Časopis Myslivost

Myslivecká stráž je úřední osobou, kdykoli je v honitbě

Myslivost 2/2020, str. 28  Jiří Teryngel
V letošním roce uplyne dvacet led od doby, kdy pro posílení postavení a pravomoci myslivecké stráže a zvýšené ochrany myslivosti byl myslivecké stráži přiznán statut veřejného činitele (zákon č. 238/1999 Sb.), terminologií platného trestního zákoníku č. 89/2012 pak statut úřední osoby.
Důvodem bylo volání zejména myslivecké (a rybářské) veřejnosti, neboť docházelo k různým incidentům s lidmi, podezřelými z pytláctví, osobami rušícími klid zvěře, k rozepřím při zastavování vozidel, a tím znevažování práce těch, kteří přijali jmenování do funkce této stráže.
Myslivecké stráži se tak dostalo zvýšené ochrany při napadení třetí osobou, neboť do té doby takové napadení, při němž nedošlo k žádnému zranění, bylo možné posuzovat jen jako přestupek. Myslivecká veřejnost tuto zvýšenou ochranu uvítala, aniž si však všichni dostatečně uvědomili, že se zvýšenou ochranou je spojena i vyšší odpovědnost. A právě k tomu míří tento příspěvek.
 
Dnes je takové napadení myslivecké stráže, slovy zákona „užití násilí“ posuzováno jako násilí proti úřední osobě podle § 325 trestního zákoníku, pokud se tak stalo v souvislosti s výkonem pravomoci myslivecké stráže, např. proto, že nositel odznaku napomenul majitele volně pobíhajícího psa, vykázal skupinu jezdců, jedoucích mimo lesní cestu apod.
Trest je až čtyři léta odnětí svobody, a to jen tehdy, nedošlo-li k ublížení na zdraví. Pokud by v důsledku napadení došlo k ublížení na zdraví nebo větší škodě (převyšující 50 000 Kč - např. k demolování auta myslivecké stráže) je trest stanoven na 6 měsíců až šest let, 3 až 12 let, pokud by došlo k těžké újmě na zdraví a 8 až 16 let, pokud by na následky zranění nositel odznaku zemřel.
Na okraj je třeba říci, že jen tehdy, jestliže smrt nebyla způsoben úmyslně, pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o vraždu nebo její pokus – např. při najíždění na mysliveckou stráž motorovým vozidlem, při použití střelné zbraně vůči ní apod. Takové případy by vyžadovaly samostatný článek, naštěstí k takovým incidentům dochází zřídka.
 
Cílem tohoto příspěvku však není popis zvýšené ochrany, ale popis zvýšené odpovědnosti myslivecké stráže. Jako všechno, má i zvýšená ochrana svůj rub, a tou je okolnost, že porušení povinností úřední osobou může znamenat také její trestní odpovědnost za zneužití pravomoci.
 
Oprávnění myslivecké stráže jsou vyjmenována v ustanovení § 14 zákona o myslivosti. A opět – účelem není vyjmenovat a vysvětlit všechna tato oprávnění, ale to, které se opakovaně stalo předmětem rozhodování i Nejvyššího soudu ČR. Tím je oprávnění uvedené v odstavci 1 písm. e) citovaného ustanovení. Jedná se o oprávnění:
e) usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební; usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení,
 
Praktický význam tohoto ustanovení je díky vyjmenovaným omezením mizivý. S ohledem na omezení, týkající se plemen a povahy psů, na něž by bylo možno za stanovených podmínek střílet, přichází v úvahu střelba jen na plemena, která snad nikdo v životě neviděl pronásledovat zvěř: jorkšíry, maltézáčky, čivavy, francouzské buldočky, mopsy, pekingské palácové psíky a další společenská plemena.
Dokonce i v případě, že by se stalo, že by se takový psík dostal mimo vliv svého pána, asi by nebyl důvod ke střelbě, ani kdyby skutečně pronásledoval zvěř. Sami si odpovíte na otázku, který druh zvěře by asi tak takový pes dokázal dohonit a poté, co by se mu to snad podařilo, takovému kusu ublížit.
Všichni víme, že zvěř strhávají psi větších plemen, zejména loví-li ve smečce, a přitom myslivec sotva dokáže rozpoznat na dálku, zda jde o plemeno služební, lovecké nebo psa se zvláštním označením. Přesto ke střelbě na takové psy dochází.
Pokud takového psa zastřelí myslivec bez odznaku myslivecké stráže, poruší jednak zákon o myslivosti, jednak může být odpovědný za trestný čin poškození cizí věci. Pokud tak učiní myslivecká stráž, může být hůř.
 
