelná a zvládnutí technik též není až tak jednoduché, jak se někdy uvádělo. Tudíž nadále počítáme s poskytováním služby laboratorní determinace věku všem zájemcům. Ovšem než se v praktických kapitolách věnujeme fotografickým předlohám vzorových sestav čelistí (vzorkovnic), tak jsme museli nejprve museli čtenářům doložit úroveň spolehlivosti laboratorních metod.
 
V poslední teoretické kapitole konečně rozebíráme techniky vizuálního hodnocení zubní abraze. Toto je pro všechny, kteří odhadují věk ulovené zvěře, velmi důležité. Je řečeno, čeho si na chrupu všímat, co je důležitější a co méně podstatné, i jak užívat poskytnutých obrazových vzorkovnic.
Jako první klademe důraz na dokonalou znalost růstu a postupné výměny mléčného chrupu za trvalý. Musíme neomylně vědět, kdy který trvalý zub dosahuje své plné výšky.
Dále si u kusů na první pohled náležejících s vysokou pravděpodobností do I. věkové třídy všímáme doby lovu. Zda k němu došlo na začátku, uprostřed či až na konci lovecké sezony. Při dosud minimálním opotřebení zubů vyrostlých jako poslední (P3, M3) a dobré logické úvaze hodnotitel snadno dospěje k závěru, zdai dosažená abraze odpovídá očekávanému standardu pro příslušný kalendářní měsíc. Jelenovití se přece rodí v relativně úzce vymezeném ročním období, tedy při odhadu rozhodujeme vždy o potenciálním posunu věku o 12 měsíců a počáteční obrus by musel doznat patřičných změn. Porovnávat se má jen porovnatelné! Proto předkládáme na připojených snímcích ukázku květnových čelistí dvouletého a tříletého srnce.
 
obr-4.jpg
 
Dalším pravidlem je povinnost hodnotit celou zubní řadu P1 až M3, a to nejen pohledem shora - tvar abrazních obrazců. S přibývajícím věkem kusů nám stále více a více pomáhá konfrontace výšky korunek. Opět pohledem na celou zubní řadu.
V publikaci ukazujeme například sedmiletého jelena s nečekaně vysokou abrazí M1 stoličky (vymizení podélné rýhy v první i druhé polovině zubu), ale boční pohled na zachovalou výšku zbytku řady (zvláště M2 a M3 stoliček) ihned říká, že by odhad rozhodně nemohl být 10 a více let.
Laboratorní určení věku je možné ze zubů spodní i horní čelisti a stejně tak lze postupovat i při vizuálním odhadu věku. Z horních zubů toto není úplně zažité, ale při mnohdy laxním přístupu uchovávání spodních čelistí (včetně možných záměn) se jedná o pragmatický přístup. Proto v praktických kapitolách poskytujeme navíc vzorové sestavy horních čelistí alespoň pro jelena a srnce, jakožto hlavní druhy naší spárkaté zvěře.
 
Praktická část publikace
 
Praktická část je věnována pěti hlavním druhům zvěře, přičemž každá kapitola je pro rychlou orientaci v horním vnějším rohu označena malou perokresbou příslušného druhu zvěře. Kapitoly vždy začínají chronologickým přehledem prací věnovaných hodnocení opotřebení chrupu daného druhu, k čemuž podáváme stručný komentář. Následuje tabulka s časovým vývojem chrupu. Tyto informace jsou samozřejmě běžné, ale je účelné obětovat vždy onu jednu stranu A4, aby nevznikala nutnost nepřehledných slovních popisů ani odkazů na jiné zdroje.
 
obr-5.jpg
 
Jelen evropský
 
Úvodem upozorňujeme na některé nesrovnalosti obrazových fotografických předloh zubní abraze v dřívějších monografiích. Kreslené předlohy, rovněž literárně časté, samozřejmě nemá smysl rozebírat. Uznáváme tzv. kresbu vědeckou s její hlavní předností v záměrném vyzdvižení něčeho a upozadění jiného, avšak tyto kresby čelistí tak pojaty nebývají. Z povahy věci by podle našeho názoru měly být upřednostněny kvalitní kontrastní fotografie prototypů konkrétního věku.
I u fotografií ovšem je nad čím váhat. Předně jakým způsobem se popasovat s variabilitou opotřebení chrupu uvnitř jednoho ročníku a zda by existovala možnost dostat tento rozptyl i do vzorových sestav, ale přitom ne na úkor přehlednosti.
Starší německá literatura poskytovala návod spočívající v předložení vzorkovnic, kdy jedna určitá čelist náležela u mladých ročníků věku „1 rok“ nebo „2 roky“ a „3 roky“, ovšem dále se už k čelisti vztahovaly ročníky dva (4-5, 6-7,…) nebo u starých kusů i více. Vzorkovnice až do 18 let tak byla sestavena třeba jen z deseti čelistí.
Je třeba ovšem upozornit i na nevýhody a odlišnost našeho materiálu. Jednoznačným mínusem je, že při vymezení věku přes více ročníků se sice seriozně upozorňuje na možný rozptyl obrusu, ale současně se vytrácí využitelnost pro chovatelské přehlídky. Každý by oprávněně namítal, že rozptyl přes více ročníků je schopný uvést i bez naší pomoci. My navíc pro publikaci měli kusy jednoznačně laboratorně určené a ne jen s vizuálním odhadem věku.
Proto jsme zvolili jiný postup: dosahovaný rozptyl opotřebení chrupu se pokoušíme demonstrovat samostatně na náhodném výběru několika čelistí šestiletých jelenů a kromě toho pro standardně uvažovaný kulminační věk „11 let“ předkládáme úplně nejmenší a současně ten největší zaznamenaný obrus. Tyto informace byly na přednáškách zvláště ceněny, neboť mnoho osob nad rozptylem často přemýšlelo, ale v žádném zdroji nebyly poskytnuty konkrétní údaje.
Aby potenciální zájemci mohli zvážit, zda pro ně může být dílo přínosem, nezbývá než přiložit ukázku pro praxi nejpodstatnější – alespoň část vzorových sestav spodních a horních čelistí. U jelení zvěře bylo v obou případech záměrem dostat celou první a druhou věkovou třídu přehledně na dvoustrany, neboť jen tak se dá abraze pohodlně porovnávat. Třetí věková třída samozřejmě následuje vzápětí.

obr-6.jpg

obr-7.jpg 

V příštím čísle Myslivosti přiblížíme zbývající kapitoly.
Mgr. Vladimír BÁDR, Ph.D.
 
Zpracování dat...