Časopis Myslivost

Jak dál v myslivosti

Myslivost 2/2020, str. 50  Miroslav Kupča
Čím dál, tím hlasitěji a ve všech pádech se skloňuje „odpovědnost“ myslivců za „škody“ zvěří v zemědělství a lesnictví. A stupňují se nářky spojené s obavami nad působením zvěře v obnově lesa po kůrovcové kalamitě. Co ale je myslivost? Legislativně je to zájmová činnost, hrazená z kapes těch, kteří ji vykonávají. Není ale na čase podívat se na myslivost jinýma očima? Čí jsou honitby? Držitelů honiteb, čili těch, kdo jsou nositeli práva myslivosti.
A myslivci, pokud držitelé neprovádí výkon práva myslivosti ve vlastní režii, jsou spolky nebo soukromé osoby a ty si musí výkon práva myslivosti pronajmout za úplatu, která není malá. K tomu mají zákonnou povinnost přikrmování zvěře v nepříznivém období a zlepšování životního prostředí zvěře, např. zakládání a péče o políčka pro zvěř, vytváření remízků a dalších zelených prvků v krajině, zřizování napajedel apod. A opět převážně z vlastní kapsy myslivců.
Dále je zde odpovědnost za škody způsobené zvěří. Bez ohledu na to, zda jsou dodrženy minimální nebo normované stavy.
 
Před zhruba šedesáti léty byla situace v naší republice zcela jiná. I když počet obyvatel se téměř nezměnil, změnilo se, a to podstatně, životní prostředí. Bohužel k horšímu, a nejen pro zvěř. Ubylo a denně ubývá mnoho hektarů honebních pozemků. Přibývá cest, silnic, dálnic, zastavěných a oplocených ploch. Tím se narušují nejen stávaniště, ale i migrační cesty zvěře, ale i ostatních živočichů, kteří ze zákona zvěří nejsou.
Nebývale se zvýšil provoz dopravních prostředků. Kdyby jen ten! Zvýšil se i pohyb lidí na honebních pozemcích, ať už jsou to houbaři, turisté nedbalí cest a chodníků, cyklisté, motorkáři, jezdci na koních, v zimě běžkaři. A nesmíme opomenout změny v zemědělském a lesnickém hospodaření.
Že to vše narušuje životní cykly zvěře, je nasnadě. Dochází proto ke koncentraci zvěře v místech relativně klidnějších, jenže se tím zvyšuje místně tlak zvěře z hlediska příjmu potravy.
To vše je nám, myslivcům, známo. A musí to být zřejmé i těm, kdo propašovali do projednávání zákona o lesích „přílepek“, pokud jim to není známo, neměli by vůbec do této oblasti takto nešťastně legislativně zasahovat. Vždyť to pak nelze nazvat jinak, než ekoterorismus, když prostřednictvím legislativy chtějí neznale zasahovat do činnosti desetitisíců občanů s příslušnou kvalifikací a letitými zkušenostmi.
Proto je nejvyšší čas na změnu pohledu na myslivost a myslivce, na změnu zákona o myslivosti! Vždyť tím, co naše společnost a „přílepek“ klade na bedra myslivců, se myslivost stává nedílnou součástí zemědělské a lesní výroby a její výkon službou naším celospolečenským zájmům a potřebám. A tuto službu si máme my, myslivci, sami platit?! Zatím jsem se ale nikde nedočetl, ani jsem nezaslechl, jakou skutečnou odpovědnost budou mít ti, kteří „přílepek“ prosadili a jak oni sami se budou – a ne rukama někoho jiného – i s ekonomickými náklady z toho plynoucími podílet.
Myslím, že je nejvyšší čas začít bojovat – a stejně bezohledně, jako autoři „přílepku“ – za to, aby se myslivosti vrátilo její postavení jako nedílné součásti zemědělské a lesní výroby. A takto k ní bylo i přistupováno. Nepřipusťme zasahování diletantů do odborné činnosti.
My, myslivci, nejsme ti, kdo stanovuje stavy zvěře v honitbách. A pokud jsou nám v nájemních smlouvách dány, proč například máme platit škody zvěří způsobené, když tyto stavy dodržujeme. To by už mělo být dáno nájemným. Další otázkou je, zda nemají svůj díl odpovědnosti za škody zvěří nést ti, kteří vytváří podmínky pro její lokální přemnožení.
 
Jak se v současných podmínkách dívat na zákonnou povinnost přikrmování zvěře a současně na snižování jejích stavů?
Veřejnost si nepřipouští, že tlak člověka na přírodu nutí zvěř k přechodu na noční způsob života. To ale znamená, že i lov, čili udržování požadovaných stavů zvěře, se přenáší do tohoto období.
Jak se společnost postaví k této službě ze strany myslivců? Uvědomují si kritici myslivců, že to jde na vrub jejich volného času? A co nemalé investice do technických pomůcek, bez kterých lov v této době provozovat nelze.
Podle mého názoru nazrála doba, kdy bychom se měli razantně a hlavně jednotně ozvat. Zapomenout na žabomyší spory, sjednotit se v zájmech a názorech na myslivost a tyto začít prosazovat. Ne jako provozování koníčka, ale jako výkon služby ve prospěch celé naší společnosti, navíc v našem volném čase. Nenechme si diktovat těmi, co žádnou odpovědnost nenesou, ale za peníze daňových poplatníků pouze neustále znepříjemňují život a vykonávání různých aktivit pro nás všechny. Přečtěme si pozorně články Nejen o hledání viníka kůrovcem zpustošených smrkových porostů a Ještě jednou k novele zákona o myslivosti v listopadovém čísle Myslivosti.
A tady považuji za základní chybu tříštění sil oslabováním jednotné myslivecké organizace. Je jedno, jak se jmenuje, ale je třeba zvýšit zájem všech, kteří provádí výkon práva myslivosti, o ni a o činnost v ní. Ne nadávat, že ti nahoře … Ale položit si také otázku, co jsem pro myslivost udělal já a co mohu udělat více?
Proto si myslím, že bychom neměli čekat, jak se situace vyvine. Vydejme se každý za sebe, nebo za svůj spolek, na příslušný okresní myslivecký spolek ČMMJ, vyříkejme si názory a jednotně podpořme naše zástupce svými hlasy pro jednání s příslušnými orgány státní správy myslivosti, poslanci, senátory. Ve stejném smyslu ale také každý z nás může kontaktovat „svého“ poslance nebo senátora. Vždyť statut nehmotného kulturního dědictví, který naše myslivost nese, nás k tomu zavazuje. Nenechme si diktovat rádoby všeznalci, nenechme se terorizovat v naší záslužné činnosti. Nejen pro zvěř, ale pro celou naši společnost.
Ing. Miroslav KUPČA
Zpracování dat...