V konkrétním případě myslivec, který byl současně i mysliveckou stráží, šel koncem srpna do své honitby na srnce, kterého měl obeznaného a věděl, že vychází z trnin na rozlehlé louce, vzdálené 400 až 500 m od nejbližšího stavení. Koncem srpna se šeří už poměrně brzy, před osmou se chystal k návratu, když se srnec objevil a vzápětí za ním velký pes.
Je třeba podotknout, že honitba se nachází těsně u polských hranic a v honitbě měli velké problémy se smečkami zdivočelých psů, kteří přebíhali polskou hranici a strhávali zvěře.
Pes srnce pronásledoval, srnec běžel před ním a ve chvíli, kdy jej pes již doháněl, myslivec z volné ruky vystřelil a psa zasáhl. Pes ránu značil, ale odběhl až do zahrady nejbližšího domu, kde jej našel majitel.
Myslivec se doznal, že na psa střílel, protože chtěl zabránit tomu, aby strhl srnce a sám od sebe nabídl, že škodu zaplatí. Majitel psa však zavolal policii a došlo k zahájení trestního stíhání.
 
Okresní soud věc posoudil jako zneužití pravomoci úřední osoby a přečin poškozování cizí věci, protože cena osmiletého psa byla znaleckým posudkem stanovena na 10 000 Kč. Soud uložil peněžitý trest ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce myslivecké stráže na tři roky. Takový trest byl vlastně nadbytečný, protože z právní moci rozsudku přišel myslivec o zbrojní průkaz a měl tedy s myslivostí utrum.
Věc prošla nejvyšším soudem, protože dovolání podal jak nešťastný myslivec, tak státní zástupce. Sporné v daném případě bylo, zda zvíře je věcí ve smyslu „poškození cizí věci.“
 
Nejvyšší soud v rozhodnutí 6 Tdo 1014/2015, které bylo publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí pod č 25/2016 rozhodl, že „přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i na živém zvířeti. Při výkladu zákonného znaku „cizí věc“ se použije § 134 tr. zákoníku, podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata. Ustanovení § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), se zde neuplatní, neboť § 134 tr. zákoníku s ním není v kolizi, poněvadž neztotožňuje věc v právním smyslu a živé zvíře, ale pouze stanoví, že příslušná ustanovení trestního zákoníku je nutno vztáhnout i na živá zvířata.“
Nepřisvědčil obhajobě obviněného, že jednal v krajní nouzi, tedy že odvracel nebezpečí, které bezprostředně hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem.
O krajní nouzi nejde, jestliže nebezpečí bylo možno odvrátit jinak nebo způsobený následek je stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil.
 
Obviněný namítal, že v podstatě nevěděl, na jakého psa střílí, hodnotu zvířat v daný okamžik neporovnával, proto nemůže obstát jeho obhajoba, že jednal v krajní nouzi, neboť zákonodárce formulací, že nejde o krajní nouzi, jestliže způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo závažnější, ukládá pachateli porovnávat míru způsobného následku.
Tak přísný požadavek zákonodárce na osobu, která odvrací přímo hrozící nebo trvající nebezpečí trestní zákon přece jen neklade. Rozhodující je slovo „zřejmě“, které okresní soud při svém výkladu podmínek krajní nouze pominul.
Jestliže obviněný, který se musel rozhodnout ve zlomku vteřiny, vystřelil na psa, kterého považoval za psa toulavého, tedy zcela bezcenného, nemusel přece vážit jeho cenu v porovnání s cenou srnce. Postačilo jeho vědomí, že jedná v krajní nouzi, jak zdůraznil před soudem.
Obhajoba předložila soudu i Sazebník minimálních hodnot upytlačené zvěře, podle něhož minimální hodnota srnce činila v té době nejméně 15 000 Kč, avšak bez úspěchu.
Soud vyšel z toho, že myslivec střílel ve vzdálenosti menší než 200 m od nejbližšího stavení (v daném případě plotu) a tedy střílet nesměl.
 
Nejvyšší soud konstatoval: Je třeba se plně ztotožnit s názorem nalézacího soudu, že obviněný svým jednáním, coby úřední osoba [podle § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku], vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu o myslivosti [§ 14 odst. 1 písm. e)], neboť zastřelil psa ovčáckého plemene ve vzdálenosti menší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení.
Obviněný rovněž musel brát v potaz, že se již šeřilo, což sám připustil, a za takové situace si musel být vědom rizika, které podstupuje střelbou na psa. Za takových okolností musel být minimálně srozuměn s tím, že pes, na kterého střílí není toulavý, ale má obojek a není – terminologií zákona – mimo vliv svého vedoucího, či se jedná o plemeno, které je z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti vyňato. Totéž platí i o vzdálenosti, na kterou střílel.
Vyjádření dovolatele, že jednal v krajní nouzi nelze za této situace akceptovat. V daném okamžiku si tento musel být nepochybně vědom, že má postavení úřední osoby a s tímto úmyslně (neoprávněně) střílel na psa loveckého plemene. Zákon o myslivosti, z jehož titulu jednal, klade na výkon myslivecké stráže určitá kritéria, která jsou samotným předpokladem pro ustanovení do tohoto postavení [(§ 12 odst. 3 písm. f)] zákona o myslivosti. Myslivecká stráž tedy musí prokázat znalost práv a povinností myslivecké stráže podle zákona o myslivosti a znalost souvisejících předpisů. Těmito povinnosti je pak stráž vázána, přičemž jejich porušení vede k odpovědnosti správní – přestupkové [§ 63 odst. 1 písm. b)] či trestní. To je případ rovněž porušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona o myslivosti.
Pakliže tedy člen myslivecké stráže vidí, že pes ovčáckého plemene, do kterého je německého ovčáka třeba zařadit, v předepsané vzdálenosti do 200 metrů od posledního obydlí pronásleduje zvěř, není oprávněn vůči tomuto zakročit způsobem, který vede k usmrcení psa.“
 
Proč se ale vracíme k případu, který je starý pět let? Inu proto, že jinému senátu Nejvyššího soudu se zdál požadavek, který zde byl vysloven, přece jen příliš přísný. V novém případě se opět jednalo o zastřelení psa, jehož myslivec, který si vyšel na srnce, stejně jako v předchozím případě, považoval za toulavého, a usmrtil ho.
V novém rozhodnutí, v němž posuzoval tento poklesek, a to v loňském roce pod č.j. 4 Tdo 628/2019, se jiný senát Nejvyššího soudu ČR od předchozího přísného požadavku odchýlil a uvedl následující:
Námitku obviněného spočívající v tvrzení, že v kritické době neplnil úkoly myslivecké stráže a tudíž se nenacházel v postavení úřední osoby podle trestního zákoníku, bylo třeba prohlásit za opodstatněně vznesenou. Nejvyšší soud nemohl akceptovat argumentaci, na jejímž základě se oba soudy nižších stupňů vypořádaly s otázkou postavení obviněného coby úřední osoby, resp. myslivecké stráže.
Podle předchozích soudů se osoba vykonávající funkci myslivecké stráže v tomto postavení nachází prakticky kdykoliv, kdy vstoupí do honitby, ve které tuto funkci vykonává. Tento závěr vyvozují z toho, že v zákoně o myslivosti nikde není stanovena „pracovní doba“, během níž by měla osoba pověřená funkcí myslivecké stráže tuto vykonávat, kdy jediný časový údaj je, že mysliveckou stráž ustanovuje na dobu 10 let orgán státní správy myslivosti (srov. § 12 odst. 2 zák. č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen zákon o myslivosti).
Takovýto výklad je ale natolik extenzivní, že jej nelze přijmout. V důsledku něj by totiž docházelo až k absurdním situacím. Například kdyby se osoba v oblasti, v níž jinak vykonává funkci myslivecké stráže, nacházela za účelem sběru hub nebo lesních plodů, případně na procházce s rodinou, a tudíž zde žádné úkoly svěřené jí zákonem o myslivosti nevykonávala, by přesto, podle výkladu učiněného soudy, byla v postavení myslivecké stráže.
I když není zákonem o myslivosti explicitně určeno, v jakých dnech či v jakých hodinách pověřená osoba funkci myslivecké stráže vykonává, podle Nejvyššího soudu nelze automaticky vycházet z toho, že ji vykonává nepřetržitě po dobu deseti let pokaždé, když vstoupí do honitby, v níž funkci myslivecké stráže jinak vykonává, a to bez splnění jakýchkoli dalších podmínek.
Aby podle trestního zákoníku mohl být kdokoli identifikován jako úřední osoba, musí podle obecné definice uvedené v § 127 tr. zákoníku splňovat tři znaky, a to že se jedná o některou z osob vyjmenovaných v § 127 odst. 1 písm. a) až i) tr. zákoníku, která plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení k trestní odpovědnosti úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.
 
Podle § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku se za úřední osobu považuje též fyzická osoba, která byla ustanovena mysliveckou stráží, a to při výkonu oprávnění a pravomocí, které jsou jí svěřené podle zvláštního právního předpisu, v tomto případě tedy podle zákona o myslivosti. Trestní zákoník tak fyzické osoby, které byly ustanoveny některou ze stráží uvedených v § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, tedy i mysliveckou stráž, považuje v rozsahu jejich působnosti, svěřené jim na základě příslušného zákona či zákonů, za úřední osoby, za podmínky, že v době činu plnily úkoly státu nebo společnosti a používaly při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1361).
 
Myslivecká stráž je přitom při své činnosti povinna prokázat se průkazem myslivecké stráže a nosit služební odznak, dohlížet na dodržování povinností spojených s ochranou myslivosti (tím je myšlena ochrana zvěře před nepříznivými vlivy prostředí, před nakažlivými nemocemi, před škodlivými zásahy lidí a před volně pobíhajícími domácími zvířaty; ochrana životních podmínek zvěře, zajištění klidu v honitbě a ochrana mysliveckých zařízení) a oznamovat neodkladně zjištěné závady, nedostatky a škody podle jejich povahy uživateli honitby nebo orgánu, který ji ustanovil, popřípadě v neodkladných případech též orgánům policie nebo příslušným orgánům státní správy (srov. § 15 odst. 1 zákona o myslivosti). K tomu pak slouží soubor oprávnění, kterými je myslivecká stráž vybavena, a který je taxativně vymezen v § 14 zákona o myslivosti.
 
Bylo nepochybně zjištěno, že obviněný byl orgánem státní správy myslivosti řádně jmenován do funkce myslivecké stráže Mysliveckého spolku XY. To nepopírá ani on sám ve svém mimořádném opravném prostředku. To samo o sobě ovšem nepostačuje, aby v intencích trestního zákoníku byl v konkrétní situaci označen za úřední osobu, pokud nebyly splněny ještě další podmínky uvedené v § 127 tr. zákoníku.
 
Obviněný ve své výpovědi jasně uvedl, že toho rána šel na čekanou na srnce, což činil již po dobu čtrnácti dnů. Oprávnění, že šel na lov zvěře, nevyplývá ze samotné funkce myslivecké stráže podle § 14 zákona o myslivosti. Podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti ten, kdo loví zvěř, musí mít u sebe lovecký lístek, povolení k lovu a potvrzení o povinném pojištění. Jedná se tedy o právo lovit určité druhy lesní zvěře držitele všech potřebných dokumentů, kdy toto právo žádným způsobem automaticky nevzniká jmenováním do funkce myslivecké stráže a kdy se nejedná ani o její povinnost střílet např. přemnoženou zvěř, ale vzniká na základě získání povolení k lovu.
Při výkonu povinností vyplývajících z postavení myslivecké stráže, musí být tato osoba řádně označena odznakem myslivecké stráže a musí se prokázat průkazkou myslivecké stráže. Tím se zajišťuje ochrana osob, vůči nimž myslivecká stráž vykonává své pravomoci, neboť se v případě šikanózního postupu mohou domáhat nápravy.
 
Pokud se tedy obviněný nacházel v honitbě za jiným účelem, nespojeným s výkonem myslivecké stráže, tedy kdy zároveň nevykonával žádnou z povinností stanovených zákonem o myslivosti a nepoužíval k tomu žádné z možných oprávnění rovněž stanovených tímto zákonem, nebylo možno v jeho jednání spatřovat plnění úkolů státu nebo společnosti za současného použití k tomu svěřených pravomocí, a tudíž nemohl naplnit uvedené zákonné podmínky ve směru, aby na jeho osobu bylo z pohledu trestního práva možno nahlížet jako na úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. i), odst. 2 tr. zákoníku.
 
S ohledem na to, že jak Nejvyšší soud ČR, tak Ústavní soud klade na změnu judikatury, tedy změnu právních názorů k výkladu zákona, přísné požadavky, bylo toto rozhodnutí z loňského roku předloženo trestnímu kolegiu s návrhem na uveřejnění výše uvedeného a pro obviněného mnohem příznivějšího právního názoru ve Sbírce soudních rozhodnutí. Ta je pro soudy důležitým vodítkem při posuzování sporných případů.
Tento návrh na zveřejnění však neprošel. Návrh byl odmítnut s tím, že „jestliže obviněný v honitbě, pro niž byl ustanoven do funkce myslivecké stráže, usmrtil psa (mimo stav krajní nouze či nutné obrany), nutno tuto jeho činnost považovat za reálný výkon této funkce, k níž by jinak byl oprávněna, pokud by se jednalo o toulavého psa pronásledujícího zvěř v honitbě a nejednalo by se o plemeno ovčácké. Podstatné je, že obviněný, byť se v honitbě nacházel za jiným účelem (byl na lovu srnce), tak zcela zjevně přistoupil k realizaci svého oprávnění člena myslivecké stráže tím, že v jemu svěřené honitbě střílel proti domněle toulavému psovi nepronásledujícímu zvěř, náležejícímu mezi ovčácká plemena.“
 
Požadavek na výkon funkce myslivecké stráže tedy zůstává přísný. V zásadě platí, že jakmile člen myslivecké stráže vstoupí do honitby, bez ohledu na to, za jakým účelem tam šel, ano, i na ty houby nebo na borůvky, a rozhodne se, že vykoná činnost, která by mu jako myslivecké stráži příslušela, má za výkon této pravomoci plnou odpovědnost, včetně odpovědnosti trestní při případné chybě.
 
JUDr. Jiří TERYNGEL
 
 
 
 
Zpracování dat...